Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 18.část - Omlouvám se za dlouhou odmlku, ale dřív to nešlo :-)

,,Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se. Měli jsme za sebou jedinou zastávku - na benzínce. Doporučil mi, abych se moc neukazovala,protože jsem ošklivě potlučená, tak jsem si pouze odskočila na záchod a on obstaral nějaké jídlo.
,,Vlastně nevím,“ přiznal rozpačitě. To, že neměl plán, mě překvapilo. Myslela jsem, že on je ten typ, co má plán úplně na všechno.
,,Jak ty se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se. Měla jsem to udělat už dávno.
,,Dominic."
,,To zní jako jméno pro kněze."
,,Do toho mám docela daleko," usmál se hořce.
,,To asi jo," připustila jsem.
,,A jindy se jmenuju Ewan, Daniel...podle toho, jak potřebuju."
Málem mi upadla brada.
,,Po-po-počkej, jak se teda vlastně doopravdy jmenuješ? A co jsi zač?" koktala jsem. Najednou jsem měla sto chutí vyskočit z toho auta ven. Proč jsem do něj vlastně tak ochotně lezla? Že by moje naivita a blbost dosáhly vyšší úrovně?
,,Tak dobře - Natiel. Ale na tu druhou otázku ti neodpovím."
,,Natiel?" zvedla jsem nechápavě obočí.
,,Moje máma chtěla něco originálního. Tohle našla v nějakém seznamu andělů."
,,Děláš si ze mě legraci?"
,,Ne, nedělám. Moje máma je tak trochu zvláštní. Nebyla věřící, byla prostě svá, trhlá."
Stejně jsem tomu pořád odmítala věřit.
,,Můžeš mi říkat Nate. Sice to není zkratka pro moje jméno, ale používám ji."
,,Dobře. Nate zní...normálněji."

Odbočili jsme na polní cestu. Vůbec jsem nechápala proč. Nate se pořád díval do zpětného zrcátka, čímž mě slušně vyděsil. Chtěla jsem se ohlédnout, ale zakázal mi to.
,,Ne! Neohlížej se! Myslím, že nás támhleto auto sleduje. Tedy, jsem si tím skoro jistý."
Srdce se mi rozbušilo jako šílené.
,,Co budeme dělat?" začala jsem panikařit.
,,Možná budeš muset zase střílet," poznamenal.
Zhoupnul se mi žaludek.
,,Dělám si legraci," snažil se mě přesvědčit, když viděl můj výraz.
,,A co teda?" pípla jsem.
,,Pokusím se jim nějak ujet."

Cesta se stočila do lesa. Nate šlápnul na plyn, ale hned musel zase prudce zabrzdit, protože přes cestu ležel strom. Hodilo to s námi, ale mnohem horší byl ten pocit, že jsme v pasti. Těsně za námi zastavilo černé auto a jeho posádka se chystala vystoupit. Okamžitě jsem poznala řidiče, který se z auta vysoukal jako první. Proti své vůli jsem se začala lehce třást.


,,Drž se!" zakřičel Nate. Začal couvat a snažil se jejich auto objet ze strany. Smetl tak Lucasova spolujezdce. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, že přejíždíme po člověku. Slyšela jsem, jak se dřel lak o strom. A pak první Lucasův výstřel. Reflex mi velel skrčit se, nechat oči zavřené a zacpat si uši. Místo toho jsem oči otevřela a sledovala, jak na nás Lucas míří.
,,Vytáhni mi z kapsy pistoli!" nařídil mi Nate. Vůbec se mi nechtělo, ale neměla jsem moc na výběr.
,,Zkus na něj vystřelit! Dělej!"
Ale já nemohla. Měla jsem v živé paměti tu poslední mrtvolu. Svírala jsem v ruce zbraň, neschopná ji použít.