I can wait forever - Easier way

Anotace: Zařekla jsem se své editorce (díky :D), že to dopíšu ať se děje co chce. Někomu se to nelíbí/líbit nebude, ale s tím já nic neudělám. Konec mám vymyšlený dopředu, nebudu ho měnit, jestli na to někdo přijde :D A kvalita bude takováhle-není to bestseller...

Pootočil se tak, aby na mě viděl a já čekala snad všechno, jenom ne to, že by se mohl začít smát a schválně se znovu celý potopit do vody. Klečela jsem na dně a pozorovala ho, co dělá. Vynořil se, vyskočil na nohy a pomohl mi zvednout se.
„No jo, ale jak vylezeme nahoru?“ skousla jsem si spodní ret a čekala, jestli nepřijde s nějakým brilantním nápadem.
„Vzhledem k tomu, že se nikdo nehrne k tomu, aby nám pomohl, budeme to muset udělat jinak. Na tři vyskočíš a já tě vysadím nahoru a já tam pak dostanu. Jsem vyšší než ty. Ok?“ Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem moc na vybranou.
Přešla jsem k zídce, on mi položil ruce na boky a já se na tři doopravdy odrazila a v další vteřině jsem byla nahoře. Seskočila jsem dolů a natáhla k Hvízdalovi ruku, že mu pomůžu. On se ale zapřel rukou a vyšvihl se nahoru sám.
„Ne, že bych ti teď nevěřil, ale před tím ses mi taky snažila tvrdit, že mě tam neshodíš a jak to dopadlo,“ naklonil se ke mně a za potlesku a velkého pobavení našeho obecenstva jsme došli až do haly. Zachytila jsem i Phillipa, který to všechno nahrával na svůj mobil.
„Sakra, tady je kláda!“ přeběhl mi mráz po zádech, když jsme vešli dovnitř. Hvízdal ke mně vypočítavě skočil a přivinul si mě co nejblíž k sobě.
„Vžíváš se do role, předpokládám.“
„Jak jinak,“ přikyvoval s vážnou tváří, kterou maskoval to, že každou chvílí pravděpodobně vybuchne smíchy.
„To je do tebe moc milý, ale vzhledem k tomu, že seš mokrej snad ještě víc než já, tak mě to moc nezahřívá,“ zpražila jsem ho pohledem.
„Zahučeli jsme tam oba celí, nemůžeš být víc mokrá. Maximálně máš na sobě míň mokrýho oblečení než já. Kromě toho…“ ukázal na moje šaty, které se mi přilepily na tělo, „bys takhle mohla chodit častěji!“
Nadechla jsem se, že na jeho osobu uvedu další nadávku, ale pak jsem si to rozmyslela.
„Tohle je zbytečný. Jsem ráda, že se ti to líbí, ale to je nejvíc, co kdy uvidíš. I když možná…“ vyhrnula jsem si lem šatů o přibližně deset čísel nahoru a bavila se tím, jak sledoval každý centimetr mojí odhalené kůže.
„Ne, to bude všechno,“ pustila jsem šaty zase dolů a odběhla ke zbytku skupiny.
Koncert začal o hodinu později. Stála jsem se všemi rodiči těsně před pódiem. Za námi už byly bezpečnostní zátarasy a ječící fanoušci. Ze mě pořád ještě odkapávala voda. Jediné, co mě těšilo, že jsem nebyla sama. Hvízdal na tom nebyl o nic lépe.
„K tomu, proč jsem celej mokrej, bych rád podotknul, že všechno uvidíte ve vlogu, který přidáme na YouTube hned po show. Nebo se můžete zeptat Colette, za všechno totiž může ona,“ ukázal na mě po skončení jedné z rychlejších písniček. Založila jsem si ruce na prsou a otočila hlavu tak, abych se na něj nemusela dívat, a oni zahráli pár dalších písniček.
„Víš, Colette, jsem moc ráda, že Charles chodí právě s tebou. Zdá se, jako kdyby konečně dospěl,“ položila mi ruku na rameno Lauren. Pousmála jsem se, ale myslela si svoje. Jestli Hvízdal dospěl teď, jak se, pane bože, asi tak choval před tím?!
„Myslím, že tě má doopravdy rád.“
No, jasně. A já v příštím volebním období v Bílém domě vystřídám současného prezidenta Spojených států…
„Proč myslíte?“ zeptala jsem se slušně.
„Už jen kvůli tomu, jak se na tebe kouká. Já vím, zní to ohraně. Ale asi na tom něco bude.“
Vzhlédla jsem s Hvízdalovi pobíhajícímu na pódiu a zkoumavě si ho prohlédla. Něco na tom chlapovi bylo. Dostával do kolen přinejmenším polovinu davu stojícího za námi a většinou za to mohla vražedná kombinace jeho vzhledu, zpěvu a lehkého francouzského přízvuku odrážejícího se v jeho angličtině. Já na rozdíl od pubertálních slečen za mnou viděla člověka, který mě dokázal během pouhých dvou vteřin pekelně naštvat a ihned poté rozesmát. Někoho se dvěma tvářemi, i když se v té době hodně snažil tu druhou nechávat na svém hotelovém pokoji. Byl to někdo, do koho jsem mohla rýpat, štvát ho, a on na mě nevztáhnul ruku, nic. Když jsem do něj šila, nezůstával pozadu. Věděl, jak mě vyburcovat k něčemu, co jsem obvykle nedělala, ať už z jakéhokoli důvodu. Scott si mě představoval takovou, jaká jsem byla tehdy, před pár lety. Zato Charles znal tu novou Colette…
Show skončila a my se všichni sešli v šatně. Chvíli jsem si povídala se svými rodiči, ale pak jsem se vytratila. Z haly odcházeli poslední návštěvníci, a tak jsem si sedla na jednu ze stoliček a dívala se, jak mizí.
„Mohla jsi rodičům říct, že chodíš se mnou…“ vyrušil mě z mého užívání si klidu a relativního ticha Scott. Koukla jsem se na něj, jak přicházel směrem ke mně s rukama v kapsách černých riflí, jak se zastavil přímo přede mnou.
„Naši ví, že už jsme obrátili stránku, Scotte.“
„Tvůj táta se s tím ale ještě moc nesmířil. Mimochodem, já nic neobrátil. To ty sis vybrala za svého fiktivního přítele Charlese,“ namítnul. Složila jsem si ruce v klíně a zvedla hlavu tak, abych mu viděla do tváře.
„Scotte, já si nikoho nevybrala, chápeš? On se objevil vedle mě, když jsem to nejvíc potřebovala,“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale on to s největší pravděpodobností pochopit ani nechtěl. Svůj závěr už si udělal.
Mlčel, jen tak se na mě díval. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu.
„Co? Proč se na mě tak koukáš?“
„Já tě miluju, Colette. To bys měla pochopit ty. Pořád, i po těch deseti letech, tě pořád miluju.“
„Tohle neříkej. Sám víš, jak ta dvě slova nemám ráda. Jsou moc silný, alespoň na mě to tak působí. Když je řekneš, jakoby tě to k něčemu zavazovalo. Nikdy jsem jim moc nepřišla na chuť,“ začala jsem nervózně poklepávat nohou, kterou jsem měla zapřenou o stoličku.
Scott udělal krok blíž ke mně tak, že ode mě stál jen pár decimetrů.
„Já tohle všechno vím. Jen musíš pochopit, že já to tak cítím,“ pohladil mě po tváři a já sledovala, jak přerušuje i tu zbývající mezeru. Jakmile se ale jeho rty dotkly mých, odstrčila jsem ho a seskočila na podlahu.
„Tohle už víckrát nedělej, Scotte,“ varovala jsem ho a odběhla do šatny. Ani jsem si nevšimla postavy stojící ve stínu zákulisí.
Když jsme se dostali okolo půlnoci do hotelu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Na ty, kteří šli hned spát a na ty, co si dali pár panáků v hotelovém baru.
Tentokrát jsem to nepřehnala, věděla jsem naprosto přesně, co dělám, teda alespoň v téhle části večera. Z baru jsme odcházeli s Hvízdalem společně, v patách nám šli moji rodiče. Vystoupili jsme v patnáctém patře, já dala Charlesovi pusu na tvář a rozešla se směrem ke svému pokoji.
„Colette, kam jdeš?“ ozvala se má matka. Zastavila jsem se a ohlédla se zpátky. Hvízdal stál opodál, dveře pootevřené. Za ním stáli naši a udiveně se na mě dívali. Charles ukázal nenápadně, aby to rodiče neviděli, nejdřív na mě a pak na svůj pokoj. Ihned se mi rozsvítilo.
„Jsem já to ale blbá. Každé město, jiný pokoj. Začínám v tom mít pořádný bordel,“ vykročila jsem zpátky k nim, když v tu chvíli z výtahu vyšli Lauren s Joshem.
„Tak dobrou noc, uvidíme se zítra na snídani,“ rozloučila jsem se s našima i s rodiči Charlese a pomalu zacouvala do jeho pokoje.
„Ráno vám přineseme snídani do postele,“ zavolala na nás máma. Zhrozila jsem se a vyběhla z pokoje ven na chodbu.
„Ne, to není nutný!“
„To mi nevymluvíš. Tvrdě pracujete, zasloužíte si to. Tak ráno,“ zamávala mi a začala se bavit s Lauren, čímž mi naznačila, že náš malý rozhovor je u konce. Zalezla jsem dovnitř a zavřela dveře.
„Ach jo, teď tady budu muset fakt zůstat!“ sedla jsem si na postel. Hvízdal zatím zatáhnul žaluzie.
„V kolik hodin si tvoje mamka představuje ráno?“ otočil se na mě a já pokrčila rameny.
„Vím já?“
V tu chvíli někdo zaklepal. Zpanikařila jsem, zula si boty a v šatech vklouzla pod peřinu. Hvízdal šel otevřít.
„Charlesi, musím mluvit s Colette,“ řekla máma a já vykoukla z postele. Hlasitě jsem vydechla a vylezla ven.
„Ty spíš v normálním oblečení?“ zeptala se.
„Jo, ráno mi to ušetří čas. Můžu vstát a jít,“ odsekla jsem.
„No, to je jedno. Hele, letenky máš u sebe ty?“
„A to nemohlo počkat do zítřka? Jo, mám je u sebe. Dám ti je ráno, ahoj,“ vyprovodila jsem jí ven a zabouchla za ní dveře.
„V kufru jsou nějaký trika, tak si nějaký vezmi. Já jdu do koupelny,“ oznámil mi a zmizel ve vedlejší místnosti. Povzdychla jsem si a sehnula se k jeho zavazadlu. Vylovila jsem zespoda fialové triko a uvažovala, jestli se převléct hned, nebo až těsně před tím, než vlezu pod peřinu.
„Jo, mimochodem, tohle je tvoje…“ vyšel z koupelny jenom v tříčtvrťácích, v ruce můj telefon a peněženku. Snažila jsem se dívat se mu do očí nebo na jeho ruku s mým mobilem.
„Do prdele,“ uvědomila jsem si, že to měl všechno u sebe po celé odpoledne. I ve chvíli, kdy jsem ho já sama vtáhla do kašny.
„Co tvůj iPhone? Funguje?“ pokusila jsem se odemknout tlačítka mého Blackberry, ale jediné, co mobil udělal, bylo, že mu problikl displej. Nic víc. Byl na odpis. Totálně.
„Kupodivu funguje,“ nekomentoval, že si za to můžu sama a znovu zmizel za dveřmi.
„No, zato já si budu muset zítra koupit novej,“ zakroutila jsem hlavou nad svou vlastní blbostí a jako v pasti chycená myš jsem začala uvažovat nad svými možnostmi. Moc jsem jich neměla. Nejjednodušší by samozřejmě bylo zůstat, ale jak se říká, proč to udělat jednoduše, když to jde složitě. Alespoň já se tím do tehdy dost řídila.
„Jestli chceš jít do koupelny, můžeš jít,“ uvědomil mě a já tam rychle zapadla.
Osprchovala jsem se, použila jeho sprchový gel, který nádherně voněl a s ještě stále vlhkými vlasy z kašny jsem přes sebe přetáhla Hvízdalovo triko a doufala jsem, že už v pokoji zhasnul.
Když jsem vyšla ven, musela jsem se pousmát. Hvízdal ležel rozvalený na posteli v boxerkách, tvář rozplácnutou na polštáři a spal jako mimino. Zhasla jsem rozsvícenou lampičku na nočním stolku a v triku a kalhotkách si potichu vlezla pod peřinu. Ani nepostřehl, že se něco dělo a spal dál.
Já ale nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala a tak jsem o dvě hodiny později rezignovala, vylezla z postele, otevřela okno dokořán a opřela se lokty o venkovní parapet. Město bylo v noci nádherné. Milovala jsem noční panorama, ať se jednalo o Montreal, Miami, cokoliv.
Vdechovala jsem čerstvý chladný vzduch se zavřenýma očima a snažila se na nic jiného nemyslet. Měla jsem dost toho, jak mi mozek neustále pracoval na sto dvacet procent, promýšlel veškeré situace, které by mohly nastat, zvažoval, co by bylo nejlepší, aby si o mně ostatní neříkali nic špatného. Už jsem toho měla dost. Chtěla jsem vypnout, na nic nemyslet.
„Proč nespíš?“
Lekla jsem se.
„Nejde mi usnout,“ vysvětlila jsem a chvíli se jen tak dívala do dálky. „Nemůžu se zbavit myšlenky, že bych se měla vrátit do Paříže.“
„To nemůžeš…“
„Můžu, Charlesi. A měla bych. Vždyť jsem jenom problém. Hádáte se, i Gary to říkal. Kvůli mně!“
„Gary je vůl, vyhodil jsem ho.“
„Cože jsi?“ otočila jsem se na něj. Seděl na okraji postele lokty opřené o kolena a pozoroval mě.
„Byl to vůl. Nebude ti vyčítat něco, za co nemůžeš…“
„Tys ten náš poslední rozhovor slyšel,“ došlo mi.
„Stál jsem kousek za váma,“ vstal a došel až ke mně.
„Vážně bych měla odejít,“ zakroutila jsem hlavou po pár vteřinách ticha. Stál těsně u mě, že kdyby byl o pár centimetrů blíž, cítila bych jeho horkou kůži. Podívala jsem se jinam, abych se mu nemusela koukat do očí.
„To bys neudělala…“
„Kde bereš tu jistotu?“ zajímalo mě. Jeho oči byly ve tmě opět černočerné a dívaly se přímo na mě.
„Prostě to vím,“ chytnul mě za bradu a já podruhé za dva dny cítila jeho rty na těch svých….

Ráno mě probudil něžný dotek rtů na mých holých zádech. Přetočila jsem se na druhou stranu a pomalu otevřela oči. Nevědomý úsměv z tváře mi zmizel ihned, jak jsem si uvědomila, že ta ruka, odhrnující mi vlasy z obličeje patří Hvízdalovi.
„Kolik je hodin?“ zděsila jsem se. Takhle mě tady máma nemůže najít. Vypůjčené fialové triko leželo hozené na Charlesově kufru, moje kalhotky se zachytily na jedné opěrce černého křesla stojícího v rohu místnosti.
Hvízdal mi podal svůj telefon a posadil se. Napodobila jsem ho, peřinu si přidržujíc tak, aby schovala můj hrudník. Jako kdyby to v noci neviděl…
Na displeji zářila moje fotka, jak stojím s rozpřaženýma rukama pod Eiffelovou věží. Fotka, kterou pořizoval právě Charles, když jsme v rámci evropské části turné navštívili Paříž. Nějaké hodiny mi byly v tu chvíli úplně ukradené.
„Mohl bys mi teď, prosím, říct, že všechno tohle…“ opsala jsem prstem neviditelný kruh okolo celého pokoje, „byl jen úlet, jedna chybná noc?“
Podíval se na mě, jestli to myslím vážně.
„Ne. Já ti lhát nechci,“ zakroutil pomalu hlavou ze strany na stranu.
Schovala jsem si tvář do dlaní a odpověď zamumlala tak potichu, že ji sotva slyšel.
„Jenomže kdybys to řekl, bylo by všechno mnohem jednodušší…“