Vážně je tak boží, jak si myslí? - Tak co je sakra špatně?

Anotace: Když se to bude líbit jednomu z vás bude to úspěch :-)

Lítám jako splašená po všech obchod zkouším si tohle a tohle, pak se vrátím a zkouším si znovu to, co už jsem zavrhla. „Ty teda umíš poradit“ spílám kamarádce Suz.
„Vždyť ti říkám, že nejvíc ti sluší ty hnědý minišaty“
„Jseš si jistá?“ „Protože já dneska večer musím vypadat fakt super jinak mi uteče“
„Jestli ti uteče, jenom proto, že nebudeš vypadat fakt super, tak za to nestojí“
„Vážně jsem čekala až začneš rozumovat“
„Jak myslíš!“
„Takže ty minišaty teda ne jo?“
„Vždyť ti říkám, že ti sluší!“
„Fajn vezmu si je!“ Odejdu koupit si ty šaty, které Susan označila za nejlepší. Jsou vážně krásný a jejich cena je taky krásná, jenže co, tatínkovi neubyde a kdyby jo, vysvětlím mu, že jsem prostě super vypadat musela.
„Výborně šaty mám, takže teď honem letíme na kosmetiku a do kadeřnictví, Susan, ale dělej“ postrkuji kamarádku, aby si pospíšila.
„ No jo vždyř dělám“ div ne násilím ji nastrám do svého minicooperu.
„Jseš si jistá, že mě ještě potřebuješ?“ „Šla bych se učit!“
„ No to jsi celá ty!“ osopím se na ni „Mě čeká nejdůležitější rande života a ty myslíš na učení“
„No ráda bych dostudovala víš!“ „Taky by mě mohli vyhodit“ "A nedjdůležitější rande máš pořád"
„Vyhodit jo tebe?“ „Tebe nikdy nevyhodí, protože jsi moje kámoška a mého táty se tam všichni bojí, takže žádnej strach knihomolko!“
„Hm......“ ale myslím, že jsem ji moc nepřesvědčila a nejradši by teď seděla u knížky.

Mezitím dojedeme přesně tam kam potřebuji. Do kosmetického salónu s kadeřnictvím nahoře.
„Stejně nechápu proč mi táta nechce pořídit osobní kosmetičku a kadeřnici, alespoň bych nemusela tolik cestovat“
„Cestovat?“ uchychtne se Susan, ale není čas na diskuse.
„Je tady Caroline?“ houknu na receční bez pozdravu, proč bych někoho jako je recepční taky měla zdravit že?
„Už na Vás čeká“ odpoví mi ne moc uctivím tónem, ale tím se dneska nemám čas zabývat.
„Bonjour slečno Adeline“ zdraví mě má nejobíbenější kadeřnice.
„Doufám že s mi s tím vyrobíš něco nádherného, dneska musím být neodolatelná. „
„S takovými krásnými vlasy to bude hračka" zašvitoří a dává se do práce.

„Hotovo!“ zavolám na Susan, která vypadá vyloženě znuděně.
„Hurá“ ujede jí z pusy, ale pozornost tomu nedávám.
„ Tak ted k nám převléknu se a Mark může přijít. Tak šup šup makej, do auta!“
„Fajn a nemohla bys mě hodit domů?“
„Zblázila ses? Spěchám takže, můžeš počkat u nás než přijdu a pak tě hodím“
„Fajn“ houkne, necháu co se jí nelíbí, měla by mi být vděčná, že nemusí jít pěšky.

Doma se převléknu, zkouknu make-up a prohlížím se zkoumavě v zrdcadle.
„Vyfoť mě“ říkám kamarádce
„Jako na památku?“
„Ale ne přece víš, že zrdcadlům nevěřím prostě se chci podívat na fotku“
Susan stikne spoušť třikrát a potom ještě čtyřikrát „Dobrý stačí“ prohlížím si fotky.
„Tak a teď tvůj názor?“
„Sluší ti to“
„No jasně já vím“ odvětím a slyším zvonek počkám až přijde nejvyšší komorník. Mám zakázáno mu říkat sluha šéf, ale je to prostě šéf všech sluhů a služek v našem domě, ale proč jim nesmím říkat služky mi vlastně není jasné.
„Je tady pan O´Neil“ zazní slova komorníka tak nějak z dálky.
„Díky Johne, vrátím se pozdě vyřiďte to otci a postarejte se tady o mojí kamarádku aby jí nic nic nechybělo“
„Pa Susan milju tě“ pošlu jí vzdušnou kamarádskou pusu. Ach bože jak dlouho už se kamarádíme.
U dveří mi jeden ze sluhů nasadí kabát“
„Ahoj“ Pozdravím Marca
„Páni vypadáš báječně“ k pokloně přidá ještě pochvalný pohled
„Jako vždycky si chtěl říct, že?“ Odpovím
„Kam půjdeme?“ zaptá se
„Nechám to na tobě!“ odpovím
„Do kina?“
„Proboha jen to ne“
„Tak, tady za rohem je pěkný bistro co tam?“
„Bistro?“ „Nic ohavněšího v zásobě nemáš?“ „Fajn nenechám to na tobě jdeme do italské restaurace?“ „Kde máš auto?“
„Cože?“
„Ptám se kde parkuješ“
„Aha, jenže já neparkuju, nemám totiž auto“
„Ty nemáš auto, dobře tak pojedeme mým“


Stůl pro dva ?
„Samozřejmě vidíte nás tady snad stát pět ?“ osopím se na číšníka
„Tos nemusela“ upozorńuje mě Marc
„Ty mi přece nebudeš říkat co mám dělat ne?“
Posadíme se, ihned luskám na čišníka a klepu nehty do stolu „Proboha, kde je stím jídelňákem?“
Číšník přikluše v zápětí a já spolknu spoustu uštěpačných poznámek, které mám na jazyku.
Objednáme si !
„Takže co děláš?“ ptám se Marca
„Studuju státní univerzitu“
„Cože děláš si srandu? Ty chodíš na státní školu?“
„Jo“
„Chudáčku, to je mi tě líto musí to být utrpení“
„Proč?“ neodpovídám nejspíš by moje důvody nepochopil, ale dívám se mu do těch jeho krásných pronikavě hnědých očí.
„Ty chodíš na tu zazobanou univerzitu viď?“ „To se máš“
„A co máš vlastně ráda?“
„Miluju módu, nakupování a Pradu“
Povídáme si už jen o samých nesmyslech. Najíme se a máme se k odchodu. Skvělě se nám to vydařilo. Vycházíme ven a já se Marca Ptám jestli nechce odvézt domů.
„Ne díky dojdu“
„Obejme mne“ chci ho políbit, ale uhne, ale proč něco špatně?
„Zavoláš mi?“ ptám se
„Víš asi ne“ Jako ve snu nasednu naštvaná do auta a jedu domů šílenou rychlostí.
Prásknu dveřmi vystoupím a jako splašná letím do svého pokoje.
„Tak ti teda pěkně děkuju za radu“ „Strhám ze sebe šaty a řeknu „ nos si je sama, když jsou podle tebe tak neodolatelný, abys věděla nezabrali!“