I can wait forever - Not to tell anyone

Anotace: Tak tady to máte... Předposlední díl. Užijte si ho, je extra dlouhý. Takže doufám, že vám bude stát alespoň za komentář :)

„Mohl bys mi teď, prosím, říct, že všechno tohle…“ opsala jsem prstem neviditelný kruh okolo celého pokoje, „byl jen úlet, jedna chybná noc?“
Podíval se na mě, jestli to myslím vážně.
„Ne. Já ti lhát nechci,“ zakroutil pomalu hlavou ze strany na stranu.
Schovala jsem si tvář do dlaní a odpověď zamumlala tak potichu, že ji sotva slyšel.
„Jenomže kdybys to řekl, bylo by všechno mnohem jednodušší…“


***

Vyskočila jsem na nohy a rychle na sebe hodila veškeré části mého oblečení. On mezitím pořád seděl na posteli a beze slova mě pozoroval.
„Víš, co? Zapomeneme na to,“ otočila jsem se k němu.
„Cože?“
„Slyšel jsi mě. Nenuť mě to opakovat,“ uhnula jsem pohledem a vydala se ke dveřím pokoje.
„Kam jdeš? Co asi tak řeknu tvý mámě?“ naklonil se tak, aby na mě viděl. Pokrčila jsem rameny. Máma to přežije. Přežila, když jsem jí tolik let byla donucena přiznávat, že nemám přítele, takže tohle pro ni určitě bude maličkost, přesvědčovala jsem sama sebe.
„Partnerská hádka? Cokoli. Využij svou představivost…“ zabouchla jsem za sebou a okamžitě se vydala ke svému pokoji, kde jsem se převlékla, rozcuchané vlasy stáhla do culíku, na oči nasadila pilotky a vydala se pryč. Cestou k výtahu jsem našim mezi dveře a futra jejich pokoje zastrčila lísteček, na němž bylo napsáno, že se uvidíme až na letišti. A vyrazila jsem na pláž.
Těsně před osmou jsem se vrátila na hotel, kde jsem vyzvedla všechno potřebné k odletu našich rodičů a drahých poloviček. Na letiště jsem dorazila o necelých pětačtyřicet minut později. Vydala jsem se přímo k našim a z kabelky vyndala diář.
„Ahoj. Tady jsou letenky,“ podala jsem jim je a pokračovala dál. „Jsem moc ráda, že jsem vás viděla. Nevím, kdy dorazím domů, ale až se něco dozvím, napíšu nebo zavolám. Každopádně, až vy přistanete, ozvěte se mi, ano?“
Vypadalo to, jako kdyby moje tempo moc nestíhali. Nedala jsem jim moc příležitostí mi do mého malého proslovu skočit.
„Neboj se, zavoláme,“ objal mě táta a převzal si ode mě palubní lístky.
„Kde jsi ráno byla? Nesla jsem vám snídani, ale Charles říkal, že jsi šla zaplavat si.“ Takže takhle se teď říká tomu, když se někdo s někým vyspí a odmítá si to připustit stejně jako fakt, že by si někdy v blízké budoucnosti mohl přestat nadávat?
„Mami, musím ještě rozdat zbytek,“ zamávala jsem jí před očima se zbylými letenkami a krátce ji objala.
„Doufám, že jste se nepohádali,“ přeměřila si mě má rodička. No, ne tak docela.
„Musím jít. Tak šťastnou cestu,“ rozloučila jsem se s nimi a vydala se k Andrému a Delilah, kteří stáli nejblíž. Předala jsem bubeníkově snoubence kus papíru, který byl důvodem, proč jsem je vyrušovala v jejich důvěrném rozhovoru, popřála jí bezpečný let a pokračovala dál.
Scottovi rodiče. Krátce jsem se s nimi pozdravila, a aniž bych se podívala Scottovi do očí, zase je opustila.
„Mezi váma se něco stalo?“ přeměřila si mě pohledem Shirley, která stála nalepená těsně na Phillipovi. Připadalo mi skvělé, že jsou ti dva spolu. Moc jim to jako páru slušelo. Ale za tu její přímočarost jsem měla největší chuť se otočit a bez jakékoli odpovědi odejít. Ne, že by mi to prošlo…
„Všechno při starém,“ vytáhla jsem z kabelky žvýkačku a strčila si jí do pusy.
„No jasně. Tak to vykládej někomu jinýmu,“ dala si ruce v bok a vyčkávala.
„Shirley, teď ne. Musím ještě oběhnout zbytek. Tady máš letenku. V pořádku doraz domů a já ti zase někdy zavolám,“ snažila jsem se nepříjemný rozhovor ukončit, ale ona si stála za svým. A pak kdo je tady tvrdohlavec! Prosebně jsem se koukla na Phillipa.
„Vidíš? Colette ti všechno poví, ale teď bohužel nemá čas,“ políbil baskytarista svou přítelkyni a já se nenápadně vzdálila.
„Tetaaa!“ rozběhly se ke mně obě mé neteře a já se snad poprvé za ten den upřímně usmála. Chyběly mi. To, jak jsem je mohla beztrestně rozmazlovat a hrát si s nimi, poslouchat jejich problémy, z nichž ten nejtěžší spočíval v tom vyřešit, jestli by si Doreen, která měla po prázdninách nastoupit do první třídy, měla koupit růžový penál s Barbie anebo zelený s Oslíkem z filmu Shrek. Zatoužila jsem vrátit se do školních lavic, opravdu moc. Na místo toho mě čekalo postavit se před Hvízdala a jeho rodiče.
„Holky moje!“ dřepla jsem si a s oběma se najednou objala.
„Strejda Phillip říkal, že brzo budeme mít nové kamarády,“ upoutala mou pozornost Joanne. Nechápavě jsem pozvedla obočí a podívala se Phillipovým směrem. Měl pusu od ucha k uchu a vypadal spokojeně.
„Nové kamarády?“ divila jsem se.
„No, protože prý budeš mít se strejdou Charliem miminka!“ vysvětlila mi Doreen. Pochopila jsem Phillipův výraz, a aniž bych uvažovala, kolik lidí okolo mě právě stojí, ukázala jsem mu vztyčený prostředníček.
„Na to bych moc nespoléhala. Ale určitě si nové kamarády najdete samy, ať už ve škole, ve školce. K tomuhle kroku se blíží spíš strejda André a teda Delilah,“ pohladila jsem je obě a dovedla je zpátky k mamince a tatínkovi.
„Krok? Jaký krok?“ zajímala se Joanne, ale to už jsem předávala své švagrové letenky a loučila se s nimi, takže nebyl čas odpovědět – zaplať pánbůh…
„Dobrý den,“ pozdravila jsem se s Charlesovými rodiči, jak nejmileji jsem to dokázala a snažila se na sobě nedat nic znát. Blížil se čas odbavení a tak naštěstí nedošlo na otázky jakéhokoli typu. Stačila jsem jim předat poslední dva palubní lístky, rozloučit se s nimi a všem přítomným té prapodivné delegace rodičů, přítelkyně, snoubenky, manželky a dvou dcer zamávat. Ihned jak zmizeli z dohledu, obrátila jsem se o sto osmdesát stupňů, vyběhla ven a nasedla do nejbližšího volného taxíku před letištní halou.
Na hotelu jsem se neukázala do té doby, než mi v deset, těsně poté, co jsem usedla v parku na trávu, zavolal George, abych přišla do jeho pokoje, že s námi všemi potřebuje něco narychlo projednat. Nechala jsem veškeré myšlenky o Hvízdalovi, o mně a o tom, co se mezi námi v noci stalo, na trávníku a vrátila se zpátky do centra.
„Jsem rád, že jste tady. Naskytla se nám skvělá šance udělat tři rozhovory během jednoho dne. Jste pro?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny Hvízdal jako mluvčí.
„Dva rozhovory jsou tady ve městě a další v Tampě, kam by se muselo autem, protože lety, které by vyhovovaly, jsou plné. Něco přes čtyři hodiny v autě, ale nevím, jestli je někdo z vás zvyklý řídit tak daleko,“ začal George přecházet od jedné strany místnosti k té druhé. Jeho tvář byla soustředěná, jak se nám snažil návrh podat co nejlépe.
Všichni mlčeli a já netušila, jestli se otázka týkala i mě a tak jsem raději mlčela taky. George spočinul očima na mě a čekal.
„Jezdívala jsem autem někdy i víc,“ odpověděla jsem a on přikývnul.
„Dobře, takže rozhovor jen o hudbě pro Music Mag? Prý se budou ptát na hudební vzory, nástroje, které používáte, a tak dále. Je to vyloženě hudební magazín. Nějaký dobrovolník?“ Opřela jsem se pohodlně v křesle a přejížděla očima po všech mých zaměstnavatelích, kromě zpěváka, jehož jsem záměrně vynechávala. Překřikovali se jeden přes druhého, dokud je manažer neuklidnil.
„Myslím, že by měl jet Jeffrey, kterej je fakt blázen. Kdo jinej má přes sto kytar?!“ navrhnul Hvízdal.
„Sto patnáct,“ usmál se nevinně můj bratr a já vyprskla smíchy. Prostě pako.
„Takže Jeffrey a třeba Scott. Druhý rozhovor nespecifikovali, ale přáli si nejdřív celou skupinu. Což jsem řekl, že je nemožné, vzhledem k náplni dnešního dne. A tak jsem jim řekl, že pošlu co nejvíc členů, jak jen to půjde. Takže jsem pro dva z vás. Nejlépe Andrého s Phillipem, protože v Tampě nepřímo naznačili, že by se chtěli ptát mimo jiné i na Charlesovu mimoskupinovou aktivitu,“ vysvětlil. Podepřela jsem si znuděně hlavu a tiše si hrála se svými slunečními brýlemi.
„OK,“ přitakal André a George se znovu nadechnul, aby pokračoval.
„Takže do Tampy pošleme Charlese,“ určil a zpěvák souhlasně zamumlal. Prohlížela jsem si černý lak na mých nehtech a uvažovala nad tím, že si některé bílé ornamenty, které mě tak bavilo dělat, budu muset opravit.
„A Colette bude řídit.“
Ehm…
„Cože?“
„Říkala jsi, že jsi řídila i dál, ne?“ znejistěl George.
„To ano…“
„Takže vám za chvíli dám detaily. Na recepci už jsem vyřídil půjčovnu, takže tam je na tvoje jméno navigace a klíčky od auta. Ještě dneska se vraťte zpátky, zítra v poledne odlétáme. A informujte mě, jak to jde,“ rozpustil nás manažer a já jediné co mohla udělat, bylo sklapnout pusu a jít se připravit.
Za hodinu jsem stála v džínových kraťasech, bílém tílku s britskou vlajkou a svých oblíbených kristuskách na recepci s navigací v jedné ruce a klíčky od Chevroletu v druhé. Hvízdal měl zpoždění. Opět.
„Tak jdeme?“ objevil se vedle mě o deset minut později.
„Kdybys byl holka, řekla bych si, žes nemohl najít triko, který ladí s tvýma riflema. Takhle to ale nechápu,“ zakroutila jsem hlavou a vydala se na parkoviště. Stiskla jsem dálkové odemykání a hledala. Stálo nedaleko. Žluté s černými závodnickými pruhy. Otevřela jsem pusu dokořán a chvíli to zpracovávala. To jako vážně?!
„Klidně můžu řídit,“ navrhnul Hvízdal.
„Tak na to rychle zapomeň!“ otevřela jsem dveře a usadila se za volant. Řídit Chevrolet Camaro páté generace bych si nenechala ujít ani za zlaté prase!
Za celou cestu se Charles pokusil navázat hovor jen párkrát. Když se mu to ale nepovedlo ani na posedmé, vzdal to. Na místo určení jsme dojeli přesně tak, aby Hvízdal stihnul rozhovor ještě s pětiminutovým předstihem. Já si mezitím v hale koupila šunkový sendvič a v klidu ho snědla. Pak jsem se vrátila dovnitř, kde se moderátor právě ptal, na Georgem zmíněnou mimoskupinovou aktivitu zpěváka.
„Jedná se o to, že veškeré peníze z koupě triček, mikin, džínů a různých druhů oblečení se značky CB, jde na různé charitativní účely. Nedávno jsme posílali přes půl milionu dolarů obětem zemětřesení v Asii,“ rozpovídal se Charles a mně ten den již po několikáté spadla čelist. Málem jsem obdivně zapískala…
Když rozhovor skončil, Hvízdal si v automatu koupil něco na jídlo a pití, nasedli jsme do auta a vyrazili na cestu zpátky. Minula jsem odbočku, na níž mě naváděla navigace, protože jsem zrovna pila minerálku a v té rychlosti, kterou jsme jeli, jsem se v čas nestihla zařadit do pomalejšího a následně odbočovacího pruhu a zařadit nižší rychlost. Hvízdal to nekomentoval, ale tušila jsem, že se musel hodně přemáhat, aby něco posměšného nevypustil z úst.
Takže jsme po delší trase dojeli k mostu, z něhož bylo nádherně vidět celé údolí.
„Musím na záchod,“ oznámil mi spolujezdec a tak jsem za mostem zastavila na malém parkovišti. Vystoupila jsem, abych se trochu protáhla. Nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem se podívat, jak je ten most vysoko. Hodila jsem Charlesovi klíčky od auta a přešla skoro do poloviny mostu.
Byla to nádhera. Opřela jsem se o vysoké zábradlí a dívala se, jak pomalu zapadá slunce. Atmosféra jako z filmu. Chyběl už akorát nějaký ten sexy herec s americkým úsměvem a tělem profesionálního sportovce. Místo toho se za mnou po chvíli objevil Hvízdal…
„Colette, já bych ti tu dnešní noc chtěl vysvětlit. Dlužím ti to.“
Aniž bych se k němu otočila, jsem zakroutila hlavou. Tohle bylo to poslední, o čem jsem se chtěla bavit. Asi jsem si naivně myslela, že se k tomu nebudeme vracet.
„Nic mi nedlužíš,“ dívala jsem se na to, jak si vítr pod námi pohrával s korunami vysokých stromů.
„Možná nedlužím. Ale já ti to chci vysvětlit.“
„Charlesi, já nic slyšet nechci, chápeš?“ podívala jsem se na něj, stále opřená o nažluto obarvené zábradlí.
„Já o tebe stojím, Colette. Možná víc, než jsem kdy o někoho stál. Jsi jiná…“
Nešílím, když tě vidím, netrhám si vlasy radostí, nepištím na celé kolo a neskáču ti do postele, to máš pravdu. Moment, to poslední jsem asi namysli neměla….
„Bojoval jsem o tebe!“
Tak tohle mě zajímá, hochu.
„Bojoval?“ pozvedla jsem obočí. O čem to plácá?!
„Scott k tobě pořád něco cítí,“ nadhodil a vyčkával. Tohle vím, sám mi to řekl, připustila jsem. Bojoval o mě… Charles… Scott…
Ne, tohle nemyslí vážně, že ne?!?!
„Všechny ty stupidní hry, to skóre, který jste po sobě pokřikovali. Ta páka!“ Všechno to zapadalo do sebe jako puzzle. A já nemohla uvěřit, že by se k tomu vůbec někdo snížil.
„A ty si vyhrál…“ Poslední kousek dosedl na své místo.
„Ty si vážně myslíš, že mám zájem být s někým, kdo si myslí, že když mě vyhraje, tak budu jeho?!“ začínala jsem se chovat hystericky. A on tam jen tak stál a snášel můj hněv. Chtělo se mi zařvat na celé kolo. Nikdo jiný poblíž nebyl, nejezdily tudy ani auta. Jenže jsem nemohla. Když jsem otevřela pusu, nic z ní nevyšlo.
Rozběhla jsem se směrem k autu, ale s očima zalitýma slzami jsem toho moc neviděla. Navíc se mi motaly nohy. A vrcholem všeho bylo, když jsem zaškobrtla o svou vlastní botu. Mezi momentem šoku a pádem na zem jsem ucítila, jak jsem se do něčeho silně praštila. Téměř oslepující bolest v mé hlavě měla za následek, že se mi po tvářích řinuly slzy jako na běžícím páse. A všude byla spousta krve…
„Colette!!!“
Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Cítila jsem, jak mě Hvízdal bere do náručí a o chvíli později mě posadil do auta.
„Obinadlo. Kabelka…“ vzlykla jsem. Na ránu na čele mi přiložil čistý kapesník, který našel v černé tašce a omotal mi hlavu obinadlem. Kdybych se nesoustředila na zadržování jakéhokoli přiznání, jak moc to bolelo, vmetla bych mu do tváře, že tady má jeden z těch případů, kdy se obinadlo v kabelce hodí…
„Colette Stevens, dvacet sedm let, Kanaďanka, jsme tady pracovně. Upadla na zem a hlavou se praštila do zábradlí kousek za městem,“ slyšela jsem najednou. Musela jsem omdlít.
Ztěžka jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl nějaký sympatický světlovlasý doktor ve středních letech.
„Colette, vnímáte mně? Kolik prstů vidíte?“
„Bolí mě hlava, nejsem blbá,“ ohradila jsem se. Zleva se ozvalo přidušené zadržování smíchu. Otočila jsem se.
„Ty seš tu taky? Tak to nejsem v nebi,“ musela jsem připustit. Všude okolo mě bylo bílo, ale přítomnost Hvízdala definitivně vyvracela možnost, že jsem umřela a dostala se jako hodná holčička do nebe.
„Ty prsty,“ připomněl se doktor.
„Tři!“
„Dobře. Teď vám píchnu injekci, nebude to bolet,“ varoval mě, ale já vpich ani necítila. Bolest, která mě plně zaměstnávala, se dožadovala pozornosti v mé hlavě. Po pár vteřinách jsem cítila, jak ta látka, co mi dali, začínala působit. Najednou se mi chtělo smát se. Neustále.
„Teď vás převezeme na sál a tu ránu zašijeme,“ oznámil lékař a já se zachechtala.
„Fajn, ale dávám vám svolení jenom proto, že jste hezkej a milej…. Ale víte co? Tady příbuznej Děda Vševěda je lepší!“
Došlo mi, co jsem řekla po tichu, které následovalo.
„Nemohli byste mi na tom sále, prosím, zašít i hubu? Melu hovadiny,“ poprosila jsem je, i když jsem podvědomě věděla, že se se nic takového na sále dít nebude…

Do Miami jsme dorazili pozdě v noci, ale když Charles volal Georgovi, co se stalo, manažer mu řekl, ať se okamžitě dostavíme k němu do pokoje, jakmile přijedeme. Nehladě na to, kolik hodin bude.
Po injekci proti bolesti a prospané celé zpáteční cestě jsem se cítila lépe. Hlava se mi nemotala, pouze mi pulzovala sešitá rána na čele, která přicházela k sobě. Ve výtahu jsem se otočila k prosklené stěně a poprvé se na sebe pořádně podívala.
Vlasy jsem měla z auta trochu rozcuchané, tak jsem si je párkrát prohrábla prsty. O krev na mém obličeji se postarali v nemocnici. Bylo mi jedno, že s tím smyli i většinu mého make-upu. Co ale vypadalo nejděsivěji, byly uschlé červené kapky na horní části britské vlajky. Být Brit, řekla bych, že to bylo za vlast. Takhle mě nic trefného nenapadalo…
Hvízdal, který mě nechal v autě spát, nemluvil. A já o žádné povídání si ani nestála. Byla jsem ráda, že jsem byla ráda.
Zaklepal a já se opřela o stěnu naproti dveřím. George přilítnul ihned. Beze slov nás pustil dovnitř. Vešla jsem jako první a překvapeně se zastavila, když jsem v místnosti uviděla všechny zbývající členy Tough Improvisation. Jeffrey se ke mně vrhnul a pevně mě objal. Nikdo nic neříkal, až do té doby, než promluvil Phillip.
„Cos dělala, nešiko?“
Pomalu jsem si sedla na postel a pozorovala Jeffreyho, jak mě celou dobu sledoval ostřížím zrakem. Pak začal nervózně přecházet po místnosti sem a tam. V obličeji měl tvrdý, neproniknutelný výraz. Nevěděla jsem, na co tehdy myslel, ale jeho postoj těla nasvědčoval o tom, že byl hodně naštvaný. Možná spíš nasraný bylo to správné slovo.
Měla jsem nutkání situaci odlehčit a to, co ze mě vypadlo, bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
„Zmlátil mě…“ kývla jsem hlavou ke Hvízdalovi. „… ale prý to nemám nikomu říkat……“