Šampaňské 1/3

Anotace: "Mezi mužem a ženou neexistuje přátelství - jen vášeň, nepřátelství, láska, ale žádné přátelství." Oscar Wilde (Nechám jen na vašem úsudku, zda je následující povídka založena skutečnosti.)

Představte si, že máte nejlepšího přítele, a že jste do něj beznadějně zamilovaná. Já jednoho takového přítele měla. Erik byl neskutečně milý, pozorný a sympatický mladý muž. Vždy se ke mně choval hezky a s úctou, neposmíval se mi jako to dělala většina ostatních mužů. Měl mě upřímně rád, a proto jsem ho milovala.
Byla to však pouze platonická láska. I když mě objal, dal mi pusu nebo mi řekl, že mi to dnes sluší, věděla jsem, že mezi námi nikdy nic jiného nebude. A taky jsem moc dobře věděla, jaký to má důvod. Erik byl velice pohledný špinavý blonďák s jasně zelenýma očima. A já? Nehezká holka s pár kily navíc, která by všechny svoje nápadníky spočítala na prstech jedné ruky.
Možná si teď říkáte, jak si můžu být tak jistá, že by mě nechtěl? Ptáte se, proč jsem mu o svých citech neřekla sama, když to on sám neudělal (třeba z důvodu, že se stydí)? Na to mám pouze jednu odpověď – neměla jsem odvahu. Hrozně jsem se bála odmítnutí, o kterém jsem byla přesvědčená, že zcela určitě přijde.
Měla jsem s tím své vlastní zkušenosti. A taky jsem díky těmto zkušenostem nabyla přesvědčení, že ženy jako jsem já nemají právo na to, aby se jim někdo líbil, natož pak na lásku. Měla jsem strach, že když dám Erikovi najevo svoje city, akorát se tím ztrapním. Ale horší byla hrůza z toho, že by naše přátelství mohlo skončit. Určitě by to nebylo první ani poslední. A já nechtěla Erika ztratit. Byl to jeden z mých nejbližších.
A proto jsme i nadále zůstávali pouze nejlepšími přáteli. Náš vztah se však měl v brzké době hodně změnit. Mohla za to jedna jediná věta, kterou jsem jednoho pošmourného listopadového večera vypustila v lehčím alkoholovém opojení z úst, právě když jsem seděla naproti Erikovi v našem oblíbeném baru.
Ale to není úplný začátek mého příběhu...

Všechno to začalo jedním pro Čechy méně obvyklým jazykem – norštinou. Norsko mě vždycky fascinovalo. Je to nádherná země s úžasnou historií, kulturou a přírodou. Norštinu jsem si zamilovala na první poslech. A tak jsem se jí začala učit.
Když jsem v ní trochu postoupila, napadlo mě, že bych se mohla více zdokonalit a naučit se jazyk v praxi. Cesta do Norska nepřipadala v úvahu, a tak jsem si tedy vyhledala norský chat a pustila se do povídání. Bylo to pro mě zpočátku velmi těžké, protože zas až tak dobrá v norštině jsem nebyla a navíc nejsem od přírody moc upovídáný člověk a témata, která zajímají mě, nezajímají ostatní (a naopak).
Chvíli jsem se tam jen tak plácala, ale pak mi odepsal jeden kluk. Ale co mě nejvíce překvapilo – odepsal mi česky! A tak jsem se seznámila s Erikem.
Začali jsme se na chatu scházet pravidelně a já jsem postupem času zjistila, že Erik je Nor, který však již asi od svých pěti let žije v České republice, a to dokonce ve stejném městě jako já! (Jak je ten svět malý!) Rodiče se sem s ním a s jeho dvěma sourozenci přistěhovali za prací před dvaceti lety, nedávno však opět odešli do Norska (stýskalo se jim po vlasti), ale Erik se rozhodl zůstat. Měl tu své přátele a dobrou práci. Učil na několika jazykových školách norštinu a angličtinu.
S Erikem se mi povídalo tak lehce jako s nikým jiným. Měli jsme podobné zájmy, poslouchali stejnou hudbu, zajímaly nás stejně věci, shodovali jsme se i v názorech na život a svět. Oba dva jsme si připadali na světě ztracení – jako dva ztroskotanci na pustém ostrově. Seznámení se s Erikem pro mě bylo jako záchranné lano, které mi po letech samoty a stereotypu hodili z vrtulníku, aby mě konečně z toho ostrova zachránili. Erik to cítil podobně. Možná mi to zpočátku nepřiznal, ale já to poznala z jeho chování a z fotografie, kterou mi poslal. Byl na ní mladý muž, jehož vzhled prozrazoval jeho původ. Jeho rty se usmívaly, ale oči na mě hleděly posmutněle. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl, že mu to říká spoustu lidí. Já sama mu fotografii neposlala. Neměla jsem žádnou, za kterou bych se nestyděla, jak na ní vypadám. Zdálo se, že Erikovi to nevadí.
Seznámení s Erikem bylo to tak osvobozující! Konečně jsem si měla s kým povídat o tom, co mě skutečně baví a zajímá. Postupně jsem se do Erika zamilovala. Byl tak hrozně milý, že to ani nešlo jinak. Ale já pro něj i nadále zůstávala pouze kamarádkou. Byla jsem z toho trochu smutná, ale brala jsem to. Byla jsem zvyklá.
Po několika týdnech tlachání jsme se rozhodli sejít se. Byla jsem z toho hrozně nervózní, i když to nebylo rande, pouze přátelské setkání. Co asi řekne, až mě uvidí? Co si pomyslí? Změní to nějak jeho chování ke mně?
Mé obavy se však ukázaly neopodstatněné. Erik byl okouzlující, a když jsem se s ním konečně viděla naživo, podlehla jsem jeho kouzlu ještě víc. Když jsem se s ním bavila a on přitom seděl jen metr ode mně, měla jsem najednou pocit, že ho znám celý život.
Začali jsme se scházet pravidelně a stali se nejlepšími přáteli. Poprvé v životě jsem byla opravdu šťastná. A pak přišel onen pošmourný listopadový večer a všechno se změnilo.

Erik mě postupem času seznámil i se svými přáteli, alespoň je tak nazýval. Byli to ti nejbližší lidi, které tady měl poté, co se jeho rodina vrátila zpátky do Norska. Byla to skupina tří mladíků a dvou dívek. Zpočátku se na mě dívali poněkud skepticky a i já samotná jsem si v jejich kruhu přišla podivně. Myslím, že to zná většina z nás, jaké to je přijít jako nováček do zaběhlého kolektivu.
Postupně jsem se však a nimi sžila a konečně se v jejich společnosti trochu uvolnila. Mužské osazenstvo mě začalo brát. V klidu jsem si s nimi povídala, i když jsem většinou měla vlastní představu o tématech, která bych chtěla probírat. Holky si na mě nezvykly nikdy. A já na ně taky ne. Měla jsem totiž pocit – a musím přiznat, že později se ukázal jako opodstatněný -, že Simona, vysoká štíhlá (až skoro vyhublá) blondýna, na mě poněkud žárlí. Bylo mi jasné, že mě pěkně se svojí druhou kamarádkou drbou, možná i před kluky, ale před Erikem si zcela určitě netroufly. Erik mě vždycky bránil. To byl možná jeden z důvodů té žárlivosti.
Já sama jsem Erikovi představila svoji jedinou kamarádku, se kterou jsem se však nijak moc nestýkala. Měla vlastní život a dokonce už dvě děti. A tak jsme trávili čas různě – s Erikovou partou, s mojí kamarádkou nebo se všemi dohromady, ale poslední dvě možnosti nebyly moc časté. Já měla nejraději chvilky, které jsme trávili jen sami dva. Ty byly k mé radosti čím dál častější, když se Erik nabídl, že by mě mohl učit norsky, pokud ovšem budu mít o to zájem. A já samozřejmě měla.
Onoho pošmourného listopadového večera jsme takhle seděli ve třech – já, moje kamarádka a Erik – v našem oblíbeném baru. Já byla toho dne v podivné náladě, měla jsem trochu depresi, a tak je pila víc, než obvykle. Vždycky mi stačilo jedno pivo, ale teď jsem do sebe vyklopila i několik panáků. Ne, že bych byla vyloženě opilá tak, abych se potácela a druhý den si nic nepamatovala, ale jen jsem byla více družnější, bylo mi jedno, co a komu to povídám.
Předtím s námi seděli ještě Erikovi přátelé, ale ti se po chvíli sebrali a šli si po svém. Zůstali jsme tedy jenom my tři a také – k mé nelibosti – téma diskuze, které jsme společně probírali. Byly to partnerské vztahy, sex a všechno kolem toho.
Já se vždycky od takových témat držela dál. Nechtělo se mi přiznávat, že nemám žádné zkušenosti. A po lhaní jsem také netoužila. Radši jsem mlčela a pouze přikyvovala, zatímco se ostatní vytahovali.
Po jejich odchodu se moje kamarádka trochu rozmluvila o svých dětech a předchozích vztazích. Pak se ptala Erika na jeho zkušenosti. Svěřil se, že několik vztahů měl, ale nedopadlo to. Prostě to nebylo ono a něco tomu chybělo. Po svých špatných zkušenostech radši zůstával sám.
V té chvíli jsem už měla trochu zastíněný mozek, a aniž bych nad tím nějak moc přemýšlela, napadlo mě, že se určitě očekává, abych také něco řekla, zvláště, když jsem skoro celý večer mlčela. Uvědomovala jsem si, co říkám, ale bylo mi to jedno.
„Já jsem ještě nikoho neměla,“ zavrtěla jsem hlavou a smutně jsem se začala hypnotizovat popelník se zbytky nedopalků, „je mi 22 let a jsem ještě panna, ani jsem nikdy nedostala od žádného kluka pitomou pusu, nikdy se na mě nikdo ani nepodíval...“ Za normálních okolností bych se cítila trapně, ale teď ve mně působil alkohol, který tyto pocity vytěsňoval.
Pak se ale přece jenom ve mně něco hnulo a já cítila, jak se červenám. Omluvila jsem se s tím, že musím na záchod. Tam jsem pak dlouho stála zírala do zrcadla. Vůbec nevím, co se dělo u našeho stolu, na co se Erik mé kamarádky ptal, co chtěl vysvětlit (ona všechno věděla, byla jediná, které jsem se svěřila). Musela jsem si obličej trochu opláchnout vodou. Účinky alkoholu začaly pomalu odeznívat a já se začala za svoje slova stydět. Nebylo by mi trapně, kdyby můj nedostatek zkušeností pramenil z toho, že bych to byla já, kdo by o něco takového nestál. Ale já stála, chtěla jsem, aby mě konečně někdo objal, aby mi ukázal, že mě má rád, ale to se zatím nikdy nestalo. Zkrátka jsem nebyla pro nikoho dostatečně atraktivní...
Jak jsem tam tak stála a přemýšlela, jestli chci po svém trapném přiznání ještě vůbec Erikovi někdy přijít na oči, otevřely se dveře a v nich se objevila moje kamarádka.
„Je ti dobře?“ zeptala se starostlivě a prohlížela si mě.
„Ne,“ odpověděla jsem, „nejraději bych se utopila.“
„Děláš si starosti, co si o tom mohl myslet Erik?“ zeptala se celkem trefně kamarádka. Myslím, že moc dobře věděla, že se mi Erik líbí, ale nikdy nic neřekla.
Neodpověděla jsem. Jen jsem dál tupě zírala do zrcadla.
„Buď v pohodě, neřekl o tom ani slovo, na nic se mě neptal. Myslím, že před ním se rozhodně stydět nemusíš,“ pokrčila rameny. „On není jako ostatní.“
To byla pravda. Ale já se styděla hlavně proto, že on byl muž (žena jako já by se nikdy muži s něčím takovým nesvěřila) a ještě ke všemu neskutečně pohledný a já do něj byla bezhlavě zamilovaná, což on naštěstí netušil. To by pak byl ještě větší trapas.
„Hele, až budeš chtít, tak se tam vrať. Erik tě nebude odsuzovat, ani se ti posmívat,“ řekla ještě kamarádka a vrátila se zpátky ke stolu.
Věděla jsem, že všechno, co mi kamarádka řekla, je pravda, ale stejně jsem neměla odvahu podívat se Erikovi do očí. Tolik jsem se styděla. Nakonec jsem se tedy z toalety vyškobrtala, ale chtěla jsem jít okamžitě domů. Erik se nabídl, že mě doprovodí, abych nemusela potmě sama (kamarádka se měla sejít s jinými kámoši a vyrazit na diskotéku, takže ta doprovod nepotřebovala). Já nechtěla, ale on si to nenechal vymluvit, měl strach, aby se mi něco nestalo.
Bylo to poprvné za tu dobu, co Erika znám, kdy jsem s ním nechtěla být o samotě. Jak jsem kráčeli vedle sebe po chodníku, z nebe se pomalu začal sypat sníh. Ponurost počasí naprosto přesně vyjadřovala moji pochmurnou náladu. Erik se snažil povídat si se mnou, ale já neměla moc náladu. Jediné, za co jsem byla vděčná bylo, že nevytahoval na světlo ten můj hrozný trapas.
Došli jsme až k hlavnímu vchodu do paneláku, ve kterém jsem bydlela. Tam jsme se rozloučili a Erik se ještě naklonil, aby mi dal pusu na tvář. Dělal to pokaždé, když jsme se loučili. Zprvu jsem měla nutkání se odtáhnout, ale nakonec jsem to neudělala.
A to bylo dobře. Najednou jsem se cítila tak nějak lehčejí a do domu jsem vcházela s vědomím, že se nic tak strašného nestalo a že bude nejlepší, když na to všechno zapomenu a budu dělat, jako by se nic nestalo.
Osud mi však připravil něco jiného. Nic už nebylo jako dřív.

Bylo asi týden před Vánoci. Od mého přiznání v baru uběhly už tři týdny. Pomalu jsem na tu nepříjemnou událost zapomněla a vypadalo to, že Erik také. Nikdo z nás se o ničem nezmínil, k tématu také nepadlo ani slovo. Zdálo se, že všechno bude jako dřív, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Ale pak přišel ten večer.
Venku už panovala tma a jemně sněžilo. Já mířila k Erikovi, který mě toho večera pozval. Že prý má čas a mohli bychom se chvíli věnovat norštině. V poslední době jsme tomu moc nedali. Když jsem vstupovala do dveří jeho bytu a na prahu se zouvala, netušila jsem ještě, že slíbená lekce norštiny je jenom zástěrka.
Erik, který po mém příchodu odběhl, na mě čekal v obývacím pokoji. Tvářil se tajemně a mně hned došlo, že tady je něco jinak. Všimla jsem si, že na stole stojí láhev šampaňského a dvě skleničky. Erik mě vyzval, abych se posadila.
Já však zůstala stát na místě a jen jsem na něj podezřívavě zírala. Erik se lehce zasmál.
„Neboj se a sedni si. Já tě neukousnu. Jen bych si s tebou chtěl o něčem promluvit.“
„Já jsem to tušila hned, jak jsem sem vešla, že tady asi nepůjde o norštinu...“ řekla jsem opatrně, bez úsměvu, ale stejně jsem se po chvilce váhání k němu posadila.
Usmál se. „Promiň, že jsem ti lhal, ale kdybych ti řekl, o čem s tebou chci mluvit, jsem si zcela jistý, že bys nepřišla...“ Teď se zatvářil mnohem vážněji. Ve mně trochu hrklo – co mi asi tak může chtít? A proč je tady to šampaňské?
Náhle mě chytil za jednu ruku a podržel ji ve svých. Chvíli byl ticho a zřejmě přemýšlel, jak byl měl začít.
„Já... hodně dlouho jsem nad tím, co bych chtěl teď udělat, přemýšlel,“ řekl pomalu a díval se mi zpříma do očí. Jeho pohledu nešlo uhnout. „A zjistil jsem, že to chci udělat. Budou Vánoce a já bych ti chtěl dát speciální dárek...“
„Dárek?“ zeptala jsem se ho zmateně.
„Ano..., já...“ vypadal najednou poněkud nervózněji a stisk jeho rukou nepatrně zesílil. Zavřel na moment oči, a když je otevřel, řekl mnohem vyrovnanějším hlasem: „Slyšela jsi někdy o... právu první noci?“
Zůstala jsem na něj zaraženě koukat, neschopná slova. Když jsem se trochu vzpamatovala, vyrazila jsem ze sebe jenom přidušené: „Cože?“
„Právo první noci,“ zopakoval Erik a dál se na mě upřeně díval. Byl teď mnohem klidnější. „Promiň, že tomu říkám tak hloupě, ale tenhle výraz to nejlépe vystihuje, i když to má malinko jiný význam...“
„To myslíš jako... ty a já...?“ koktala jsem.
„Ano, pokud budeš chtít.“
„To je vtip?“
Zavrtěl hlavou. „O tomhle bych nikdy nežertoval,“ řekl pomalu. „Myslím to naprosto vážně. Bylo by to samozřejmě jen pro dnešní noc, nic závazného.“
Lehce jsem pokývala hlavou, že mu rozumím, ale stejně jsem v tom měla zmatek. „Ale jak? Jak tě něco takového napadlo...?“
„Pohrávám si s tou myšlenkou už tři týdny, od našeho rozhovoru v baru, když jsi řekla, že jsi ještě nikdy neměla přítele...“
Vyškubla jsem svou ruku z jeho a rychle jsem si zakryla obličej. Další trapas. „Myslela jsem, že jsi na to zapomněl,“ zahuhňala jsem.
Erik mi něžně stáhnul ruce zpátky do klína. „Nemůžu tak lehce zapomenout na to, jak se moje nejlepší kamarádka trápí,“ řekl potichu. „Bylo mi to líto, když jsem tě tak viděl. Byla jsi tak smutná, a tak jsem přemýšlel, co bych pro tebe mohl udělat a...“
Trochu se mi motala hlava. Takhle důvěrný rozhovor jsem s Erikem nikdy nevedla (byli jsme sice nejlepšími přáteli, ale byly věci, o kterých jsem se s Erikem prostě bavit nechtěla, o kterých jsem se nechtěla bavit s nikým) a také jsem to celé stále nemohla pochopit. Musela jsem být chvíli sama, abych si mohla tyhle zmatené myšlenky v klidu utřídit.
Vyskočila jsem z pohovky se slovy, že si musím odskočit, a vyřítila jsem se z obývacího pokoje. Vběhla jsem do kuchyně, natočila si sklenici vody a zhroutila se na židli. V hlavě mi poletovala pořád jedna a ta samá otázka: Co se to sakra děje? Je to sen nebo skutečnost? Můj nejlepší přítel, kterého znám už více než rok a kterého stejnou dobu miluju, mi tady najednou nabízí, že se se mnou bude milovat, a to jenom kvůli jedné pitomé větě, za kterou se ještě teď stydím.
Nevím, jak dlouho jsem tam potmě seděla, s lokty opřenými na desce stolu a hlavou v dlaních, ale asi hodně dlouho, protože najednou jsem zaslechla na chodbě tiché kroky a za chvíli do kuchyně vstoupil Erik. Usadil se na židli naproti mě, takže mezi námi byl jen roh stolu.
„Co se děje, Katerine?“ zeptal se měkce. Vždycky mě oslovoval norskou podobou mého jména. Správně je to Aikaterine, ale Erik to takhle krátil. „Jsi v pořádku?“
Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu ustaraně. Jeho oči byly opět smutné. „Já to furt nechápu, Eriku. Pořád nevím, co si o tom mám myslet.“
Erik si povzdechl. „Víš, já jsem se asi špatně vyjádřil... Když jsem řekl, že mi tě bylo líto, vyznělo to, jako bych si o tobě myslel, že jsi nějaká chudinka nebo podobně, ale tak to není. Ve skutečnosti mě mrzí, že jsi ještě neměla příležitost zažít něco tak úžasného jako je milování, že jsi ošizena o ten fyzický i psychický prožitek. Katerine, já tě mám moc rád, to víš, a tak jsem pro tebe chtěl jen udělat něco, co by tě třeba potěšilo, co by se ti mohlo líbit... Nechci, aby tě to dál trápilo, abys kvůli tomu byla i nadále smutná...“ Lehce se na mě usmál a mně jeho jednání bylo hned jasnější, konečně jsem to pochopila. Přesto jsem si však ještě nebyla příliš jistá.
„To vážně není vtip?“
„Ne, myslím to naprosto vážně,“ zopakoval větu, kterou řekl před několika minutami, když jsme ještě seděli v obývacím pokoji. „A jsem si stoprocentně jistý, že to chci udělat. Neboj, nechci tě do ničeho nutit. Je to jen návrh a je jen na tobě, jestli ho přijmeš.“
„A nebojíš se následků, které by pak mohly přijít?“
Opět mě chytil za ruce a stiskl je. „Nemusíš mít strach,“ řekl uklidňujícím hlasem. „Ode mě nic nechytneš, jsem zdravý, a ochranu mám taky...“ Původně jsem měla na mysli něco jiného, když jsem se ptala na následky, Erik to špatně pochopil, ale nechala jsem to být. Nakonec stejně nebyl problém s Erikem, ale se mnou.
Nicméně stále jsem ještě nebyla pevně rozhodnutá, že do toho půjdu. Bylo to všechno tak rychle a já bych si takovou věc potřebovala pořádně promyslet. Na druhou stranu to však byla výjimečná příležitost mít to, po čem jsem moc toužila, a o čem jsem věděla, že je naprosto nulová šance, aby se to někdy stalo – být s Erikem, líbat ho, dotýkat se ho...
Erik na mě musel vidět, že váhám. Zvedl se proto ze židle, mé ruce svíral stále ve svých, a tak mě také přinutil vstát.
„Nechci odpověď hned,“ uklidňoval mě, „v klidu si to rozmysli. Můžeme jít zatím do obýváku a dát si trochu šampaňského, když už ho tam máme, a přitom si třeba popovídat, zatancovat si... dát všemu volný průběh... ano?“
„Dobře,“ usmála jsem se na něj a najednou jsem se cítila klidnější, když jsem nabyla jistoty, že na mě nikdo nebude tlačit. A tak jsme se vrátili zpátky do obývacího pokoje.

V obývacím pokoji Erik otevřel láhev se šampaňským, nalil do sklenek a jednu mi podal. Váhala jsem, jestli bych si ji měla vzít, nechtěla jsem pít. Co kdybych se náhodou opila?
Erik se rozesmál, v zelených očích mu pobaveně jiskřilo. „Katerine, copak mě neznáš? Myslíš, že bych tě chtěl opít a pak zneužít?“ protočil oči v sloup, ale stále se usmíval. I já jsem se musela po chvíli svému zbytečnému strachu smát. Vzala jsem si sklenku šampaňského a za chvilku už jsme si na pohovce povídali.
Erik seděl tak blízko mě, že jsem cítila jeho tělesné teplo. Občas se mě dotknul, ale jinak si nic nedovolil. Po chvíli se zvedl s tím, že půjde pustit nějakou hudbu, po pár minutách mě vyzval k ploužáku. Já vždycky nerada tancovala, jsem hrozné dřevo, ale díky šampusu jsem se přestala stydět, a tak jsem jeho vyzvání nadšeně přijala.
Točili jsme se v pomalých kruzích, tělo na tělo, a já jsem cítila, jak se ke mně Erik tiskne čím dál víc. Neřešila jsem to, bylo mi to moc příjemné. Pak se mi náhle zadíval do očí takovým zvláštním pohledem, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst. Sklonil hlavu a jeho rty se lehce dotkly mých. Mohla jsem ho odstrčit, ale neudělala jsem to, chtěla jsem, aby mě dál líbal. Byl to můj úplně první polibek od muže. Srdce se mi málem zastavilo a pak se rozbušilo jako splašené.
Erik, když viděl, že jsem se od něj neodtrhla ani ho neodehnala, mě políbil znovu. Tentokrát to byl dlouhý něžný polibek, který jsem zkazila tím, že jsem ho celého poslintala. Neřekl ani slovo a líbal mě dál, dokud jsem se do toho nedostala. Erik byl dobrý učitel, a tak netrvalo to dlouho a já začala techniku líbání zvládat.
Líbal mě teď vášnivěji, divočeji. Objímala jsem ho kolem krku a tiskla se k němu celým tělem. Jeho rty po chvíli sjely na můj krk a pak mi zašeptal do ucha: „Nepůjdeme vedle?“
Jen jsem přikývla. Popadl mě do náručí a odnesl do ložnice, kterou s obývacím pokojem spojovaly velké posuvné dveře. V téhle místnosti jsem ještě nikdy nebyla. Dříve patřívala jeho rodičům, ale od té doby, co se odstěhovali v ní spával Erik.
Opatrně mě položil na velkou manželskou postel. Rozsvítil malou lampičku a lehl si vedle mě. Objal mě a znovu políbil, tentokrát něžněji. Možná si říkáte, proč mě tolik líbal, když je líbání tak intimní záležitost a u nás byl celý ten akt pouze takovou kamarádskou „výpomocí“. Erik se strašně rád líbal. Říkal, že tím může mnohem lépe vyjádřit své pocity, nálady a touhy. Krom toho to podle něj k milování prostě patří.
Erik mě dál líbal a hladil, ale já jsem najednou ztuhla a nebyla jsem schopná mu jeho něžnosti oplácet. Měla na tom menší podíl i rozsvícená stolní lampička, protože mi náhle došlo, že mě Erik uvidí nahou, že uvidí mojí postavu, za kterou jsem se vždycky hrozně styděla. Mohla jsem ho požádat, aby zhasnul, ale to bych zase já neviděla jeho, a tak jsem se s lampičkou musela smířit. Koneckonců více mě trápilo to, že jsem si uvědomila, co to vůbec děláme.
Erik si všiml, že je se mnou něco v nepořádku. Ležela jsem jako prkno a ani se nepohnula. Nadzvedl se, aby mi viděl do očí. „Nějaký problém?“ zeptal se starostlivě, levou rukou mě stále objímal kolem pasu. „Jsi celá zatuhlá...“
„Mám jen trochu strach,“ hlesla jsem
„Chceš si třeba chvíli povídat, aby ses trochu uvolnila a to napětí opadlo?“
Dívala jsem se mu do očí a přemýšlela, jestli mu mám říct, na co myslím, co mě trápí, proč mám strach... „Jsi můj kamarád,“ řekla jsem pomalu.
Lehce se usmál. „Tohle tě trápí?“
„Trochu jo...“
„Vadí ti to nějak moc?“
„Já nevím... Je to takové zvláštní...“
„Tak víš co? Zkus na mě přestat myslet jako na kamaráda,“ navrhl. „Teď nejsme kamarádi, teď jsme milenci, ano?“
Znělo to jako dobrý nápad a já to zkusila. „Dobře.“ Napětí trochu opadlo.
„A neboj se mě dotýkat,“ řekl Erik s úsměvem.
Já se samozřejmě nebála Erika dotýkat. Jako nejlepší přátelé jsme se dotýkali často. Nebylo neobvyklé, že jsme mnohdy seděli tak, že jsme se zády opírali jeden o druhého a povídali si při tom, nebo že jsem mu nejednou usnula s hlavou na rameni, nebo že jsme se objímali či jinak se dotýkali. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo více intimní.
Věděla jsem však, že tohle je zároveň moje poslední šance, jak ukázat Erikovi, že o společnou noc s ním opravdu stojím. Kdybych se ho teď odmítla dotknout, asi by to všechno ukončil, protože by si myslel, že o to nestojím.
Pomalu jsem zvedla ruku a dotkla se paže, kterou mě objímal kolem pasu. Znovu se usmál a dlouze mě políbil.
Vydrželi jsme se mazlit neskutečně dlouho, nevynechali jsme jediný kus našich těl. Bylo to neskutečné a já po chvíli nechtěla nic jiného, než se s ním konečně spojit. Erik zřejmě myslel na to samé, protože se mi náhle dlouze zadíval do očí a zeptal se: „Jsi připravená?“
Hrozně jsem ho chtěla, ale pociťovala jsem i mírný strach, takovou lehčí nervozitu. Byla to obava z toho neznámého, z toho, co mě čeká, co mám sdílet se svým nejlepším přítelem. Byla v tom ale i zvědavost – říkala jsem si, jaké to asi bude. Bude se mi to líbit tak, jak se mi líbilo doteď? Bude Erik něžný? Má s tím nějaké zkušenosti?
„Už jsi někdy...?“ zeptala jsem se ho, ale on zareagoval tak rychle, že jsem svoji otázku ani nestačila dopovědět.
„Jednou,“ šeptl. Musel na mně vidět moje obavy, protože dodal: „Neboj, budu opatrný...“
Nesliboval, že to nebude bolet, což jsem velmi ocenila, protože to bolelo, a bolelo to moc, také jsem hodně krvácela. Erik byl strašně hodný. Nechal mě oddechnout. Dokonce někde vyhrabal papírové kapesníčky, se kterými mi opatrně setřel ze stehen krev.
Myslela, že už je po všem, že tím to skončilo, že Erik odvedl svoji práci, když to tak hnusně řeknu, a teď se prostě zvedne a nechá mě tam jen tak. V tu chvíli mi to však bylo jedno. Zmohla jsem se jenom na to, že jsem ležela se zavřenýma očima, neschopná vnímat nic jiného, než jen podivný bodavý pocit prázdnoty mezi nohama. Bolest však postupně opadávala a Erik se ke mně znovu naklonil a opět mě dlouze políbil.
A pak jsem ho znovu ucítila v sobě. Bylo to neskutečně krásné. Trvalo to miliony let, ale přitom to bylo šíleně krátké. Nikdy jsem nezažila nic, co by se tomu vyrovnalo. Bylo mi v tu chvíli jedno, že mě Erik nemiluje, že jsem pro něj jen kamarádka, důležité bylo to, co se dělo teď. Vzájemné dotyky, polibky, blízkost našich těl, plynulé, stále se zrychlující pohyby... Připadala jsem si pomalu jak v nějakém snu. Ve snu, ze kterého jsem se nechtěla nikdy probudit. Ve snu, který, i když to při prvním milování nebývá tak obvyklé, byl zakončen neuvěřitelným vyvrcholením.
„Eriku...“ zašeptala jsem toho večera už snad posté.
„Katerine... Já...“ upřeně se mi zadíval do očí a těžce oddechoval. Ticho.
„Budu... budu teď muset na okamžik do koupelny,“ řekl po chvíli potichu a nechal mě samotnou. A já věděla, že tohle je už opravdový konec našeho společného večera.

Erik se však za několik minut vrátil. Zůstal stát ve dveřích, které spojovaly ložnici s chodbou a s lehkým úsměvem mě chvíli pozoroval. Já ležela stále ještě na posteli a neskrývaně jsem ho doslova očumovala. Možná, že se usmíval tomuhle. Viděla jsem ho toho večera poprvé nahého, tím myslím celého nahého, a teprve teď jsem měla opravdu dobrou příležitost si ho v klidu prohlédnout. Erik měl úžasnou postavu, tak akorát – nebyl ani příliš svalnatý, ani to nebylo žádné tintítko. Zkrátka chlap, o kterého se můžete opřít a víte, že se pod vámi nezlomí. V tu chvíli jsem opravdu nechápala, jak byl tak pěkný kluk schopný strávit noc s někým jako jsem já...
Ještě pořád s úsměvem na rtech přistoupil k posteli. Klekl si a lokty se opřel o matraci. Celou dobu ze mě nespouštěl oči. Pohladil mě po ruce a pak promluvil.
„Jak se cítíš?“ optal se potichu.
„Strašně zvláštně...“
Usmál se. „Všechno dobrý? Nebolí tě nic?“
„Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Jediné, co jsem stále cítila, bylo již sotva znatelné příjemně šimrání v podbřišku. Dozvuky našeho předchozího milování.
„Můžu ještě k tobě?“
„Ano,“ odvětila jsem potěšeně, neboť jsem čekala, že se prostě zvedne, něco ještě řekne a půjde pryč.
Lehl si do postele na svoje původní místo. Poněkud rozpačitě jsem se od něho odtáhla. Nepočítala jsem s tím, že by stál ještě o nějaké další něžnosti. „Ty se mě bojíš?“ prohodil se šibalským úsměvem a jemně si mě přitáhl k sobě. Dovolil mi, aby se opřela o jeho hruď. Hladil mě po zádech a občas mi cuchal vlasy. Ale já byla opět zaražená. Byla jsem zamyšlená, ale Erik si to vyložil jinak.
„Nelíbilo se ti to?“ vypadlo z něj po chvíli. Jako by se mi to podle mé reakce nemohlo nelíbit, ale chápala jsem jeho otázku. Já sama bych si lámala hlavu nad tím samým, kdyby se on choval tak netečně jako teď já.
„Ne, to ne!“ vyhrkla jsem rychle. „Bylo to tak nádherné, že... že... mám jen strach, že mi to bude hrozně chybět.“
„On se určitě někdo najde...“ řekl pomalu, ale já z jeho tónu poznala, že chtěl původně říct něco jiného. „Myslím, že ti chybí jen sebevědomí... třeba to teď bude lepší...“
Měl pravdu. Sebevědomí mi vždycky chybělo, ale stejně si myslím, že i kdybych ho měla, nějaký výrazný vliv by to na můj život nemělo. Pokud někdo vypadá jako já, stejně s tím sebevědomí moc neudělá... Ale jedno jsem musela přiznat, skutečně to teď bylo lepší... a já jsem najednou řekla to, co jsem chtěla říct už hodně dlouho...
„Já nechci někoho jiného... já chci tebe.“
Cítila jsem, jak jeho ruka na mých zádech slabě cukla. Odvrátil hlavu a já slyšela, jak pomalým šepotem říká: „Katerine... já... promiň, ale já to takhle necítím... Mám tě rád, ale jen jako kamarádku.“
Sice jsem takovou odpověď čekala, ale stejně bych se nejraději propadla do země, jak mi bylo trapně. Snažila jsem se usmát, ale vyšel z toho jenom takový škleb. „Jasně, v pohodě. Zapomeň na to.“ Chtěla jsem od něj odkulit, abych ho dál neobtěžovala svoji přítomností, ale on mě nepustil.
„Nebuď smutná, vůbec se tím netrap. To není v tobě, ale ve mně, víš?“ Víc nevysvětlil, a já se neptala, tamta odpověď mi plně stačila. „A nemusíš se ode mě odtahovat,“ lehce se usmál a jeho oči, které byly ještě před chvíli smutné, mu při té poslední větě vesele zableskly. „Dnešek přece ještě neskončil.“ Naklonil se ke mně a políbil mě. A já se nechala.
Chvíli mě ještě hladil a pak jsme se spolu znovu milovali. Nakonec jsem vyčerpaná usnula v jeho náručí. Odmítal mě pustit (ne že by mi to vadilo, chtěla jsem si ho užít co nejvíce to šlo, zvláště, když jsem měla jisté, že je to opravdu naposledy), prý mě „nechce o nic ošidit“.
I přes Erikovo odmítnutí to byla nejkrásnější noc v mém životě.

Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že jsem v ložnici sama. Erik už byl dávno vzhůru a podle zvuků přicházejících z vedlejší místnosti zřejmě uklízel po včerejším večeru. Neubránila jsem se dlouhému a hlasitému zívnutí. Přece jenom to byla moc dlouhá noc. Zvuky v obývacím pokoji ustaly a po chvilce vstrčil Erik hlavu do ložnice.
„Jak ses vyspala?“ vyzvídal, když se posadil na okraj postele.
„Docela dobře,“ zívla jsem. Erik byl už oblečený, kdežto já stále nahá. A už nebylo včera večer. Automaticky jsem si přitáhla deku blíže ke krku. Všiml si toho.
„Včera jsi se přede mnou nestyděla,“ popichoval mě se šibalským úsměvem. Zase se mi vybavila minulá noc a spolu s tím se dostavil pocit smutku, že už je po všem.
„Jsem ráda, že jsi to byl ty,“ hlesla jsem. „I když mě nechceš...“
Najednou vypadal posmutněle. „Katerine, netrap se s tím. Já bych ti stejně nemohl dát to, co chceš. A já tě nechci zbytečně klamat...“ Věděla jsem, co myslí tím, co mi nemůže dát. Byla to láska. Když mě nemiluje, nemůže se do toho nutit. Trochu mi to pomoho, abych se s tím smířila. Hrozně jsem se bála odmítnutí a nakonec jsem zjstila, že to není zas až tak hrozné. Beztak jsem s tím počítala. Koneckonců – nic mi nebrání, abych ho dál tajně nemilovala.
Pohladil mě po tváři a tak mě přinutil usmát se. Jeho oči se také začaly usmívat. „Já jsem taky rád, že jsi mi dovolila, abych to byl já,“ řekl po chvíli a naklonil se ke mně. V jednu chvíli jsem si pošetile myslela, že mě chce políbit, ale on mi dal jen pusu na tvář.
Už jsme byli zase jenom kamarádi.