Šampaňské 2/3

Anotace: "Mezi mužem a ženou neexistuje přátelství - jen vášeň, nepřátelství, láska, ale žádné přátelství." Oscar Wilde (Nechám jen na vašem úsudku, zda je následující povídka založena skutečnosti.)

Když jsem pak od Erika odcházela, uvědomila jsem si, co všechno se stalo a jaké to na mě bude mít dopady do budoucna. Včera, když jsem touhle cestou kráčela sněhem k Erikovi, by mě v životě ani nenapadlo, co všechno se může stát. Poprvé v životě jsem se milovala, a zrovna s mým nejlepším přítelem, pak jsem se mu vyznala z toho, že ho chci, a on mě odmítl, s čímž jsem se už smířila. A najednou mě napadlo, jak budu po tom všem schopná podívat se mu do očí?
I když jsem všechno, co jsem mu řekla, myslela naprosto vážně, stejně ve mně rostl pocit studu a trapnosti. Prostě jsem věděla, že se k němu teď nedokážu chovat jako dřív. Jako by se nic nestalo. Mrak naší společné intimní noci nad námi (tedy alespoň nade mnou) bude viset už navždy. Nemůžu jen tak zapomenout, co se stalo, a ani to nechci!
Měla jsem Erika ze srdce ráda, nikdy jsem nepotkala lepšího člověka, než je on, ale najednou jsem cítila jako toho večera v baru před třemi týdny. Při představě jeho společnosti jsem najednou pocítila velké rozpaky, když jsem si představila, že bych s ním měla mluvit, vyschlo mi v krku, vidina tělesného kontaktu byla ještě horší.
Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem se Erikovi vyhýbat. Sice jsem na jeho smsky odpovídala, zvedala jsem telefony a komunikovala s ním, mé odpovědi byly vždycky velmi strohé. Za několik dní jsem se dopracovala k tomu, že jsem na některé z nich přestala reagovat úplně. Ta tíha, kterou jsem pociťovala v žaludku se už nedala snést.
Pak jsem se s ním dokonce i úplně přestala stýkat. Vždycky jsem se na něco vymluvila. Zpočátku to šlo snadno, protože Erik odjel na Vánoce za rodinou do Norska. Ani jsem se s ním nerozloučila, což mě hrozně mrzelo. Moc mi chyběl, pořád jsem na něj myslela, na jeho úsměv, na jeho pohledy, na naši společnou noc, ale já to prostě nedokázala, nedokázala jsem se mu podívat do očí!
Nakonec jsem se však nějakým zázrakem nechala přemluvit a mezi svátky (bylo to koncem roku a Erik byl zase zpátky doma) jsem vyrazila s ním a jeho partou do našeho oblíbeného baru. Byl to však velmi rozpačitý večer. Posadila jsem se od Erika co nejdál, protože jsem absolutně netušila, jak bych se k němu měla chovat, co bych mu měla říct. Bylo to naše první setkání po oné noci.
Neušlo mi, jak po mě Erik pořád po očku pokukoval. To celou situaci jenom zhoršovalo a já cítila, jak čím dál více rudnu. Nakonec jsem to nevydržela a odešla dřív. Doslova jsem se z baru vyřítila.
Kráčela jsem po chodníku, aniž bych se vůbec ohlédla, když tu se mobil hluboko v mé kapse rozezvonil. Věděla jsem, kdo to je, ale přece jenom jsem se zastavila a začala telefon v kapse lovit. Sotva se mi ho však podařilo najít, zvonění ustalo. Na displeji se objevilo oznámení o nepřijatém hovoru. Chtěla jsem telefon zastrčit zpátky do kapsy, když se za mnou najednou ozval ten známý sladký hlas, který jsem tak moc toužila slyšet, ale zároveň jsem si přála, aby se to nikdy nestalo.
„Chybíš mi.“
Otočila jsem se a stál tam on. Byl dva metry ode mě, přímo pod pouliční lampou, ruce v kapsách, do hustých vlasů se mu lehce snášely vločky sněhu. Byl tak krásný, když se na mě díval těma svýma smutnýma očima.
„Proč se mi vyhýbáš, Katerine? Co jsem udělal špatně?“
„Eriku...“ vydechla jsem.
Přistoupil blíž ke mně. „Co se stalo? Když jsi ode mě odcházela, bylo všechno dobré... Je to kvůli tomu, že jsem tě odmítl?“
„Ne,“ šeptla jsem. Byla to naprostá pravda. S tím jsem se už smířila, protože jsem ani nic jiného nečekala.
„Stejně mám pořád pocit, že to souvisí s tou naší společnou nocí,“ pokračoval Erik a pomalu se ke mně blížil. Sklopila jsem oči k zemi. „Souvisí, viď?“
Neodpovídala jsem. Erik si povzdechl a pokračoval: „Katerine, asi... asi to byla všechno chyba... kdybych věděl, jak to nakonec dopadne, asi bych si to rozmyslel a neudělal bych to, co jsem udělal...“
„Chceš říct, že toho lituješ?“ zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem. Nemohla jsem se ubránit náhlého návalu smutku a zklamání. Mrzelo mě, co Erik řekl.
„Litoval bych toho, kdyby to znamenalo, že můžu ztratit dobrou kamarádku, kterou mám moc rád... A myslím, že právě to se teď děje... A nejhorší je, že vůbec nechápu, proč...“
„Eriku... vždyť já tě mám taky ráda, ale já prostě nevím, jak se teď k tobě mám chovat, jak se ti mám podívat do očí... proto jsem se ti vyhýbala. Nedokážu předstírat, že se nic nestalo, nedokážu na to zapomenout.“
„Já to chápu a nechci, abys zapomněla na to, co se stalo. I pro mě ta noc hodně znamená, i když to třeba není vidět,“ pomalu natáhl ruku a dotkl se té mé. Čekala jsem, že mě to přinutí ucuknout, ale nestalo se tak. Spíše mě zalil velmi příjemný pocit... „Vážně je to pro tebe takový problém? Opravdu to nejde nějak překonat?“ pokračoval Erik.
„Já nevím...“ povzdechla jsem si. „Všechno se mi najednou zdá tak jiné...“
Erik se krátce zamyslel a pak řekl: „Katerine, víš, jak jsem ti říkal, aby sis zkusila představit, že nejsme přátelé, ale milenci?“
Přikývla jsem.
„Zkus to i teď. Teď už jsme zase přátelé, tamto se stalo, když jsme byli milenci. Nemusíš se nutit, abys na tu noc zapomněla, ani já na ni nechci zapomenout, ale tenkrát jsme vlastně byli někdo jiný... byla to jiná realita... chápeš?“
„Nevím, jestli to bude fungovat...“
„Předtím to fungovalo, tak to zkus i teď,“ prosil a jeho ruka vklouzla do mé. Pevně ji stiskl. „Jsi má jediná opravdová kamarádka, nechci tě ztratit. Ne kvůli té noci, o které jsem si myslel, že by nás mohla ještě více spojit, a ne rozdělit,“ povzdechl. Vypadal tak zdeptaně, že jsem si myslela, že se každou chvíli dá do pláče. „Tamti vevnitř jsou sice mí kamarádi, ale oni nejsou ty a nikdy nebudou. Nedokáže mi tě nic nahradit. Úplně jsi mi změnila život a nechci, aby to všechno takhle skončilo...“
Po tváři se mi začaly koulet slzy. Něco se ve mně hnulo a já si najednou uvědomila, co jsem vlastně provedla. Erik měl pravdu. Trápila jsem se naprosto nepodstatnou pitomostí a ubližovala jsem tím sobě i Erikovi. Když mi tohle všechno došlo, vrhla jsem se mu do náručí a zabořila hlavu do jeho ramene. Pevně mě objal.
„Promiň, Eriku, promiň mi to. Já jsem tak blbá!“ štkala jsem. „Promiň mi, že jsem tě tak trápila. Já tě přece taky nechci ztratit...!“
Hladil mě po vlasech a já se po chvíli uklidnila. Odtáhla jsem se od něj a začala si stírat slzy.
„Nebreč,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. „Jsem tu s tebou a pořád budu.“
„Vážně? Měl by ses na mě vykašlat po tom, co jsem se k tobě takhle chovala...“
„Já to přece chápu,“ usmál se. „Nezlobím se na tebe. Není důvod.“
„Uf, to jsem ráda,“ oddechla jsem si. „Kdo by mě pak učil norštinu...?“
Protáhl obličej a naoko nakvašeným hlasem pronesl: „Ty jsi ale potvůrka! To mě máš jenom kvůli norštině? Tak to je pro mě fakt čest!“ Zamračil se, ale pak se rozesmál a ještě jednou mě objal. „Jsem rád, že jsme si to vyjasnili,“ řekl potom.
„Já taky. Víš, že se najednou cítím mnohem líp?“
„Ani se nedivím,“ usmál se. „Pojď, doprovodím tě. Neměla bys chodit takhle za tmy sama.“
„Jdu jenom tady kousek na zastávku...“
„Záleží na tom, jak je to daleko?“ zeptal se a já se musela jeho neodbytnosti usmát. Počkal, dokud autobus nepřijel. Zatím jsme si povídali a Erik se vytasil s pozváním na další večer.
„Chceme promítat nějaký film. Podle mě to bude prkotina, ale oni to chtějí vidět. Byl bych rád, kdybys přišla, třeba tě i vyzvednu. Alespoň neumřu nudou, když tam budeš se mnou...“
Jeho kompliment mě donutil usmát se. „Přijdu ráda,“ slíbila jsem.
„Budu se těšit,“ řekl a dal mi pusu na tvář.
Všechno bylo zase v pořádku, jako by se nic nestalo. Ale jenom do následujícího večera...

Film byl tak bezduchá kravina, že jsem se brzo odporoučela do říše představ. Myslela jsem na Erika, na to, jak jsme se seznámili, na vývoj našeho přátelství, na naši společnou noc i na události předchozího dne. Ostatní se náramně bavili, občas mě vyrušil jejich halasný smích nad nějakou lacinou replikou ve filmu, ale já si toho nevšímala. Erik seděl vedle mě na gauči a hrál si se svojí sklenicí s pitím. Nevím, jestli ten film vůbec vnímal, nebo na co vůbec myslel, ale obdivovala jsem ho, že dokáže udržet oči na obrazovce. Já sama jsem už delší dobu pozorovala koberec a před očima mi vyvstávaly moje vzpomínky.
Nakonec jsem - ani nevím jak - usnula. Ve spánku jsem se svezla na Erikovo rameno a pak se nějakým záhadným způsobem dostala ještě níž. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale asi to bylo jenom pár minut, protože když jsem se probudila, hlavu na Erikově klíně, ten hloupý nekonečný film pořád ještě běžel.
Zmateně jsem se posadila. Neuniklo mi, jak je Erik celý ztuhlý a sotva dýchá, ani to, jak zle na mě Simona zahlížela z vedlejšího křesla. Asi nerada viděla, v jaké poloze jsem na Erikovi usnula. Vypotácela jsem se do kuchyně s tím, že si jdu pro něco k pití.
V kuchyni jsem se musela chvíli opřít o kuchyňskou linku, abych se trochu uklidnila. Předchozí situace, i to, jak na ni reagoval Erik, mě trochu znervózňovala. Co to sakra mělo znamenat? Dříve by mi to žádné starosti nedělalo, ale teď to bylo jiné. Natočila jsem si vodu a chtěla se napít, když tu se od dveří ozval Erikův hlas.
„Proč piješ vodu, když v lednici je džus?“ Pomerančový džus je jeden z mých nejoblíbenějších nápojů, a Erik to moc dobře věděl, proto ho měl taky vždycky v lednici plno. „Je tam přece hlavně pro tebe,“ usmál se.
„Asi jsem nějak zapomněla...“ zamumlala jsem rozpačitě a chtěla si ho z ledničky vyndat.
„Počkej, podám ti ho,“ nabídl se Erik. Ale ještě než přešel místnost, otočil se a zamknul za sebou dveře. V Erikově přítomnosti jsem se nemusela ničeho bát, ale stejně jsem se cítila poněkud nesvá.
„Proč jsi zamknul ty dveře?“ zeptala jsem se pomalu. Než odpověděl, stačil dojít k ledničce a vytáhnout z ní krabici džusu. Když mi ho neléval do sklenice, tvářil se hrozně vážně.
„Musím s tebou mluvit,“ řekl, když mi podával sklenici, „a nechci, aby nás někdo rušil. Je to dost soukromé...“ Zdálo se mi to, nebo se opravdu mírně začervenal?
„O co jde?“
Chvíli mu oči rozpačitě těkaly z jednoho kouta kuchyně do druhého, aniž by mi sklenici s džusem podal, postavil ji na kuchyňskou linku, a pak najednou vyhrkl: „Musím pořád myslet na tu noc!“ Jako by z něj napětí rázem opadlo.
„C-cože?“ nechápala jsem.
„Pořád myslím na tu naši společnou noc. Nemůžu se toho zbavit, pořád vidím, jak jsem se tě dotýkal, jak jsem tě líbal, jak... Prostě to mám pořád před očima a... doslova mě spaluje touha zažít to znova...“
Úplně mě vyvedl z míry. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. „Eriku... nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi ještě včera tvrdil, že...?“
„Já vím, co jsem tvrdil,“ skočil mi do řeči. „ale to jsem si myslel, že je to jen dozvuk té noci, že to časem přejde, ale nepřešlo. Akorát jsem na to musel myslet čím dál víc... Vlastně to už trvá od té noci. Víš, jak jsi se bála, jestli ti to nebude chybět? Málem jsem ti odpověděl, že pak v tom případě můžeš přijít za mnou... a už to nějak vyřešíme. Ale pak jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem ti zbytečně motat hlavu...“
„To myslíš vážně?“
„Chceš vidět, co se mnou děláš právě teď?“ Jemně mě vzal za ruku a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, přitiskl si ji ke svému rozkroku. Myslím, že to, co jsem ucítila, nepotřebuje komentář. Měl na sobě volnou košili, a tak nebylo nic poznat. „Vidíš? Začalo to už tam v obýváku, když jsi mi usnula hlavou v klíně...“
„Eriku...“ zašeptala jsem a celá se zachvěla. Rychle jsem ucukla rukou. „Já... já nevím, co si o tom všem mám myslet... Teď, když jsem se už tak nějak smířila s tím, že...“ Byla jsem naprosto zmatená.
Erik opět vypadal posmutněle. Zase mě chytl za ruku a pevně ji stiskl. „Katerine, řekni mi upřímně, že na tu noc taky nemůžeš přestat myslet, že si to nepředstavuješ, že si to nepřeješ zažít znovu...“
Zadívala jsem se mu do očí. Dívaly se na mě tak smutně, že jsem jim nedokázala odolat.
„Pořád na ni myslím,“ přiznala jsem a sklopila oči, cítila jsem, jak rudnu. „Bylo to tak krásné, že na to ani nejde nemyslet... a hlavně to bylo s tebou...“
„Katerine... já...“ začal Erik a pohled se mu úplně prozářil, když v tu chvíli vzal někdo za kliku. Chvíli s ní lomcoval, a pak se za dveřmi ozval pronikavý hlas – Simona.
„Eriku?! Jsi tam?!“
„Počkej! Hned ti otevřu!“ zavolal Erik. Pak se podíval na mě. „Mohla bys tady ještě chvilku zůstat, prosím? Ještě to nebylo všechno, co jsem měl na srdci,“ zašeptal. „Neboj, ani na tebe nesáhnu, pokud nebudeš chtít...“
Přikývla jsem. Erik se usmál pustil mou ruku a zamířil ke dveřím.
Simona stála hned za nimi. „Film už skončil, tak jsem ti jenom chtěla říct, že už jsme na odchodu...“ Pak si všimla mně. „Proč se tady zamykáš?“ ucedila podezřívavě.
„Asi jsem si to neuvědomil, že jsem zamknul,“ řekl Erik ledabyle. „Nebyli jste na odchodu?“
„Jo, už jdeme...“ zamumlala Simona. „Jdeš taky?“ zavolala na mě a mně neunikl ten její nenávistný pohled. Než jsem však stačila něco říct, vpravil se do toho Erik: „Katerine slíbila, že mi pomůže uklidit, takže půjde trochu později.“
Simona neřekla ani slovo a šla se obléknout. Erik se šel s ostatními ještě rozloučit a já jsem zatím popadla sklenici džusu, kterou mi Erik nalil, a vytratila jsem se do obývacího pokoje, kde jsem chtěla na Erika počkat.
Dveře klaply, ale Erik nezamířil hned za mnou. Místo toho šel do kuchyně a já jsem slyšela podivné štrachání. Když se konečně objevil, nesl láhev šampaňského a dvě skleničky.
„Na co máš to šampaňské?“ zeptala jsem se udiveně.
„Pro nás přece,“ usmál se. „Měl jsem ho v lednici ještě od minula, a tak jsem si říkal, že teď je ta pravá příležitost, abychom si ho vypili...“ Zatímco to říkal, usadil se vedle mě, otevřel láhev a nalil víno do skleniček.
„Co jsi mi chtěl ještě říct?“ zeptala jsem se ho, když jsme se napili.
„Chtěl... chtěl jsem se tě zeptat, jestli tady dneska nechceš zůstat na noc...?“
„Eriku, já to pořád nechápu... Myslela jsem, že nechceš nějaký vztah... a teď se mě ptáš, jestli bych nezůstala na noc.“
„Na tom se taky nic nezměnilo, Katerine,“ pokýval Erik hlavou. „Můžeme se spolu milovat, když po tom oba toužíme, ale můžeme i nadále zůstat přáteli.“
„Myslíš takové přátelství s výhodou?“
„Ano, přesně to mám na mysli,“ souhlasil Erik. „Chceš to tak?“
Zadívala jsem se na něj a přemýšlela, co bych mu měla odpovědět. Byla to další z těch jedinečných příležitostí, o kterých jsem věděla, že bych je rozhodně neměla propásnout...
„Asi bychom to neměli říkat ostatním, že?“
„Nepochybuji, že by to bylo nejlepší,“ usmál se Erik. „A asi bychom se měli domluvit ještě na něčem...“
„Co máš na mysli?“
„Že to bude pro oba nezávazné, takže až jednou potkáš někoho, s kým bys chtěla být, tak to pochopím...“
„Myslím, že ty máš mnohem vyšší šance někoho takového potkat...“
„Katerine, víš, že já jsem ještě nikdy nebyl zamilovaný? Takže bych na něco takového vůbec nesázel, nic takového se nestane, to ti můžu slíbit.“
„Tys nikdy nebyl zamilovaný?“
„Ne. Měl jsem pár vztahů, ale láska nebyla ani v jednom z nich, proto to asi nikdy moc dlouho nevydrželo... Asi jsem ještě nenašel tu pravou... a pochybuji, že ji v dnešním světě vůbec najdu...“
Mlčela jsem a přemýšlela, jestli je to ten důvod, proč má Erik pořád tak smutné oči. Než jsem však stačila své úvahy více rozvinout, přerušil mě jeho hlas: „Mohl bych tě políbit?“
Stačila jsem se jenom usmát, ale to už přitiskl své rty k mým. Tak vášnivě mě ještě nelíbal. Po chvíli jsme pokračovali v ložnici. Uvědomovala jsem si, že po mně chce jenom sex, že nic víc čekat nemůžu, ale bylo mi to jedno. Pokud jsem ho nemohla mít jako partnera, chtěla jsem ho mít alespoň jako milence. Alespoň tak neztratím nejlepšího přítele.

Leželi jsme a oddechovali po dalším úžasném milování a já najednou nemohla rozlišit, jestli je to sen nebo realita. Erik mě však pevně objal kolem ramen a já se uvelebila na jeho hrudi. Slyšela jsem tlouct jeho srdce a uvědomila jsem si, že je to realita.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se potichu.
„Líbilo...“ vydechla jsem.
Nastalo ticho. Jen jsme leželi a vychutnávali jsme si jeden druhého. Ve mně však najednou začaly hlodat pochybnosti.
„Eriku?“
„Hm?“
„Proč já?“
„Jak to myslíš?“ nechápal.
„Proč tu ležíš se mnou? Mohl bys mít jakoukoliv ženu, na kterou bys prstem ukázal... Podívej se třeba na Simonu, ta by tě brala všema deseti...“
„Mě Simona nezajímá, nestojím o takové typy jako je ona. Já chci tebe,“ odpověděl a hladil mě po vlasech.
„Ale proč?“ vyzvídala jsem dál. Jsem poněkud úzkostný člověk a potřebuji mít na všechno jasnou odpověď.
„Mám být upřímný?“ zeptal se.
„Ano...“
„Bylo to nejlepší milování, jaké jsem kdy zažil.“
Cítila jsem, jak rudnu. „Děláš si legraci.“
„Ne.“
„Co se ti na tom proboha tak hrozně líbilo? Zrovna se mnou? Co je na mně tak zajímavého?“ divila jsem se. V pase jsem měla dvakrát tolik, co ostatní dívky, a tak můj údiv byl naprosto upřímný a na místě.
„Všechno. Bylo to jiné, úplně jiné, než s ostatníma. Bylo to lepší a hezčí. Nevím, co k tomu víc říct.“
„Eriku...“
„Chceš, abych ti ukázal, jak to myslím?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Překulil mě na záda a něžně mě políbil.

Začali jsme se s Erikem scházet pravidelně. A protože jsme u toho dost často (alespoň ze začátku) popíjeli šampaňské, začali jsme tak naším schůzkám i říkat. Zároveň to sloužilo i jako krycí jméno, takže jsme jen my dva věděli, o čem je řeč.
Náš intimní vztah jsme samozřejmě drželi pod pokličkou, i když jsme měla pocit, že Simona, která kolem Erika kroužila jako sup, něco tušila. Jednou nás totiž málem načapala.
Bylo to v jednu lednovou noc, kdy se jeho pár kamarádům (byla mezi nimi i Simona), nechtělo jít domů, a tak je Erik odkázal do jeho bývalého pokoje, který teď použival jako pracovnu, aby se tam vyspali. Já sama jsem s Erikem zůstala v obývacím pokoji, kde jsme si povídali a pak se i milovali.
Byli jsme zrovna v nejlepším, když náhle někdo vzal za kliku. Naštěstí Erik nezapomenul dveře zamknout, a tak se dotyčný nedostal dovnitř. Slyšeli jsme na chodbě lehké kroky, které se blížily ke dveřím do ložnice. I ty naštěstí byly zamčené.
Byla to Simona, což jsme poznali podle tichého „Eriku.“. Poté ještě zaťukala na dveře, ale přesto neodešla, když se nikdo neozval. Měla jsem neodbytný pocit, že poslouchá za dveřmi. Tím pro nás ten večer skončil, protože jsme nechtěli riskovat.
Stejně jsem však měla pocit, že Simona něco tušila, protože její pohledy byly ještě nenávistnější než předtím. Chtěla Erika dostat sama, a zatím měla podezření, že on patří mě. Já jsem si s tím však hlavu nedělala. Prožívala jsem zrovna díky Erikovi velmi šťastné období a nehodlala jsem si ho nechat nikým zkazit.
Pak přišel květen a den, kdy jsem se se svým nejlepším přítelem milovala naposledy v životě.

Jezdila jsem do školy ve vedleším městě, kam jezdil i Erik. Vyučoval tam pár hodin v týdnu na jedné jazykovce. Občas jsme se dokonce potkali v tramvaji. Nebylo to moc časté, ale vždycky mi to udělalo velkou radost.
Toho dne to vypadalo na další nudnou cestu, protože jsem zjistila, že se mi vybila baterka v mé mptrojce. Sice se mnou tramvají jezdilo i pár spolužaček, ale já se s nimi nikdy moc nebavila. Prostě mě nebavilo neustále řešit, co kdo má na sobě, kde kdo byl pařit a podobné věci. Bez jakéhokoliv nadšení jsem zjistila, že se usadily přímo za mnou.
Pak se ale stalo něco, co mě opravdu potěšilo. Kde se vzal tu se vzal – do tramvaje nastoupil Erik. Když si vedle mě sedal, vypadal trochu uříceně.
„Kde ses tady vzal?“ ptala jsem se ho překvapeně. Hovor za mnou ustal. V duchu jsem viděla ty překvapené a nevěřícné pohledy, když mě viděly, jak se bavím s někým jako je Erik. Nebylo časté vidět mě v něčí společnosti, natož pak v takovéhle. Věděla jsem, že budou poslouchat, ale měla jsem ještě jednu zbraň, kterou jsem mohla použít. Za poslední půlrok jsem se v norštině díky Erikovi hodně zlepšila, takže jsem byla celkem schopná si s ním povídat v jeho rodné řeči, když jsem potřebovala, aby nám nikdo nerozumněl.
„Skončil jsem trochu dřív. Propustil jsem je ale s takovým menším úkolem, takže mě nikdo nemůže obvinit, že bych se flákal,“ usmál se. „Chtěl jsem tě stihnout, tak jsem si musel trochu pospíšit. Prostě jsem tě chtěl vidět... A chtěl jsem, aby to bylo překvapení, tak jsem ti ani nemohl dát vědět.“
„To je od tebe milé,“ neubránila jsem se úsměvu. Tramvaj se zatím rozjela a venku se dalo do deště. Něco v Erikově batohu na klíně zacinkalo.
„Co to tam máš?“ ptala jsem se zvědavě.
„Ještě jsem stihl trochu nakoupit, ale bylo to jen tak tak. No, musel jsem, bez toho by to nebylo ono...“ Rozevřel batoh a já v něm spatřila dvě láhve šampaňského.
„Šampaňské,“ hlesla jsem potichu.
Přikývl. „Říkal jsem si, že už jsme spolu dlouho nebyli sami, a tak jsem myslel, že bys třeba měla chuť...“ Erik měl pravdu. Naposledy jsme si pro naše „šampaňské“ utrhli chvilku zhruba před čtrnácti dny.
„Eriku...“ vydechla jsem. „To je všechno tak narychlo... vždyť já.. se potřebuju vykoupat a...“ sklouzla jsem do norštiny, protože tohle už opravdu nebylo pro cizí uši.
„Vykoupat se můžeme u mě spolu, hm?“ odpověděl Erik pohotově.
„Když já nevím...“ váhala jsem. Ještě nikdy jsme si s Erikem společnou koupel nedali. Připadalo mi, že je to moc intimní záležitost hodná partnerů, ale ne milenců. A Erik mi to nikdy sám nenavrhl, až teď.
„Co mám udělat, abych tě přesvědčil?“ zeptal se Erik se šibalským úsměvem.
„Nevím...“ usmála jsem se.
Erik se rychle rozhlédl kolem, jestli se v tramvaji nenachází někdo známý, kdo by nás mohl vidět a pak se ke mně naklonil a řekl: „Bude stačit tohle?“ A políbil mě.
Rozhodně jsem neměla v úmyslu líbat se s Erikem před mými spolužačkami ze školy, ale už se stalo. A nakonec jsem si stejně řekla, že je to jedno. Jediné, co mi hrozí je, že by mi mohly Erika ještě závidět. A to byla vlastně velmi příjemná představa.
„Počkej... musím to zvážit... hmmm... jo, myslím, že bude...“ odpověděla jsem.
Usmál se v tak širokém úsměvu, že odhalil svoje bílé rovné zuby. Jeho oči byly veselé a šťastné.

Vystoupili jsme o několik zastávek dřív, než kdybych jela domů. V tu dobu už pršelo tak, že jsme do několika vteřin byli promočení na kůži, ale to nám nevadilo. K Erikovi to bylo jenom kousek a tam už se usušíme. Tu chvilku to ještě vydržíme.
„Hele, neznáš náhodou ty holky, co seděly za námi?“ zeptal se Erik sotva tramvaj odjela.
„Jo, to jsou moje spolužačky ze školy, moc se s nima nebavím. Proč?“
„Koukaly jako sůvy z nudlí, když tě viděly se mnou. Vsadím se, že tě asi teď pořádně drbou...“
„A víš, že je mi to jedno,“ zasmála jsem se. A pak najednou při představě těch jejich protáhlých obličejů, jsem propukla v hurónský smích, který byl tak nakažlivý, že se Erik také rozesmál. Stáli jsme tam v dešti jako dva pitomci a chechtali jsme se představě, jaký políček do tváře to musel být pro ty holky, které se mi vždy za zády smály tomu, jak vypadám. Spousta lidí se mi smála a často si mysleli, že o tom nevím. Ale to mě už dávno netrápilo. Tihle lidi pro mě nic neznamenali, nestáli mi za ty nervy. To byla jedna z věcí, které jsem se naučila díky Erikovi. Tomu se sice nikdo nesmál, protože vypadal tak dokonale (alespoň v mých očích, nějaké chybky možná taky měl, ale já je neviděla), ale zato moc dobře věděl, jaké je to být introvert. Já byla také silný introvert, ale když jsem byla s Erikem, všechno jako by ze mě spadlo.
Smáli jsme se snad ještě několik minut. Nikdy jsem se s nikým nenasmála tak jako s Erikem. A pak se to stalo – naše pohledy se střetly. Smích ustal a my jenom stáli v dešti a dívali se vzájemně do očí. Pak sebou však Erik trhnul a kouzlo pohledu zmizelo. Všude zase byla šeď od deště, kterou jsem milovala stejně jako jsem stále milovala Erika.
„Asi bychom si měli pospíšit domů, než tady nastydneme,“ řekl Erik rychle a já přikývla.
První, co Erik udělal, když jsme k němu dorazili, bylo, že natočil plnou vanu pořádně horké vody. Já jsem zatím šampus zastrčila do ledničky a postavila na čaj. Přece jenom to bylo vhodnější pití, než studené víno, když jsme byli tak vymrzlí.
Také jsme ze sebe urychleně shodili všechno mokré oblečení a Erik mi nabídl deku, do které jsem se mohla zabalit. Leželi jsme pak takhle na gauči a usrkávali čaj. Za chvíli už nám bylo příjemné teplo. Erik pustil nějakou hudbu a dostal chuť si zatancovat. Erik tancoval strašně rád, já to nesnášela, jak už jsem jednou psala, ale co bych pro něj neudělala, že?
Deky jsme nechali na gauči a za chvíli jsme se už vlnili ve smyslném tanci. Samozřejmě jsme se neubránili vzájemným dotykům a polibkům. Už jsme myslela, že každou chvíli skončíme v ložnici, ale Erik na plnou vanu příjemně teplé vody nezapomněl. Dali jsme si koupel a teprve pak skončili v ložnici.
Naklonil se nade mnou a pak to zase přišlo – ten pohled. Hleděli jsme si do očí a nikdo z nás se ani nepohnul. Pak mě Erik políbil a já věděla, že teď to nebude jen sex, ale opravdové milování, se vším, co k tomu patří.
A bylo to úžasné, skvělé, nádherné, divoké, tak divoké, že...
„Krvácíš!“ zašeptal Erik starostlivě, když bylo po všem. Ano, skutečně jsem krvácela, ale jen slabě. Erik se natáhnul pro papírové kapesničky a jestli jsem si předtím připadala jako při prvním milování, tohle to dovršilo. Krev už se neobjevila, ale Erik si stále dělal starosti. Pro dnešek jsme s nějakými většími něžnostmi skončili.
Erik po chvíli řekl, že bychom si mohli dát trochu toho šampaňského. Souhlasila jsem. A zatímco pro něj šel..., já jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, spíše dřímala, ale když jsem otevřela oči, zjstila jsem, že ležím Erikovi v náručí. Tiše oddechoval a já z něj nemohla spustit oči. Neodvažovala jsem se ani pohnout, abych ho nevzbudila.
A to právě byl ten poslední okamžik, kdy jsem svému nejlepšímu příteli byla tak blízko...

Druhý den jsme se znovu potkali v tramvaji. Za mnou zase seděly moje spolužačky, a já si připadala jako v nějakém dejá vu. Ale něco bylo jinak, něco bylo špatně. A ten problém byl s Erikem.
„Jak se cítíš?“ zeptal se sotva jsme se pozdravili.
„Fajn,“ odpověděla jsem.
„Všechno v pořádku? Žádný problém po včerejšku?“ vyzvídal dál a mě konečně došlo, na co naráží, z čeho má takové obavy.
„Už je to dobré, Eriku. Vždyť se nic nestalo,“ uklidňovala jsem ho a radši jsem znovu přepla do norštiny..
„Ublížil jsem ti...“ zamumal.
„Byla to jen trocha krve, nic víc.“
„Vážně je to dobré?“ nedal se odbýt.
„Je,“ řekla jsem klidně. „Žádný strach. Nepůjdeme dneska k tobě? Ten včerejšek byl tak krátký...“
Erik však odvrátil hlavu, ale potom se na mě zase podíval a pomalu řekl: „Radši bych to nepokoušel. Včera jsem tě poranil a myslím, že by bylo dobré, kdybychom to nechali trochu odpočinout a zahojit... Ke mně ale můžeme zajít, alespoň si dáme další lekci norštiny, co říkáš?“ Jeho hlas ještě před chvílí vážný a smutný, byl zase veselý.
„Dobře, když myslíš...“snažila jsem se, abych zněla normálně, ale v hloubi duše mě přepadl pocit, že to s tou krví a zraněním je jenom výmluva (i když jsem nepochybovala o tom, že by si Erik o mě nedělal starosti), a já se nedokázala ubránit zklamání.

Uběhl měsíc. Nastal teplý, ale občas deštivý červen. S Erikem jsme stále byli nejlepší přátelé, ale to bylo vše. Nic víc mezi námi už nebylo, už nebylo žádné „šampaňské“. Erik byl chladný jako kámen. Bylo to stejné jako před tím listopadovým večerem v baru - který se najednou zdál tak strašně vzdálený -, možná i horší. Sice jsem občas měla pocit, že mě pozoruje se zájmem a touhou, ale brzo jsem si namluvila, že se mi to jenom zdá.
Nikdo z nás o tom nemluvil, netušila jsem, co se děje. Napadala mě jedna možnost, ale já stále Erika milovala, a tak pro mě byla naprosto nepřijatelná. Proto jsem se jí snažila zapudit, nepřipouštět si to, nemyslet na to.
A pak, když už jsem byla přesvědčená, že si o tom musím stůj co stůj s Erikem promluvit, byl to on, kdo se rozhodl jednat...
Byl velmi teplý, doslova dusný červnový den a my dva s Erikem jsme leželi na dece v parku. Sledovali jsme letní oblohu, po které se proháněly šedivé mraky s bílými vrcholy. Vypadalo to na dešť, ale zatím se nic nedělo. Čas jsme si krátili tak, že mě Erik zkoušel ze slovíček. Po chvíli nás to však přestalo bavit, protože to bylo příliš snadné, a tak jsme jenom leželi a pozorovali svět kolem sebe.
Sledovala jsem oblohu a přála si, aby pršelo. Vždycky jsem déšť milovala. Všechno mi připadalo takové hezčí, barevnější, sytější. Když svítilo slunce připadala jsem si jako na poušti, všechno bylo žluté a ošklivé.
Myslela jsem, že se Erik taky dívá na oblohu, ale on pozoroval mě. Ležel na boku a sledoval mě. Vůbec jsem si toho nevšimla, nevím, jak dlouho mě takhle pozoroval. V svých smutných zelených očích měl něžný výraz. Vypadal trochu zasněně. Byl to stejný výraz, kterého jsem si všimla již v minulých dnech a který jsem hned vypudila z hlavy coby halucinaci.
Zadívala jsem se mu do očí a chvíli jsme tak mlčky leželi. Pohladil mě po ruce, ale okamžitě s ní uhnul. Nerozuměla jsem jeho chování, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než se ho zeptat na co myslí. V tu chvíli však na nás dopadly první dešťové kapky. „Že asi bude pršet a že bychom si měli pospíšit ke mně, abychom cestou nezmokli...“ pronesl Erik pohotově. Ale já bych stejně přísahala, že myslel na něco úplně jiného. Jen mi to nechtěl prozradit.