Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 20.část - Obrovské díky všem čtenářům :-) http://www.youtube.com/watch?v=nT7_IZPHHb0

Nate se uložil ke spánku dole na gauči, já v jediném slušném pokoji v patře. Protestovala jsem, ale slabě, protože se mi na ten gauč ve skutečnosti vůbec nechtělo.
ALe stejně jsem nemohla jsem usnout. Ležela jsem v posteli, zírala do stropu, ale spánek nepřicházel. Nakonec jsem to vzdala a stoupla si k oknu. Stromy se pohupovaly ve větru, na vodní hladině se tvořily malé vlnky. Mimoděk jsem se zahleděla za ni, za rákosí až ke stromům na druhé straně. Hledala jsem zbytky domku na stromě, ale neviděla jsem ho. Pouze se mi zdálo, že se mezi kmeny něco hýbe. Na chvíli jsem uvěřila iluzi a zdálo se mi, že vidím malou postavičku holčičky, jak tančí mezi kmeny...
Odskočila jsem od okna jako zasažená bleskem. Ten stín, se kterým si moje fantazie pohrála, mě upřímně vyděsil. Možná jsem neměla chtít, aby mi ten příběh vyprávěl. Pokud se mi vůbec podaří usnout, bude se mi zdát nějaká noční můra. Navíc mi jeho příběh připomněl něco podobného, co jsem kdysi jako malá zažila já. Nechtěla jsem na to myslet. Příliš to bolelo.
Ozvalo se klepání na dveře.
,,Dále.“
Otevřel, ale zůstal stát na prahu. Otočila jsem se k němu zády a promnula si spánky. Čekala jsem, až sám promluví. Nastalo dlouhé ticho
,,Nemůžu spát,“ řekl nakonec.
,,Já taky. Mám strach.“
,,Že nás Lucas chytí?“ zeptal se.
,,To taky. Ale děsí mě tohle místo.“
Konečně vstoupil do pokoje. Prohlížel si zašlý strop, ztrouchnivělá okna, poškrábané parkety.
,,Tady byl pokoj pro hosty. Pravděpodobně tu nikdy nikdo nespal. Pokud mají místnosti vzpomínky, tenhle pokoj jich má z celé chaty nejméně.“
Asi mě to mělo uklidnit. Nepodařilo se.
,,Mám tu s tebou počkat, dokud neusneš?“ zeptal se.
,,Nejsem malé dítě!“ zaprotestovala jsem.
Chytil mě za ruku a já se snažila neucuknout. Pokaždé, když se mě dotknul jsem měla pocit, že musím uskočit, zabránit dotyku za každou cenu. I tentokrát jsem měla sto chutí to udělat, ale nemohla jsem, když se mi díval do očí s takovou něhou.
,,Jdi si lehnout, Alex,“ šeptal. ,,Já tě pohlídám.“
Znělo to tak upřímně a odhodlaně, že jsem na chvíli uvěřila, že je něco jako lidský lapač snů a odežene všechny noční můry, které se kolem mě nakupily a usilují o mou duši. Tentokrát jsem to byla já, kdo mu vděčně položil hlavu na rameno. Vyprostila jsem ruku z té jeho a objala ho jako plyšového medvídka. Přejel mi rukou po šíji. Naskočila mi husí kůže. Začali jsme se pohupovat v primitivním rytmu, v zoufalém ploužáku pro ztracené existence. Stoupla jsem si na špičky a krátce ho políbila na ústa, stejně jako on předtím mě u rybníku. Naše rty se lehce spojily, ale jemu to nestačilo. Oplatil mi polibek – jednou, dvakrát. Útočil na mě svými rty, čím dál zběsileji a vášnivěji. Otevřela jsem ústa a nechala ho mě skutečně líbat. Ruce jsem mu zapletla do vlasů, neschopná se ovládat. Přemístil se podél mé čelisti až ke krku. Z úst se mi vydral povzdech a poté zasténání.
Co to dělám? V mozku mi zbylo místo jen na tuto myšlenku. Nechápala jsem sama sebe. Mezitím se vrátil k mým rtům. Jemně jsem mu skousla spodní ret. Přejel mi rukou po oblině ňadra. Celé moje tělo reagovalo pozitivně na jeho dotyky, ale mozek s ním nesouhlasil. V hlavě mi poskakoval rarášek, radil mi, ať to nedělám, že toho budu litovat. Bušil mi do lebky a vypočítával snad tisíc důvodů, proč bych měla okamžitě přestat, odtrhnout se od Natea a prchnout hodně daleko. Neslyšela jsem ani jeden. Raráškův hlas mi splynul v jeden táhlý tón beze smyslu, takovou malou sirénu. Nejhorší bylo, že jsem věděla, že budu litovat. Ale připadalo mi, že už není cesty zpět.