+++ VI.

Anotace: cílová rovinka je tu, padampadadam ;)

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem na Vojtěcha zhurta.
„Neozýváš se mi...“
„Očividně ti nemám moc co říct,“ pokrčila jsem rameny. „Vyřešíme to mezi dveřma, nebo chceš jít do předsíně, kde sousedi neuslyší ten hnus?“
„Co se...“ rozhodil rukama, ale větu nedokončil, protože jsem mu skočila do řeči.
„Co se děje? Neměla bych se spíš ptát já tebe? Co se děje mezi tebou a Erikou?“ ptala jsem se věcně, jednoduchými otázkami a dožadovala se jednoduchých odpovědí.
„No... to....“ koktal.
„Takže s ní spíš,“ odtušila jsem nevzrušeně jako fakt, že si občas ke snídani kupuju dva rohlíky a ochucené mléko. „Od Silvestra.“
Vojta zbledl a křečovitě zavřel oči.
„Máš k tomu co říct? A teď nemyslím, abys mi začal povídat, jak moc dobrá je... To už mi vysvětlil i můj vlastní bratr. Což je, přiznejme si to, nechutné.“
„Promiň...“
„K tomu, že s ní chrápeš přes půl roku řekneš jenom pitomé promiň?!“ nevěřila jsem vlastním uším.
„A co chceš slyšet?“ přešel do ofenzívy.
„Vlastně asi nic. Můžu ti popřát leda hodně štěstí do dalšího úspěšného vztahu,“ pokrčila jsem rameny.
„Bože!“
„Bůh za to nemůže, to mi netvrď,“ zvedla jsem obočí.
„Ne, divím se, že dokážeš být takhle nechutně cynická...“
„Léta praxe... Byl bys radši, kdybych skákala blahem a s úsměvem ti navrhla, že si dáme trojku? Nebo mám přizvat i bráchu, když ji měl rozehranou v přibližně stejné době?“
Vojtěch jenom kroutil hlavou.
„Nechápu, jak můžeš být taková...“
„Jaká taková? Promiň, že jsem od Silvestra pravidelně nešukala s nějakým borcem, s kterým by to dělala i tvoje ségra, kdybys nějakou měl, to se velice omlouvám. Myslela jsem, že máme domluvu, nikoho na delší dobu... Tos to mohl ukončit rovnou a jít za ní,“ zase jsem měla na krajíčku. Jednou rukou se mě dotknul, ale setřepala jsem ho. „Radši běž.“
„Promiň!“
„Tohle žádné promiň nespraví, já... ti už asi nevěřím... nemůžu!“ teď už jsem slzy neudržela, tekly mi po tvářích a vsakovaly se do poděděného trička, já dohodu plnila, on se na ni vykašlal. Přece nemůžete s někým půl roku spát jen tak. Bez jakéhokoliv citu.Vojta neměl k pláči daleko, s povzdechem se opřel o stěnu.
„Takhle jsem to nechtěl,“ šeptnul zlomeně.
„A jak jsi to chtěl? Víš co? Radši fakt běž...“ řekla jsem mu a otevřela dveře dokořán.
„Promiň...“ omlouval se znovu, když se otočil mým směrem. Jenom jsem zakroutila hlavou a zabouchla mu před nosem. Na schodech už mě čekala Káťa a její hřejivá náruč.
„Nebul... mohlo být hůř,“ těšila mě. „Mohl spát třeba s tvojí mámou.“
„Ty jsi fakt prase, Kachno, víš to?“
„Jo,“ zazubila se na mě, když jsem se kvůli ní chtě nechtě musela pousmát.
„Vlastně nemám Vojtovi moc co vyčítat,“ přiznala jsem barvu. Když pravdu, tak celou.
„Cože?“ nechápala kamarádka, co se jí to snažím nabulíkovat.
„Včera jsem stihla... jednu rychlovku... s ehm... Ondřejem,“ pošeptala jsem jí do ucha celá rudá.
„Cože jsi?!“ vzkřikla a očí jí zaplály touhou vědět víc. „Pak kdo je tu prase...“ pronesla a chechtala se.
Seděly jsme tam spolu hodně dlouho, poslouchala moje líčení včerejška, moje dnešní poraženecké kecy a trochu mě litovala, ale jenom trochu, protože nezávisle uznala, že svůj podíl viny mám.
„Moc svobody škodí,“ pronesla zkušeně Katka. „Kdyby sis Vojtu držela pěkně u těla, tak tě teď někde zahřívá a ty nebrečíš na schodech mně do klína. Na druhou stranu... nespala bys s Ondřejem, což by byla blbost, protože z něj ten sex přímo stříká...“
Na Káti miluju, jak se umí vcítit do lidí, na to je fakt expert. Chvilku se dál bavila na můj účet, ale pak se zvedla, že musí jít balit.
„Hele obludko, jestli budete s Kachnou chtít, zavezu vás na letiště, ať se netaháte s tou bagáží, co bude mít docela drsnou nadváhu,“ nabídl se brácha, který se zhmotnil vedle mě, když jsem vyprovázela Káťu.
„Jo?“
„Jo.“
„Díky.“
„Bude to dobrý, uvidíš. Pocvičíš si fráninu, potrápíš pár turistů a na tohohle debila si už ani nevzpomeneš,“ těšil mě brácha.
„Bude to dobrý...“ opakovala jsem si pro sebe nahlas jako zaklínadlo.


Po Katčině odchodu jsem šla žhavit net, abych zjistila, co od Korsiky vůbec čekat, když mi něco v compu luplo a on přestal pracovat. Úplně. Nepomáhalo nic.
„Adaméééééé,“ vystrčila jsem hlavu z pokoje a křičela na celý dům.
„Co jéééééé?“ ozvalo se z kuchyně.
„Přestal mi jít mac! Z ničeho nic,“ jo, pohromy se na mě teď jenom lepily. Jen tak dál a vyhoří nám při dělání toustů dům.
„Z ničeho nic?“ pochyboval bratr a dál nevzrušeně něco přežvykoval, nevím, kam to dává.
„Fakt, pojď se na něj, prosím, podívat...“
„Hm, tak jo teda...“ svolil nakonec a šli jsme nahoru, aby zkonstatoval něco v té řeči, které nerozumím. Rozuměla jsem akorát tomu, že to ještě teď půjde hodit k nějakému kámošovi a pak spolu možná popijou... Paráda. Máma v trapu, oba bráchové pryč, nakonec se ještě začnu děsit v prázdném domě jakéhokoliv zvuku, proto jsem radši zaměstnala ruce i hlavu převlékáním postele a uklízením vlastního pokoje. Když bylo hotovo, vrhla jsem se i na bráchovo povlečení a otevřela mu okno, nechápu, že se tady ještě neudusil. Po tomhle pracovním výkonu jsem se osprchovala, vzala si čisté tričko, pyžamové kalhoty, sešla dolů a s čerstvým popcornem si dřepla před televizi. Na jednom hudebním kanálu dávaly nejspíš zamilované klipy, v jednom z nich nějaký chlap zahodil kytaru do moře a pak brečel, no... Já se mu nedivila, zahodit Fendera do moře byla věčná škoda a zahodit ho tam kvůli slečně, která se s ním nespíš ani nerozešla, to byla nebetyčná kravina. Sama pro sebe jsem se rozesmála, štěstí, že mě taková patetická nálada nechytila včera a neprokopla jsem Vojtěchovi buben. Začala jsem se smát jako šílenec, skoro jsem přeslechla zvonek. S nevolí jsem ze sebe setřepala zrníčka kukuřice a šla otevřít. Na prahu stál Ondřej a když mě uviděl, spadla mu brada. Chvilku jsme na sebe šokovaně zírali, dokud mi v hlavě neseplo, že nejspíš přišel za bráchou a ne za mnou, jak jsem se chvilku naivně domnívala.
„Jdeš za Adamem?“ začala jsem konverzaci, na pozdrav jsem se vykašlala, jen jsem očima těkala po jeho těle a obličeji.
„No... jo...“ vykoktal ze sebe.
„Není doma, ale můžeš na něj tady počkat,“ podívala jsem se mu zpříma do očí. „Teda jestli chceš...“ dodala jsem ještě. Poskočil mu ohryzek, díval se na mě z té svojí výšky a pak jenom jednoduše kývnul hlavou a vešel, jenže pak se na moment zarazil a zul si boty, musela jsem se začít smát. V tuhle chvíli byl neohrabaný jako malé medvídě a přitom... Přitom včera nevypadal ani trochu neohrabaně. Nahlas jsem nic nekomentovala.
„Dáš si kafe?“ nabídla jsem mu to jediné, o čem jsem věděla, že se v naší domácnosti na sto procent vyskytuje.
„Jo...“ Stoupnul si vedle mě a díval se, jak vytahuju hrnky a dávám vařit vodu. „Chtěl jsem ti zítra zavolat,“ přiznal a já musela přiznat, že tohle bylo vážně překvapení. Jeho upřímnost, dnešní návštěva. Dojalo mě to tak, že jsem cítila, jak se mi v očích sbírají slzy.
„To je milé,“ pousmála jsem se a mrkala, co to šlo.
„Musel jsem to vstřebat... a pak vymyslet něco, čím tě překvapit, ne, že by telefon byl překvapivý, ale... pak třeba něco...“ zapletl se do vlastních myšlenek.
„Dýchej,“ drbla jsem ho do ruky, nechtěla jsem mu to říkat, ale už to, že poslouchal, co jsem mu říkala... Bože! Jeho tmavá mikina s kapucí byla hodně obtažená a mně se v hlavě honily představy, jak mu ji svlíkám. Takhle by se podvedená a čerstvě opuštěná holka asi chovat neměla... Neměla by mít choutky vrhnout se na kamaráda svého bratra a dělat to s ním na podlaze v kuchyni. Tyhle myšlenky jsem si mohla stokrát zakázat, jenže pak jsem se na něj koutkem oka podívala a zase to bylo tady, navíc byl tak blízko, že jsem cítila jeho kořeněnou chlapskou vůni. Dolehl na mě ten mučivý chtíč jako včera, který nemohl zůstat neuspokojený. Znovu se to ve mně pralo. Povzdychla jsem si a zalila kafe.
„Budeš chtít i mlíko?“ zeptala jsem se.
„Co?“ nechápal a konečně si mě přestal prohlížet. Fajn, aspoň že tohle je vzájemné.
„Jestli chceš do kafe taky mlíko?“ pousmála jsem se. Jenom pokrčil rameny.
„Jsi tu sama?“ zeptal se Ondra a napjatě čekal na odpověď. Srdce mi začala bušit o hodně rychleji.
„Jo, nechali mě tu samotnou.“
„A nebojíš se?“ nabral jeho hlas na smyslnosti. Polkla jsem, tohle se fakt nedá.
„Karkulka šla sama lesem a taky se nebála,“ snažila jsem se odlehčit atmosféru a pošoupla mu hrnek. Zamyšleně se napil a já jej pozorovala, nemohla jsem si pomoct, ale většinu času měl výraz, že by se ho jeden bál. Vypadal jak padouch, co natáhne v hospodě čtyřem chlapům jenom proto, že blbě koukají, hodí do sebe pár panáků whisky a s neutřenou pusou strčí jazyk do pusy nejbližší hezké holce, která mu samozřejmě padne do náruče. Úplný opak toho, jak jsem ho znala já. Nejen, že jsem ho vnímala jako neskutečně smyslného chlapa, ale on byl i chytrý.
„Nad čím přemýšlíš?“ chtěla jsem vědět.
„Proč tě nechává doma samotnou...“ nakousnul téma, které mi nebylo ani trochu milé, zklamání bylo příliš čerstvé. Oba dva jsme věděli, o kom mluví, Vojtovo jméno mu prostě nešlo přes rty. Přes nádherné, plné rty...
„Asi proto, že šuká s nějakou jinou,“ vypadlo ze mě nenávistně. Ondřej vyvalil oči.
„Cože?“ zacukaly mu koutky, asi to bylo tím slovesem, které jsem použila. Jiné mě prostě nenapadlo.
„Jo... tak nějak jsme se nejspíš rozešli... pod tíhou všech těch okolností,“ sklopila jsem oči a zírala na dlažbu.
„Rozešli?!“ opakoval po mně jako ozvěna, pochybovala jsem, že je mu snad aspoň trochu líto, že nějaký rozchod proběhl.
„Vyhodila jsem ho ze dveří. Pozítří odlítám na Korsiku...“
„Ne do Španělska?“ udělalo se mu na čele pár vrásek.
„Brigádničit...“ šla jsem s pravdou ven.
„Jak... dlouho?“ zadrhl se.
„Dva měsíce.“
„Dva měsíce?!“ položil zprudka hrnek na linku, až trocha kávy vystříkla. „To včera....“ začal, ale nedokončil, protože jsem si stoupla před něj a položila mu ruce na ramena.
„To včera... bylo... nepopsatelně...hmm, božské,“ přiznala jsem barvu a nalepila se na něj ještě víc. „Jenže, pak... celé se to podělalo zjištěním, že mě ten hajzl od Silvestra podváděl s nějakou kurvou...“ vysypala jsem ze sebe, tentokrát se mi nepodařilo zahnat slzy mrkáním. Objal mě, hladil po zádech a já brečela, protože svět, jak jsem ho znala, přestal existovat.
„Když mi pak Káťa nabídla, ať s ní jedu dělat animátorku na Korsiku, tak jsem souhlasila... strašně chci odsud na chvilku vypadnout... jenže pak přijdeš ty a vždycky, vždycky mě vyvedeš z rovnováhy,“ štkala jsem.
„Vyvedu tě z rovnováhy? Víš, co děláš ty se mnou?!“
„Cítím to,“ začervenala jsem se. Objal mě ještě víc a vzdychnul.
„Takže budeš dva měsíce v nějaké díře s mořem...“ zkonstatoval.
„Tak nějak.“
„Dva měsíce...“
„Jsou dlouhá doba,“ naše myšlenky se asi ubíraly stejným směrem. Nemělo smysl teď něco začínat, když může přes prázdniny potkat kohokoliv. Vlastně my oba. „Takže si užívej, co to jde.“
„Jo, jo...“ usmál se a já si otřela slzy.
„Ty si budeš užívat a já makat, ach jo.“
„Tak si užívej se mnou,“ hodil po mně vilný pohled a probíral se mými vlasy. Kapitulovala jsem, nebudu sama se sebou bojovat, když se mi takhle nabízí. Chytila jsem jej kolem pasu.
„Tak jo...“ odtušila jsem a postrkovala ho ke schodišti. Vypadal trochu překvapeně, zmateně jsem se na něj podívala.
„Nechceš?“ byla jsem na rozpacích. Rozesmál se.
„Myslel jsem to tak, abys se mnou zůstala tady a neodjížděla pryč,“ přiznal. No jasně, za nadržené prase jsem tu já. Ty sis ještě nezvykla, Anito?
„Aha... no...“ koktala jsem, neschopná vyjádřit se. On si moje rozpaky náležitě užíval, úplně se na nich pásl a pochechtával se. Musela jsem být červená až na zadku. Ale tak sakra máme rovnoprávnost, ne? Přece se ho tady nesnažím znásilnit... Ehm, že ne?
„Máš nahoře sbírku motýlů, kterou mi musíš ukázat?“ posmíval se, nechápala jsem, jak může vydržet to napětí mezi námi.
„Ne, jenom pár kytar, ty tě stejně nezajímají, takže si dopij to kafe,“ nabrala jsem trochu ztracené sebekontroly a ďábelsky se na něj usmála. Ztuhnul.
„Tak jo...“ souhlasil naoko. Ne, že by se mi ta představa sexu v kuchyni příčila, ale brácha se mohl kdykoliv vrátit a já netoužila po tom, aby se drahý bratr, ačkoliv ho mám strašně ráda, přidal.
„Co vlastně od Adama potřebuješ?“
„Nic, měli jsme spolu jít do hospody, říkal mi, ať se pro něj stavím, mám to po cestě. Navíc má můj exterák,“ pokrčil rameny. Klouzal po mě pohledem.
„Jestli chceš, můžu ten exterák najít, ať tě v hospodě nečekají,“ nabídla jsem, tahle hra „nechci začít jako první“ mě začala celkem bavit, i když ji nejspíš prohraju. Jenže Ondřejova kontrola tímhle asi padla, prstem mi začal přejíždět přes obličej stejně jako včera, což odpálilo moji rozbušku. Zhasnula jsem světla, podala mu ruku a vedla ho do svého pokoje. Zavřela jsem okno, to aby sousedé neplašili zbytečně třeba policajty, a zamknula dveře. Pouliční osvícení vrhalo dovnitř stíny, ale bylo dostatečně silné, abychom viděli aspoň obrysy toho druhého. Namáčkl mě na stěnu a dlouze líbal, užíval si moji netrpělivost a nenechavé ruce.
„Proč tolik spěcháš?“ posmíval se, ale dál mě prozkoumával svými prsty.
„Protože... ježiši... už to, hmmm dlouho nevydržím,“ přiznala jsem se a stáhla mu mikinu i s tričkem. Kontrolu jsem převzala já, nebudeme se s tím mazat, proboha. Měl na sobě tmavé Levisky, jiné než včera, tyhle nechtěly dolů ani za nic, proto se z nich dostal sám a jediným pohybem mě strčil na postel. Dopad byl to byl trochu tvrdý, pravda.
„Au...“ zanaříkala jsem lehce, praštila jsem se do zad. I když tahle bolístka by mě nedonutila k tomu, abych přestala. Ondra strnul.
„Dobrý?“ zeptal se, zastavil se v pohybu a starostlivě mě pohladil po tváři.
„Víc než to,“ potvrdila jsem, jenom blýsknul úsměvem.
„Potřebuješ to pofoukat,“ řekl tónem, který neuznával námitky. Jednou rukou přejížděl těsně nad lemem kalhotek zepředu, druhou na zádech. Chvíli jsem se nechala rozmazlovat, ale když začal zajíždět níž, vysmekla jsem se, sáhla do tajné kondomové skrýše a nekompromisně roztrhla obal. Začal se smát.
„Když ty mě mučíš!“ namítla jsem na svoji obranu, on mě jenom líbnul na špičku nosu a stáhl pod sebe.
„Mučení teprv začne,“ slíbil mi. A Ondřej svoje sliby dodržuje.