I can wait forever - To know what we want

Anotace: Tak to máte. Uzavírám prázninovou povídku těsně před pondělním nástupem do školy. Snad se někomu bude i přes to všechno líbit. http://www.youtube.com/watch?v=iieFVKcTxjw&feature=share Něco jako podklad? Komentáře potěší. A všem čtenářům moc děkuju :)

Těsně před mým odchodem na pokoj jsem odmítla veškeré nabídky, že by mě někdo v průběhu noci chodil kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Jakmile jsem zalehla do postele, přinutila jsem se na nic nemyslet. Představovala jsem si, jak se procházím po miamské pláži, nohy mi omývá oceán a já při západu slunce před sebou vidím akorát písek. Usnula jsem poměrně rychle a probudilo mě až hlasité bušení na dveře.
Pomalu jsem se zvedla, vlasy, které mi spadaly do obličeje, jsem přehodila na stranu a otevřela.
„Máš představu, jak dlouho tady klepu? Tohle mi nedělej! Co kdyby se ti něco stalo?!“
Jeffrey.
Otočila jsem se, došla zpátky k posteli a znovu si na ní lehla. On za sebou přibouchnul a sednul si vedle mě. Ležela jsem tam, oči zavřené a doufala, že se na mě jenom přišel podívat. Neměla jsem náladu mu povídat o tom, co se stalo. A měla jsem takový pocit, že Hvízdal se tím určitě sám nepochlubil. Nebo alespoň tou verzí s detaily našeho rozhovoru…
„Bolí tě to?“ zeptal se. Podívala jsem se na něj a posadila se.
„Ani ne,“ zakroutila jsem hlavou a v místnosti se rozhostilo ticho. Pravděpodobně zvažoval každé své slovo.
„Neměl jsem tě s ním nikam pouštět,“ vypadlo z něj nakonec a já se zamračila. Od toho, co jsem ho viděla přecházet ze strany na stranu v pokoji jejich manažera, doufala jsem v jediné. A to i přes to, že mi všechno napovídalo, že právě to se stalo.
„Jeffrey, ty za to přece nemůžeš,“ položila jsem dlaň na jeho rameno, ale on se odtáhnul.
„Ty to nechápeš, Colette. Nějakých deset let nebo kolik to bylo, jsem tě vídával pomalu jednou za rok. A když už jsi poblíž, musí se stát tohle všechno. Sakra!“
„Co myslíš tím vším?“
„Především to, že máš rozbitou hlavu,“ odsekl, ale bylo vidět, že ho to hned zamrzelo.
„A dál?“ Dál mlčel, tak jsem otázku zopakovala.
„Dál to, že jsem Charlese varoval, když to mezi váma začalo.“
„Brácho, prosím tě. Tohle je mezi mnou a jím, ano? Neřeš to, žádám tě o to. A stejně už není co řešit.“
„Jak to myslíš?“ otočil se na mě. Uhnula jsem pohledem a zhluboka se nadechla.
„Já a vztahy, vždyť to znáš,“ pokrčila jsem rameny. „Ale to je jedno. Musím si sbalit, takže když dovolíš?“
Vzpamatoval se a vstal.
„Jasně, už jdu,“ postával tam jako tvrdé y. A pak mě najednou z čista jasna pevně objal.
„Jsem rád, že jsi v pořádku… V rámci možností,“ řekl nakonec a odešel. Zůstala jsem hledět na dveře. Bylo dobře, že jsem mu neřekla, jak to doopravdy bylo. Pravděpodobně by Charlese zabil. A Scotta ihned po něm.
Byli to rodiče, pro koho jsem pořád byla jejich holčička. Ale taky Jeffrey mě měl i po těch desítkách let za jeho malou sestřičku. Pousmála jsem se a pustila se do balení.
Netrvalo to dlouho a nadešel čas, kdy jsem si přehodila cestovní tašku přes rameno, vytáhla kufr na kolečkách před dveře pokoje a naposledy se rozhlédla, jestli jsem na něco nezapomněla. Pak jsem za sebou zavřela, sjela výtahem do přízemí a na recepci odevzdala klíče. Před hotelem už byl přistavený minibus a okolo něj na chodníku postávali mí zaměstnavatelé. Vrhli se ke mně ve chvíli, kdy jsem vyšla ze dveří.
„Unést jednu tašku a vézt kufr na kolečkách ještě zvládám,“ zakroutila jsem hlavou a svá zavazadla nacpala k těm jejich. Nastoupila jsem jako první a sedla si úplně dopředu, kam si ke mně o chvíli později přisedl George. Opět měl na sobě oblek, tentokrát tmavě šedý. A to i přesto, že my ostatní měli na sobě kraťasy a trička. Bylo jedno, jaké počasí bylo, on vždy nosil to samé. Na druhou stranu to v nás vyvolávalo přirozený respekt. Působil seriózně, profesionálně, ale přitom přátelsky.
„Jak se cítíte?“ zeptal se, když jsme vyrazili na letiště. Zdvořile jsem se k němu otočila a nevědomky si začala hrát se stříbrným prstýnkem na své levé ruce.
„Je mi fajn,“ usmála jsem se. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mi rána stále pulzovala. Doktor ale říkal, že to bude chvíli trvat, než se to zcela neuklidní, takže jsem zbytečně nevyvolávala rozruch.
„To jsem rád.“
Kluci se za námi bavili o nějakém koncertě, na kterém byli, a řidič obratně kličkoval v dopolední špičce.
„Colette, smím se na něco zeptat?“ promluvil zase po pár minutách.
„Samozřejmě.“
„Co plánujete do budoucnosti? Přemýšlela jste někdy o manažerské kariéře?“
„To jste mě zaskočil. Abych pravdu řekla, já se snažím si svůj život dopředu neplánovat, protože když jsem to tak dělala, většinou mě pak zklamalo, když něco nebylo přesně podle mého plánu. To mě naučila Paříž. Neplánovat si svůj život. Nad manažerskou kariérou jsem nepřemýšlela, nikdy mě to nenapadlo.“
„To mě překvapuje. Já si totiž myslím, že byste na to měla. Organizace vám nedělá problémy, oslovování to samé. Samozřejmě, není to jenom o tomhle. Ale jak jsem vás těch pár dní pozoroval, podle mě byste měla velkou šanci se vypracovat. Jestli o to stojíte, rád bych vám pomohl,“ nabídnul se a já jen žasla. Páni! Nabízí mi pomoc a v podstatě mě ani nezná. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„No, život stojí za nic, když nevyužijeme šancí, které se nám naskytnou. Takže já do toho jdu. Bude to skvělá zkušenost,“ přikývla jsem a přijala jeho nataženou ruku, se kterou mi potřásl.
Po zbytek cesty mi vysvětloval základy, které bych měla znát a já si je snažila všechny zapamatovat.
V Oklahomě jsme přistáli o pár hodin později. Netrvalo to dlouho a já většinu letu prospala, ale měla jsem pocit, že to byla věčnost. Na sedadle vedle mě seděl Scott a celou dobu jsme mlčeli. On na iPadu odepisoval fanouškům na Twitteru a já, když jsem nespala, jsem se dívala z okénka na sluncem osvětlené mraky.
Přijeli jsme přesně včas, abychom si stihli na hotelu vyzvednout karty od pokojů, donést si kufry nahoru, převléct se a odjet na místo koncertu.
Po dlouhé době jsem si sebou vzala do haly zrcadlovku a tak jsem fotila jak momentky kluků při zvukové zkoušce, ale i pár fotek, které jsem měla v plánu umístit na oficiální webovou stránku, aby fanoušci neřekli, že jsme se na ně s posíláním fotek vykašlali.
Když při zkoušení přišla řada na předkapelu, kluci se odebrali do šatny, ale odtud se po nějaké době Scott, André a Phillip vynořili, usadili se na bočních tribunách s jídlem na talířích a o něčem se zaujatě bavili. Vypnula jsem foťák s tím, že si zajdu taky vzít něco k jídlu, ale zastavila jsem se těsně před tím, než jsem vešla do otevřených dveří do šatny.
„Nevyšel jí ani jeden vztah od doby, co se se Scottem museli rozejít, Charlesi. Mohlo tě napadnout, jak to skončí. A já tě varoval, že jestli se jí byť jen v tvojí přítomnosti něco stane, tak si to s tebou vyřídím…. Co sis myslel, že se všechno najednou spraví a budete spolu až do konce života?“
„Ne, nic takovýho. Já nemám v plánu ji jakkoli svazovat, připoutávat si ji k sobě, říkat jí, jak jí miluju. Tohle neni moje parketa. A pamatuju si moc dobře, cos mi řekl,“ odpověděl zpěvák.
„Tak proč tohle všechno děláš?“
„Protože je to někdo, o koho stojím! Konečně někdo, kdo nešílí z toho, že mě vidí, někdo, kdo mě bere takovýho, jakej jsem. Jen bych chtěl, aby to vyšlo. A nenechám toho, dokud ona sama neřekne, co chce.“
„Seš hrozně paličatej. A někdy je to spíš na škodu… Před pár lety se rozhodla, že v Paříži zajde k psycholožce. Podrobnosti neznám, co jí k tomu vedlo. Navíc, když se o tom dozvěděla máma, přemluvila tu ženskou, aby jí poslala Colettin posudek. Našel jsem ten papír těsně před tím, než se máma vřítila se sklenicí whisky do obýváku a ten papír roztrhala. Takže jsem toho moc přelouskat nestihl. A tomu, co jsem tam přečetl, jsem nijak zvlášť nerozuměl. Ale pochopil jsem z toho, že dokud se bude bát vůbec do toho vztahu jít, nikam se nepohne. Prý se až příliš stará o to, co řeknou ostatní, jak o ní, tak o tom vztahu. Má strach, že by to nemuselo vyjít, z toho, jak to všechno skončí. Proto jí nic nevychází. Nevim, jak to chodí u psychologů, ale pochopil jsem, že jí ta ženská nepomohla. Mně ségra sice moc nepsala, ale ze Scotta jsem dostal, že potom začala mít hrozný deprese, v práci jí hrozili vyhazovem. Postupně se to ale začalo lepšit, nevim, čím to bylo. Jak jí znám, asi se zařekla, že na to nebude myslet, nic z toho si nepřipustila, že se to někdy vůbec stalo. Což je chyba. Ale to je celá ona,“ rozpovídal se Jeffrey a v jeho hlase zněl podtón ublížení. Jako kdyby tohle všechno ubližovalo jemu. A přitom tam rozebíral moje, opakuji MOJE vztahy, s někým jako byl Hvízdal. Odmítala jsem to poslouchat, otočila jsem se na podpatku a postranními dveřmi vyšla ven.
Slunko svítilo, obloha byla téměř bez mráčků, ale pro mě to bylo jako ve zlém snu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Neměla jsem absolutní tušení, že má vlastní matka z té psycholožky vyžebrala můj posudek, natož to, že ho četl i Jeffrey. Nečetla jsem ho ani já. Má návštěva odborné pomoci, kterou jsem sama vyhledala, dopadla katastrofálně. Když mi začala ta peroxidová blondýna sotva o pár let starší než já vysvětlovat, co dělám špatně, chvíli jsem to snášela. Ale o pár minut později toho na mě bylo moc. Hodila jsem jí peníze na stůl, sebrala si svých pár švestek, odběhla pryč a už nikdy jsem se k její kanceláři nepřiblížila na více jak pár stovek metrů.
Naštvaně jsem si sedla na zídku za halou, kterou částečně zakrývaly stromy, a pozorovala davy proudících lidí, kteří museli celý komplex obejít, aby se dostali do fronty u pokladen.
„Colette? Jste to vy?“ ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem se. Za mnou stála nějaká mladá slečna v puntíkovaných letních šatech, kousek opodál chlápek s kamerou.
„Myslíte, že bychom spolu s vámi a alespoň ještě s někým z kapely mohli natočit krátký rozhovor o dnešním koncertě?“ zeptala se mně a já po chvíli přemlouvání souhlasila. Vrátila jsem se dovnitř, kde jsem odchytla Phillipa, na nějž jsem narazila jako první a vytáhla ho ven, kde ti dva čekali.
Po rozhovoru jsme se opět vrátili do haly a všimli si, že i zbylí členové jsou dotazováni za přítomnosti kamer, a tak jsme se rozdělili a každý se přidal k nějaké skupince.
Netrvalo dlouho a koncert skončil stejně tak rychle, jako začal. Bylo to úžasné. Ovace fanoušků stály za to. Byla jsem si naprosto jistá, že tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč kluci ani po tolika letech neskončili s hraním.
Dvě hodiny po show jsme se odebrali zpátky k autobusu, který nás měl převést do hotelu, ale před východem čekaly asi dvě desítky fanoušků a tak se kluci pustili do podepisování a já sem tam udělala nějakou fotku.
Rozhlížela jsem se kolem, kolik fanynek ještě zbývá a zrak mi spočinul na Hvízdalovi. Stál opodál s pár slečnami, usmíval se od ucha k uchu a rozdával podpisy kamkoli si dívky řekly. Sice vypadal vyčerpaně, ale ani to ho nepřinutilo méně se usmívat, být míň laskavý a vtipnější. Udivoval mě. A když se k němu ze strany nahrnula vysoká hubená černovláska a začala ho objímat, nevím, co mě to popadlo, ale mě bodl osten žárlivosti. A pořádně…
Raději jsem se otočila a pár metrů od nich se opřela o kapotu nějakého starého auta. Když skončili s podepisováním, kluci prošli kolem mě a nastoupili do autobusu. Hvízdal šel jako poslední.
„Mohli bychom si na chvíli promluvit?“ zeptala jsem se ho, když mě míjel. Zastavil se a přikývnul.
„Tady ne,“ rozešla jsem se směrem k osvětlené aleji stromů, která vedla od haly směrem zpátky do centra. Zastavila jsem se až v její polovině a cestou sbírala odvahu. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, požádat ho o soukromý rozhovor. Netušila jsem ani, co vlastně jsem chtěla probírat. Měla jsem v hlavě absolutně prázdno.
Otočila jsem se k němu. Tmavě modré tričko se mu lehce vlnilo okolo těla, džíny obepínaly ty správné partie a vyšší tenisky jeho vzhledu dodávaly šmrnc.
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se jakoby nic a strčil si ruce do kapes. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy, které se nestihly strachy před rozhovorem s Hvízdalem, vypařit.
„O nás, o tom, co se mezi náma stalo. A o tom, proč ti můj bratr vykládal něco, na co neměl absolutní právo!“
„Tys nás slyšela?“
„Bohužel…“
Vypadal zaraženě. Evidentně netušil, jak na to reagovat. A já alespoň jednou měla pocit, že mám nad ním převahu. Jednou v životě. A užívala jsem si to.
„Ty bys mi to řekla? To, co mi sám od sebe prozradil Jeffrey?“ položil mi otázku, kterou mi sebral všechen vítr z plachet. Situace se obrátila. Teď měl převahu on.
Měla jsem pocit, že když už jsem ho poprosila o rozhovor, bylo by nejlepší přiznat se.
„S největší pravděpodobností ne. To není něco, co bych vykládala na potkání. Vlastně o tom věděla jenom ta psycholožka…“ vyšla jsem s pravdou na povrch. „A moje máma a bratr. A teď už i ty.“
„Já jsem rád, že to vím, Colette. To je to hlavní, co chci říct. A nedívám se kvůli tomu na tebe jinak. Ne, jinak je špatný slovo. Nedívám se kvůli tomu na tebe skrz prsty. Jinak ano, protože teď toho o tobě vím víc. A kdybys o to stála, chtěl bych vědět ještě víc.“
Párkrát jsem zamrkala. To myslel vážně? I přes tenhle debilní, velký háček, který mě vždycky držel přibitou zpátky, stojí o to, aby mě poznal mnohem líp?!
„Záleží jenom na tobě. Jak jsem řekl tvému bráchovi. Já tě do ničeho nutit nebudu. Nebudu tě k sobě poutat, nebudu ti vykládat, jak tě miluju. Vím, jaký na tohle máš názor…“
„Jak to můžeš vědět? Nikdy jsem ti to neříkala,“ oponovala jsem mu s rukama založenýma na prsou. Obranné gesto, vzpomněla jsem si na těch pár hodin psychologie, které jsem absolvovala na střední škole.
„Slyšel jsem tě říkat to Scottovi tenkrát, když ti on sám řekl, co k tobě cítí,“ přenesl váhu na druhou nohu.
On nás slyšel? Vlastně ani nevím, co mě na tom tak překvapovalo. Za tu dobu, co jsem byla v jejich společnosti, jsem si na to spíš měla zvyknout. Věděli o sobě všechno, co se kde šustne, co někde někdo řekl.
„A jestli o to budeš stát, budu ti stát po boku. Já nikam nespěchám. Řítil jsem se kupředu až moc rychle a už moc dlouho. Můžu čekat třeba navždy…“
Skousla jsem se do rtu. Napadalo mě v tu chvíli tolik věcí a nemohla jsem to vypnout, že se mi z úst vydral akorát prudký povzdech. Chytla jsem se za spánky a promnula je.
„Jenže já nevím, jestli to chci absolvovat. Na konci totiž nemusí být happy end, na který tak čekáš…“ zakroutila jsem hlavou a kopla do klacku ležícího mi u nohou tak, až odletěl do trávy asi tři metry ode mě.
„Když nevíme, do jakého přístavu chceme doplout, není pro nás žádný vítr ten pravý, řekl Seneca. Colette, já tě do ničeho nutit nebudu. Tohle je tvoje rozhodnutí, ať se ti to líbí nebo ne. Ty sama víš nejlíp, co chceš…“
„Jenže co když to nevím?!“ odpověděla jsem téměř hystericky. Vydal se ke mně a já se dívala, jak zkracuje vzdálenost mezi námi.
Necouvla jsem, něco mě nutilo stát na místě.
„Potom nevím, co tady děláme. Jestli to nevíš ty, tak pak nikdo. Což znamená, že nejlepší bude zapomenout na to všechno, co se mezi námi stalo. Bude to nejschůdnější řešení pro nás oba. Alespoň do doby, než přijdeš na to, co chceš,“ pohladil mě jemně po tváři, otočil se o sto osmdesát stupňů a vydal se dlouhou alejí pryč.
Dívala jsem se za ním, jak odchází a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.
Na špičku nosu mi dopadla kapka vody. Vzhlédla jsem nahoru a uvědomila si, že začíná pršet. Blesk osvětlil alej ještě víc, než zvládaly pouliční lampy. Charles už byl skoro na konci.
Někde v dáli zahřměl hrom a já si najednou všechno uvědomila. Došlo mi, co přesně chci, o co v žádném případě nechci přijít. Byla jsem přesvědčená, že on stojí za to, abych zkusila překonat překážky, které mi celou dobu stály v cestě za jakýmkoli úspěšným vztahem, že chci překonat sama sebe…
A byla jsem ochotná to zkusit, i když jsem věděla o jeho chybách, dokonce i přes to, jak se Scottem soupeřili. Protože každý má svoje chyby. A já ani on jsme nebyli výjimkou…
Nadechla jsem se a zakřičela z plných plic tak, že se vzdalující se postava zpěváka Tough Improvisation okamžitě zastavila na místě.
„CHARLIE!!!“


*THE END*

+++++++++++++++++++++++++++++++++++

A je to tu. I s happy endem. Vím, že se tímhle koncem (vlastně žádným koncem) nezavděčím všem. Jsem si toho plně vědoma. Ale vždycky se najde někdo, komu se to nebude líbit. A tak jen doufám, že se najde také někdo, komu se to líbit bude…

Chválím čtenářky, kterým došlo, kterou kapelou (a nejen tou) jsem se nechala inspirovat. Ale hlavně jsem Vám všem chtěla moc poděkovat, že jste vydrželi číst až do konce, za veškeré komentáře a tipy. Také za to, že jste mě donutili dotáhnout to do konce. O osmaosmdesáti stránkách se mi ani nesnilo...
Moc to pro mě znamená.

Mám předepsaných pár jednorázových povídek, budu je sem postupně přidávat. A možná se rýsuje něco delšího, i když si tím nejsem moc jistá. Nevím, jak budu na vejšce mít čas na psaní dalších věcí, tudíž se, prosím, nedivte, kdybych dlouho nic nepřidala.

A ještě jednou Vám moc děkuju :)