Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 22.část

Pršelo. Kapky deště vytrvale bubnovaly do oken. Leželi jsme na gauči, skrytí v nastalém šeru. Nate mě držel v náručí a těžko říct, nad čím právě přemýšlel. Sem tam mi lehce přejel rukou po rameni. Uvelebili jsme se tak po té naší malé příhodě v kuchyni. Nic se nestalo - odtáhnul se ode mě, ale já jsem za ním po chvíli přišla do obýváku a už jsme tam tak spolu zůstali, zkroucení v prapodivném objetí.
Párkrát mě vyděsil úder blesku, který se mi zdál být příliš blízko. Nateovi to očividně nevadilo. Políbil mě do vlasů a dál se probíral svými myšlenkami.
,,Nad čím přemýšlíš?" nevydržela jsem to.
,,Nad tím, jak se ze mě postupem času stává větší a větší magor."
,,A nad tím potřebuješ uvažovat tak dlouhou dobu?"
Usmál se a začal mě lechtat.
,,Au! Ne, přestan! Dost!" prosila jsem mezi záchvaty smíchu. Trápil mě dlouho až jsem si myslela, že se snad počůrám, ale nakonec přestal a oba jsme se dívali navzájem do očí, rozjaření jako malé děti.

Znovu jsme se líbali, ale jako by to bylo úplně jiné, veselejší. Moje tričko brzy leželo na podlaze, jeho černá košile na stole. Gauč byl malý a brzy jsme z něj spadli, což vyvolalo krátký záchvat smíchu. Připomínali jsme spíš děti, které nikdo nepoučil o základní anatomii, tak se rozhodli ji objevovat na vlastní pěst. Ale jakmile zmizel i ten poslední kousek oblečení, po dětech nebylo ani památky.

---

,,To víno je dobré," poznamenala jsem a usrkla další doušek.
,,Počkej, ochutnám," řekl a políbil mě, dlouze a vášnivě.
,,Máš pravdu, chutná výtečně. Na to, že bylo ve slevě..."
Hodila jsem po něm polštář, ale netrefila jsem se a místo něho jsem zasáhla láhev. Rudá tekutina se vylila na podlahu.
,,Šikovná," zamumlal a vyskočil na nohy, aby našel útěrku. Zacpala jsem si pusu rukou, protože mi na tom všem přišlo něco neuvěřitelně legrační.
,,Ještě se směj," bručel, ale na tváři neměl ani stopu rozladění.
Utřel podlahu a útěrka letěla někam do kouta.
,,Za to budu chtít nejméně milion polibků."
,,Tak ono se uklízečkám platí pusama?" podivila jsem se.
,,Já ti dám uklízečkám," vrhnul se na mě a začal mě zase lechtat.
,,Ne, lechtat ne! Prosííím. Omlouvám se, nejsi uklízečka!" vřeštela jsem.

Široko daleko se nesl náš smích, starosti zmizely a nebezpečí se zdálo příliš vzdálené. Ale jak už to tak bývá, vždy přijde něco, co vám pochroumá vaše štěstí...