Jeden večer

Anotace: Po dlouhé době jsem si udělala večer čas. Žádné učení, televize...

Jdu si klidným tempem směr domov. Pod nohama mi křupe zbylý zašedlý sníh, mé kroky jsou pomalé-pryč je ten věčný shon, chaos a spěch. Jsem kousek od domu, ale přitom se mi domů ještě vůbec nechce. Nečekaně tedy zahnu vlevo, k opuštěné vlakové zastávce a sedám si venku na lavičku nehledě na stupínek pod nulou. Všude je takový klid.
Sedím a přemýšlím o životě, o lidech kteří mi jsou blízcí-o přátelích- co bych bez nich byla? Nic! Vůbec nic, znamenají pro mě snad víc než si uvědomuji, znamenají pro mě celý život.
Přemýšlím. Myslím na človíčky, kterých si stále vážím, i přesto, že mě už vyšrkli ze svého života. Jsou to ti, ke kterým jsem cítila víc než přátelství. Otevřela jsem jim své srdce, a jediné co mi po nich zbylo je bolest, která mě naplňuje. Tolik mi ublížili. Každý byl jiný, s každým byl ten vztah jiný a každý mi jinak ublížil, přesto je jedno spojuje. Ten nůž, který mi všichni vrazili do srdce. A ta jizva tam po něm už zůstane.
Zaplavuje mě pocit, který nedokážu snad popsat. I když možná...STRACH...ano strach-to bude to správné slovo. Bojím se dalšího vztahu. Nechci už zažít to co jsem si prožila. Chci být jen chvíli šťastná, po boku člověka, pro kterého budu znamenat tolik, co on pro mě. Možná je to přání moc velké, možná si pro mě život nachystal jiný scénář.
Nezbývá mi tedy nic jinýho než čekat. Čekat co si pro mě osud nachystá nyní a koho mi pošle, aby mi zkřížil cestu.
S tímto závěrem opouštím tento božsky klidný večer a pomalu si to "křupu" už opravdu domů. :)