A zase nic...

Anotace: pokračování k povídce: Miluji tě, víš to?

Tak Fany se nakonec ozval. Jo, asi na deset minut a zase jsem stačila všechno pokazit. Jsem nemožná. Byl na obědě a tak mi neodepisoval a já mu tam začala psát drsný věci. Pak jsem to vypnula. On mezi tím přišel a asi ho to muselo překvapit. Do prčic! Proč vždycky všechno pokazím? Napsala jsem mu na mobil pár pěkných slovíček. Neodepsal. „Jo holčičko, podepsala sis svůj ortel!“ říkala jsem si v duchu. K večeru mi konečně napsal. Že není doma, nebude na netu. To ne, to je fakt úžasné. Proč ho tak moc chci mít? A proč mi štěstí nepřeje? Už jsem mu nepsala, nebyla síla ani chuť. Další den. Normálka. Zase blbá škola. Jak jinak, klid po prázdninách skončil. Po škole jsem sedla k netu. Doufala jsem, že tam Fanyho potkám. Ale smůla, odešel pár minut přede mnou. Smutek mě zalil celou. Proč, živote, proč jsi tak krutý? A pak mi od něho přišla smska. Doufala jsem, že mi napíše něco krásného. Ale marně. Chtěl poradit, co je to neutra. Tak jsem mu napsala, že je to jmenný rod střední. Stačil napsat aspoň Dekuju ti kuratko:0*! Toť vše. Tak jsem mu večer popřála alespoň zprávou dobrou noc. A dneska? Dneska mi psal, že je 6 týdnu v tahu. Školení. Samozřejmě, že tu chvilku, co měl být možnost na internetu, tu jsem minula. Zkurvený živote! Zoufale jsem seděla u internetu a nevěděla, co dělat. Neměla jsem náladu téměř na nikoho. Jediný člověk, se kterým by se dalo pokecat, tak ten tu nebyl. Zase moje obvyklá deprese. Do toho psala kamarádka, jak se jí skvěle daří s jejím klukem. Má to někdo štěstí. Jenom já ne. Jsem asi debil, jinak vážně nevím, proč se mi vše vymyká z rukou. Živote, živote…