Láska přemůže vše

Anotace: ...příběh ze života, který mi vyprávěla kamarádka, zaujal mě natolik, že jsem ho nepozměněný přepsala vlastními slovy... je o tom, že láska dokáže přemoci každou bolest, jen musíme sami chtít...

„Jestli jsem ty přijímačky neudělal, tak půjdu skočit z mostu.“ Seděl u počítače David a mluvil ke mně. Petra se z ničeho nic zvedla z pohovky a rychlým krokem odešla. S otazníkem ve tváři jsem se za ní ohlédla, ale nějak jsem to neřešila. „Tak co, už jsi to našel?“ pošťuchovala jsem Davida. „Počkej, je tu nějaká nová hra, já si ji stáhnu a pak se kouknem, jo?“ odsekl mi David a věnoval se stahování hry. „Ty jsi kretén.“ Řekla jsem mu. Celou noc jsem nespala, čekala jsem, jak mně a jemu dopadly přijímací zkoušky a on si jde stahovat nějakou novou hru. Debilní bratránek. „Petro?“ vydala jsem se hledat kamarádku od Davida. 17tiletá holka, trochu praštěná, menší štíhlé postavy, s modrýma prázdnýma očima. „Petro, kde jsi? Nepůjdeme do …?“ slova zůstala ve vzduchu, Petra seděla na mé posteli, schoulená do klubíčka a plakala. „Petí, co se stalo?“ „Martino, prosím, odejdi, nech mě tady samotnou.“ „Stalo se něco mezi tebou a Vaškem?“ vyslovila jsem první myšlenku, která mě napadla. Petra zakroutila hlavou. Pokrčila jsem rameny a odešla. Máma mě chytla za rameno a odtáhla do kuchyně. „Víš, Petře před rokem zemřel táta. Oběsil se. Včera volala její sousedka, že její manžel se chtěl taky oběsit. A teď, když David začal mluvit o sebevraždě, nejspíš se jí vrátily vzpomínky na to, jak našla svého oběšeného tátu.“ Zůstala jsem stát s otevřenými ústy. „Ty jsi to věděl?“ vyhrkla jsem na Davida. „Jo, proč?“ „Ty jsi neuvěřitelný kretén, to si nemůžeš dát pozor na pusu? Nevíš, jak té holce je?“ „Hm…“ sklopil zrak David.
Odpoledne se stavil Vašek. Tak co holky moje, vyrazíme ven na fotbal? „Jasně,“ souhlasila jsem. Petra jen přikývla, jako by nuceně si nechala dát od svého kluka Vaška polibek, oblekla si bundu a vyrazila. „Je ti něco?“ ptal se Venca, když jsme šli už asi deset minut a Petra nepromluvila ani jedno slovo. „Ne, není…“ rozplynula se ve vzduchu sotva slyšitelná slova. Vašek koukl na mě, ale rychle jsem sklopila zrak, nechtěla jsem to rozebírat. Pokrčil jenom rameny a šel dál. Za chvilku se Petra hlasitě nadechla, jako by chtěla něco říct, ale mlčela. Popadla jsem mobil a napsala na displej, co Petru trápí. Potom jsem ho strčila Vencovi do ruky. Trochu s překvapením si to přečetl, vzal Petru do náruče. Ta se rozbrečela naplno. „Petruško, neboj se, já tě moc miluji, nikomu tě nikdy nedám, se mnou budeš šťastná…“ zašeptal jí do ucha. V jejich prázdných očích najednou vysvitly jiskřičky a i přes její slzy bylo poznat, že její srdce buší naplno, že buší pro lásku…