Jedna cesta vlakem

Anotace: ... víte, kolik lidí můžete potkat na cestě vlakem? Povídka není z mého života!

Vzduch byl těžký, dusivý. Bylo takové horko, že na zádech jsem měla pár nepěkných skvrn od potu. „Pohni si, ty mamute!“ křikl za mnou někdo. Když jsem se otočila, spatřila jsem partičku tří kluků. Zaťala jsem prsty do peněženky. „Prosím, jeden lístek do Ostravy na Svinov.“ Houkla jsem na pokladní, aby mi vydala jízdenku. Něco rychle ťukala do kompu a pak vyjel lístek. „Díky,“ popadla jsem ho a rychle letěla najít Inter City. Mamut, proč mamut… Opakovala jsem si slova toho mladíka. Jo, pravda, míry 90-60-90 nejsou zrovna ty moje, ale mamut? To snad ne! Ach jo, hledala jsem vlak, ale ta věta, co mi řekl ten kluk, mi vrtala pořád v mozku. Konečně jsem našla 28. kolej. Hlavní nádraží v Praze? Utrpení, pro holku z vesnice fakt bludiště. Přecházela jsem vagóny, skoro všude plno, asi ve třetím jsem konečně objevila dokonce celé 4 sedadla volná. Tak to byl pech. Unaveně jsem padla na jedno z nich, batoh dala vedle sebe. Prohrabávala jsem všechny věci, abych našla mp3 přehrávač. Za mnou nějaká malinká holčička povídala mámě, jak kolem utíkají nějací kluci, co nestíhají vlak. Když jsem se však koukla z okna, nikdo už tam nebyl. Vlak se rozjel. Spokojeně jsem si pustila jednu z písniček. I believe my heart… Pobrukovala jsem si. Zavřela jsem oči a nevnímala okolí. Zpěvák se zpěvačkou nestihl ani zazpívat refrén, najednou mi někdo klepal na rameno. Trhlo to se mnou. Zamžourala jsem a koukala na partičku těch tří kluků z nádraží. Ten jeden debil na mě cosik žvatlal, ale nerozuměla jsem co. Vytáhla jsem si sluchátka z uší. „Co si říkal?“ „Jestli tu máš volno!“ řekl drsně. Nechala jsem si čas na odpověď, rozhlédla jsem se kolem na sedadla a pak jsem mu odvážně řekla: „No, pokud ti nevadí přítomnost mamuta, tak proč ne…“ „Neboj, Dobu ledovou už jsem viděl, vcelku se mi líbila, i když mamuti jsou nechutní!“ podotkl a sednul si na sedadlo. Jeho druhý kamarádíček se dal do mohutného smíchu, překvapilo mě, že ten třetí klučina měl ve tváři kamenný výraz. Chtělo se mi brečet, raději jsem zavřela oči a dala si do uší sluchátka. Jen mě nesmí vidět, jak fňukám. Za pár minut opět do mě někdo bušil. „Co je?“ vyhrkla jsem. Byl to ten třetí kluk. Jeho dva kamarádíčci někam odešli. „Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale nedáš si Bonpar?“ „Myslím, že sladkým mi náladu nespravíš…“ „Hm, no já jsem Honza, co ty?“ „Co by? Mamut přece ne, však sami jste mě pojmenovali, tak nevím, proč se ptáš.“ Nevydržela jsem to, nechala jsem tam všechny věci a zdrhla na záchod. Cestou jsem vrazila do zhulených „spolusedících“. „Proč? Proč, proooooooooooč? Koukala jsem na sebe do zrcadla. Rozmazal se mi celý make-up. Měla jsem takovou chuť si ublížit. Neměla jsem po ruce ani nůžky ani nic ostrého. Zrcadlo bylo pevně připevněno ke stěně WC. Zatnula jsem alespoň nehty do kůže na rukou. Bylo to tak příjemné. Po pár minutách někdo klepal na WC a já si uvědomila, že už jsem tam příliš dlouho. Kašlala jsem na ty kluky, normálně se tam vrátím jako by nic. Otevřela jsem dveře a před nimi stál Honza. Pěkně jsem ho praštila přes ruce. Úlekem odskočil. „Jsi v pohodě, Agnes?“ zeptal se. „Zvonil ti mobil, tak jsem to zvednul, nevadí? Volala ti mamka, máš prý přespat u nějaké kámošky v Ostravě, že jedou pryč…“ vysvětloval. Potom pohlédl na moje ruce. Byly ještě červené a na jednom místě bylo i trochu krve po hlubokém vrypu. Tázavě se mi podíval do očí. Najednou mi bylo tak trapně. Proč jsem to vlastně zase udělala, proč jsem podlehla tomu špatnému zlozvyku? Očima mi ve vteřině proběhly některé chvíle z léčebny. Tenkrát jsem si tak pořezala ruce, že jsem mohla být ráda, že žiji. Teda aspoň podle toho, co říkala matka, i když ta dělá vždycky z komára velblouda. „Ne, je mi blbě.“ Odpověděla jsem mu po pravdě. Udělalo se mi mdlo. Opřela jsem se o dveře. „Nezdržuj se tu s mamutem, budu v pohodě, jen mám blbý tlak.“ Vzedmula se ve mně zlost. „Agnes, ježiš, nech toho, já ti nikdy nic takového neřekl, že jsi mamut. Můžu za svého blbého bráchu? Kdyby bylo po mém, tak tady ani nesedím s tím kokotem ve vlaku, ale musel jsem mu dělat doprovod na nějakém podělaném turnaji ve volejbale!“ Nevěděla jsem, co na to říct. Potom mě chytnul za ruku, podepřel mě a vedl k našim sedadlům. „Brácha, tak my dem teda vedle!“ zvedl se Honzův brácha i s tím druhým klukem. Koukala jsem, jak je to teda zařízený. Posadila jsem se, Honzík mi podal pití. „Jestli chceš, brnkni mámě, že už máš přespání u „kámošky“ zařízené, teda jestli ti to nebude vadit, my máme v baráku místa dost.“ „To nemůžu příjmout, vždyť tě vůbec neznám…“ styděla jsem se. Byl tak strašně milý, ale trochu jsem se bála. „No, hele, však Peťule007 snad není cizí, ne?“ Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. Petra byla moje dlouhodobá kámoška z netu, on ji zná… Že by to byl on? Vypravila jsem ze sebe jen: „Co?“ „To je moje ségra, dvojče víš?“ vysvětloval pohotově a usmál se nádherným úsměvem. „Takže nocleh zařízen,“ mrknul na mě a podal mi mobil…