Ledová Královna

Anotace: Je to moje první povídka, a tak bych byla ráda za komentáře, jestli má vůbec cenu pokračovat dál.

Na úvod bych se vám asi měla představit. Jmenuji se Lenka Zálišová, je mi sedmnáct a jsem studentkou výtvarné školy. No a jak vypadám? Hrůza:-) Měřím 175 cm, mám medově hnědé vlasy po lopatky a modré oči. Ráda čtu, poslouchám keltické, irské a středověké písně. Baví mě počítače a strašně ráda v posteli lenoším a spím :-) A kluci? Mají mě za ledovou královnu. Já si totiž jen tak někoho nepřipustím k tělu. A dostávám se k mé rodině. Mám děsně pošahanýho bráchu Petra :-)Je mu dvacet, studuje obchodku a holky na něho dost letí. No a naši jsou super jako jedni z mála rodičů:)
Je 6:15 ráno, ležím v posteli a přemýšlím. Zase ráno! Proč nezrušej rána? Vstávat, učesat se, vyčistit si zuby, obléct se… a jít do školy, uf. Škola místo, kde se máme vzdělávat, ale místo toho spíš děláme blbosti. No nic vstanu... U snídaně se chvíli dohaduju s bráchou, než se konečně přizná. A k čemu? Včera jsem ho totiž slyšela, jak se vzteká a kope do bedny od počítače. Dohodneme se na kompromisu, po škole se mu podívám na pc a on za mě umyje nádobí :D
Po snídani si vezmu boty a vyrážím na zastávku autobusu a čekám, co se mi povede tentokrát za trapas. Mně se totiž stávají takový trapasy. Málem mě zavřeli do dveří v autobuse nebo jsem zas vypadla ze dveří, a to jsem měla dokonce podvrtnutej kotník. Celej den jsem kulhala a připadala jsem si jako idiot. Ale to se omlouvá, já měla děsně vysoký podpatky a na těch já neumim chodit. Něco stejnýho se mi povedlo na jezdících schodech.
Přijdu ke škole a jdu hned za svou nejlepší kámoškou Rákosníkem. Ona se ve skutečnosti jmenuje Radka, ale jako malá nosila oblečení s Rákosníčkem a od tý doby je pro nás Rákosník. Dneska máme do 12:30. Takže pohoda. A první dvě hodiny máme matiku.
"Lenko, máš úkol z matiky?" Zeptá se mě Radka. "A do háje, já na to úplně zapomněla, a ty ho máš?" Přikývne. "A dáš mi ho opsat?" Hodí po mně sešit, div že nehodim držku, jak se ho snažím zachytit. Pár děcek se zasměje a já jim věnuji vražedný pohled, takže se zase radši vrátí ke své práci.
Jindy svou šnečí rychlost zvýšim na maximum. A za 10 min. to mám opsaný. To je na mě rekord. Dvě hoďky matiky proběhly celkem v poho. Pak máme hodinu Aj s kostrou – teda Úča Strnadová. Plochá jak prkno a když se nahne, ze zad ji vyleze hrb, brrr. Ještě bradavici a je úplná ježibaba. Potkat ji venku večer, asi vezmu nohy na ramena. No a konečně moje oblíbená keramika, kde se učíme vyrábět na hrnčířském kruhu hrníčky.
Zvoní huráááá a jde se do chemičky. Tak totiž říkáme naší jídelně. Takový blivajzy by nejedli ani ve středověku a to máme 21. století, no děs. Zrovna dneska máme krupičnou kaši a tu nesnáším:-( Radka se mi drze směje (však já jí to někdy spočítám), když se snažím ukecat kuchařky, aby mi toho tfujtajkslu daly strašně málo, nepomáhá to, tak je zkusím podplatit 20 KČ (děcka mají ze mě psinu) a když ani to nepomáhá, odevzdaně čapnu svůj talíř a jdu si kecnout k holkám. Chvíli kecáme o mobilech, pc a tak. A než dokecáme, já se tou kaší dorýpu na druhou stranu. Hurá. Když vylezeme z chemičky, rozloučím se s holkama a Rákosníkem a jdu do šatny a na autobus. Jelikož prší, tak jdu se skloněnou hlavou a někdo do mě vrazí. Místo abych se na tu osobu, co do mě tak nešikovně vrazila, podívala, seřvu ji na dvě doby, že si má dávat pozor (kolemjdoucí museli mít divadlo). Když skončím se svým výlevem, podívám se na toho, kdo si to zasloužil. A když zvednu hlavu, uvidím, že se na mě culí dooost hezkej kluk. A já se můžu hanbou propadnout. Na nic nečekám a beru kramle, autobus už stejně přijíždí. Doma se podívám na bráchův pc, no a samozřejmě, má tam trojskýho koně. Takže si s tím vyhraju a opravím mu to. Když brácha přijde ze školy, hned si pustí počítač a když zjistí, že jde, je šťastnej jak blecha a v zápalu radosti mi dá donce pusu! Jsem z toho tak vykolejená, že vrazím do dveří. Jau! Budu tam mít pěknou bouli! S prstem na bouli dorazím do svého pokoje, udělám si úkoly, zapnu si cd s The Corrs a dočtu si rozečtenou knížku Keltové. Po chvíli sebou praštím do postele a říkám si, že Ledovou královnu a hlavně její srdce nemůže dobýt ani jeden frajer, co si o sobě myslí, že může mít každou, na kterou si ukáže prstem. Se svým tvrzením jsem spokojená a teď už se pohroužím do světa snů a fantazie.