Malakai 2.

Anotace: -

„Prohlédnu si tvou ruku,“ dotkla se jej jemně na zápěstí.

Malakai ji stále bedlivě sledoval. Cítil teplo její dlaně, něžný dotek konečků prstů. Prohlížel si její světlé vlasy vykukující z šátku, uvázaném na temeni pevným uzlem. Ve spánku se jí uvolnil neposlušný vlnitý pramen, který jí teď rámoval tvář. Měl chuť natáhnout ruku a namotat jej na prst, aby ucítil jeho hebkost. Ve snu se dotýkal vlasů doktorky Fe celou dlaní, hladil je, nasával jejich vůni. Bylo to tak živé, že zatoužil po skutečném dotyku.

Uvědomil si, že nic z toho se nestane. Byl to sen, možná jí ho ukradl. Zloděj, co umí krást i sny ve spánku, proto začínal mít větší vliv než jeho otec.

„Za pár hodin budeš v pořádku,“ přerušila tok jeho myšlenek Fe. „Jak se ti to stalo?“ pozvedla tázavě obočí.

„Při boji na Povrchu,“ nechtěl popisovat detaily, aby neprozradil kým opravdu je.

„Bojuješ na Povrchu?“ zeptala se, jakoby nechápala.

Jen přikývl. Netoužil po tom, aby jí musel líčit detaily. Aby věděla, jak krade vzpomínky a sny těm, jež potom zabíjí, že prodává duše silám Temna.

Kdyby ji potkal nahoře, neměl by čas ani příležitost si ji prohlížet. Tvář by mu kryla helma s šestiúhelníkovým malachitem v oblasti čela. Tím malachitem, který mu věnovala matka v dětství. Kladla mu na srdce, aby ho neustále nosil. Měl ho chránit před nebezpečím, ale netušil, jak může polodrahokam ochraňovat. A tak jedinou památku na osobu, kterou kdy miloval, nechal vsadit na přilbici. Na sobě brnění vyztužené keramickým a tvrzeným plastovým nanovláknem. Až deset palců dlouhé ostré hroty ze syntetických diamantů na pažích dokázaly nepřítele rozpárat jediným máchnutím ruky. Zbraň, dvacet liber těžký obouruční meč, kovaný z oceli, odnesl Carlos, aby jej skryl na bezpečném místě, dokud nebude v pořádku. Skrze hledí by neviděl laskavost jejích očí, šťavnatost úst, bledost lící. Okradl by ji a bez milosti zabil. Zaprodal by duši té, která ho teď ošetřuje, aby nepřišel o ruku a nestal se z něj mrzák! Na okamžik se zarazil. Cosi ho znejistělo.

Vzhlédl k její tváři a v duchu se ptal sám sebe, kdo je ta žena.

Fe prohmatávala kost přes černou zaschlou hmotu. „Až se to sloupne, můžeš odejít,“ přerušila tok jeho myšlenek. „Takže pár hodin tady budeš muset ještě počkat,“ položila jeho nemocnou ruku lehce na přikrývku a chtěla vstát.

„Počkej ještě,“ zastavil ji a odmlčel se. „Ukradl jsem ti ve spánku sen,“ nadechl se. „Chci ti ho vrátit,“ dodal a odvrátil zrak.

Překvapeně na něj pohlédla. „Sen? Jsi snad zloděj snů?“ V jejím hlase zaznamenal rozčilení i přesto, že se snažila být klidná.

„Je to složitější, nechci o tom mluvit. Vrátím ti ho.“

„Jaký sen jsi mi ukradl?“ procedila skrze zuby tiše, aby ji neslyšel nikdo kromě Malakaie.

„Ležela jsi na bílé kožešině u krbu, nahá...,“ odmlčel se.

„Pokračuj,“ pobídla ho. Chtěla vědět víc. Pokud bude znát obsah snu, neukradl jej, ale zdál se mu také.

„V krbu hořel oheň. Na kožešině z vyhubeného ledního medvěda jsi měla rozprostřené své vlnité dlouhé vlasy. Všude bylo plno knih. Nikdy jsem jich tolik neviděl!“

„A dál? Určitě to není všechno!“

„Omotal jsem si ruku tvými vlasy a zabořil do nich obličej. Voněly po levanduli. Vztáhla jsi ke mně ruce a chtěla, abych ochutnal tvé rty. Udělal jsem to.“ Zmlkl.

„Hladila jsem tě po zádech a tiskla se k tobě. Šeptal jsi mi do ucha „Miluji tě!“ a pak jsme se spojili!“ dopověděla sen.

„Ano,“ vydechl překvapeně. Samotného ho zarazilo, jak by i ve snu někdo mohl tato slova vůbec pronést.

„Neukradl jsi ho, zdál se ti stejný sen jako mně.“

„Ale to není možné!“ vykřikl.

„Pst!“ upozornila jej.

„Nikomu se nezdávají stejné sny!“ ztlumil hlas tak, aby ho slyšela jenom ona.

„Také tomu nerozumím,“ zamyslela se. „Možná,“ kousla se do rtu.

„Co?“ přerušil ji nedočkavě.

„Babička by jistě znala odpověď.“ Vzdychla a potřásla hlavou. „Nesmíš o tom nikomu nic říct! Dokud nepřijdu na to, co se stalo. Přísahej, zloději snů!“

„Přísahám.“ Zloděj snů. Kdybys věděla pravdu, utečeš, pomyslel si. Nebo mě zabiješ. Díval se jí do očí a pátral po tom, co si asi tak myslí.

„Lež, jakoby se nic nestalo,“ vstala a odnesla sklenici ze stolku, aby mu přinesla čerstvou vodu.

Malakai zíral do prostoru. Zdálo se mu o matce, jak si s ním hrávala, když byl ještě malý. Všechny vzpomínky vymazal z paměti, jakoby nikdy neexistovala. To doktorka Fe mu ji připomněla. Znovu se mu vybavily její vlasy a dotek jejích rtů. Žár a teplo ohně i jejího těla. Množství knih. Neznal žádné místo, kde by knihy existovaly. Válka zničila všechno, o čem lidé dnes jen snili. A sny nebyly pro každého. Démoni snít neuměli, proto tolik toužili po lidských duších a snech. Jenomže lidí žilo čím dál méně díky démonům jako on a jeho otec.

Napůl démon, napůl člověk. Potácející se mezi světy, to je jeho osud. Zloděj duší, vrah. Tak proč sen o doktorce Fe, něžné lidské bytosti, která do jeho světa nepatří? Malakai na těžkou otázku nenacházel odpověď. Vyčerpáním upadl do spánku.

Fe se chovala profesionálně, nedávala na sobě nic z předchozích událostí znát. Ale její duše nenacházela klid. Otázky ji pálily stále víc a víc. Poprosila Olivii, děvče, které jí pomáhalo s péčí o pacienty, aby dávala pozor u těžkých případů, a sama se uchýlila do ústraní.

Potřebovala chvilku o samotě rozjímat o uplynulých událostech. Toužila se spojit s duchem babičky nebo získat odpovědi jakýmkoliv jiným způsobem.

Zapálila svíčku krytá před zraky pacientů velkým dřevěným paravánem. Posadila se na podlahu, zkřížila nohy a sledovala plápolající plamen. Odvěký způsob, jak se dostat do transu, znala od babičky. Předala jí kromě léčitelských schopností a znalostí i umění cestování do jiných světů. A tam by Fe mohla nalézt řešení.

Hleděla do plamene tak dlouho, dokud se nezačala ve své mysli vznášet. Letěla daleko, tunelem ze světla napříč Vesmírem, pryč od planety zmítané válkou.

Fe bylo sděleno tajemství, o něž se má podělit s nic netušícím Malakaiem!