Jedna zleva,druhá zprava.

Anotace: O holce, která mi změnila život.

Bylo mi 23 a měl sem snad všechno, co sem si mohl přát. Svůj byt, svoje auto, svojí dobrou práci se správnejma klukama a holku, kterou sem si byl jistej jako ničím jiným. A která mi ledacos prominula. A já si toho pořádně nevážil. Vlastně vůbec. Byl sem pako vylízaný a blbec namyšlenej, kterýmu se díky hezkýmu ksichtu bez problému otevřely nejedny dveře. A tak sem si žil. V tý době sem myslel, že šťastně. Choval sem se jak hovado, nejhůř asi k Veronice, se kterou sem v tý době už nějakej čas byl. A nevěděl sem, že už jí tečou nervy a že to, co přišlo, zákonitě přijít muselo. Jako obvykle sem vyrazil s klukama na pivo a kámoš tam měl svojí kámošku, kterou mi představil jako Alici. Byla k uzoufání krásná. Snažil sem se na ní udělat dojem, ale nic na ní nezabíralo. A navíc si mě prohlížela takovým zhnuseným pohledem. Do toho mi začala volat Veronika. Kde sem, že se mnou chce mluvit. Byl sem na ní příjemnej jak žihadlo a dovolil jí za mnou přijít do hospody. Celou dobu sem do ní rejpal a myslel si, jak nejsem vtipnej. A pak si Veronika, ta hodná milá trpělivá Veronika stoupla a dala mi takovou facku, že sem málem slítnul ze židle. A přede všema mě poslala až do háje zelenýho a odešla. -ty vole, co to bylo? zeptal sem se šokovaně.
-to co sis už dávno zasloužil, vole.. řekl kámoš.
-hysterka jedna, ulevil sem si.
Najednou se ozvala Alice.
-ty vole, víš co seš? Namyšlenej arogantní hajzl, kterej se jen tak nevidí.
A s tímhle odešla z hospody. Hned sem vyběhnul za ní, tohle sem si chtěl vyřídit.
-tak namyšlenej arogantní hajzl, jo? řekl sem, když sem vyšel před hospodu.
Otočila se a ušklíbla se. -přesně tohle seš.
-nemyslim, že se známe natolik dlouho, abys tohle mohla říkat.
-ježiš, já tě ani znát nepotřebuju, aby mi došlo, co seš zač. Z holky, kterou máš nosit na rukou, děláš přede všema krávu a myslíš si, jak to neni zábavný. Co si o sobě vůbec myslíš? Že můžeš všechno? Že tím nikomu neublížíš? Musíš mít zajímavej život s tímhle mozkem. Mně je z tebe na blití a to sem s tebou byla jen pár hodin. Seš chudák, i když si asi myslíš něco jinýho. Otočila se a odcházela.
Stál sem tam, celej zkoprnělej a zíral na ní. Byl sem naštvanej, poníženej, překvapenej.. a zlomenej. Nevím proč, chytil sem jí za ruku a prudce otočil k sobě. Muselo ji to hodně bolet, dost surově sem s ní trhnul. A odměnou za to mi byla na ní hodně silná rána do oka. A pak už teprve odešla.
Celej tejden sem musel na radu doktora zůstat doma, zatímco kluci v práci měli asi veselo. A ten tejden bylo hodně času na přemýšlení. A já s hrůzou zjišťoval, co sem vlastně zač. Byla to příšerná deprese mezi čtyřma stěnama tichýho bytu. S klukama sem ani na pivo nešel, nechtěl sem jim dávat větší důvod k veselí, až by se podívali na to fialový kolo od Alice. Po dlouhých šesti dnech, v sobotu navečer proťal to příšerný ticho zvuk zvonku. Otevřel sem dveře a zůstal překvapeně zírat. Stála tam Alice, krásná a trochu rozpačitá při pohledu na moje oko.
-přišla sem se ti omluvit.. řekla vážně, ale oči se jí vesele smály.
-teda za to, co sem ti udělala, ne za to, co sem řekla. -nevěděla sem, že mám takovou páru.
Nevěděl sem, co říct. Byl sem docela a nezvykle nervózní.
-nedala by sis se mnou kafe? zeptal sem se, protože mě nic lepšího nenapadlo.
A teď zas vypadala zaskočeně a nervózně ona. Nakonec ale souhlasila s tím, že jí udělám čaj.
Seděli jsme u mě v obejváku. Řekl sem jí, že sem si to zasloužil. Překvapeně nadzvedla obočí, ale nic neřekla. A pak jsme se začali bavit o různých věcech a dobře jsme si rozuměli. Když odcházela, bylo po jedný hodině ráno. A tak sem jí šel radši vyprovodit.
Od tý doby jsme se takhle scházeli častěji. Naučil sem se od ní spoustu věcí. A byl sem do ní zamilovanej, šíleně šíleně tak jak nikdy do nikoho. Ale ona mě brala jako kamaráda, se kterým jí bylo dobře. Jednou jsme se takhle courali po parku a kecali. A já myslel na to, jak bych tu holku chtěl hrozně mít a zároveň byl tak nějak smířenej s tím, že to nejde. Nikdy sem na ní nic nezkusil, ani nenaznačil, ale z její strany byly jasně daný nevyřčený a nepsaný pravidla.
-co ti je? zeptala se tenkrát, když sem se procházel metr nad ní po kamenný zídce.
-mám takovou divnou náladu nebo co.. usmál sem se na ní.
-a proč?
A nechápu dodnes, jak sem to mohl udělat, ale začal sem ze sebe najednou sypat všechno, co k ní cejtím. Stála tam pode mnou a usmívala se a její výraz nic neprozrazoval. Ruce měla daný v kapsách dlouhý sukně a celkově působila dojmem, že poslouchá předpověď počasí.
-ale já prostě vim... vim a vidim, že tě nemůžu mít.. i když bych hrozně chtěl..
Tenkrát se na mě podívala úplně jinak než za celý ty měsíce, co sem jí znal, usmála se úplně jinak a mně srdce začalo v těle tančit.
Natáhla ke mně ruku, jak nejvíc mohla a řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu -dej mi ruku a uvidíš z oblaků Eifellovku.
Seskočil sem dolů, obejmul jí a začal líbat. A od tý doby jí mám, holku, co mi změnila život.