Může za to láska

Anotace: příběh o dívce, která se bojí lidí... má jít zpívat do sboru, ale strach ji přemůže... více se dočtete v povídce... díky za komenty a hodnocení! Agnes

Zahleděla se do zrcadla. Viděla malé vystrašené modré oči. Rty měla sevřené do úzkého proužku a kolena se jí třepala. „Pojď, půjdeme, uchopil ji otec za ruku.“ V první vteřině se chtěla vytrhnout a utéct někam hodně daleko. Někam, kde bude sama. Nakonec se rozhodla podvolit se. Nemůže před světem utíkat neustále. Popadla batoh a ruku v ruce s otcem kráčela pár bloků od jejich bytu.

Sbormistr listoval notami. Aneta přišla k němu blíž a pozdravila tichým hlasem: „Dobrý den…“ slova se skoro ztrácela ve vzduchu. Starší muž vzhlédl od písní a usmál se. „Anetko, tak tě tady vítám. Posaď se a za chvilku tě představím ostatním." Na to popadl hromádku listů a sešitů s hudbou a rovnal je zpátky do skříně. An se na něj koukala a byla značně nervózní. Nejraději by seděla v koutku svého pokoje a malovala obrázky. Ale slíbila to tátovi. Slíbila, že se zpěvem neskončí a že se bude snažit být zase „normální“. Jednou ji v uličce před domem přepadla partička kluků. Nejdřív ji jeden z nich znásilnil a potom ji zmlátili. Přestala důvěřovat lidem. Ztratila veškeré přátele. Zničili jí život. Existoval pro ni už jen zpěv a kreslení.

Mistr jí podal šaty a ukázal jí, kde se může převléct. V černých šatech s bílou halenkou a bílým šátkem s černými kresbami vypadala jako panenka. Měla dlouhé řasy, které zvýrazňovaly její velké oči. Měla rovnoměrné rty a drobný nosík. Vlasy měla pečlivě uvázané v culíku. Díky nim vypadala přísně, ale zároveň až moc zranitelně. Počítala do třiceti, než se opovážila stisknout kliku a vejít mezi partu ostatních zpěváků. Zamotala se jí hlava, když zraky všech dva a dvaceti lidí padly právě na ni. Vyřkla suché „ahoj“ a zařadila se mezi ně tak, aby ji šlo co nejméně vidět. Potom ji mistr vyzval, aby zazpívala Ave Maria. Otřela ruce do černé látky, zavřela oči a vžila se do role „zpěvačky“. Zpívala za doprovodu klavíru a nevnímala okolní svět. Ostatním se zatajil až dech. Zpívala krásně, procítěně, jemně a měla moc příjemný hlas.

Konec zkoušení dopadl až moc dobře. Anetu zaplavila vlna radosti. Lidé tam se jí zdáli být příjemní. Zapadla do šaten, kde se převlíkalo dalších sedmnáct holek. Špitaly si slovíčka mezi sebou, sem tam se zasmály, v rohu někdo zakašlal, další zase zakopla o brašnu… Nikdy tam nezavládlo ticho. Aneta vytáhla bonbon. Karamelu s příchutí máty. Měla je ráda. Nebyly moc sladké a báječně působily na hlasivky. Přemohla se a podala sáček směrem k dívce, která stála vedle ní. Byla to na půl Vietnamka, ale byla velmi krásná. Měla husté vlasy a oči jako kaštan. Jmenovala se Lya Imm. „No, jen jestli se neotrávím,“ pousmála se Lya. Aneta se zamrčila, poté nasadila útrpný výraz. Polekala se. Už i tady je z ní psychopat! Nechala bonbon bonbonem, popadla batoh a s proudem slz vyběhla na chodbu. Zamknula se na záchodě.

Sbormistr už měl být dávno doma, ale Aneta nechtěla odemknout. Dýchala a vzlykala, aspoň důkaz, že je v pořádku. Hodinu se jí snažili vylákat dívky i kluci ven, ale marně. Nakonec v budově zůstal jen jeden z žáků a mistr. „Anetko?“ začal jemně Jan. Byl to pohledný klučina. Vysoký, tmavovlasý, modrooký. Měl statnou postavu. Rád nosil upnuté trika a volné džíny. Přesto nebyl namyšlený. Dívky, které o něm snily, měly smůlu. On o nic nesnil. „Prosím, odejdi…“ zanaříkala ubrečeně An. „Potřebuju nutně na WC, nerad bych to tu někde vypouštěl. Nikdo už tu není, jen já, ty a mistr. Mu snad můžeš věřit…“ mluvil jemně. An odemkla dveře. Koukala se do země.

Sjela po zdi dolů, odřela si záda. Už zase plakala. Cítila se tak strašně a to i když sdílela budovu už jen se dvěma osobama. Jan vyšel ze záchoda a jemně ji pohladil po vlasech. Cukla sebou. „Já ti neublížím, neboj.“ Zašeptal. Její vlasy voněly po letních květinách. Vlípnul jí na pěšinku pusu. Od první chvíle, co uviděl Anetu, něco ho na ni upoutalo. Objal ji a ona se nebránila. Neklepala se. Snažila se přestat plakat. Nebála se. „Dovedu tě domů.“ Koukl na ni a vzal ji za ruku. Věnovala mu úsměv a svou důvěru.

…

Milý deníčku,
Po dlouhou dobu jsi byl můj přítel, vyslýchal jsi mé problémy. Víš vše o mé minulosti. O mých pokusech o sebevraždu, o mém řezání, o mých problémech. Teď jsem našla duši, která mě uvedla zpátky mezi lidi. Cítím se zase v bezpečí. Promiň mi za to, co udělám, ale nejde to jinak. Minulost patří pryč z přítomnosti a budoucnosti. S Bohem…

Deník hodila do krbu. Potom přesedla z křesla na pohovku, kde ležel Jenda. Listy shořely a minulost také. Může za to láska…