Rok je dlouhá doba..

Anotace: jedna další povídka tentokrát o dívce Sáře....

,,Barůůůů..!!!" Zakřičím z plných plic a vrhnu se rychle pod kola černýho auta. V očích katastrofický scénář o osudu mé tříleté sestřenice. Auto pochopitelně zabrzdí. Popadnu malou holčičku i její tříkolku do ruky a odtáhnu ji ze silnice. Srdce mi buší jak splašené. Tak takovejhle šok jsem od doby, co mi brácha nůžkami ostříhal mojí barbie, fakt nezažila. Stisknu škvrně pro jistotu pevněji a zamířím rovnou domů. ,,Tak jsme tady," zvolám zvesela a podám Barunku tetě. ,,Tak jakpak jsme se měli..?" začne se ihned maminka vyptávat svý dcerušky. Mám jediný štěstí, že Baruška zatím ovládá jen velmi málo slov, mezi kterými se spojení ,,málem mě přejelo auto", nevyskytuje. Odcupitám do svého pokoje, kde se hlasitě line hudba z repráků. Odhadnu to jako jednu z punkových skupin, co brácha tak zbožňuje. Nehoda s černým auťákem ve mně zanechá hlodající pocit. Tak já chci bejt učitelka v mateřský školce..?? Ha, ha. Když si málem nechám přejet vlastní příbuznou. Jak bych se potom chovala ke zbytku světa? Otevřu prudce dveřmi a zavolám: ,,Ondřeji! Vypni to!!" Jako odpověď se mi dostane jen jistého neslušného gesta. Vypláznu na něj jazyk, což ho ovšem neodradí od toho, aby přidal ještě na hlasitosti. ,,Seš magor!" A odejdu z pokoje. Už dávno se snažím mamku přesvědčit, abych mohla mít vlastní pokoj. V šestnácti a půl si to snad už zasloužim nebo ne? ,,Mami, já jdu ven ju? A Arníka beru s sebou ju..? Tak pa.." A s úsměvem na rtech rodince zamávám. ,,Árný..!!" Snažím se přivolat našeho ,,malýho" miláčka. Nakonec zabouchám na dveře mého nevlastního bratra (proč já nemůžu mít štěstí a když se mamka po druhý vdá, proč mi nepřivdá sestru??). ,,Michale? Je tu Arníček?" Nakouknu do pokoje. ,,Hm," ozve se mi odpoěď. Ten malý nevděčný tvor, o kterého se v týhle domácnosti starám nejvíce já, si klidně leží Michalovi na posteli a vůbec ke mně nezvedne hlavu. ,,Já si ho vezmu jo..?" Oznámím mu. ,,Hm," ozve se zase Míša a dál s někým kecá na netu. Zavolám Árnýho znovu. Teďkon se zvedne a poměrně něšťastně (nebo si to namlouvám?) ke mně doběhne. ,,Tak pojď, ty obludo," podrbu ho za ušima a zavřu dveře pokoje. Obuju si botasky a s vodítkem v ruce a psem vedle nohy seběhnu schody a vydám se ven do ulic. ,,Můžeš mi vysvětlit, co dělá Michal líp než já, že ho tak zbožňuješ?" vyčtu svýmu hafánkovi. Ten po mně hodí vočka a pak dál pokračuje v očuchávání kde jaké lampy. A kdyby jen to. Omylem si splete nohu, jakého si pána, postávajícího na zastávce autobusu. Ten se rozčílí a začne mi nadávat. ,,To nevíte, že se psi mají vodit na vodítku?!? Slečno?!? Tohle si vyperete! Tohle si teda nenechám líbit." Lidi po nás pobaveně pokukují. Někteří mu dávají za pravdu, jiní z toho mají show. Já držím Arnošta za obojek a snažím se tvářit co nejnevinějc. Naštěstí přijede autobus a přednáška o správném chování se blíží ke konci. ,,Ta dnešní mládež," zaslechnu ještě, když nastupuje do autobusu. ,No jo. Jde to s ní z kopce," řekne někdo zcela jinej a mně se při zvuku toho hlasu rozbuší srdéčko. ,,Ahoj Sáro," usměje se Lukáš a zároveň pohladí Arníka. ,,Čau," a vycenim na něj můj bílý rovný chrup. ,,Koukám, že už nemáš rovnátka." Jenom přikejvnu. Vždyť tohle je ten kluk, se kterým jsem prožila báječný chvilky. ,,Kde se tady bereš..?" Zeptám se lehce v šoku, protože rok, co strávil na Slovensku, je docelá dlouhá doba. ,,Už jsem zpátky." Odpoví. ,,Napořád?" Otázku položím jen tak mimochodem. ,,Jo. Teď už napořád." A opět se naprosto krásně usměje. ,,Myslím, že ti právě ujel autobus." Řeknu a očima kouknu na právě odjíždějící vozidlo. ,,Hm, no to neva. Teda pokud se k vám můžu přidat..?" ,,Myslím, že snad i můžeš." Opustíme všichni tři busovou zastávku. ,,A co jak ses vůbec měla?" začne konverzaci. ,,Co kluci..?" nevím jak mu odpovědět. První měsíce jsem se nějak nemohla vzpamatovat. Kluci mi byli šumafuk. Po půl roce jsem s jedním začala chodit, ale stálo to za houby. A teď když už jsem se z toho vzpamatovala a značně jsem na něj zapomněla, klidně si tu stojí přede mnou a zeptá se s úplným klidem "co kluci"? Víš co? Jedinej, kterýho jsem kdy do vodpravdy milovala, jsi byl ty! Chce se mi zakřičet. Ale ty si klidně odjedeš na rok pryč! A já teď mám vlastního kluka! Místo toho však zvolím klidnější odpověď. ,,No pohoda." ,,A teď nějakýho máš..?" Zvedne tázavě obočí. ,,Jo," - stručné a výstižné. ,,Hm a ty?Holky?" Zeptám se, protože tahle otázka mě fakt dost pálí na jazyku. ,,Byly. Dvě." Bodne ve mně osten žárlivosti. ,,Ale nebylo to ono." A dodá: ,,jako s tebou." Nepříjemný červíček je v tu ránu ten tam a místo toho se ve mně rozplyne příval radosti. Pak se zastaví a podívá se na mě upřímnýma očima. ,,Můžeš mi to vůbec někdy odpustit?" Spustí. ,,Byl jsme fakt blbej, že jsme tady takovou krásnou holku nechal rok o samotě." Chvíli se odmlčí. ,,A teď mi jí vyfoukli." Cítím napjatou atmosféru. Do očí se mi začnou hrnout slzy. ,,Ale," chci něco namítnout, on mě však chytne a pomalu se ke mně začne sklánět. Ucejtim v sobě výbuchy naprostýho štěstí. Né na dlouho. Lukáš se pak zvedne, dá ruce do kapes a odejde ode mě tou zaprášenou ulicí. A já tam zůstanu stát. Jen s Arnoštem. Jinak sama. A hlavně s hodně velkou řádkou pocitů. A taky s malým nepatrným úsměvem na rtech.