Láska je nejlepší psycholog

Anotace: povídka je z části ze života, ale hodně jsem si domyslela, bylo by pěkné, kdyby i osud nejmenované osoby dopadl jako tenhle příběh, avšak nezávisle na ději...

Vyloupl prášek z dalšího plata. Antidepresiva. Nezdálo se mu, že by mu to nějak významně pomáhalo, ale když mu to psychiatrička předepsala… Dáma možná k nakousnutí, ale…? V čem mu jinak pomohla? Vždycky když tam přišel, tak mu připadalo, jako by své problémy vykládal jen do vzduchu a stejně ho neopustily. Čekal na diagnózu a jediné, čeho se vždy dočkal, byla tato slova: „Takže dále berte antidepresiva podle předpisu, který jsem vám minule dala. Na shledanou, zase příště.“ S nechutí zahodil tabletu do koše. Po ní celé plato. „Jsem snad nějaký feťák, abych musel být závislý jen na tomhle svinstvu?“ zakřičel do ticha. „Co tu zas řveš? Kruci, kdybys už tak jednou držel hubu!“ zařval na něho z obýváku otec a zhlásil televizi na maximum. Tomáš sjel ostře po stěně až k podlaze. Začal se děsivě smát, poté brečet…

„Ahoj, takže ty jsi tu na to profi-foto?“ usmála se mile dívka. Tomáš v ruce žmoulal okraj košile. Byl nervózní. Bylo to jeho první focení na zakázku. „Jo…“ odpověděl. Dívka mu podala podklady. „Všechno si to pročti a kdybys něčemu nerozuměl, stačí se mě optat, ráda ti s tím pomůžu.“ Milá dívka… Problesklo Tomovi hlavou. „Jo…“ vykoktal ze sebe opět. Usadil se na velkou koženou pohovku a pečlivě pročítal řádek po řádku. Uf, to bude pěkná prácička. Všechno radši pročetl dvakrát. „Takže? Přijímáš?“ „Jo, jasně, takovou nabídku si nemůžu nechat ujít!“ „Fajn, tak já jsem Hanka, těší mě, kolego!“ mrkla šibalsky na Tomáše. „Uuuu, já jsem Tomáš.“ Podal jí ruku.

„To není možné, tak jako já vás tu nebudu trpět… Vy, vy, vy PSYCHOPATE!!!!!“ držel v ruce arch papírů ředitel firmy. „Si jako myslíte, že jak se někdo dozví, že tu mám nějakého chlapa, co se drží na antidepresivech, že mi to jako bude dělat reklamu nebo co???“ Tomáš se rozklepal. Ne, už takhle nemůže žít. Vyběhl z firmy. Nestačil se rozloučit ani s Hankou. Běžel ulicemi, nemohl popadnout dech, ale bylo mu to naprosto jedno. Skočil pod auto. Velký bílý tranzit se mu stal osudným…

„Kde… Kde to jsem? Ty jsi anděl?“ bolela ho hlava a matně nad sebou rozeznával osobu… „Tomášku, co mi to děláš, to jsem já, Hanka!“ políbila ho na čelo. „Asi jsem fakticky v nebi…“ bylo mu trapně a vůbec nic nechápal. „Víš, chtěla jsem ti říct, že těch pár týdnů s tebou ve firmě bylo úžasných a ty jsi naprosto skvělý človíček, jen ti člověk musí porozumět. Já… Miluju Tě!“ vyhrkla na něho Hanka. Chtělo se jí plakat, když viděla Tomáše v tom nemocničním lůžku zavěšeného na kapačkách. „Mně nezáleží na minulosti, jestli jsi chodil někam se léčit nebo co, pro mě je hlavní přítomnost a budoucnost. Byl bys ochotný ji prožít se mnou?“ začervenala se Hana. „Já snad asi vážně jsem v nebi… Od první chvíle netoužím po ničem jiném než tě políbit na tvé rty, vypadáš jako anděl a snad jen díky tobě jsem poslední týdny nesáhl ani na jednu tabletu z antidepresiv, nebyl jsem ani na jednom sezení s psycholožkou. Byla jsi mým andělem, mou nadějí, mým snem… Snem, který se konečně vyplnil?“ zůstal na Hanku koukat s otazníkem na rtech Tomáš. Místo odpovědi ho políbila. Aby poznal chuť lásky, aby poznal, že se mu vše jen nezdá…

Jo jo, láska je mocnější než psychologie, jen se ji musíme naučit podávat ve správné míře ve správný čas…