Nejlepší kamarádka

Anotace: ...je to napsané v mužském rodě... povídka o citech, chybách, životě, lásce, přátelství...

"To jméno vesnice je mi povědomé..." Stiskl jsem pevně volant. Přemýšlel jsem, odkud ho znám. Položil jsem pravou ruku na řadicí páku. Jana přejela bříšky prstů po mém zápěstí. Tělo se mi zachvělo, na pár sekund jsem jí věnoval úsměv. To už mě káral její brácha ze zadního sedadla, ať se věnuju řízení. No dobře. Byl jsem nervózní. Zahnuli jsme k domu. Vyčkával jsem na dívku od Romana. V zrcátku jsem pozoroval hlavní dveře, cítil jsem napětí v celém těle. Snad si ničeho nevšimla moje přítelkyně. Jsme spolu už téměř 5 let. Když jsem s ní, cítím se moc fajn, když jsem bez ní... Brouzdám po internetu... INTERNET! No jasně! Z této vesnice jsem znal holku. Byl to můj malý hříšek. Flirt. Ale dozvědět se o tom Jana? Riskoval jsem až moc. Ukončil jsem s ní kontakt a pak jsem o ní dlouhou dobu nic nevěděl. Bude tomu několik měsíců. Čtyři, pět... "Miláčku, jsi nějaký nervózní," políbila mě Jana. Pohladil jsem ji po tváři. Zbožňuju její nosánek posetý pihami, její čokoládové oči a dlouhé havraní vlasy. Zadíval jsem se na ni a cítil ten neskonalý pocit štěstí. Je tak nádherná, tak čistá... Cvaknuly dveře od auta. Marie. To se mi snad zdá! Je to ta holka z netu! To je snad to nejhorší, co se dalo očekávat. Sedla si a s úsměvem prohodila: "Ahojky!" Vypadala jako na fotkách, snad jen trochu kil navíc. Ale úsměv, nejistý postoj, šibalské oči, všechno jí zůstalo. Nějak nechápu, že chodí zrovna s Romanem. Co já vím, on byl vždycky zakřiknutý a maximálně koukal na porno.

Cítil jsem její pohled v zátylku. Poznala mě. Vylezli jsme z auta. Držela se Romana, potom se sehnula k mému hafanovi a drbala ho za uchem. Co když něco práskne Janě? V autě se spolu hodně bavily. Objímala Romana a já venčil svou Sandynku. Janča ještě nakupovala někde v obchodě. V jedné chvilce jsem zahlédl, jak se na mě Marie koukala. Její pohled už nebyl veselý, ale nervózní, roztěkaný...

Odchytl jsem ji v Romanově pokoji. "Májo?" sám jsem se zaleknul jména, které jsem vyslovil naposledy před několika měsíci do telefonu. Vedli jsme noční hovory... "Petře?" oslovila mě a bylo vidět, jak je nejistá. Ustoupila o krok dozadu. Položil jsem jí ruku na rameno. Chvěla se. "Neříkej prosím nic Janě..." špitl jsem jí do ucha. Odtrhla se a klepala se jako při zimnici. Potom sebou práskla do kouta na postel. Brečela. "Májo, prosím tě, promiň..." Omlouval jsem se. Proč ty slzy, že by žárlila na Janu??? Vtom přišel Roman. "Co se stalo?" vykřikl na mě. "Jen jsem si s ní chtěl promluvit..." snažil jsem se mu vysvětlit situaci. Asi marně. Musel jsem vypadat jako nějaký debil. Odešel jsem z pokoje. Všechno jsem podělal! Teď to řekne Honzovi a ten to rychle poběží říct Janě. Ty nádherné časy jsou v prdeli! Kde je můj poklidný život? Jeden den a já mám náladu na mínus milion stupňů celsia. Nebýt chlap, asi bych se rozbrečel. Seděl jsem dlouhou dobu v kuchyni. Jaké štěstí, že Jana byla i s rodiči na návštěvě u známých.

Do mých černých myšlenek vtrhnul Roman. "Konečně se uklidnila a usnula. Víš, je tu věc, kterou bys měl vědět..." snažil se mi něco vysvětlit a tak jsem jen přikývl a vyčkával to nejhorší. "Asi před dvěma měsíci se Jana seznámila s Marií. Bylo to na jednom soustředění. Staly se z nich opravdu dobré kamarádky, protože jejich osudy spojila jedna osoba. Ty... Ten den, kdy jsi Máji pověděl, že jsi celou aférku na netu bral jen jako flirt, protože máš přítelkyni, kterou miluješ, si Majka potřebovala utřídit myšlenky. Udělala si procházku po městě a tam ji přepadl nějaký chlápek a znásilnil ji... Od té doby nechtěla s nikým mluvit a pak jí psycholožka doporučila to soustředění, na kterém byla i Janča. Tam jí to ona všechno vyprávěla a Janči došlo, že ten dotyčný kluk z netu jsi byl ty... Marie jí důvěřovala a společně se popraly s pocity. Jana prý tenkrát řekla, že chybama se člověk učí, a že je ráda, že jsi poznal, kde je tvé místo, že není co ti vyčítat... No a tak mě seznámila s Marií a nějak jsme si padli do oka. No a to je vlastně všechno..." dopověděl příběh a já se najednou za všechno moc styděl. "Musím si promluvit s Janou..."

Řekli jsme si své ANO, vyměnili jsme si prstýnky, dali si první manželský polibek. Po 5ti letech se nám splnil dávný sen. Svatba, spojení dvou životů, navždy... Stál jsem v čele stolu a pronášel proslov. "... velký dík patří také nejen mé manželce, ale i osobě, která dokázala smazat černý bod na mé duší a umožnila mi upevnit vztah s mou životní láskou. Proto děkuji Marušce, mé nejlepší kamarádce!"