Ztracena v ulicích

Anotace: povídka, která není sice ze života, ale je reálná... je i o lásce, o romantice, ale především o přátelství... díky za komenty a hodnocení :)

Ležela jsem na pláži a nebe bylo poseté hvězdami. Sama. Sama v cizině. Sama na pláži. Sama ve městě. Jasně, to bylo řečí: "Neboj, však my se ti budeme věnovat..!"

Už jsem si balila kufry a byla šťastná. Vypadnu konečně z tohodle blbýho světa. A najednou smska: 'Sorry,ale nemuzu jet.Nejsou penize,ani nalada." A to bylo všechno. Dovolená se mi sesypala jako domeček z karet. Tak jsem se těšila na prázdniny u moře s nejlepší kamarádkou. A ona mi napíše tohle! Takže jsem nakonec o tři dny později seděla v autě přeplněném lidmi a zavazadly. No, s lidmi... Byli to rodiče a teta se strýcem. No a pak jsem tam byla nabručená já. Otevřela jsem časopis, aby už konečně tetička pochopila, že mě nezajímá, že už je v menopauze a jak nemůže v noci spát a že strýček chrápe, tak že musí brát prášky na spaní... Jen jsem jí na to odvětila, že si má dát postel na záchod a poslouchat stékání vody, že ji to uspí. Myslím, že tímhle jsem si pokazila celé její přátelství na 14 dní dovči. Listovala jsem stránkami... Dívčí román, Help me, Prázdniny u moře... Kdyby bylo kde, mrskla bych s tím časopisem co nejdál. Takhle by doletěl možná tak na čelní sklo a mně by v rekordním rychlém čase přiletěla facka na obličej. A tak jsem časák narvala zpátky do batohu a přitulila se k plyšovému medvídkovi.

Dojeli jsme a nebe bylo plné černých mraků. Sotva jsme vybalili kufry, venku už byla bouřka - pěkná polízanice. Jediná šťastná událost byla ta, že jsem měla svůj pokoj, dokonce s balkónem a úplně na druhé straně bytečku, takže klídeček od našich a tety se strýcem. Večer konečně přestalo pršet a začala být příjemně teplá noc. A tak jsem si vyšla ven. V kapse mě tížilo a zároveň těšilo pár drobných na zmrzlinu.

Ležela jsem na pláži a nebe bylo poseté hvězdami. Sama. Sama v cizině. Sama na pláži. Sama ve městě. Jasně, to bylo řečí: "Neboj, však my se ti budeme věnovat..!" Máti. Tady by platilo: Sliby = chyby! Jo, akorát to její "věnování se mi" vypadalo tak, že když jsem si vybalovala oblečení, tak kontrolovala, jestli to nemám skrčené a jestli jsem na nic nezapomněla. Nakonec spokojeně odešla. Pozorovala jsem, jak má každá ta žhnoucí hvězda trošku jinou barvu. Ach jo, byla by to nádhera, ležet tady a teď s pěkným sympatickým klukem... Jo, mohla jsem tady takhle aspoň ležet se Sylvou. Slzy. Proč? Proč nemám nikoho, na koho je spoleh? Už si příjdu, jako bych byla na celém světě úplně sama. Nejlepší kamarádku jsem viděla od začátku prázdnin jediný den a to už je polovina srpna. Věnovala mi pár smsek a z toho ta jedna, že nejede... Padala hvězda a já si přála jen jediné, potkat tvora, kterému bych stála alespoň za úsměv. Hm, co je pravdy na těchto hvězdách. Nic. Aspoň mně se přání nikdy nesplní.

Cestou zpět jsem si chtěla užít trošku vzrůša a tak jsem zahla do neznámé uličky. Za chvilku jsem těch neznámých uliček prošla několik a dočista jsem se ztratila. Pane Bože, kde to jsem? Začala jsem se modlit. Odříkávala jsem dětské modlitbičky a měla jsem na krajíčku. Náhle se přede mnou objevil nějaký chlápek a něco žvatlal. Vypadal docela přiopile a natahoval ke mně jeho upocené ruce. Dala jsem se do běhu a bylo mi jedno, že to tady vůbec neznám. Hlavně být co nejdál od toho chlápka. Utíkala jsem, ale pořád jsem ho slyšela za sebou. "Prosím, pomozteeee..." křičela jsem do tmy, ale bylo mi jasné, že v téhle zemi mi nikdo nerozumí. "Help me, help me..." zakopla jsem a dopadla na zem. "Tak a má mě..." pomyslela jsem si a natahovala jsem bulíky. Najednou jsem za sebou uslyšela vrčení a když jsem s námahou pootočila hlavu, uviděla jsem psa. Snad dobrmana? Byla to skoro scéna jako z Komisaře Rexe... Vrčící pes, pachatel a komisař. Mimochodem sympatický mladík. Ten klučina přiskočil k psovi, chytnul ho za obojek a ten slizoun vzal nohy na ramena. "Miss?" otázal se mě a podal mi ruku. S námahou jsem se zvedla, bolelo mě koleno. Loni v létě jsem spadla z koně, před pár týdny dalo konečně pokoj a teď je to tu na novo... Když jsem klučíkovi neodpovídala, pro jistotu se anglicky zeptal, jestli mluvím v tomto jazyce. "A little... I am from Czech republic." žbleptla jsem a nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to bylo správně. "Aaaa, Češka! Já být Mišééél, já trocha mluvit češi." Oddychla jsem si, že si nemusím lámat hlavu s angličtinou. A tak jsem mu rukama, nohama a našim rodným jazykem vysvětlovala, jak jsem se tu ocitla a kde to vlastně jsem ubytovaná. "Jo, to být dům můj otec! Já tě vozit tam do dům, ano?" "Dobře!" souhlasila jsem. Byla jsem tak unavená a zmatená, že by mi bylo celkem jedno, jestli by mě znásilnil. Neměla už jsem sílu vůbec na nic.

Zastavil před domem. Správný dům, ve správné ulici. "Já dát pusu tobě, ty blondýna krásná!" vysvětloval Mišééél, políbil mě na rty, jen letmý polibek. "Zítra my jít na pláž, koupit zmrzlin a dívat na hvězdas, ty jít se mnou?" zeptal se a já si připadala jako v sedmém nebi. "Ano!" políbila jsem ho rovnou dvakrát a pak už jsem frčela nahoru. Byla jsem tááák zamilovaná?! "Kde se flákáš?" zmrazila mě máti, teda pokoušela se zmrazit, ale já jsem byla nažhavená. "Tož venku ne?" odbyla jsem ji a zavřela se v pokoji... Těšila jsem se na další dny s Mišákem.

Seděla jsem doma před svým počítačem a prohlížela fotky. Nebyla jsem smutná, byla jsem šťastná, i když jsem věděla, že Mišáka neuvidím neskutečně dlouhou dobu, možná už nikdy. Ale vzpomínky mě hřály u srdíčka a jeho fotka na ploše mého monitoru taky. O to lepší bylo, že má ICQ a neomezený přístup na internet. Takhle jsme mohli společně vzpomínat, na chvíle strávené spolu. Na noc na pláži pod hvězdným nebem, na odpolední koupání, na večeře, na seznámení s rodiči, na jízdu na motorce, na venčení jeho pejska, na naše přátelství, které bylo a je k nezaplacení... Nebyla to láska, jen jsem konečně našla člověka, který ačkoliv nemluvil plynule našim jazykem, tak mi rozuměl - duševně. Splnilo se mi mé přání při pádu hvězdy...