Dívka na útěku

Anotace: Je to taková má vymyšlenina. Nevím, jestli je to reálný... Je to o Nadě, která uteče po autonehodě pryč, aby nemusela do děcáku a na své cestě se potká s Jakubem... Budu ráda za komentáře, abych věděla, jak na tom jsem.

Jednoho červencového dne se spustila obrovská bouřka. Naďa a její rodina jeli zrovna domů z oslavy dávných přátel zpět do Prahy. Nadě se už delší dobu chtělo na záchod a když jim zbývala už jen hodinka cesty, věděla, že to nevydrží. Přinutila rodiče, aby i přes tu hroznou bouřku zastavili.
Zašla kousek za auto a vlezla si k poli. Konečně byla hotová. Taková úleva. Najednou se zpoza rohu vyřítilo auto… zaskřípění brzd a obrovská rána. To auto vybouralo to jejich. Ona tam nebyla ale její rodiče ano.
„Mami! Tati!“ vykřikla a rozeběhla se. Pohled, který se jí naskytl, by nepřála nikomu. Bylo nadmíru jasné, že jsou oba mrtví. Rozbrečela se.
Neváhala ani minutu a přihnala se k tomu druhému autu. I přes slzy v očích viděla, že jeho řidič je živý, jen těžce raněný. Dveře auta byly otevřené, takže mu jen rozepla pás a s velkou námahou ho vytáhla. Došlo jí, že auta za chvíli vybuchnou, protože odkapával benzín a oheň se nebezpečně blížil právě k tomu místu. Došlo jí taky, že půjde do děcáku, jelikož už žádné další příbuzné neměla.
Dostala nápad. Zatímco volala záchranku, vytáhla svou peněženku a vyndala z ní všechny peníze. Vzala i část peněz z matčiny peněženky, ale tolik u toho brečela, že to nedokázala vzít všechno.
Odtáhla řidiče ještě kousek dál, mobil zahodila, a odešla. Po chvíli uslyšela výbuch.
Vůbec nevěděla, kde je, ale šla tak, aby jí nikdo neviděl. Bouřka se pomalu zklidňovala. Zašla do lesa. Tam se opřela o strom a brečela. Proč její rodiče museli umřít? Proč?
Pak usnula.

Druhý den ráno se umyla v potoce a šla. Po dvou hodinách přišla na nádraží do nějaké maličkaté vesničky. Koupila si lístek ani nevěděla kam, jen věděla, že je to směr na Liberec.
Vlak už tam stál, takže jsem si sedla do kupé, kde seděla nějaká třicátnice. Ta hned na další zastávce vystoupila, takže Naďa zůstala sama.
Už jela asi hodinu a půl, když nastoupil nějaký kluk přibližně v jejím věku.
„Ahoj,“ pozdravil jí.
Neměla náladu se s ním bavit, ale ze slušnosti pozdravila.
„Já jsem Jakub,“ představil se.
„Já jsem Na…. teda Lenka.“ Už chtěla říct Naďa, ale pak se zarazila, a první jméno, které jí napadlo, bylo Lenka. I když toho kluka už v životě neuvidí, policie jí bude hledat a ten kluk by jim mohl něco říct.
I když se s ním nechtěla ze začátku bavit, nechala se zavést do rozhovoru a zapomněla na všechna trápení. Jakub se ukázal jako opravdu skvělý společník.

Bavili se dlouho. Pak si Jakub musel odskočit. Naďa toho využila, sbalila si věci a rozhodla se hned tuto zastávku vystoupit. Pokaždé, když se jí zeptal, kam má namířeno, nějak to zamluvila. Věděla, že on jede do nějaké vesnice - které zapomněla jméno - za svou babičkou a zároveň i za svou holkou.
Chvíli stála přede dveřmi, než vlak zastavil a pak vystoupila.
„Lenko?“ ozval se Jakubův hlas.
Taková pitomá náhoda! Jak se z toho vyvlíknout? Proč musel vystoupit na stejné zastávce?!
„Najednou jsi zmizela.“
„Chtěla jsem… vystoupit na správné zastávce.“
Taková smůla!
„Tak to se můžeme ještě sejít,“ navrne Jakub.
„Jo… to můžem.“
„Já ale nevim, kde tvoje teta bydlí…“
Naďa použila jako výmluvu nemocnou tetičku. Když se teď nad tím zamyslela, řekla si - ironicky, že je hrozně originální.
„Teď si zrovna nevybavím adresu…“
„No…tak se sejdem tady, jo? Co zítra ve tři?“
„Tak… jo,“ souhlasila po chvilce přemýšlení Naďa.
Vůbec nevěděla, kde bude spát. V téhle vesnici asi žádný hotel nebude…
Proč vystupovala tady?!
Vlak už odjel a další lístek si kupovat nechtěla, protože se bála, že jí nevystačí peníze… Tedy, byla si tím jistá, že jí peníze nevystačí.

Uběhl týden a Naďa byla pořád v té vesnici. Scházela se s Jakubem a spala v jedné opuštěné stodole, které už nefungovala střecha, hlavně proto, že to byly jen maličké kousky dřeva, které by se daly považovat za bývalou střechu.
„Rozešel jsem se s Monikou,“ oznámil jí Jakub. Monika byla jeho holka, za kterou přijel. „A kvůli tobě.“
Pak se s Naďou líbali. Dlouho. Jakub líbal opravdu skvěle… i když to už Naďa od minule věděla, když… se omylem políbili.
Nadin minulý kluk Lukáš jí moc ublížil. Bylo to už dávno a ona se s tím dlouho nemohla vyrovnat, ale s Jakubem se jí to podařilo. Po tom týdnu stráveném s ním byla sice ještě opatrná, ale už od něj nechtěla odjet.
V malinkém obchůdku si koupila tričko, tříčtvrťáky a… nějaké to spodní prádlo, aby nemusela chodit pořád v tom samém… V těch šatičkách, co měla v den autonehody, nemohla chodit pořád.

Tři týdny uběhly jako voda. Naďa si připadala šťastná. Mrzelo jí, kolik toho Jakubovi nalhala. Taky jí zrovna nebavilo, vystupovat jako Lenka.

Jednou čekala na Jakuba u pole, kousek za vesnicí. Bylo osm. Měl zpoždění. Zrovna se dívala do pole, když za sebou uslyšela kroky.
„Ahoj, Naďo,“ pozdravil jí Jakub.
Okamžitě jí došlo, že musel vidět zprávy, nebo číst noviny.
„A..ahoj,“ vysoukala ze sebe.
„Zrovna jsem se díval na zprávy. Už čtyři týdny je nezvěstná Naďa Felšická, která utekla od autonehody. Byla tam tvá fotka…“ řekl pomalu. „Udělala si ze mě pěknýho idiota. Celou dobu jsi mi lhala do očí.“
Naďa se rozbrečela.
„Já… byla to moje vina! Chtělo se mi na záchod, tak jsem je donutila zastavit! A pak tam najednou přijelo to auto a nabouralo přímo do nich! Byli oba mrtví! Nechtěla jsem jít do děcáku, i když by to bylo jen na pár měsíců… tak jsem prostě utekla!“
„Mohla jsi mi to říct. Neprásknul bych tě.“
„Já… myslela jsem, že už tě v životě neuvidím! Chtěla jsem vystoupit jinde než ty, ale ty jsi vystoupil na stejné zastávce… to jsem nechtěla! A pak už jsem ti pravdu říct nemohla!“
Jakub naštvaně zavrtěl hlavou a odcházel. Chtěl jen znát pravdu.
„Jakube! Počkej… já tě miluju!“ vykřikla a pak si sedla do trávy a jen brečela.
Začalo pršet… přesněji řečeno lilo jako z konve. A pak se přidaly i hromy a blesky, aby to bylo kompletní. Připomínalo jí to ten večer, kdy jeli z oslavy. Seděla tam, opřená o strom a přemýšlela. Byla úplně promočená. Seděla tak asi dvě hodiny a bouřka neustávala. Stále se zhoršovala. Zvedla se. Nikde nikdo. Opatrně šla. Vždycky když uhodil hrom, hrozně se lekla. Vždycky si vybavila ten pocit, když se dívala na své rodiče.
A pak zase uslyšela kroky. Otočila se…
„Co tady děláš?“ zeptala se.
„No… přemýšlel jsem. Bylo to poprvé, kdy si řekla, že mě miluješ… a řekl jsem si, že už určitě sedíš doma. A pak mi došlo, že ty tady žádné doma nemáš, že tu nemocnou tetu sis vymyslela. Přemýšlel jsem, kde jsi. Myslel jsem, že jsi odešla někam, kde ses schovala, ale potřeboval jsem se přesvědčit,“ vychrlil na ní. Byl taky úplně promočený. „Prostě jsem si uvědomil, že i já tě pořád miluju a s klidem dokážu zapomenout na nějaké ty lži.“ A pak jí k sobě přitáhl, a políbil.
Líbali se takhle na dešti a vůbec nevnímali hromy a blesky.
A pak se vydali k jeho babičce, aby se mohli převléknout do suchého. Domluvili se, že do jejích osmnáctých narozenin - 13.září - zůstane u jeho babičky (…pokud jí do té doby nebude mít dost).