Krásný den , nebo že by to byl jen sen?

Anotace: Tento příběh je o.... nechte se překvapit a přečtě te si to!!!

Jdu po náměstí plného lidí a zjišťuji, že ani jeden z nich netuší, že je tento den je něčím vyjímečný. Teda, alespoň já mám takový pocit. Dívám se na hodinky 15:52, musím si pohnout nebo nestihnu přijít na trénink baletu včas. Když přijdu, holky už jsou převlečené, na nohách mají špičky, jen já tam stojím a teprve popadám dech. Rychle se svléknu, obuji a utíkám k tyči se rozcvičovat. Trenérka si ani nevšimla, že jsem přišla pozdě, protože má plné práce s vyhazováním jednoho pána, který se jen chtěl podívat, jak tancujeme. Není nám to nepříjemné, jen tolik nesoustředíme a to trenérce docela vadí. Vadí jí to natolik, že potom po nás křičí a my málem chodíme domu s brekem. Ale dneska to je o něčem jiném, tancujeme jako vždy, ale já se ve svých už protancovaných špičkách vznáším mnohem víc než kdy jindy. Trénink končí a my jdeme utancované skoro k smrti do šatny, kde probereme, co jsme dneska dělaly a na závěr usoudíme, že to bylo úplně super. Z baletu jdu domů s kamarádkou, která bydlí jen kousek od studia, takže s ní jdu opravdu jen kousek. Procházím náměstím, které, když jsem šla do baletu, bylo plné lidí a teď tu je jen pár kluků, procházející maminky s kočárkem. Stará paní, které někdo ukradl tašku a kluk. Kluk, který mě právě zastavil a řekl mi, že ještě tak krásnou holku neviděl. Najednou jsem jako jahoda. Pohladí mě po tváři a políbí mě. Ještě nikdo mě tak vášnivě nikdy nepolíbil. Najednou cítím, jak mi rostou křídla a já jsem v sedmém nebi. Ani jsem nechtěla, aby to někdy skončilo, škoda, už jsme se od sebe oddělili. Jeho to taky mrzí, vidím mu to na očích, jenže co se dá dělat, nemůžeme se líbat navěky. Dal mi něco do ruky, pusu na líčko a odešel. Bylo tam napsáno jeho telefonní číslo. Konečně jsem se vzpamatovala a můžu pokračovat v cestě domů, ale mám neuvěřitelně dobrou náladu. Usmívám se na celé kolo a všichni si mého úsměvu velice cení a opětovně mi ho vracejí. Konečně doma lehám si na postel a přemýšlím, jestli mu mám zavolat nebo ne. Jsem rozhodnuta. Byla bych pěkně hloupá, kdybych si nechala utéct štěstí takhle mezi prsty. Crrrr…crrrr…crrrr….. pořád to zvoní crrrr….crrrr…. nikdo to nezvedá. Sáro… Sáro… no tak Sáro… probuď se…. Najednou se všechno rozplývá a já už vím, že to všechno byl jen sen. Jdu se podívat do zrcadla a vím, že takhle baletka nevypadá. Nemá varhánky na břiše ani tak velká prsa, jako mám já, ale obtisk jeho rtů z toho snu mám ještě pořád na líčku…!