Než se probudíš...

Anotace: Tiše...

Ano, všechno zdá se být uloženo v jemný opar podzimního rána. Námraza na okně brání jakémukoli hluku proniknout až k nám. Koupeme se v jedinečnosti tohoto dokonale tichého okamžiku. Venku mrzne. Potichu. Slunce se zastavilo na obzoru. Jen pro nás bude celý den svítání a jen pro nás bude celou noc západ slunce. A snad jen pro tuhle chvíli jsem žil.
Stále ještě spíš? Konečky tvých vlasů leží až na mém polštáři. Hraji si s nimi. Je to zvláštní. Kouzelné a tajemné. Můžu si hrát s tvými vlasy a nevzbudím tě. Nechci tě vzbudit. Ne teď. Rád se na tebe dívám, když spíš. Fascinuje mě ta krása. Ta jednoduchost nádechu a výdechu, jež tak neuvěřitelně oživuje hebkost tvých křivek. Nikdy to nepochopím. Nikdy nepřijdu na podstatu tvé krásy. A nechci na to přijít. Ztratila bys své kouzlo.
Myslím, že jsem šťastný. Můžu koukat ven na pochmurnost podzimu a přesto cítím tvůj stálý dech. Můžu přemýšlet nad svým trápením, a přesto se s tebou dělím o teplo peřiny. Můžu plakat, a přesto budeš stejně krásná. Vždycky tu budeš. Tak nějak sama a já tak nějak sám. Spolu. A nemusíme se vůbec dotýkat. Jen tak být jeden vedle toho druhého. Protože naši samotu nám nikdo nevezme. Ale můžeme se o ni dělit.
Chtěl bych být malířem a zachytit tuhle dlouhou chvíli. Nebo vynikající spisovatel. Nejlépe básník. Zdáš se být unavená. Snad jsem zahlédl drobný úsměv. Copak se ti asi zdá? Až se probudíš, nevzpomeneš si. Ale ať je to cokoli, užij si to. Každý sen je jedinečný. Stejně jako každý člověk. Každý okamžik.
Stárneš. Sleduji sotva viditelnou vrásku, jež se ti táhne po čele. Vím, že bys nebyla ráda, kdybych ti o ní pověděl. Zmoudřelas. Snad právě proto si tě tolik vážím. Rád bych tě pohladil. Na čele. A jsem si jistý, že by ta vráska zmizela. Jenže vím, že máš mělké spaní. Snad právě proto ptáci ráno nezpívají, abys mohla spát. Slunce nebudí tě svou září. A já, já mohu přemýšlet v dokonalosti ticha, které mi poskytuje tvůj něžný majestát.
Přeci jen se odvážím. Vím, že bych neměl. Svítá. Už dlouho. Námraza na okně pomalu taje. A slunce šplhá se svými paprsky k tvé tváři. Však zítra bude taky ráno. A snad bude stejně krásné, jako tohle. Doufám. Už jenom kvůli nám. Snad opět přinutíš svým snem svět mlčet, abych mohl přemýšlet. Ale teď…

Dobré jitro…