Hvězdář

Anotace: Láska je divná hra, ve které obvykle prohrávají Ti, kteří nejvíce touží po vítězství..

Dívali jste se včera večer z okna? Pokud ne, byl to skoro hřích. Ve včerejší noci se odráželo něco... nepopsatelného.
Já se teda dívala. A najednou...
Byla jsem u nějakého rybníka. Nevím, kde jsem se tam vzala.. ale to není důležité. Procházela jsem se podél vody, když jsem jí potkala.
Potkávám jí vždycky, když jedna z nás má nějaké problémy. Jindy vůbec. Není to moje kamarádka nebo přítelkyně. Ona je něco víc.. spřízněná duše, snad. Víme jedna o druhé absolutně všechno.
A dneska povídala ona.
Asi takhle to bylo: Povídala mi o nějakém klukovi. Prej nikdy žádnýho takovýho nepotkala. Viděla ho jednou a okamžitě jí zapadnul do mysli, ačkoliv o něm nic nevěděla, viděla ho. A prej se jí parádně líbil. Snažila se k němu nějak dostat, přes známý.. ale hlavně vlastním přičiněním. Netrvalo dlouho a i on si jí všiml. Jakým způsobem ale? To nevěděla vůbec. Patřil mezi lidi, které není možno jednoduše pochopit.
Ale ona se zatím nevzdala.
To vím, znám její odhodlání, se kterým se do všeho vrhá naplno a nemyslí většinou na následky.
Jo, dotáhlo se to až tak daleko, že se ti dva sešli.
A dobře se poznali, z toho, jak o něm mluvila... malinko mi přišlo, možná se mi to jen zdálo... Není ta holka do něj zamilovaná? Přála bych jí to:)
Ale pak mi řekla to, co jí trápilo, čekala jsem to no. Ten kluk má rád asi někoho jinýho. Vyprávěl jí o nějaké slečně.. kterou miloval.. a podle všeho se na tom moc za tu dobu nezměnilo. A pak mi přiznala, že ho má ráda.
Ach ne, holka, vycouvej z toho, dokud to jde. Víš přece, jak nám to dopadá... nech ho plavat, říkam jí.
Ona se na mě jen smutně usměje, ale neodpoví.
Pokračovala jsem proto - Víš, ženy mají mnoho sil, aby vzbudily lásku, ale málo sil, aby se jí vyrovnaly. Tohle je pravidlo. Smutný.. ale říká pravdu.
Teď už odpoví. Pomalu, rozvážně volí slova.
Víš... to nejdůležitější není to, že chci jeho, ale to, že chci, aby on chtěl mě. Dává to smysl?
Potom jsme zaslechly ohromnou ránu a obě naráz jsme se otočily. Ona za pravou, já za levou rukou. Ale nic tam nebylo, a když jsem se na ní chtěla otočit zpátky, abych jí odpověděla, už tam nebyla. A já v hladině rybníka uviděla svůj odraz....
A pak už jsem jen odplouvala zpátky hvězdnou oblohou na místo, kde jsem se dívala do nebe. Obzor neklesne níž, je ráno a ty spíš, od vlků od rána hvězdáře Giordana.. opouštíš...
NEJVĚTŠÍ NADĚJE JE SÁZKA NA NEJISTOTU