Dennodenní zklamání!

,,Světlo tvý prozradí, proč já vím. S novým dnem, že se zas navrátí. Mraky se plazí, vítr je láme. Stíny tvý duše rozplynou se v šeru. Ve vlnách - opouští, po hodinách mizí. A měsíc nový stíny vyplaší!"

......Řekl jsi mi Beruško. Dnes poprvé. Sedm písmenek, která znějí tak všedně. Jenže jen navenek. Ve mně se cosi zachvělo, zahřálo mě tohle tvé oslovení. Usmála jsem se na tebe a ty zase na mě. Oba jsme věděli své. Vzal jsi mě opět za ruku, ale mně se tohle gesto, které je malé-velké, nikdy neomrzí. Plesám blahem a kdybys mě nedržel, tak bych vzlétla, a to hodně vysoko. To s tebou prožívám něco krásného, kouzelného. Nevím, jak to nazvat. Kdekdo by mohl namítnout, že je to láska. Ale já vím, že není. Bohužel.
Jsi romantický snílek s povahou anděla. Je to možné? Je tohle nazvání přesné? Asi není přesné, ale mně tak připadáš. V mých očích jsi přesně takový. Ostatní dívky mi tě tiše závidí, jenže ty máš rád jenom mě. A to upřímně, tvoje krásné oči - tmavší než sama noc - by nebyly schopné cokoli tajit, lhát. Kdykoli mě jen pohladíš, jsem šťastná a nic mi nechybí. Vždycky jsem si myslela, že někoho takového, jako jsi ty, nenajdu. A vidíš, mýlila jsem se. Po každém ranním probuzení se těším, co podnikneme. Jak to bude dnes? Kam se mě chystáš unést? Nemůžu se dočkat, jsem jako malé dítě, které se těší na Vánoce. Minuty se najednou vlečou šíleně pomalu, až mám chuť všechny hodiny popohnat. Avšak nemohu, nemám to právo. A tak alespoň na tebe myslím. Vybavuji si tvoji tvář a čekám. Čekám a připadám si nemocná.
Konečně nastala chvíle, kdy tě uvidím. Přišel jsi jako král, pozdravil jsi jen a objal jsi mě kolem ramen. To je všechno? Jen tohle? Vím, měla bych být šťastná, ale mně tohle nestačí. Podívám se ti do očí a ty můj pohled zachytíš. Pohraješ si s mými vlasy a líbneš mi pusu. A pak jen řekneš: ,,Víc nesmím, víš proč!" Kývnu. Jdeme se tedy raději projít. Procházíme se parkem, utrhl jsi mi růži. Moje "Děkuju" bylo vyslovené pěkně smutně. Proč to tak musí být? Cítím, že zase za chvíli odejdeš, že mě tady necháš. Zase a znova. Nadechl ses, chtěl jsi mi něco říct. Ale co? Určitě by to byla něžná slůvka. Nebo tvoje lichotky, které se dneska už nedozvím. Křičet a ptát se, kam jdeš, je zbytečné. Oba to víme.
.........,,Moniko, vstávej, je ráno!" Protřela jsem si oči a smutně jsem si vzdychla. Copak mě vážně nikdy nikdo nebude mít rád? Proč na mě zbývají jen ty sny? Ve kterých hraji hlavní roli, které jsou krásné. Jenže když se ráno takhle probudím, jsem tisíckrát smutnější a mnohem víc se cítím sama. Připadám si zrazená a chybíš mi ty. Princ, o kterém se mi zdává. Ten, se kterým prožívám hezké chvíle. Kvůli kterému chodím spát čím dál dříve a den mi připadá nekonečně dlouhý. Já se bojím každého nového rána, protože od tebe budu muset pryč. Sama sebe ničím. Pomalu, ale jistě. Dokonce snižuji své nároky. Doufám, že se někdy objevíš i ve skutečnosti. Nemusíš být dokonalý - stačí - když mě budeš mít rád a hlavně, že mi k ránu nezmizíš.

,,Na listy padá hvězdnej prach, proletí ohněm a mizí stále dál. Neslyšný kroky stepujou, v nebeským rytmu swingujou, že se ráno vytratí - stíny dnů a snů!"