Malakai 5.

Anotace: -

„Carlosi?“ zašeptal Malakai na svého druha, který odpočíval vedle něj. Nacházeli se v troskách polorozbořeného starého domu, jenž býval ve svých lepších časech hotelem. Nyní ho obýval jejich klan démonů.
„Co je?“ ozvala se nevrlá odpověď.
„Mám řešení, jak hnout s naším problémem. Vstávej,“ rozkázal nekompromisně.
„Ještě je noc!“ reptal přítel, ale posadil se na kavalci a promnul si oči rukama.
„Pojď,“ vyzval ho netrpělivě Malakai.
Carlos popadl svou zbroj a následoval velitele. „Kam jdeme?“
„Pst!“ nechtěl sdělovat podrobnosti. „Tam, kam posledně.“
Už se nevyptával, ale jako stín provázel Malakaie do Podzemí.
Carlos prozkoumal kapesní termovizí podzemní chodbu, aby se ujistil, že jsou s Malakaiem skutečně sami a beze svědků.
„Čistý vzduch,“ schoval svítilnu do torny. „Spusť, co jsi chtěl tak důležitého povědět.“
„Mluvil jsem s doktorkou Fe a ona mi pověděla všechno, kdo jsem já i kdo jsi ty.“
Carlos se na něj vyděšeně podíval. Tajemství bylo prozrazeno. „Co tím míníš, kdo jsi a kdo jsem já?“
„Vím, že jsi člověk a ne démon, ani já jím nejsem. Moje matka je anděl, ale Jargon není mým otcem. Kdo je tím pravým, to netuším, snad se pravda objeví časem. Matka na něj nastražila lest, aby mě vychoval. Aby Temno bylo zničeno zevnitř.“
Přítel si viditelně oddychl. „Jak to doktorka zjistila? Nedostane se tato informace mezi démony?“ zapochyboval.
„Kdepak, scházíme se na tajemném a nádherném místě, nikdo jiný za námi nemůže přijít, pokud to ona nedovolí.“ Na chvíli se odmlčel, vzpomněl si, jak se chvěla. Bílá barva jí dodávala na křehkosti a zranitelnosti, snad proto, že v nemocnici nosila barevné šaty a vlasy schované pod šátkem.
„Kdo jsou tví opravdoví rodiče, znáš je?“ chtěl na oplátku vědět Malakai.
„Matka už nežije, ale otec se skrývá v Podzemí. Je v bezpečí před démony,“ dodal smutně. Uvědomil si, že i on zabíjel, aby přežil. „Co provedeme s Jargonem?“ změnil najednou téma. „Říkal jsi, že víš, jak ho zničit?“
„Ano, poslouchej,“ líčil Malakai příteli promyšlenou past.

„Fe?“ uslyšela doktorka za zády známý hlas, zahloubaná do jedné z mnoha knih v policích. Pátrala po historii, po původním životě na Zemi před nadvládou démonů. Někde tady musí být opravdové vědomosti. Pochopila, že svazky znázorňují obecné vědomí a znalosti lidstva, které ona ve svém snění viděla a vnímala jako knihy, aby mohla snadněji získat potřebné informace.
„Malakaii, jsem ráda, že jsi přišel,“ usmála se na uvítanou. „Našla jsem něco, co nám pomůže.“ Vyšla mu vstříc. Opět se posadili k sálajícímu ohni na měkkou kůži.
„Rád tě vidím,“ vyklouzlo mu nečekaně, když upřel zrak do jejích očí. Tvrdost se v její přítomnosti vytrácela do neznáma. Od posledního setkání nikoho nezabil a nikoho neokradl, nechtěl být Jargonovým nástupcem, toužil porazit Temnotu. Díky Fe se už necítil vyděděncem, věděl, kam patří.
Fe zrozpačitěla a sklopila zrak. Cítila se jinak od jejich společného snu, jenom to neuměla pojmenovat. Bylo jí veseleji a zároveň smutno. Byla šťastná v jeho přítomnosti, i když jen snila.
„Zavolala jsem tě, protože vím, jak získali démoni moc. Netušila jsem, jak se dostali na Zemi a převzali moc nad lidmi. Už to vím. Byl to strach. Ano, strach lidí, se kterým vliv a moc rostla.“
„Nějak tomu nerozumím,“ pokrčil čelo.
„Kdysi před stovkami let uzavřelo několik démonů s hrstkou lidí smlouvu. Démoni pomáhali těmto lidem zbohatnout výměnou za duše nebohých obětí. Zpočátku bylo všechno velice nenápadné a zdánlivě nevinné. Žádná válka a zabíjení. Tedy války a zabíjení jsou tady dlouho a neustále, ale ne na celé Zemi. Tehdy měli lidé ještě svobodu, pracovali, měli děti, čas pro sebe, milovali se. Jenom se honili za takovými barevnými papírky,“ vytáhla z knihy list s nápisem 100 $. Kdo měl hodně takových papírků, byl bohatý. Nemusel pracovat, naopak ovládal další z lidí,“ podala mu bankovku, aby si ji prohlédl.
„Je to stejný papír jako ten v knihách,“ přejel prsty po povrchu Malakai.
„Ano, je to jenom papír. Dříve prý bylo cenné hlavně zlato a jiné drahé kovy, lidé si cenili i jakési ropy. Nerozumím tomu, protože nejcennější je půda, voda a vzduch, abychom mohli žít. Nicméně tehdy to lidé vnímali takto.“ Odkašlala si a pak pokračovala. „Ti z lidí, kteří se spolčili s démony, chtěli ovládat zbytek populace. Pomáhaly jim k tomu papírky, papírky ovládaly svět, takže postupně začaly lidstvo zotročovat. Bohatí lidé vyvolávali paniku a strach, aby ještě více bohatli. A kdo měl strach, dostal se do spárů démonů. Řetězec se cyklil. Démoni zastrašené lidi okrádali o sny, protože ti se nemohli bránit. Všude řádila krize, jak tomu říkali. Báli se o svou budoucnost, báli se o své děti. Celý svět zachvátila panika a strach. Sám víš, že kdo nesní, nemá víru v budoucnost, nezáleží mu na životě. A tak démoni kradli sny a získávali převahu. A pak, před tím, než jsme se my dva narodili, začali lidi vraždit. Už jim nestačilo krást sny, kradli celé duše. Duše, kterou ukradne démon, se trápí a musí na Zemi zase znovu v podobě člověka, který má strach.“
„Zní to neuvěřitelně,“ přerušil ji.
„Bohužel, je to tak. Už chápeš, proč to musíme změnit? Proč je třeba vrátit sny lidem a nedovolit démonům krást duše?“
„Jistě, pokračuj,“ tušil, že mu nepověděla všechno.
„Strach, který mají lidé zakódovaný v duši, předávají svým dětem. I ony se bojí strašidel, která nevidí. Když se narodí malé dítě, nese si s sebou v duši pozůstatek předchozího života. Kdyby vyrůstalo v prostředí beze strachu, obklopené láskou, dokázalo by strach překonat. Protože však démoni kradou sny, bez nich se stává loutkou, jejíž duše je snadnou kořistí.“
„Ty strach nemáš, Fe? Nebojíš se, že přijdeš o své sny a duši?“
„Ne, poznala jsem v dětství i přes ztrátu rodičů a sestry lásku své babičky. I v temnotě vidím světlo. Vždy jsem ho viděla, ačkoliv jsem tomu nerozuměla. Ode dne, kdy jsi přišel se zlomenou rukou, se mnohé vyjasnilo, pochopila jsem i díky setkání s tvojí matkou, že nic není ztraceno, že můžeme lidstvo před démony zachránit. Že můžeme společně změnit běh světa.“
„Spolu?“
„Ano, my dva. A Carlos, ten nám pomůže. Nevím zdaleka všechno, ale Carlos hraje v naší úloze také důležitou roli.“
„Proč si to myslíš?“
„Je to tvůj bratr.“