Malakai 8.

Malakai 8.

Anotace: -

„Další zranění?!“ Doktorka Fe nestačila sama na tolik pacientů. Po odchodu Carlose s Malakaiem do bezpečí vypuklo na Povrchu hotové peklo. Jargonovi démoni se rozhodli obrátit každý kámen, dokud ty dva nenajdou. Fe už docházely síly. Spala vždy krátce, sotva usnula na pár minut, už ji budila Olivie, protože nastaly komplikace u některého z případů. S Malakaiem se nespojila už kolik dní, takže neměla potuchy, zda je v pořádku, živ a zdráv. Nemluvila ani se Sophií nebo Gabrielem. Situace, která nastala, se zdála být bezútěšná a beznadějná.
„Musí nám někdo pomoct, samy to prostě nezvládneme! Olivie? Podívej se, která z žen by nám mohla být užitečná. Pak ji přiveď ke mně, pokud se některá nabídne dobrovolně, ať se přidá také.“ Dnes v noci se musí spojit s Malakaiem, takhle to dál nejde.
Za okamžik už přidělila omývání, roznášení vody a jídla dvěma dobrovolnicím. Olivie obvazovala rány a Fe určovala diagnózu a napravovala škody. Nezastavily se do noci.
„Jdi si na chvíli lehnout, pošlu i ženy a pak některou z vás vzbudím, aby mě vystřídala,“ prohlásila rezolutně doktorka.
Obešla oddělení a zkontrolovala postupně pacienty. Zda nemají teplotu, nehorší se zlomeniny. Po dvou hodinách vzbudila jednu z dobrovolnic a nařídila jí, aby hlídala, kdyby se cokoliv dělo, musí ji vzbudit. Žena ochotně vstala a zaujala místo unavené doktorky.
Fe ulehla na svou postel za paravánem. V krátkém okamžiku se ponořila do spánku, očekávané sny však nepřicházely. „Andělé, prosím pomozte,“ mumlala polohlasně. „Musím se s ním spojit!“ Slzy tekoucí jí z očí po tvářích pálily jako oheň. Znovu usnula bezesným spánkem.
„Fe!“ volal na ni někdo z dáli.
Rozhlédla se kolem sebe, běžela temnou chodbou, vlasy jí divoce vlály, šaty se lepily na stehna, běžela za hlasem, dokud nenarazila na vysoké, silné dřevěné dveře. Pokusila se je otevřít, opřela se do nich. Ozářilo ji světlo uvnitř.
„Malakaii?“ oslovila postavu muže u okna zalitého sluncem.
„Konečně jsi tady!“ vyšel jí v ústrety. Vběhla mu do náruče a chytila ho kolem krku. „Už několik dní se tě pokouším sehnat, ale nedařilo se mi to.“
„Téměř jsem nespala, není to tebou,“ sklopila oči smutně.
„Máš mokré tváře,“ utřel jí slzy hřbetem ruky.
„To nic není,“ snažila se. „Umíš přivolat ostatní do svých snů?“ podivila se.
„Ano, netuším, jak jsem se to naučil, ale prostě jsem to zkusil.“
„Možná proto jsem nemohla snít vlastní sen,“ přemýšlela nahlas. „Volala jsem tě, ale nepřicházel jsi a nic se mi nezdálo.“
„Může to udělat jen jeden.“
„Proč jsi mě sem pozval?“ změnila téma.
„Toužil jsem tě vidět,“ zašeptal s tváří blízko její. „Chyběla jsi mi!“
„Malakaii, situace je moc vážná!“
„Jak vážná?“
„Démoni tě hledají a mstí se všem kolem,“ pronesla zničeně. „Proto jsem tě hledala, musíme konečně něco udělat nebo opravdu vyvraždí všechny.“
Malakai zaskřípal zuby. „Ten zmetek! Fe! Potřebuji mluvit se svou matkou, Sophie určitě najde řešení, protože já nevím, jak se Jargona definitivně zbavit. Pokud spolu budeme bojovat, zabije on mě.“
„Ne, to neříkej! Věř, že zvítězíme!“ povzbuzovala ho.
„Je to démon, chápeš! Nemám jeho moc.“
„Ty jsi ale anděl. Dokud jsi to nevěděl, hnala tě nenávist a pomsta. Ale teď za tebou stojí láska a všechny nebeské bytosti. A já,“ dodala smutně.
„Fe, mám strach, že to nedokážu. Tolik se toho změnilo. Celý život jsem žil ve lži.“
„Malakaii, strach je strašák démonů. Sílu získáš, když se ho zbavíš. Můžu ti pomoci, pokud o to stojíš...“ vzala ho za ruku. „Pojď,“ vyzvala ho a vedla na starobylý koberec, jaký viděla poprvé.
„Jak to chceš dokázat?“
„Zbavit tě strachu?“
„Ano.“
„Meditací.“
„Ve snu?“
„Na tom nezáleží, tvoje podvědomí pracuje, i když spíš.“ Fe se posadila naproti Malakaie. Oba zkřížili nohy, chytila ho za ruce. „Zavři oči a mysli jenom světlo uprostřed své hrudi,“ šeptala měkkým hlasem. „Světlo ti dává sílu a roste, cítíš to, z malého bodu se zvětší na kuličku.“ Pokračovala šeptem, dokud nedosáhla cíle. „Světlo tě obklopuje celého a teď ucítíš, jak se spojí s tím mým.“
„Ano, jakoby nás pohltilo a byli spolu uprostřed,“ promluvil.
„Otevři oči,“ pokynula mu. „Co vidíš?“
„Světlo, opravdu nás obklopuje,“ vydechl.
„Co cítíš?“ zeptala se.
„Sílu, klid a mír.“
„Je to naše společná energie, láska, kterou má každý v sobě, jenom o ní neví. Sílu, kterou nezná. A všechno tohle dokáže předávat do okolí nebo taky ne.“
Malakai pochopil. „Kdybychom to naučili ostatní, pak...“
„Ano, správně, změníme svět,“ dopověděla jeho myšlenku.
Malakai se naklonil blíž k Fe. Okamžik jí hleděl do očí. Vpíjel se do ní pohledem a pak se to stalo.
Autor Perla78, 03.11.2011
Přečteno 316x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.6 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí