Malakai 12.

Malakai 12.

Anotace: -

„Dnes se všichni vidíme naposled,“ uvítala Sophie shromážděné.
Malakai přizval do svého snu všechny lidi a anděly. I do toho největšího sálu snového zámku by se nevešli, a tak stáli a posedávali mezi stromy venku.
„Spojte nyní všichni ruce mezi sebou, abychom vytvořili kruhy, mnoho kruhů. Až povím teď, uděláte to, co jste se naučili, zvětšíte svou světelnou energii zahrnující sílu, lásku, klid a mír tak, aby se vzájemně propojila se září všech kolem,“ instruovala shromáždění doktorka Fe.
Každý z přítomných se postavil na určené místo do kruhu, jak pověděla. Se zavřenýma očima se soustředil na své nitro.
„Teď,“ řekla nahlas.
Malakai do středu začal zvát skutečné démony. Spolu s nárůstem démonů se zvětšovala i záře obklopující lid.
Světlo se šířilo do krajiny jako tlaková vlna. Nejprve obalila planetu, pak rostla i do výšky. Démoni se vypařovali, zůstával jenom dým, který se pozvolna vytrácel. Vše trvalo dlouho, přesto to byl okamžik, nikdo nevnímal skutečný čas, přece jen byli všichni součástí snu.
Když bylo po všem, Sophie se rozloučila s lidmi. „Nyní jste volní, rozejděte se a žijte v lásce a míru spolu navzájem.“ Objala svého syna, Fe, Gabriela, přítelkyni Hellen i Carlose. „Kdykoliv si budete přát, uvidíme se, ale můj úkol tady skončil. Trval třicet pět let, přesto vše dobře dopadlo. Nikdy se nevzdávejte naděje, i když okolnosti hovoří proti vám. Je to jen momentální situace, která se v okamžení může změnit. Nikdy nepodléhejte splínu a pochybnostem. Andělé stojí při vás.“ Usmála se naposled na Malakaie a zmizela.
„Dokázali jsme to!“ poplácal Carlos Malakaie po rameni. „Co teď budeme dělat, brácho?“
„Nevím, jak ty, ale já chci sázet stromy a stavět domy,“ překvapil jej Malakai. „Uvidíme se ráno,“ rozloučili se spolu a kromě něj a doktorky odešli.
„Půjdeme dovnitř? Chtěla bych vidět další místnosti,“ navrhla Fe.
„Ano, pojď,“ vzal ji za ruku a vydali se prozkoumat zámek.
Společně žasli nad zařízením a nádherou, která je obklopovala. Usadili se v knihovně, která byla navlas stejná jako ve snu Fe. Zdi plné polic s knihami, krb s hořícím ohněm a kožešinou ledního medvěda.
„Je mi chladno,“ pověděla.
„Půjdeme ke krbu?“ navrhl.
„Jsem šťastná,“ sdělila mu svůj pocit a objala ho.
„I já,“ políbil ji lehce a něžně. Jejich vášeň však narůstala. „Chci tě,“ líbal ji na krku a sjížděl níž k okraji výstřihu jejích šatů.
Fe vzdychla. Spalovala ji vášeň, jakou dosud nepoznala. Přitahoval ji a v jeho přítomnosti jí srdce bušilo jako o závod.
Rozvázal šňůrku, která stahovala výstřih, a stáhl látku z ramen. Pokračoval v polibcích na ramena a pak až k oblinám jejích ňader.
„Ano,“ šeptala. Hruď se jí rychle zvedala. „Pokračuj.“ Sama mu rozepínala knoflíčky u košile, pěkně pomalu. Až ji mohla rozhalit. Svlékl si ji a ona jej laskala po pevných zádech. Svlékl si kalhoty a pak ji svlékl z šatů současně se spodničkou. Stáli před sebou nazí. Objali se a hleděli si notnou dobu do očí. Slyšela jeho: Miluji tě, ačkoliv nepohnul rty. On slyšel totéž od ní. Pak se sklonil a políbil ji. Stáli tak blízko sebe, že cítili srdce toho druhého.
Položil ji na kožešinu, oheň v krbu zapraskal a on to vyslovil nahlas. „Miluji tě, Fe.“
„Miluji tě, Malakaii,“ opětovala jeho vyznání.
A pak spolu splynuli v jedno tělo a jednu duši.

„Fe, vzbuď se,“ slyšela zdáli jeho hlas.
Otevřela oči a dívala se do jeho očí. Ležela na měkké kůži, oheň v krbu dávno vyhasl a dovnitř se prodíralo ranní slunce francouzským oknem.
„Kde to jsme?“ zeptala se stále rozrušená z krásného snu.
„Náš sen se změnil ve skutečnost,“ hladil ji po tváři Malakai. Všechno je pryč, Podzemí, zničený Povrch. Existuje už jenom to, co vidíš kolem sebe.“
Uvědomila si, že leží nahá v jeho náruči přesně tak, jak to zažívali ve snu. „Dokázali jsme to?“
„Ano, změnili jsme svět, lásko.“
Autor Perla78, 05.11.2011
Přečteno 534x
Tipy 6
Poslední tipující: Liška76, Lavinie
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Doufám,že začneš něco dalšího:)..

12.11.2011 12:09:02 | Liška76

* a láska naši andělé
*hezky metaforicky řečeno, ale
..nefunguje mi mezerník :D

07.11.2011 21:51:10 | Wínqa

:) Strach jsou naši démoni aláskanaši andělé, hezkymetaforickyřečeno ale je to i pravdou.. :) hezké, jen tak dál

07.11.2011 21:50:06 | Wínqa

Ano, zbavme se našich démonů strachu... Je to konec:-)

06.11.2011 14:42:31 | Perla78

Ano. Strach nás dusí... a nechává místo pro démony. Je tohle konec?

06.11.2011 07:51:04 |

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí