Miluješ mou dceru? 14

Anotace: -

Mamka mě vzbudí jako každé ráno před půl sedmou, abych stihla autobus a sama jede do práce. Vůbec se mi do školy teď nechce. Vím koho tam potkám a na druhou stranu vím, koho tam nepotkám. Nepotkám tam dvě osůbky, z čehož mi na jedné tak moc záleží a na druhé ne. Ovšem teď, když jsou spolu se bojím. Šárka je hrozná, nikdy nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby Gabču nabalovala nebo ji dělala návrhy, ale já ji věřím. Přece, kdyby si dva nevěřili, nebyl by to vztah.

„Ahoj“ pozdravím Peťu ve škole. Máme spolu první dvě hodiny angličtiny, takže sedíme spolu a ona už mě čeká v lavici.

„Ahoj, Gabča teda jela jo?“ zajímá se a já jen smutně přikývnu. Kdyby nejela, přišli by jsme zase rozesmáté do třídy, bavili se a já bych přišla pozdě. Teď jsem tu o deset minut dříve, což nejsem já.

„Jo jela, dneska odjížděla“

„Tak nechceš sedět se mnou, než se vrátí?“ nabídne mi.

„Určitě“ usměju se a začnu si chystat věci.

„Jen až něco budeš chtít, neflirtuj se mnou, ale normálně řekni. Nech si to na Gabču, až se vrátí“ poprosí mě se smíchem a já souhlasím. Flirtovat si budu pěkně až s Gabčou, až se mi vrátí.

Učitelka z angličtiny, jen co vejde nám začne říkat, že by jsme si měli dát z Gabči a Šárky příklad, když jeli do Londýna, aby si zlepšili angličtinu k maturitě. Celou hodinu nám vykládá o tom, jak se tam vše naučí, jak je to donutí mluvit a jak se pobaví, protože měla svou dceru taky na kurzu v cizině. Kdyby jen tak moc věděla, jak mi ty její slova vyloženě trhají srdce, když začne mluvit o zábavě, co je v Londýně čeká.

„No, ale ještě aby se nám nevrátili spolu“ zasměje se Lucka. V tu chvíli bych po ní něco hodila nejraději. Ano, o tomhle jsem taky už přemýšlela, co když se vrátí spolu? Jenže přemýšlet o tom a slyšet to nahlas někoho říct, je strašné.

„Pokud vím, tak Gábinka určitě není na holky“ usměje se učitelka a jde vidět, jak je ji tohle nepříjemné.

„Ale co když je? Vrátí se spolu a budou spolu chodit? To by bylo šílený mít ve třídě dvě takové co spolu chodí, pak by se rozešli a celá třída by to odnesla“ trvá na svém pořád.

„Ano, to je riziko vztahů, že nevyjdou, ale nemyslím si, že by to odnesla celá třída,“ trvá na svém i učitelka. „Tohle bude rozhodnutí těch dvou a my to nijak neovlivníme“

„Karin,“ osloví mě Lucka, čehož jsem se bála „Ty víš o Gabči všechno, chodí s někým nebo je volná a Šárka má šanci?“

„Gabča s někým chodí a Šárka rozhodně nemá u ní šanci“ jenže.. Koho se snažím přesvědčit? Sebe nebo je? To vůbec nevím právě. Asi nás všechny, ale hlavně mě.

„Chceš jít ven? Klidně půjdu s tebou“ nabídne se po dvou hodinách angličtiny Peťa, protože moc dobře ví že tohle je tradice chodit v půl desáté ven si zapálit.

„Budu ráda“ řeknu překvapeně. Věci si necháme na lavici, já popadnu krabičku a jdeme ven do parku, kde se opět slezla celá naše škola, takže tam potkáme i Janču s Markétou.

„Hele, co vy dvě tu?“ podivím se.

„Janča si potřebuje zapálit“ protočí oči Markéta a ta ji jen probodne pohledem.

„Po dvou hodinách angličtiny, kdo by to nepotřeboval“ pokrčí jen rameny.

„Pokud chcete tak klidně běžte, já tu s ní zůstanu. Taky si musím zapálit“ ovšem to, že z jiného důvodu už neprozradím.

„Díky, máš to u mě“ usměje se na mě Markéta a nakonec spolu s Peťou odejdou a my zůstane sami na lavičce, kam se přesuneme.

„Jsi nějaká divná, co se stalo? Skrz to, že Gabča jela do Londýna se Šárkou?“

„Tak nějak.“ přikývnu a pak si uvědomím to, co jsem právě řekla. Jen se budu modlit, ať si Janča nic nedomyslí.

„Karin, mě to můžeš říct, co se mezi tebou a Gabčou děje? Pár lidí si myslí, že vy dvě jste spolu?“ vybalí to na mě.

„Tobě by to vadilo?“ zeptám se na otázku otázkou.

„Ne nevadilo. Já proti tomuhle nic nemám a abych řekla pravdu, moje sestřenka má taky přítelkyni“ mrkne na mě.

„13 měsíců“ řeknu místo toho.

„Co 13 měsíců?“ nechápe vůbec.

„Dneska je to 13 měsíců co jsme spolu,“ vysvětlím.

„To fakt?! Panebože a proč jste nám to neřekli?“ nechápe.

„Tajíme to“ pokrčím rameny. Nakonec všechno Janči vysvětlím a ta jen doslova hledí s otevřenou pusou. Byla mi jasná její reakce, nedalo se ani s jinou počítat, což mě mrzí. Ale pokud je Janči sestřenka taky taková, měla by to vzít v klidu, což snad jo.

„Jani? Hlavně to nikomu neříkej“ poprosím ji.

„Neboj, nikomu ani muk“ ujistí mě. Další hodinu jsou počítače, kdy to se mnou řeší vše přes internet. Je strašně moc zvědavá a vyptává se na všechno, což mi ani tak nevadí, protože alespoň mám někoho s kým si o tom můžu promluvit. Kdo mi tak nějak snad rozumí a chápe.

„Jdeme někam na oběd?“ zeptá se Markéta. Nakonec se domluvíme, že zajdeme na pizzu, kterou si dáme na půlku a proto se vydáme do nejlepší pizzérky, která tady je. Zapomněla jsme ovšem na to, že máme hned potom tělocvik a když nás vyžene učitel běhat, proklínáme ho všechny čtyři!

„To byl taky nápad! Hned po obědě jít běhat! To je tak na to, aby se člověku udělalo pořádně zle,“ postěžuje si Peťa a já s ní úplně souhlasím. Fakt na nic. Je mi zle ještě z toho, jak jsme dokolečka běhali po celém parku, kde se na nás všichni dívali jak na blázny.

„Ještě dvě hodiny, kdy budeme jen psát a potom můžeme jít domů!“ zaraduje se Peťa. Má pravdu, dvě hodiny, které budeme strávit jen psaním, protože máme ekonomická cvičení, kde budeme počítat jeden příklad za druhým a pak mezinárodní obchod, což počítám tak tři stránky budou popsané. A tipla jsem si správně. Opravdu jsme popsali tři stránky a kdyby snad nezazvonilo, psali bychom dál. Naneštěstí nám oznámí učitelka to, že příští hodinu budeme psát menší písemečku na to, co jsme zatím probrali a mě jde hlava kolem. Zatím máme popsaných pět stránek, a z toho psát? To bude šílené.

Nakonec první den bez Gabči zvládnu, dá se říct celkem dobře. I když mi strašně moc chybí a tři týdny bez ní budou hrozné, tak jsem to zvládla. Holky, hlavně tedy Janča, která ví už pravdu a Peťa, která nás má pořád za nejlepší kamarádky, mě hodně podrželi. Snažili se mě rozesmát, bavili se se mnou a já tenhle den dala. Sice jsem myšlenkami byla někdy jinde, pořád jsem viděla Gabču před sebou, jak se na mě usmívá, ty její oči, které vždycky září, ale vím, že ji brzo uvidím a že tyhle tři týdny utečou a my budeme zase spolu.

Vlastně, abych to shrnula, celý týden byl docela v pohodě. Díky holkám, jsem zvládla první týden v pohodě, i díky škole, která mě hodně moc zaměstnala. V úterý jsme psali slíbenou písemku z ekonomiky, kde opravdu bylo pět témat maturitních, vím o pár věcech, které tam nemám, ale taky o hodně dalších, které tam jsou.

S Gabčou jsem se potkala v úterý na počítači, kdy jsme si volali přes skype, ona mi vykládala jaké to tam je, co zažili a kde všude už byli a také o angličtině, že to snad nebude tak hrozné. Prokecali jsme celý večer a když mi řekla, že ji chybím, pořád mě miluje a už chce být se mnou a u mě, neměla jsem důvod ji nevěřit a tu noc jsem spala strašně dobře. Zdálo se mi o nás, jak se vrátila a my zase byli spolu. A proto už se nemůžu dočkat toho, jak ji budu mít u sebe. Tu, kterou miluju nejvíc na světě.

Další den, ve středu jsme měli zase do čtyř a já jela autem, i když se mi nechtělo. Ale jen co jsem nastoupila do auta, vzpomněla jsem si na Gabču, která mi vždycky dávala ty rady co a jak mám dělat, když řídím. Vždycky mě tím rozesmála a tohle mi právě teď chybělo. Člověk by neřekl, kolik maličkostí mu může oživit ty vzpomínky na čas s ní. Ať je to řízení, nebo nějaký vtip, místo nebo dokonce nějaká věta, která ona pronesla a na to ji řekl někdo jiný. Připadalo mi, že je tu pořád se mnou, i když je tak daleko. Což vlastně byla, byla se mnou. Je v mém srdci a to znamená, že je tu pořád se mnou a jen tak nezmizí.

Čtvrtek, byl pro mě utrpením. Měli jsme první dvě hodiny práva, kde učitel jen vysvětloval látku a tak mi pořád utíkali myšlenky ke Gabči, protože se mi včera vůbec neozvala. Měla jsem docela i strach a zároveň jsem na ni byla naštvaná, že mi nedala o sobě vědět, ale říkala jsem si, že musí být unavená nebo někde je s holkami. A navíc jsem věděla, že kdyby se ji něco stalo, Šárka by mi dala vědět. Vlastně, když se na to teď podívám, jsem docela ráda, že s ní jela. Dává mi na ni pozor, i když tohle nerada přiznám. Měla bych větší strach, kdyby tam jela sama, ale takhle vím, že kdyby se něco stalo nebo dělo, buď ona nebo její rodiče by mi dali vědět.

Marketink byl to stejné jako právo. Učitelka jen pořád něco vykládala, sem tam jsme si něco napsali, ale spíše vykládala. Věděla jsem, že díky těmto předmětům nebudu mít čtvrtek ráda, už jen proto, že mi vždycky všechny myšlenky utíkají ke Gabči. I když se holky snažili a snaží, pořád mi tu chyběla a chybí. Bylo to zvláštní sedět s Peťou a ne s Gabčou. Mírnit se v hodinách, protože Gabči nevadí nic z toho co tam vyvádím, ale Peti ano. Bylo to celkově všechno zvláštní. Už jen ten pocit, že tu není se mnou, ale i to, že je někde pryč s někým jiným.

„Karin, v pátek pojedeme k babičce a v sobotu za námi příjde Petr, chce se s tebou seznámit, tak mohla by jsi být milá?“ sedne si ke mně mamka ve čtvrtek večer.

„Já jsem pořád milá“ opravím ji.

„Od té doby co je Gabča pryč, to nejsi ty. Nesměješ se, jen buď sedíš u počítače a čekáš až za tebou dojde nebo děláš něco jiného. Nejsi to ty Karin, tak proto ti to říkám“

„Promiň mami, jen je to moje nejlepší kamarádka, tak mi chybí“ pokrčím rameny. Ach jo, další lež. Jak mě to už nebaví mamce lhát, ale na druhou stranu musím. Gabča tohle nechce nikomu říct a určitě, až se dozví o tom, že já to řekla Janči, tak bude peklo. Sice nevím co ji na tom vadí, vždyť je to normální vztah, ale miluju ji a proto tohle pro ni dělám, ale kdyby bylo po mém, už dávno jsme vyšli s tímhle vztahem na veřejnost.

V pátek to zabalím ve škole dříve, protože už nemůžu poslouchat ty kecy na Šárku a Gabču a kolik lidí vsází na to, že se vrátí spolu. Řeší to celý den a to jsem si myslela, že je to přejde po jednom dni nebo dvou, ale jak se zdá, tak je to nepřešlo. Nedá se tam vydržet. Pořád se všichni dohadují, že se vrátí spolu, budou spolu sedět a na mě se Gabča vykašle. Sice mě Janča drží nad vodou, ať si těch keců nevšímám, že je to brzo přejde, ale i tak. Najednou mě na síla opustila. Ta síla, která mi pořád říkala, jak mě Gabča miluje, jak se mnou chce zůstat a to vše. Najednou jako bych snad začala věřit holkám, co se pořád jen chtějí vsázet.

Ale naštěstí máme poslední hodinu občanku, což mi nevadí, že zameškám a s tím, že je mi špatně, se vydám domů. Třídní mi to omluví v pohodě, popřeje mi ať je mi brzy lépe a já jdu na dřívější autobus.

MAMI, JELA JSEM DOMU. ODPADLA NAM HODINA,TAK UZ ZACNU UKLIZET, pošlu mamce sms s další lží, jenže kdybych ji napsala pravdu, nepochopila by to. Sice lži nesnáším, ale někdy se hodí. Zvlášť v takové situaci v jaké jsem já. Dál bych se nemohla tvářit, že mi jejich řeči neubližují, že mi to netrhá srdce je slyšet jak hádají kdy se dají dohromady. Dřív tohle nikdo ve třídě neřešil, ale najednou? Jako by se zbláznili a všichni řeší jen a jen je. Každou přestávku a už o těch svých sázkách řekli i učitelům, kteří nevěří tomu, že by Gabča byla na holky. Což mi ublíží ještě víc, hlavně když chodí 13 měsíců se mnou. Prostě je to složité. Někdy mám sto chutí na všechny zakřičet, že se spolu nevrátí, protože tu má mě, ale ta by mě nejspíš uškrtila, kdybych to udělala. Proto jsem jen potichu a až jdeme s Jančou ven, z čehož se stala teď naše tradice, všechno ze sebe vyklopím.

ČEKAM NA TEBE. JSEM TAKY DOMA. Odepíše mi mamka v autobuse a já se nestačím divit. Mamka a doma v půl jedné? Tak to se muselo buď něco stát, nebo už neměla práci. Tohle se u mé mamky jen tak nevidí.

„Ahoj, co děláš doma tak brzy?“ zajímám se, když se střetneme v chodbičce, kde mamka zrovna rovná všechny naše boty.

„Udělala jsem si volno“ pokrčí rameny.

„Jen tak? To můžeš?“ zajímám se.

„Karin, můžu. Zadala jsem práci a jela jsem domů. Prodlužuji si víkend, co je na tom?“ zajímá se.

„Vlastně nic,“ pokrčím rameny „Je něco na oběd? Mám docela hlad“

„Koupila jsem ti ty tvoje nudle nebo co to máš tak ráda“ zavolá na mě mamka do pokoje, kde konečně po celém dni vyměním rifle za tepláky. Proč se nemůže chodit do školy v teplácích? Rifle jsou hrozně nepohodlné a sedět v nich celý den? Hrůza sama o sobě. Asi tam začnu chodit v teplácích a uvidíme..

Nudle, pomyslím si. Další věc co mi připomíná Gabču. Vždycky jsme o volné přestávce chodili na oběd na ně. Pokaždé jsme se hádali z legrace a já, i když nejsem taková, jsem ji vidličkou vždycky v nich hrabala nebo ji je brala. Bože Gaby, jak mi teď chybíš, pomyslím si a raději je skovám. Nemám na ně teď zrovna chuť.

„Ty jsi už po jídle?“ nechápe mamka, když jdu za ní ji pomoct.

„Nemám teď moc hlad, první uklidím a pak se najím“ vysvětlím ji, ale důvod je jiný. Hlad mám, ale nemůžu jíst. Všechno to na mě vyvolává vzpomínky na ni. Úplně všechno. Maličkosti, nebo místa, kde jsme spolu byli nebo jen poutá slova.

„Babička volala, je nemocná tak nemáme jezdit. Tak půjdeme na večeři jen spolu a s Petrem, vybral krásnou restauraci“ mrkne na mě.

„Počkej, ale neměli jsme jít zítra?“ nechápu.

„To půjdeme. Dneska jdeme všichni na večeři, zítra přijde k nám.“ usměje se na mě. Jen pokrčím rameny a budu se modlit, ať dnešní večer dopadne dobře a tak nějak si trochu padneme do oka. Kdyby ne byl by to asi hrozný horor zítra se tu sejít a nemít si co říct a jen se na sebe dívat. Proto doufám v pravý opak. Ať si do oka padneme.

„Karin, co myslíš?“ přijde za mnou mamka v naprosto krásných černých šatech a snad desetkrát se mi otočí dokolečka, abych si ji pořádně prohlídla.

„Sluší“ pochválím ji a sama zvolím také černé šaty, i když kratší a ne tak krásné jak má mamka. Hvězda je tu ona, ne já, pomyslím si. Vlasy nechám jednoduše rozpuštěné, dneska se jimi nic nezkazí a hotovo. Uklizený celý byt je, všechno je nachystané a může se vyrazit. Petr nás podle všeho bude čekat v restauraci v šest hodin a je nejvyšší čas vyrazit.

„Mami? Víš jistě, že je to ta správná?“ zajímám se, když vystoupím před restaurací, o které bych si mohla nechat jen zdát. Je docela drahá, ale podle toho co jsem slyšela od holek, luxusní a výborně tam vaří.

„Určitě. Petr mi dal tuhle adresu, tak se uvidí. Neboj, a hlavně nebuď nervózní. Je to skvělý chlap a co je nejdůležitější, má mě rád a já jeho.“ pohladí mě mamka po tváři, čímž zastrčí vlasy za ucho. Ona ví, že to nesnáším, ale bude mi to dělat pořád!

„Mami, neboj. Budu slušná, hodná, milá a nebudu drzá“ slíbím ji s úsměvem neviňátka.

„Tak pojď, ať zbytečně nečeká“ zasměje se mamka. Projdeme celou restauraci a já si už myslím, že se na mamku vykašlal a poslal ji sem jen tak, když se mamce rozzáří oči a já se podívám jejím směrem. Vzadu sedí jediný pán, který se hned usměje a stoupne, aby se vydal k nám. Mamka měla dobrý vkus, musím říct. Petr má na sobě oblek, má krátké černé vlasy, sportovní postavu a vůbec nevypadá hrozně. Naopak. Až moc dobře. Tipovala bych mu tak kolem 40 let, ale vzhled klame no.

„Ahoj Petře“ pozdraví ho mamka a ten se hned k ní nakloní, aby ji dal polibek. Jen se usměju, protože tohle je to, co jsem mamce přála. Pozorný a hodný chlap, který by ji měl rád, což jak tvrdí ona má a hlavně, aby s ním byla šťastná.

„Ahoj, ty musíš být Karin, maminka mi o tobě hodně povídala“ obrátí se ke mně.

„Dobrý den“ pozdravím jen.

„Nemusíš mi vykat. Jsem Petr,“ a s tímhle mi podá ruku. Jen mu ji s úsměvem stisknu. Petr nás pobídne, ať se vydáme ke stolu, kde se ti dva posadí vedle sebe a já naproti nich. Připadá mi to jako ve snu. Mamka je šťastná, celá jen září a oboum na očích vidím, že jsou opravdu zamilovaní.

„Vyber si co chceš, platím já“ mrkne na mě a já se zadívám do jídelníčku. Nepadne mi do oka nic, ale nakonec si vyberu kuřecí prsa s hranolkami. Obyčejné a přece jen dobré. Mamka s Petrem zvolí úplně něco jiného, což ani nevím jak nazvat, ale asi to bude dobré.

„Takže, maminka mi říkala, že právě budeš maturovat“ obrátí se ke mně Petr.

„Ano, teď jsem posledním rokem na střední a pak asi chci zkusit vysokou“ pokrčím rameny.

„Víš na kterou?“ ptá se dál.

„Vůbec ještě ne. Do února, kdy se podávají přihlášky, je ještě času dost“ usměju se na něj. Nakonec se z téhle večeře vyvine příjemný večer, kdy se všichni bavíme o všem možném a dokonce se i sem tam zasměje, až je mi líto i táty. Možná bych mu přece jen měla odpustit a zkusit to nějak dál.

„Hned přijdu“ omluvím se od stolu a vydám se ven před restauraci, abych vytočila jedno číslo, o kterém doufám, že bude to správné.

„Karin?“ osloví mě taťka, jako by se bál, že to snad ani nejsem já.

„Ahoj, tati“ polknu.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“ stará se hned a já v jeho hlase cítím strach.

„Ne, jen jsem ti chtěla něco říct.“

„Tak co se děje?“ chce hned vědět. Nadechnu se pořádně a pak spustím.

„Chci za tebou dojet, být s tebou nějaký ten čas a nějak to vše spravit“

„Myslíš to vážně?“ zaraduje se a hned to začne někomu říkat. Určitě Zuzce, která z mého rozhodnutí nebude moc ráda.

„Ano, pokud to nebude vadit.“

„Nebude. Nikomu to nebude vadit. Kdy chceš dojet?“ zajímá taťku. Bydlíme od sebe nějakých 50 kilometrů, takže to není problém.

„Mohla bych zítra a do neděle?“ zeptám se.

„Napiš mi čas, kdy tě mám zítra vyzvednout na nádraží a já tam budu. A Karin?“

„Co se děje?“

„Děkuju za zavolání“ teď už je to můj starý taťka, kterého znám. Už jen podle hlasu v telefonu, vím, že jsem mu udělala radost a že snad bude rád, že mě uvidí. Až na Zuzku, z té mám obavy.

S tímhle se vrátím do restaurace, kde svůj nápad oznámím mamce, která sice váhá, ale nakonec souhlasí, zvlášť, když ji řeknu, že budou mít vlastně celý víkend byt pro sebe a Petr tam může zůstat.

„Jsi si tím jistá? Petře, já se omlouvám, že tohle musíme teď řešit“ omluvně se podívá na Petra.

„To je v pohodě Leni, Karin musí vídat oba své rodiče a pokud chce za svým otcem, tak ji v tom nemůžeme bránit“ Páni, tenhle chlap pro mamku se mi líbí čím dál více. Má pravdu. Nemůžou mi v tom bránit, i když já sama si nejsem jistá, jestli je to tak správné, že tam pojedu, ale přece jen je to můj táta. A pokud s ním budu chtít mít dobrý vztah, což já chci, budu muset přežít i Zuzku. A navíc, už jsem ho dlouho neviděla a docela se mi i stýská. No uvidí se, jak to dopadne..třeba to bude chyba, ale třeba taky ne.