Neodcházej...

Anotace: -

Neodcházej…

 

I was raised in the valley, there was shadows and death.
Got out alive but with scars I can't forget.
This kid back in school, subdued and shy.
An orphan and a brother and unseen by most eyes.

     Abych nějak začal, povím vám, jak se jmenuji. Jsem Draco Malfoy, syn Luciuse a Narcissy Malfoyových. Můj život šel od začátku od desíti k pěti, ačkoliv jsem se snažil všemožně to změnit, jenže co zmůže jeden rozmazlený synáček, když je proti němu celý svět?

Od počátku jsem si, ale nepřipadal nijak výjimečný, tedy ne když jsem byl doma. Ve škole to bylo jiné, tam se na mě dívali jako na Malfoye- víte, tak, jako na nejbohatšího a nejvýznamnějšího syna nejbohatšího a nevýznamnějšího aristokrata kouzelnického světa. Prostě, naše rodina je holt jiná.

Bydleli jsme v údolí, kde jsme měli naše velkolepé Malfoy Manor, všechno v naší rodině muselo být velkolepé! Obrovské sídlo, ve kterém se děly ty nejhorší věci, jaké si dovedete představit. Jak nádherně vypadalo, skrývalo neskutečná tajemství, ze kterých by se vám ježily vlasy. Všude tam byla cítit smrt…

Já sám, jsem se tam nerad zdržoval, a třebaže jsem tvrdil, jak nemám Bradavice rád, byl jsem vděčný za každou minutu strávenou tam a ne tady, v tom hnusném, velkolepém sídle….

Bázlivě jsem čekal, na dopis z Bradavic, ohlašující, že se mám dostavit a studovat tam kouzla. Konečně bych mohl svému otci vrátit, to co dělal on mě!

Když konečně přišel, svou neskrývanou radost jsem projevil jen své matce, ona totiž jako jediná chápala co se děje a i když s tím nemohla nic dělat, sama na tom nebyla nejlépe, přesto se snažila mě podporovat a držet nad vodou. Byl jsem pro ni všechno, co měla, milovala otce, jenže řekněme si to na rovinu- otec nebyl zrovna ten nejlepší manžel, ale ona-strašlivě ho milovala a já to nikdy nechápal, jak ho může, tak moc milovat, po tom všem…

Odcházel jsem od nich s jizvami jak na těle, tak na duši. Jenže o tom, téměř nikdo nevěděl. Říkám téměř, protože kromě našeho domácího skřítka o tom věděl ještě můj kmotr, kterého jsem měl rád, a on mě měl učit v Bradavicích, ale přesto měl asi stejnou moc nad mým otcem jako já- takže veškerou žádnou.

Ve škole, jak už jsem říkal, to bylo jiné. Tam na mě koukali, ale neviděli mě, viděli jen moji osobu, toho Malfoye, který může všechno, ale neviděli, co se děje ve mně. Ze začátku, jsem byl plachý a tichý, pak jsem si, ale začal vynahrazovat svou plachost na mých dvou „poskocích“. Ti byli jako moji sluhové a společně s nimi, jsem mohl šikanovat ostatní, aby věděli, co prožívám já!

No jistě, mými prvními zákazníky na pultu šikany byli Weasleyovi, třebaže byli daleko lepšími, a teď už se nebojím to přiznat, daleko odhodlanějšími a vůbec celkově ideálnějšími kouzelníky než celý rodokmen Malfoyů najednou, třebaže neměli peníze, byli rodina, taková o jaké sní většina dětí. Malfoyovi nemají sny! Utahoval jsem si z jejich chudoby, z jejich záliby v mudlech a pak se mi dostal pod ruku, ten který poznal, od první chvíle, že v kouzelnících jako jsou Weasleyovi je síla, nikoliv v naparáděných Malfoyích, byl to ten kluk, který přežil, slavný Harry Potter.

I don't know what it was that made a piece of him die,
Took a boy to the forest, slaughtered him with a scythe.
Stamped on his face, an impression in the dirt.
Do you think the silence makes a good man convert?

     Už ani nevím, jak se to stalo. On šel do Nebelvíru, já do Zmijozelu. Ale ani to mě nepřinutilo na něj přestat myslet. Abych zakryl, že k němu vzhlížím, posmíval jsem se mu a vtipkoval na jeho účet. Byl lepší než všichni ostatní, lepší než kdokoliv. Jenže tohle si Malfoy přiznat nesměl! Malfoyové neprojevují city, neprojevují lítost, neprojevují omluvy. Tak mě to učil otec, když jsem s ním měl pravidelnou hodinu „Malfoyovských pravidel chování a disciplíny“.

Doteď nevím, co způsobilo, že část mě prostě jen tak umřela. Změnil jsem se. Vím jistě, že za to mohl Potter, ale co nevím je, jestli mě změnil k lepšímu, nebo horšímu…

Každopádně, ten co mi lízal rány, nebyl svatý Potter, ale můj kmotr a učitel lektvarů, Severus Snape. Byl to ten, který mi naslouchal, když ostatní neslyšeli. Neříkal jsem mu nic, Malfoyové se nesvěřují, ale ačkoliv jsem mlčel, on věděl, co mám na srdci. Velmi intenzivně to dával najevo. Více než u kohokoli jiného, mohu s jistým dojmem určitosti říct, že mě Severus miloval, nevím jak, jestli jako syna, nebo jako milence, ale miloval jistým druhem lásky, rozhodně ne tak jako mého otce…Ach, ano, můj kmotr byl na kluky, tedy neviděl jsem ho nikdy se ženou, a já ani nevím, nějak mi k němu ani žádná žena neseděla. On miloval mého otce.

Já, Draco, jsem byl ovšem taky šikanován, ne jen tak ledakým, mohu tvrdit, že jistý typ šikany přicházel právě od svatého pana Pottra a co mi říkal Severus, ani jeho otec nebyl zrovna anděl spásy. Toužili po mé smrti, po tom abych trpěl. Prostě mě nesnášeli.

A co já? Oni si vážně všichni mysleli, že když budou o všem mlčet, tak se změním?

We all have our horrors and our demons to fight.
But how can I win, when I'm paralyzed?
They crawl up on my bed, wrap their fingers round my throat.
Is this what I get for the choices that I made?

     Kam všichni koukali? Kam dali oči? Copak oni opravdu nic neviděli? Pronásledovaly mě noční můry a co víc, pronásledovaly mě i ty denní, ty skutečné. Chcete mi snad tvrdit, že oni to vážně neviděli?

Všichni měli oči jen pro Pottera, bohužel i já…

Každé léto, když jsem se vracel domů, bylo to strašné, nikdo neví a ani nebude vědět co se tam dělo! Nikdo kromě mě. A já bych na to nejraději zapomněl…Severus říkal, že vypovídat se je sice těžké, ale pomůže to nejvíce. Copak jsem se mohl vypovídat? Já? Malfoy? Copak jsem mohl vyprávět o tom, co se v tom slavném, velkolepém Malfoy Manor (plném sraček!) děje? Kdo by mi věřil?  Se vším co se tam dělo jsem se musel porvat sám!

A pak, jednoho dne, bylo to v létě, přišel otec a oznámil mi: „Synu, od teď budeš smrtijedem.“ Doufám, že si dovedete představit to mé nadšení, když jsem se to dozvěděl! Prostě jsem to musel přijmout, co jiného mi zbývalo?

Jistě, všichni smrtijedi viděli ve Voldemortovi budoucnost! Jenže většina kouzelníků viděla budoucnost v Potterovi, včetně mě! I já v tom malém, brýlatém chlapci, ne muži, spratkovi, viděl budoucnost. Budoucnost plnou, něčeho, co Malfoyovi neznají. Ta slova Malfoyovi ve slovníku nemají, náš slovník je plný ošklivých slov, ty pěkné neznáme, já teď už ano, ale myslím, že teď je už příliš pozdě.

Dostal jsem úkol! Zabít Brumbála. Já? Probůh, proč bych to měl dělat? Měl jsem toho starocha rád, vážně, nechtěl jsem ho zabít. Naštěstí, měl ten starý blázen domluvu už s mým kmotrem. Takže jsem to měl de facto o hodně ulehčený, ale to jsem se měl dozvědět až skoro u konce. A taky že jo, prošel jsem si hodně věcmi, ze kterých mi nebylo zrovna dvakrát hej…

Potter mě ale nepříjemně sledoval, tedy to že mě sledoval, mi nevadilo, já jen, že on věděl, co musím udělat, bohužel. Já ho taky sledoval, jiným způsobem…

Chtěl jsem mu pomoct, mě dopadnout. Proč ne? Vždyť já ani toho blázna nechtěl zabít. Já se k těm smrtijedům nehodil.

Teď je to ještě horší, je mi strašně, ty noční (denní) můry, nechtějí zmizet, dnes více než cokoliv jiného bych si přál, aby všechny zmizely…Ne ještě bych chtěl něco, ale to se určitě nezmění, to vím jistě…Prsty mých nočních můr se mi obtáčejí kolem krku, chtějí mě zabít…Co jsem udělal špatně?

God forgive me, for all my sins. God forgive me, for everything.
God forgive me, for all my sins. God forgive me, God forgive me.

     Kéž by mi opustil…Víte, ano on porazil pána zla, Harry, to kvůli němu jsem teď tak trochu lovná zvěř. Nevyčítám mu to, spíš se modlím za to, aby mi odpustil. Já jen, že mě to mrzí…Všechno mě mrzí…

Prosím, ať to pochopí…

Když ho zabil, potřeboval jsem se schovat, napadlo mě schovat se do Malfoy Manor. Otce to taky napadlo, ale raději šel jinam, ani nevím kam.

Přišel tam za mnou, ano Harry. Můj Harry…

Don't go, I can't do this on my own.
Don't go, I can't do this on my own.
Save me from the ones that haunt me in the night.
I can't live with myself, so stay with me tonight.
Don't go.
Don't go.

 

     „Koho bych tady nečekal?“ Ležel jsem na posteli a čekal, až přijde a oznámí mi, že mě přišel zabít, když jsem uslyšel ten jeho hlas. „Draco!“

„Pottere…Spíš já bych tě tady nečekal, nevím, jestli sis toho všimnul, ale já tady bydlím, prozatím…“ Odpověděl jsem, tím svým arogantním Malfoyovským tónem. „Tak už to skonči…Oba dobře víme, proč tu jsi…“

„Nepřišel jsem tě zabít.“ Odpověděl a já v jeho očích viděl, snad trochu lítosti nebo co, nevím, jestli to tak bylo, Malfoyové to neznají. „Přišel jsem tě odvést do Azkabanu.“

„Bezva!“ Vykřikl jsem s ironickým nadšením. „Budí mít celu s otcem, že?“ Zeptal jsem se nadšeně.

„Ano.“ Díval se na mě tak, ani nevím, jak to popsat, jinak než se díval vždy.

„To se mi jeví smrt lépe, tak už to skonči…“ Položil jsem se znovu do lehu.

„Myslel jsem, že si s otcem rozumíte…“ Konstatoval suše a stále se na mě tak díval.

„Ano, to si myslel každý, je zbytečné to někomu vyvracet, nebudou mi věřit…“ Načechral jsem si ten svůj zelenkavý polštář.

„Ještě jsme ho nechytli.“ Hlesnul, asi aby mě uklidnil, že mě možná mozkomorové zabijí dřív, než ho vůbec chytnou.

„Tak to už, abychom to skončili! Než si pro mě přijde!“ Vyzval jsem ho.

„Tvoje matka je mrtvá.“ Sdělil příkře.

„Já vím.“ Přikývnul jsem a podíval se mu zpříma do očí. Neřekl nic. „Zajímavé, že? Zachránila tě, protože chtěla chránit mě. A za to ji zabili. Byl jsem pro ni všechno. Ona jediná chápala, všechno chápala…“ Z toho mi vyhrkly slzy do očí, ale zastavil jsem je- Malfoyové nepláčou.

„Vděčíme jí oba za život.“ Prohlédl si mě jak tam tak ležím.

„Jediné co mi po ní zůstalo je, jen tahle hůlka.“ Vytáhl jsem si ji z elegantního černého saka. Potter si pohotově vytáhl svoji, co si myslel? „Ale prosím tě.“ Zahodil jsem hůlku. „Přece bych nezabil někoho, kdo zabil pána zla, vždyť bych na to ani neměl.“ Zhodnotil jsem svoji situaci duchaplně.

„A co že jste si s otcem udělali?“ Zeptal se a dělal, že jsem tu poslední větu ani neřekl.

„Jednoduše, kromě toho, že jsem se přidal k tomu pitomému Řádu, tak jsem udělal taky jednu věc, za kterou mě tedy opravdu nenáviděl – narodil jsem se!“ Vysvětlil jsem rychle, moc se mi nechtělo rozebírat moje záležitosti, ještě navíc s mým věčným rivalem.

„Alespoň nějakého máš…“ Pípnul sotva slyšitelně.

„Ani nevíš, kolikrát jsem ti záviděl, že toho svého nemáš! Ty nevíš, nechápeš co se tady dělo! Nikdo to neví! A nikdo se to ani nedozví! Nenávidím to tady!“ Po tváři mi stekla slza, díval se na ni jako na něco co se k Malfoyovým nehodí, jako všichni! Jenomže já jsem taky jenom člověk! Taky mám nějaké city!

„Vypadá to tady tak sklíčeně.“ Šeptnul a přišel blíž, sednul si na kraj mojí postele, té odporné hnusné postele, ve které se děly jenom hrozné věci!

„Kdybys tak věděl…“ Odvrátil jsem hlavu, ten jeho pohled jsem nesnesl. Byla v něm lítost, na to Malfoyové nejsou zvyklí! Jak se mi to jméno hnusí!

„Máte krásnou zahradu.“ Snažil se najít můj pohled a já mu ho nechtěl ukázat, nechtěl jsem vidět, jak se na mě dívá.

„O tu se starala matka…“ Popotáhl jsem. „Snažila se to tady všemožně zvelebit, ale nikdy nezakryje to, co tady jde tak strašně cítit, to nikdo nepochopí!“

„Nevěděl jsem, že máte stáje.“ Proč si se mnou tak povídal? Proč? Vždyť přece musel vidět, jak jsem na tom! Proč to neukončil hned?!

„To nevěděl skoro nikdo. Jen smrtijedi! Když tady chodívali na ty otcovy seance!“ Frknul jsem, nejraději bych toho muže vymazal ze svého života! Kéž by to tak šlo!

„Většina z nich už je v Azkabanu.“ Pověděl jako by to byla ta nejpřirozenější věc.

„Předpokládám, že do sbírky už chybím jen já a můj otec, že?!“ Poznamenal jsem kousavě, ale on si toho nevšímal, bylo mu to jedno.

„Ano.“ No, jo vždyť jenom mám jít do Azkabanu!

„No,“ Setřel jsem si tu ohavnou slzu. „Polehčující okolnosti, že jsem donášel Řádu, nebudou, protože většina Řádu natáhla brka. Už se těším…“ Proč jen tam tak seděl?! Sbíral jsem všemožně odvahu na to jej políbit, ale nebyl jsem schopen mu ani propůjčit pohled natož ho políbit!

„Já jsem člen Řádu.“ Usmál se lehce.

„No vždyť říkám, že žádné polehčující okolnosti nebudou…“ Syknul jsem.

„Provedeš mě?“ Vytřeštil jsem na něj oči. Já snad špatně slyšel! Utahuje si ze mě?!

„P-prosím?“ Vykoktal jsem udiveně.

„Budu za tebe svědčit, když mě tady provedeš.“ Usmál se. Proč? Proč to chtěl? Vždyť jsem mu řekl, že je to tady strašné a že to tady nenávidím, tak proč chce provést?!

„Já nevím…“ Moc se mi tady nechtělo provázet mého soka. Ale co, to slavné Malfoy Manor (plné sraček!) bude jím jenom zvelebeno!

„No tak, chci, vidět kde bydlí, ten který mi neustále ztrpčoval život a já ho stejně vždycky měl rád.“ Jedna perlička za druhou, jedeš Pottere, fakt že jo! Tohle je fakt dobrá lest! Hodná Malfoyových! Chytl mě za ruku a naklonil se k mé tváři. Ať mě políbí, prosím!

Díval se mi do očí a držel mě za ruku, nikdy jsem to nezažil, snad jen u matky, ale to bylo jen chvilku, než přišel otec. Viděl jsem, něhu, porozumění, to co mi v očích ukazovala i matka, ale u něj to bylo jiné, já cítil, že se nějak měním. Nevěděl jsem v čem, ale bylo to tak. Měl jsem z toho strach, neskutečný strach, netušil jsem, co to znamená, chvěly se mi rty, a měl jsem v krku knedlík o velikosti otcovy nenávisti k mudlům, třásl jsem se celý a on- jen seděl a v očích měl to slovo, které Malfoyovi neznají. Měl tam snad trochu lásky. Trochu…Prosím, neodejdi teď…

If I let you in, you'd just want out.
If I tell you the truth, you'd vie for a lie.
If I spilt my guts, it would make a mess we can't clean up.
If you follow me, you will only get lost.
If you try to get closer, we'll only lose touch.
Yes you already know too much, and you're not going anywhere.

 

     Náš první polibek nebyl pod hvězdami, jak píší básníci. Byl v mém temném, zeleném pokoji v tom strašlivě velkolepém Malfoy Manor (plném sraček!) a byl to můj vůbec nejděsnější polibek! Rty se mi chvěly tak strašlivě, že se mi rozechvěly čelisti a místo polibku to spíš vypadalo, že ho chci pokousat! V životě mi nebylo, trapněji, než právě v tu chvíli.

Legrační bylo, že se nad tím jen pousmál a řekl, že to měl stejně, když se poprvé políbil s klukem. A to mě mělo uklidnit? Bylo mi ještě trapněji! Ale co, teď už není.

S jeho dlaní ve své jsem ho provázel po Malfoy Manor (plném sraček!). Prohlédl si můj pokoj a řekl mi: „Vždycky jsem si představoval, co asi děláš, jak spíš, jak se třeba učíš ve svém pokoji. Bylo to zvláštní, vždycky mě tak podivně mrazilo.“

Nemohl jsem mu říct, že já na něj myslel trochu jinak a tak jsem jen přikývl a nechal jej dál koukat po tom zeleném hnusu.

Pokračovali jsme do koupelny, jedné z pěti, do těch dalších jsme ani nešli, všechny byly odporně stejné, odporně odporné.

Prohlížel si tu hnusnou vanu, ve které jsem se koupal, ve které se otec koupal. Díval se na ni jako na poklad a já měl chuť zvracet!

„Teď jsem se neubránil představě, jak tady ležíš v horké lázni.“ Usmál se na mě. „Promiň, jsem až moc opovážlivý.“ Já se díval na tu vanu a viděl jsem tam tu krev, kterou on neviděl. A bylo mi špatně. On se rozplýval, zatímco mě natahovalo. Ale usmál jsem se, abych mu udělal radost a viděl ty jiskřičky štěstí v jeho zelenkavých očích. Tak krásných.

„To je dobrý, to máš ode mě.“ Stiskl jsem mu ruku až trochu křečovitě, čímž jsem ho donutil opustit tu síň zla. On mě poslušně následoval, jako naši psi.

Kuchyň. Tam jsme se zastavili na delší dobu. Moc se mu tam líbilo, mě taky, kuchyni totiž vždycky vládla matka, tudíž v ní nebyly ani stopy po otcově krutosti. I Harry to poznal. Byla z té síně, velkolepé, jako všechno tady, cítit matčina něha a láska.

„Tady jsem to měl vždycky rád.“ Hlesnul jsem a podíval se na lehce zaprášenou kuchyňskou linku. Prstem jsem z ní setřel prach a sednul si, bylo mi jedno, že moje úžasné elegantní kalhoty utrpí zašpinění prachem, něco co snad nikdy nepoznaly. „Chodíval jsem se sem schovávat.  Zvláštní, že? Každý se chodí schovávat do svých pokojů a já utíkal do kuchyně. Víš proč?“ Zeptal jsem se a hledal jeho pohled někde mezi policemi s talíři a dřezem. Podíval se na mě tím zvláštním štěněčím pohledem.

„Ne, proč?“ Zeptal se mile a šel ke mně blíž.

„Je to jediná místnost v domě, kde měla převahu matka nad otcem. Tady jsem byl rád.“  Sednul si ke mně a položil mi hlavu na rameno. Vdechoval jsem vůni jeho vlasů a po dlouhé době jsem se cítil i trochu bezpečně. Co na plat, i kdybychom tam seděli celý den, nic by se nezměnilo na tom, co se stalo.

Obývací pokoj, tam to bylo takové neutrální. Jemu se líbil, jako všechno co bylo v tomhle kvartýru. Já, jak mě už znáte, měl jinou představu o kráse, ale dělal jsem, že je to tam v pořádku. Jeho krásné zelené oči padly na otcovo velké sametové křeslo u krbu. Viděl jsem ho, jak tam sedí u nohou naše dva psy a dělá jednu z těch svých obvyklých nudných činností aristokrata-čte, nebo přemýšlí. Harry nevěděl, jestli to má obdivovat, nebo raději mlčet a tak to vyřešil neutrálně.

„A co tady? Tady to bylo jak?“ Usmál se na mě. V mé tváři se vystřídal výraz postřeleného koně a štěněte honícího si vlastní ocas, když mi pohled padl na křeslo a pak na protáhlý stůl naproti němu. Vzpomněl jsem si na noc svých sedmnáctin, otec pozval všechny smrtijedy včetně samotného pána zla. Ten, jak se vědělo, dával nezapomenutelné dárky. Seděl v tom svém křesle a spokojeně to všechno pozoroval. Vzpomněl jsem si na bolest, hranu stolu otlačenou na mém podbřišku a symbol hada na obou zápěstích, na utěšující výraz mého kmotra, když mě pak odvedl do pokoje, na chuť se zabít, jen si na to vzpomenu.

„Otec vždycky sedával na tomhle křesle, u nohou mu leželi naši psi, vždycky jsem se na něj díval a chtěl být jako on. Z toho jsem se, ale, hodně rychle vzpamatoval. Matka tady moc času netrávila, jen někdy, lehávali s otcem na tom sofa támhle.“ Vyprávěl jsem a ukázal na zelené sofa dále od krbu. „To bylo jen zřídkakdy…“ Hlesnul jsem a pohled sklopil dolů, zase ty odporné slzy, dneska by se pořád jen chtěly ukazovat, nedovolil jsem jim to.

Procházeli jsme halou, kde byly vystaveny portréty našich předků. Od zakladatele rodu po mne! Dělalo se mi špatně. Hlavně z otcova obrazu, měl na něm tak arogantní výraz, jemu vlastní! Chtěl jsem ho zabít, je proto, že byl na obraze. Harrymu se líbil zvláště ten můj, měl jsem na něm takový plachý výraz, aby taky ne když byl namalován asi 2 týdny po mých sedmnáctých narozeninách!

Další pokoje jsme prošli jen letmo. Ruku v ruce, díval se pozorně, všechno jej zajímalo, ale oceňoval jsem, že se neptal, když poznal, že už o tom dál nechci mluvit. Byl jsem přesto rád, že to někomu, můžu, alespoň lehce a letmo naznačit. Ne že by se mi tedy ulevilo…

Vstupovali jsme zrovna do stájí, srazil nás pach hnijícího masa a já jen čekal, co uvidím. Zprvu se na nás vyřítili naši psi, irští vlkodavové, vrčeli a štěkali a já viděl jejich krví zašpiněné tlamy. Když mě poznali, sklapli a přikrčili se, čekali výprask, dobře věděli, co udělali a že otec by je za to nejméně proklel. Já ne. Harryho pořád po očku sledovali, cítili, že není čistokrevný kouzelník, ano, i na to je otec pěkně naučil, zabíjet mudly, jenže je nenaučil co dělat polovičním kouzelníkům a tak čekali na můj povel. Chtěli maso, já to z nich cítil, byli jako otec! Ostatně jaký pán, takový pes!

Harry si před tváří držel šátek a čekal, co se bude dít. Vedl jsem ho dál a už jsem slyšel ten známy dupot kopyt, tak vystrašených. Ti psi, jim vždycky naháněli hrůzu.

Hned první stáj, ta nejvíce opečovávaná, tak, aby se ti odporní psi nedostali dovnitř, byl v ní černý kůň mého otce. Ustrašeně chodil ze strany na stranu a věděl, co se stalo v těch dalších.

„Tenhle je mého otce. Stejně prohnilý jako on. Nikdy neměl nikoho jiného rád, jen jeho, proto ho moc nemusím…“ Ukázal jsem na něj. Harry si jej prohlížel. Vím, na co se chtěl zeptat, jen jsem čekal, jestli se odhodlá.

A pokračovali jsme dál. Stáj ohraničená jen pár prkny. Můj kůň. Chtěl přijít ke mně a schovat se, ale když viděl ty psy, začal pobíhat okolo své stáje a vyšilovat. Viděl jsem jeho zkrvavené nohy, pokousané od těch pitomých psů! A na jeho krku byly velké krvavé šrámy, taky od těch čoklů!

„Táhněte!“ Zařval jsem na ty krvelačné bestie a oni poslušně odkráčeli. Můj kůň přišel ke mně a řádně si mě očichal. Bál se, ale věřil mi, že mu neublížím, nikdy jsem mu neublížil, to jen otec. „Hidalgo.“ Pohladil jsem jej po krku.

„Ten je tvůj?“ Zeptal se Harry a lehce se dotknul jeho nosu.

„Ano. Nemám hůlku, abych ho uzdravil.“ Šeptnul jsem. Harry pohotově vytáhl tu svou a šeptal uzdravovací kouzlo.

To ale nebyl příčina toho odporného pachu shnilotiny. A tak jsme pokračovali k poslední stáji. Tam byl kůň mé matky, tedy spíše kobyla. Ležela na zemi, téměř sežraná od těch bestií. Moc toho z ní nezbylo, a to, co zbylo, příšerně smrdělo, že se to nedalo dýchat. Harry se na mě tázavě podíval.

„Ta byla matky…“ Hlesnul jsem. Vrátil jsem se k Hidalgovi, znovu jej pohladil a políbil na nos. Otevřel jsem jeho stáj a nechal ho vyběhnout ven. Zastavil se ve vratech ven, vždycky tam na mě čekal, když jsem s ním chodil jezdit. Jenže já mu teď nenasadím ani sedlo ani uzdu a ani se s ním nepojedu nikam projet.

„Běž Hidalgo, tady zůstat nemůžeš.“ Věnoval mi tázavý pohled. Měl mě rád, chodili jsme všude spolu. Musel jsem to udělat, neutekl by. „Hatti! Skolle!“ Ti psi přiběhli v minutě. Hidalgo to nechápal, ale utekl do lesa. Tak je to správný.

Pustil jsem i toho lotra od otce, ten nečekal, až na něj pošlu psy a radši utíkal za Hidalgem hned. Stejně mě nikdy neměl rád.

„Musel jsem to udělat.“ Oznámil jsem Harrymu, když se na mě nechápavě díval. „Stejně půjdu do Azkabanu, kdybych je nepustil, skončili by jako ta kobyla támhle. Ti psi jsou svině!“ Harry mě chápavě chytnul kolem ramen.

Zahrada. Nádherná. Dělala ji matka, proto se nevyrovnala ničemu v tomhle velkolepém Malfoy Manor (plném sraček!). Ty růže, kvetly a voněly, ani nevěděly, že už se o ně nikdo nepostará, že seschnou a opadnou, protože matka už je mrtvá.

Procházeli jsme se zahradou, vdechovali tu nádhernou vůni růží, drželi se za ruce a kradli polibky jeden druhému. Bylo to krásné, ale otec by tím opovrhoval. Už ho vidím! Ten jeho znechucený výraz ve tváři! Tak hnusný až mě zase málem natahovalo!

Malými dvířky v zahradě, jsme se dostali do našeho sklepení. Zdi byly nasáklé krví, kterou on neviděl, ale já, já ji cítil v morku kostí. Přesto jej zaujala jedna stěna, která byla jako jediná, nově natřená, tedy, mělo to tak vypadat.

„Cítíš to?“ Zeptal jsem se a pohlédl mu do očí. „Ten chlad! Tohle je dějiště nočních můr!“ Přikývl, chtěl vědět něco víc o té zdi. Sevřel mi ruku pevněji a stále na ni zíral. „Touhle zdí se vždy chlubil otec, když přišli noví smrtijedi…“ Šeptnul jsem a nechal ze stěny opadnout její bělavý nátěr. Byly na ní cákance krve, více než jen cákance, jiní by řekli, že na ní zemřelo nejméně 10 lidí a víte co? Měli by pravdu… „Krev mudlů. Neptej se, kolik jich tu zemřelo, já je nezabíjel, já jen v noci slýchával jejich křik. Otec se s nimi rád bavil…Mučil je, nechával je trpět…“ Hlas mi poskočil o oktávu výš. Hlasitě jsem polknul. Viděl jsem je tam! Všechny ty ubohé mudly! Jak trpěli, slyšel jsem jejich křik! Neubránil jsem se slzám.

„Draco…“ Objal mě Harry. „To je v pořádku, už se to tady nebude dít, neboj se, já to nedovolím, vím, že si za to nemohl ty…“ Šeptal mi do ucha a já jen přemýšlel nad tím, proč neodešel, proč mě nezabil? Po tom všem co ví?

„Jenže, ty si je neslyšel křičet, prosit o odpuštění, když ani nevěděli, co vlastně udělali. NESLYŠEL SI JE PROSIT O SMRT!...“ Křičel jsem a slzy mi tekly proudem po tvářích.

„Draco…“ Šeptal a hladil mě po vlasech, stiskl mě pevně v náručí.

„Nenávidím svého otce! Je to ten nejhorší člověk na světě! Je horší než Voldemort! Ti dva by si mohli z fleku podat ruce! Jsou odporní jako sama smrt, dělá se mi z nich špatně!“

Pochopil. Musel se zeptat, já mu to nevyčítám…

Tell me that you need me 'cause I love you so much.
Tell me that you love me 'cause I need you so much.
Tell me that you need me 'cause I love you so much.
Say you'll never leave me 'cause I need you so much.

 

     „Draco, co ti otec udělal?“ Podíval jsem se mu do očí. A začal vyprávět.

Povídal jsem mu o tom, jak mě otec od začátku bil, ale jizvy jsem mu neukázal. Řekl jsem mu i o tom, když za mnou poprvé přišel. Bylo mi asi 10 nebo 11, nevím, byl opilý. Já už spal a on za mnou přišel do pokoje. Svléknul mě, osahával mě a musel jsem mu kouřit. Pak už se to jenom stupňovalo. Poprvé mě znásilnil, když mi bylo 12, asi si řekl, že mu kouření zkrátka nestačí a pravděpodobně mu nechtěl dát ani Severus.

Tu noc, kdy to poprvé udělal, jsem umřel, tam na té odporné posteli u mě v pokoji, zůstala ta normální duše. V realitě už chodilo jen tělo, taky se to hodně rychle poznalo, matka to poznala.

Vyprávěl jsem mu o tom, jak mě navštěvoval všude, kde jsem se hnul, kromě kuchyně, tam bývala matka, tam nemohl.

Řekl jsem mu i o oslavě mých sedmnáctých narozenin o nezapomenutelném dárku od pána zla.

On poslouchal, hladil mě po vlasech a slíbával mi z tváří slzy bolesti. Poprvé jsem to někomu řekl, poprvé a naposledy.

Když jsem dovyprávěl, políbil mě na rty a pověděl mi něco, co mi ještě nikdy nikdo neřekl. Jak už jsem řekl milionkrát, tahle slova neměli Malfoyovi ve slovníku.

„Miluji tě.“ Šeptnul tiše, ale já jej slyšel. Strnule jsem na něj zíral a zvažoval, jestli to vůbec dokážu říct já. Musel jsem to alespoň zkusit. Pro něj. Pro ty jeho nádherné oči.

„M-m-miluji tě.“ Zopakoval jsem přerývavě. Bylo mi do pláče, ruce se mi chvěly a dech přerýval. Líbal mě na rty a já v duchu prosil, ať mi to opakuje pořád dokola, protože to potřebuju. Ať mi řekne, že mě potřebuje, protože já jej miloval, strašlivě jsem jej miloval.

Don't go, I can't do this on my own.
Don't go, I can't do this on my own.
Save me from the ones that haunt me in the night.
I can't live with myself, so stay with me tonight.
Don't go, I can't do this on my own.
Don't go.

 

     Doteď netuším, jak jsme se dostali k tomu, že přede mnou stál, ruce měl v těch okovech, co tam měl otec na mudly a strašně se smál. Asi mě chtěl rozveselit, nebo si to jen tak chtěl zkusit, vážně nevím. Seděl jsem naproti němu a usmíval se, protože, vážně, jak tam tak stál a nemohl nic dělat.

„A co uděláš teď, ty nádhero?“ Zasmál jsem se mu.

„Předpokládám, že mě teď pustíš.“ Podíval se na mě štěněčím pohledem, ale já se dál jen smál.

„Nemám klíče.“ Uchechtnul jsem se. Teď už se pomalu přestal smát.

„Řekni, že si děláš srandu.“ Smál se, ale už mu to nebylo vtipné.

„Ne, nedělám.“ Smál jsem se a šel k němu. „Ale, dalo by se toho využít.“ Chytl jsem ho za boky. Rty jsem se přisál na jeho, hledal jsem jeho jazyk a dráždil ho. Chvíli jemně, pak trochu vášnivěji. Jeho tělo bylo přitisknuto na mém, takže jsem okamžitě poznal, co znamená tak boule v jeho kalhotách. Přitisknul jsem si jej ještě blíže a užíval si jeho chvějícího se těla.

Odepínal jsem mu košili, pomalu, knoflíček po knoflíčku, on jen nesouhlasně mručel. Přece nebudu spěchat, ne? V takových situacích se nespěchá. Konečky prstů jsem bloudil po jeho břiše, bylo krásně vypracované z famfrpálu, radost pohledět. Chvěl se a naprázdno otevíral pusu, když jsem přejel po jeho slabinách.

Jazykem jsem přejel po celé délce jeho břicha od krku až dolů. Vrátil jsem se k jeho bradavkám a jemně je škádlil. Teď bylo v jeho kalhotách opravdu těsno, nikdy bych nevěřil, jakou nádheru tam může schovávat.

Rozepnul jsem mu kalhoty a stáhl je dolů ke kotníkům i s trenýrkami. Tak teď jsem měl v kalhotách těsno já. Bylo to velkole-NE! To slovo nenávidím! Bylo to famózní, tedy teď jsem opravdu zněl jako prvotřídní buzerant. Ale! Důležité je, že to opravdu bylo F-A-M-Ó-Z-N-Í! Nekecám!

Sevřel jsem tu jeho chloubu v dlani a jemně jej třel. Slyšel jsem jeho tiché steny a vzdechy. No ano, chtěl víc, ale já jsem věčný skrytý romantik. (Tedy to je vážně romantický znásilňovat mého milence v mučírně mudlů! Jedeš Draco! Jsem fakt třída!) Já na to šel pomalu. A jemu, ač to nepřiznával, se to moc líbilo, a když říkám moc, myslím tím MOC!

No ano, hladil jsem jej jednou rukou na přirození a druhou jsem mu hladil břicho. Věnoval jsem mu jeden velmi vášnivý, opravdu velmi, protože mu ze rtu stekl pramének krve, polibek. A pak jsem se přesunul k jeho údu. Jazykem jsem obkroužil jeho špičku a ochutnal jeho kapičku touhy.  Můj jazyk si ale, všeobecně rád hraje a provokuje. Moje uši rády slyší vzdychat toho Spratka touhou. Bloudil jsem po celé délce jeho chlouby. A on sténal. Moc sténal.

Vzal jsem ho do úst. A kouřil ho. A jemu se to líbilo, moc se mu to líbilo. Byl jsem docela rád, že měl ty ruce v okovech, protože by mi jistě chytnul hlavu a přirážel si ji naproti sobě, ale takto, jsem měl převahu já! Sál jsem jej dál, až do chvíle kde se mu stáhly všechny svaly v těle a já ucítil slanou pachuť jeho semene.

Podělil jsem se s ním, začal jsem jej líbat, ucítil jsem, že mu uniklo z úst. Musel jsem se odlepit a podívat, jak s tou nádherou na tváři vypadá. Rukávem jsem si utřel ústa. Musel jsem se usmát.

„Copak?“ zeptal se nechápavě.

„Máš něco na tváři.“ Zasmál jsem se a políbil jej. On se taky usmál.

„Draco…“ Podíval se na mě nesměle a já se v jeho pohledu snažil zjistit, co se chystá říct. „Chci tě!“ Dobrá, musím říct, že tohle jsem nečekal. Nemohu říct, že já jej nechtěl, chtěl a moc!

„Vážně?“ Jako bych nevěděl, že je to pravda. Já jej jen rád provokoval. Chtěl jsem, aby mluvil, říkal, co chce, protože mě to nesmírně vzrušovalo.

„Chci, aby ses taky udělal, chci ochutnat tvoje sperma! Chci vidět tvoji tvář v extázi, chci slyšet tvoje slastné vzdechy!“ Říkal to tak přesvědčivě, že tomu prostě nešlo odolat.

„Potřebuju tvoji hůlku!“ Šeptnul jsem mu do ucha, tak žhavě, že jsem na vlastní oči viděl, jak se mu znovu postavil. „Myslíš, že mě bude chvíli poslouchat?“ Prstem jsem mu přejel po páteři, když jsem se zohýbal pro jeho hůlku. Vzrušeně se prohnul, jako kočka, ne pořádný kocour!

Musel jsem jej připravit na tu penetraci, ach ano, i na tohle jsou dneska kouzla, předpokládám, že je určitě vymýšlel někdo jako Severus. Jo, to by k němu sedělo.

Když byl dostatečně lubrikován, přišly na řadu prsty. Začal jsem samozřejmě s jedním, Harry se slastně kroutil, když jsem našel jeho prostatu. Přidal jsem další, nebolelo ho to, bylo poznat, že už taky s někým byl. Určitě, ale ne tak, jako já. A nakonec jsem přidal třetí. No, jemu se to samozřejmě líbilo čím dál tím víc.

„Draco!“ Vydechnul. „Neprotahuj to! Prosím!“ Škemral mile, to se mi líbilo, jenže i já už chtěl nějakou tu úlevu.

Osvobodil jsem svého Draca-juniora, a ztěžka jsem zasunul. Znovu se tak vzrušeně prohnul. Chvíli jsem počkal, aby si zvyknul, nechtěl jsem být jako otec. Začal jsem přirážet a on mi vycházel vstříc tak poslušně! Jednou rukou jsem držel jeho boky a tou druhou zatím zpracovával jeho úd ve stejném rytmu, jako jsem přirážel. Bože, bylo to dokonalé! Nikdy jsem nezažil nic krásnějšího než tohle!

Položili jsme se znaveně na naše svršky, rozházené po zemi. Dívali jsme se jeden na druhého a usmívali se. Jak romantické, že? Naše prsty se vzájemně proplétaly, naše zraky bloudily po těle toho druhého, sytily se tím pohledem.

Brzy jsem poznal, že tato chvíle má osudem předurčeno být zničena. Vlastně jsem to poznal přímo v té chvíli.

Zrovna jsem Harryho laskal po bocích, když se mé noční můry přenesly do reality. Neslyšel jsem je přicházet, ale slyšel jsem ten zhnusený vzdech, ve chvíli kdy vešly. Jak jsem mohl prosit o záchranu, když jsem sám nebyl s to nic udělat? Jak vůbec můžu sám se sebou žít? Prosím, zůstaň tu ještě, ještě chvíli…

 

Save me from the ones that haunt me in the night.
I can't live with myself, so stay with me tonight.
Don't go.

     „Draco! Krvezrádce, odporný parchante!“ Ozvalo se ode dveří sklepení. Hned jsem poznal, komu hlas patřil, ale když máte ze svých nočních můr smrtelný strach, lehce se stane, že se bojíte je sami sobě přiznat. Naštěstí, jsem jeho odpornému pohledu čelit nemusel, on totiž jednal za nás za všechny. „Crucio! Ty bastarde!“ Křiknul. Než jsem poznal, komu byla kletba určena, musel jsem si projít fází otázky, za co že mě to vlastně bůh trestá? Ne, že bych tedy na nějakého věřil.

Pak mě zaplavila to vlna bolesti, o které jsem doposud jen četl. Naštěstí jsem neměl tu čest ji ochutnat, do teď. Víte, nikdy jsem nevěřil na to, že má někdo štěstí a někdo smůlu, vždycky jsem věřil na osud, na možnost volby. Pokaždé, měl-li jsem možnost volit, musím se veřejně přiznat, volil jsem špatně, ať už ze strachu, ze kterého jsem měl strach, nebo z donucení o které jsem nestál. Můj druh naopak, vždy volil moudře, tak, jako by volil každý, kdo má špetku srdce.

A tehdy mi to došlo, ve víru té strašlivé bolesti, ve chvíli kdy jsem slyšel Harryho, jak teskně volá mé jméno, právě tehdy jsem prozřel. Nebylo to rodinou, nebylo to otcem ani nikým jiným, všechno to bylo jen a jen mnou. Tu bolest mi nezpůsoboval otec, tu jsem si způsoboval sám. Vším, čím jsem prošel, jsem prošel jen proto, že jsem si to tak zvolil. Nemám právo na někoho svalovat vlastní vinu, byť by mi to bylo sebevíce milejší. Nechal jsem se mučit, byla to moje volba, jen moje…

Bolest přešla. Já otevřel oči a mžoural do temného sklepení. Prakticky nic jsem neviděl, jediné co mne přimělo rozjasnit mysl, bylo pomyšlení na trpícího Harryho.  Se vší námahou, jež si člověk sám způsobí, jsem vstal a hledal jej. Neslyšel jsem. Nic a nikoho. Přesto mi však něco říkalo, že jej musím za každou cenu najít. A taky našel.

Můj otec nad ním stál a zrovna chtěl říct tu nejhorší kletbu. Co teď udělám? Jak zastavit nejhorší kletbu? Jedno řešení mě napadlo a možná by to pro jednou byla správná volba, jenomže osud se nedá jen tak přelstít…Ne ten můj…

Nebyl to strach z vlastní smrti, nebyl to strach z otce, byla to jen čistá náhoda, že se mi podařilo přežít a zachránit přitom i Harryho před jistou smrtí.

Ve chvíli kdy se měla nejhorší z kleteb přilnout k mému milenci, jsem jej chytnul za ruku a posunul o kousek dál, takže se mu vyhnula. Stál jsem vedle něj a pocítil k mému otci hlubokou nenávist. Chtěl jej přece zabít.

Vyrazil jsem proti němu, v ruce jsem neměl ani zrnko prachu jen jsem proti němu vyrazil, nahý a slabý. Co jsem čekal?

Než jsem, ale stihnul sám sebe zastavit, už jsem mu stál tváří v tvář. A teď na mě chtěl použít jinou kletbu, ani nevím, co za kletbu to bylo, neznal jsem ji, byla to jedna z těch jeho slavných, které si sám vymyslel.

Čekal jsem, že ucítím strašlivou bolest, nebo že se rozpadnu v prach, ale jediné co jsem ucítil, byla rána do hlavy o stěnu. Podíval jsem se kolem sebe, ale viděl jsem jen tlupu Harry Potterů tancovat s hvězdičkami kolem mojí hlavy.

Když jsem se konečně rozkoukal, viděl jsem Harryho ležet na zemi, z úst mu vytékal pramének krve. Běžel jsem k němu, ale otec mě zastavil.

„Odporný spratku!“ křikl a už-už na mě mířil hůlkou, aby mě zabil. Spatřil jsem cosi železného ležet na zemi, nevím ani co to bylo, ale bylo to ostré. Hodil jsem to po něm.

Potácel se směrem ke mně s tím podivným železem zabodnutým v čele. Nestihl ujít ani metr a svalil se na zem. Nechal jsem ho tam.

Běžel jsem za Harrym. Na něm mi teď záleželo nejvíce. Po tvářích se mi valily slzy a já tušil, co nastane až k němu doběhnut.

 

Don't go.

     Slzy mi stékaly z mé tváře na tu Harryho. Hladil jsem jej po tváři a líbal na nehybné rty. Chvělo se mi tělo, zatímco to jeho se nehnulo ani o píď.

Přece jej teď nemůžu ztratit, ne teď když jsem jej konečně našel, ne po tom co jsme spolu prožili, to přece nejde! Pochopil jsem, že můj osud je zpečetěn, že jsem si ho sám zpečetil.

Přesto jsem jej objal, líbal na tváře, cítil, jak jeho dech slábne, a prosil jsem, prosil:

„Miluji tě…Prosím neodcházej…“

 

Don't go…