Neodcházej...2

Anotace: -

Neodcházej…2

     Chystal večeři, jídlo pro jednoho, zase bude muset večeřet sám. Vždycky musí. Pokusil se o chabý úsměv, jen tak. Nešlo mu to. Sedl si na židli a uslzenýma očima sledoval prázdný talíř na stole. Kdyby tak mohl večeřet s ním…

Rychle vstal a setřel si slzy, věděl, že je Harry nikdy neměl rád, ne u něj. Naložil na talíř jídlo, upravil si svůj, jako vždy, elegantní oblek a narovnal límec košile.

„Tak pojď, zlato.“ Nahodil svůj profesionální úsměv, ulíznul si světlé vlasy dozadu a vydal se do ložnice. Nepřestal se usmívat, když jej viděl ležet na posteli. Přistoupil ještě blíže, dřepnul si k posteli a podíval se do kalných očí jeho milence, aniž by se přestal usmívat, jenže se usmíval smutně.

„Zkusíš se sám posadit, už ti to šlo.“  Stále se mu díval do těch kalných očí a Harry se snažil pomalu zvednout.

Po tom útoku Dracova otce ochrnul na celé tělo, nic necítil, nic nevnímal, jen pohyboval očima. Teď, ale, díky Dracově vytrvalé péči už může hýbat hlavou, rukama a trochu zády. Doktoři říkali, že už se nikdy neuzdraví, ale Draco tomu nikdy nevěřil, ani teď tomu nevěří, když už se mu povedl takový pokrok. Budou se snažit dál, jako b doktoři nikdy nic takového neřekli.

Draco mu podal svou pravou ruku, jako záchytný bod. Harry se snažil přitáhnout, zvednul se asi do 30°, pak jej ale opustili síly a už jej musel do sedu zvednout Draco. Usmál se na něj.

„Jsi šikovný, vidíš, jaké děláš pokroky, za chvíli už budeš úplně zdravý.“ Vtisknul mu polibek na čelo. Harry se usmál, podíval se na něj tím svým štěněčím pohledem.

„Děkuji, Draco.“ Zasípal, jeho hlas ještě nebyl, úplně zdravý. „Tohle jsem vážně nechtěl…“

„Tiše…“ Líbnul jej na rty. Byly studené, chladné… „Já vím, že ne, neomlouvej se, to já bych se měl omluvit, měl jsem to schytat já, měl jsem tam umřít…A ty jsi mě měl nechat…“ Neudržel slzy, už to není ten starý Draco, už ne. A už hodně dlouho neplakal před Harrym, vždy jen když byl sám, aby o tom Harry nevěděl, nechtěl jej rozrušovat, už tak to měl dost těžké.

„Draco…“ Šeptnul smutně.

„Vystydne ti večeře…“ Setřel si slzy do rukávu bílé košile. Přehodil si Harryho pravou ruku přes rameno a pomohl mu vstát.

„Draco…“ Zkusil to znovu. „Nechci, abys…“

„Já vím…Tak už pojď.“ Nedíval se na něj. Nechtěl, aby viděl jeho slzy, nechtěl, aby se trápil. „A snaž se chodit, docela se proneseš.“ Pokoušel se o vtipkování, to mu už taky nešlo, ne po tom všem.

Trhavými pohyby se snažil dojít do kuchyně ke stolu, kde mu Draco nachystal snídani. Cítil, jak se Draco trápí, cítil, že mu není dobře. Ani jemu nebylo zrovna nejlépe, nikdy nechtěl, aby se o něj musel Draco starat, ale nechtěl ani, aby umřel, proto skočil do kletby místo Draca. Miloval ho, ne, miluje ho, strašlivě ho miluje.

„Miluji tě, Draco…“ Vtisknul mu polibek na tvář a ucítil hořkost jeho slz. Draco mu dlouze pohlédl do očí, ty krásně šedomodré oči, oči barvy nebe před bouří…Nebyla v nich zloba, byla v nich lítost, láska, sebe nenávist.

„Já tebe víc.“ Přitisknul se svými bledými rty na jeho, světle červené. Posadil jej do židle.

„Nemusíš se o mě starat…“ Hlesnul Harry a sklopil pohled do jídla. Cítil se provinile, nechtěl dělat Dracovi starosti.

„Co to plácáš?!“  Dřepnul si k jeho nohám a podíval se mu do tváře, hledal jeho pohled. Nemohl ho najít a tak mu dlaní zvedl hlavu. I Harry plakal. „Já se o tebe chci starat, rozumíš?!“ Řekl přísně. „Takové kecy si nech! Myslíš, že kdybych se o tebe nechtěl starat, tak si na tom tak jak si?!“ Hleděl mu do očí, pocítil jistou sílu, bojovat za něj dál, i kdyby to bylo zbytečné. „Nestarám se o tebe špatně, nebo snad ano?“ Pípnul trochu smutně. „Já vám, že to není bůhví jaký luxus, ale snažím se! Pracuju po večerech jako mezek, abych se ti pak mohl celý den věnovat! A tohle všechno dělám, protože tě miluji a protože to chci dělat! Nechci, abys mi byl vděčný, jen chci, aby ses uzdravil, abychom si pak mohli v klidu žít, tak jak jsme původně chtěli…“ Znovu mu po tvářích sjely ty hořké slzy.

Harry plakal, ano, Draco pro něj obětuje opravdu hodně, snaží se, dře! Co by jen pro něj mohl udělat on?

„Promiň Draco, nemyslel jsem to tak…Já jen, že je mi líto, že musíš všechen čas trávit se mnou a dřít, jen abych já se měl dobře…“ Vzlykal smutně. „Nic mi nechybí, jsem rád, že to pro mě děláš, jsem rád, že ses na mě nevykašlal, i když si mohl, miluji tě, strašně moc! Jen nechci, aby ses trápil…“

„Harry…“ Šeptnul Draco. Moc často mu jménem neříká, jen když jde o vážnou věc… „I kdybych ze sebe měl sedřít kůži, nebo vypotit krev, cokoliv! Udělám pro tebe, co ti na očích uvidím! Já nechci, nikdy tě nechci vidět znovu brečet! Buď trochu chlap! Porazil si pána zla pro Krista! Jediné co nikdy nedokážeš, Harry Pottre, je odehnat mě od tebe! Teď si sníš tu večeři, já tě odvedu do postele, půjdu do práce, a ty mezitím budeš přemýšlet, jak se co nejrychleji naučit znovu chodit!“ Usmál se na něj. Myslel to vážně, chtěl mu pomoct, nic jej od něj nemohlo odehnat, nic! Uviděl Harryho úsměv, zvedlo mu náladu, že jej Draco nikdy neopustí. Však on Draca také ne, ani kdyby měl zdravé nohy.

„Jsem rád, že si to pochopil dost jasně!“ Podíval se na něj naoko přísně Draco a chytnul jej za ruku. „Budeš to mít studené, tak jez, ať si dost silný, zítra budeme trénovat chození, myslím, že do měsíce budeš běhat jako, ten jelen, co ho máš za patrona.“ Usmál se znovu, znovu nefalšovaně, i on pocítil novou touhu bojovat! Jako by chytnul novou mízu, jako by najednou všechno zase dávalo smysl. S nadějí pohlédl Harrymu do očí.

„Miluji tě!“ Vyhrknul Harry s úsměvem.

„A já tebe!“ Vtisknul mu polibek na rty. Poté vstal a sednul si naproti němu, aby sledoval, jak mu chutná.

„Musíš dneska zase jít?“ Zeptal se Harry, když ztěžka polknul první sousto.

„Už jsem ti to přece říkal, musím vydělávat.“ Podepřel si hlavu dlaní a prstem si kreslil po stole. Cítil Harrho pohled, ale nechtěl se na něj dívat.

„Ani pro jednou, nemůžeš zůstat? Mohli bychom trénovat trochu jinak než chozením…“ Usmál se. Draco zvednul hlavu, aby se přesvědčil, že dobře slyšel. Viděl Harrho oči plné jiskřiček.

„Ty lišáku jeden!“ Zasmál se. „Copak…ty…už, něco…cítíš?“ Zeptal se nesměle Draco. Hleděl mu zpříma do očí, aby mu neunikl ani jediný náznak, ať už čehokoli.

„Včera večer, když si odešel, zkoušel jsem masturbovat…“ Začervenal se nesměle.

„Ty si se sám sebe dotýkal, aniž bych u toho byl?“ Znovu se naoko urazil, ale nesmírně jej to potěšilo. Cítil změnu k lepšímu, snad už konečně.

„Nechtěl jsem se ztrapnit…Draco, chci tě!“ Zahleděl se mu do šedomodrých očí. Draco se usmál. Na tváři se mu objevil ten jeho typický šibalský úsměv, ten který znal z dřívějška.

„Vážně?“ Povytáhnul jedno obočí a nepřestával se usmívat.

„Ano!“ Přitakal Harry rychle.

„Až dojíš tu večeři, ty můj malý blázínku!“ Nečekal, pustil se do jídla, jako by nedostal týden najíst. To všechno jen proto, že toužil po chvilce s Dracem, po malé chvilince, kdy možná neodejde. Třeba dnes neodejde.

Draco jej sledoval s úsměvem na tváři, nikdy by si nepomyslel, že jeho přítomnost může někoho, kdo se nemohl ani hnout, přimět k takové snaze, že to, že s ním chvíli bude, mu tolik zvedne náladu. I jemu samému to zvedlo náladu, toužil po svém milenci stejně jako Harry po něm, ne, ještě víc!

Idylicky se rozplýval nad hltajícím Harrym, konečně se taky pořádně nají. Teď jej napadlo, že už měl dávno odejít do práce, ale pro dnešek by se mohl zdržet, dnes ano.

Když Harry dojedl poslední sousto, zasněně se na Draca usmál. Draco mu úsměv oplatil stejnou mincí, vstal ze židle a pomohl svému drahému do ložnice. Cítil, jak se Harry chvěje vzrušením, i on měl lehké chvění.

Opatrně jej položil na postel, věnoval mu jeden dlouhý a vášnivý polibek, který vyjádřil tolik lásky k jeho osobě, že ani nemusel nic říkat. Odepínal mu titěrné knoflíčky košile a Harry se snažil o totéž. Šlo mu to hůře, city v prstech také někdy ztrácel.

Draco mu jazykem přejel po hrudi, Harry se zachvěl a spokojeně zamručel. Draco se musel usmát. Vrátil se k jeho, po dlouhém nic nedělání, nevypracovaným prsům. Špičkou jazyka obkroužil jeho bradavku a lehounce ji stisknul v zubech. Harry vzršueně syknul.

Opakoval to i na druhé, zatímco pomalu rozepínal zip jeho kalhot. Kleknul si mu do klína a stáhnul kalhoty. Harry z něj nespouštěl pohled. I on se chtěl dotýkat těla jeho milence.

Natáhl se k Dracovi a hladově jej políbil. Draco se nebránil právě naopak, byl rád, že se Harry snaží se hýbat. Dlaněmi přejížděl po jeho bocích a hrudi, krásné alabastrové hrudi. Draco se na něj usmíval.

„Draco, chci tě kouřit!“ Hlesnul Harry. Draco se široce usmál a zahleděl se do jeho zelenkavých očí.

„To se ke mně prvně musíš dostat!“ Načež si lehnul na záda, do Harryho klína. Harry nesouhlasně zafuněl.

„Draco! Ty jsi tak zlý!“ Syknul naoko uraženě a snažil se zvednout do sedu. S pomocí Dracových noh, za které se přitáhnul, se mu to podařilo. Neohrabaně si nalehnul na Dracovu hruď. Draco se jen zasmál. I Harry se smál.

„No vidíš!“ Podrbal Harryho ve vlasech. „Jak se ti to povedlo, pane Pottre! Ty mě musíš vážně moc chtít!“ Vtipkoval pobaveně.

„Ani nevíš jak!“ Vyhrknul vzrušeně Harry. Líbal alabastrovou kůži jeho milence, hladil světlé chloupky vedoucí do jeho kalhot, stihl i sledovat, jak Draco slastně přivírá oči.

Rychle mu rozepnul kalhoty a ještě rychleji je stáhnul ke kolenům. I Draca ta rychlost překvapila, ale neprotestoval. Harry se posunul hlavou nad Dracův klín. Do dlaně uchopil, ten majestátní úd a špičkou jazyka slíznul kapičku touhy, jež z něj vytékala. Blonďák slastně zavřel oči. Nečekal, dráždivě obkroužil jazykem jeho žalud a poté si jej vzal do úst.

Hlavou začal pohybovat nahoru a dolů. Draco jen slastně vzdychal a sténal. Velmi se mu to líbilo, po tak dlouhé době, zase jen s ním, ani se mu nechtělo odcházet.

„Opovaž se mě nechat udělat!“ Syknul skrz pevně zaťaté zuby Draco a v dlaních mačkal povlečení postele, až mu bělaly klouby. Harry se musel usmát, to ví, že ho nenechá, bude to prodlužovat, co jen to půjde, chce Draca trochu potrápit, než mu zase na noc zmizí.

Zvednul hlavu a dlouze se podíval Dracovi do očí, tedy, až po tom, co je otevřel ze soustředěného kousání si spodního rtu.

„Co bys chtěl teď?“ Zvednul rošťácky obočí Harry. Draco se mlčky posadil, ze rtu mu stékal pramének krve. Do dlaní chytnul Harryho tváře, políbil jej, vášnivě, hladově, nechal jej slízat jeho krev. Pomohl Harrymu se posadit, přitáhnul si jej k sobě, až se jejich údy dotýkaly.

„Teď,“ Uličnicky jej políbil na nos a přitáhnul si jej ještě blíž. „Chci tebe…“ Vydechnul vzrušeně. Harry jej objal kolem pasu a přitáhnul se nad jeho klín. „Počkej ještě.“ Zasmál se pobaveně Draco a lehce svého milence zbrzdil. „Takhle by to moc bolelo…“ Zatímco jej laškovně kousal na krku, rukou šátral pod matrací pro lubrikant. Když jej konečně našel, nanesl jej trochu na Harryho dlaň a trochu na svou.

Harry samozřejmě nečekal a začal Dracovi třít dlaní úd, zatímco Draco připravoval jeho vstup. V momentě, kdy byli oba dostatečně připravení, se Harry znovu přitáhnul nad Dracův klín. Tentokrát jej ovšem Draco nezastavil, právě naopak, ještě mu pomohl.

Dlaní si přidržel pyj, když na něj Harry dosedal, oba hlasitě sténali. Hrudníky se přitiskli k sobě, rty se slepily a jazyky se proplétaly ve vášnivém přirážení.

Za nedlouho už oba leželi zpocení vedle sebe, dívali se do očí, nikdo z nich nechtěl porušit to krásné vše říkající ticho, přesto, jeden z nich musel.

„Draco…“ Šeptnul Harry a přejel svému milenci prsty po bílé tváři. „Mám strach…“ Draco chvíli přemýšlel, v jakém kontextu mu to říká, ale vzhledem k tomu, že na nic nepřišel, musel se zeptat.

„Pročpak?“ Usmál se a vtisknul mu jeden letmý polibek na rty.

„Že se nevrátíš…“ Sklopil pohled, jako pes, který čeká ránu, jenže on ji nedostane, ví, že Draco by mu nikdy neublížil. „Myslím jako, že by se ti mohlo něco stát, nemohl bys…Víš…Zůstat dnes doma?“

„A to bys chtěl? Aby se mi něco stalo a já se nevrátil?“ Zeptal se ublíženě Draco, přišlo mu to od Harryho trochu kruté.

„Ne, samozřejmě, že ne!“ Zvedl pohled a podíval se Dracovi upřímně do očí.

„Tak proč nad tím přemýšlíš?“ Vyhrknul na něj ublíženě. „Už jsem ti to přece vysvětloval tolikrát, prosím, víš přece, že se mi od tebe nechce, že bych tady s tebou strašně rád byl, ale víš, že to nejde, nejsme na tom zrovna nejlépe, musím vydělávat a ty to víš…“ Zopakoval jako už snad po tisící, mluvil pravdu, nelhal, opravdu chtěl být raději s Harrym, ale nešlo to…

„Omlouvám se, jen…“ Položil si hlavu na Dracův hrudník. „Cítím se tady tak strašně sám, když tady nejsi…Když mám noční můry, chtěl bych se probudit vedle tebe…nebýt tu pokaždé sám…“ Hlesnul zkroušeně.

„Chtěl bych, lásko, ale opravdu to nejde…“ Pípnul a v hlavě se mu honily jeho noční můry, ty které ho provázely každý den, každou noc, vždy a to ne jen když byl sám i když byl s Harrym. Ale on mu o nich neřekne, nikdy mu o nich neřekne…Raději jej jen políbil do vlasů.

„Neopustíš mě, že ne?“ Šeptnul Harry. Lehnul si zpátky vedle Draca, aby viděl jeho oči, až mu bude odpovídat.

„Nikdy…“ Díval se mu hluboce do očí a políbil jej mateřsky na čelo. „Budu už muset jít…“ Podíval se na nástěnné hodiny naproti postele.

„Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor…“ Chytl mu Harry pevně dlaň.

„Slibuji, miluji tě.“ Políbil jej sladce, vstal a začal se pomalu oblékat. „A ty mi slib, že se mi naučíš věřit a budeš na sebe dávat velký pozor, až odejdu, mám o tebe vždycky strašný strach.“ Usmál se na něj mile a zapínal si knoflíčky košile.

„Slibuji.“ Pípnul Harry a sledoval svého milence pomalu se oblékat. Věděl, že za nedlouho mu odejde, proč s tím nemohl nic udělat? Tolik by teď chtěl vstát, postavit se na vlastní nohy, chytnout Draca za ruce a vtáhnout jej zpátky na postel. Kéž by to tak šlo…

Neodolal. Zkusil se posunout, nohy svěsil z postele a chtěl se na ně postavit, jenže se mu podlomily kolena. S dunivou ránou dopadl na zem. Draco, který si upravoval vlasy před zrcadlem, k němu rychle přiskočil a pomohl mu zpátky na postel.

„Není ti nic?“ Zeptal se starostlivě a kontroloval, jestli si Harry skutečně nic neudělal. I když Harry mlčky kroutil hlavou. „Říkal jsem ti přece, že budeme trénovat zítra.“ Usmál se Draco a pohladil jej po tváři. „Musíme začít pomalu, ještě se ti dost neuzdravily svaly, víš, zítra ti s tím pomůžu, neboj.“ Políbil jej na čelo a přikryl peřinou až po bradu.

Harry se stejně pomalu a s velkou námahou posadil a zády se opřel o zeď u postele. Dál se smutně díval na Draca chystajícího se k odchodu, jen když na něj Draco pohlédnul, nasadil úsměv hodný divadelního herce.

Draco si oblékl dlouhý kabát. Obul si elegantní lesklé, kožené boty a vyrazil ke dveřím. Podíval se na Harryho.

Neslyšně stisknul kliku vchodových dveří. Znovu se zastavil a podíval se Harrymu do očí. Seděl tam na posteli, usmíval se na něj. I Draco se usmíval. Jenže on cítil z toho Harryho úsměvu tu tichou prosbu, to jediné slovo, které nevyřkl, ale bylo cítit z jeho smutného, pomalu opadajícího úsměvu. Slovo, které i když za sebou zavřel dveře a hlasitě vydechnul, aby se nerozbrečel, které i když se mu v hlavě rojily myšlenky, že nebudou mít z čeho žít, které jej donutilo vejít zpět do nuzného bytu, dojít až k posteli jeho milence, obejmout jej a šeptat mu do ouška jak strašně jej miluje…To slovo. To jediné slovo.

Neodcházej…