Gesto, které nelže.

Anotace: K vánocům jsem si připravil jednu takovou lehčí, psanou vlastně docela brzo ráno po návrátu z jednoho kulturního zařízení.

Gesto, které nelže.

 

 

Taneční klub. Krátce po půlnoci.

 

Stál jsem u baru a pomaličku popíjel ze skleničky vodku. Ostrá příchuť mi nesmírně lahodila, a přesto nebyla ostrá natolik aby „kopala“.

Chtěl jsem si jen dát panáka a pak jít po nevydařeném dni domů. No, dobrá možná  by těch panáku mělo být víc ale to byl věčný boj s démonem, který mě dělal silnější jeden večer a následné ráno oslaboval.

Ve filmech mě vždycky fascinovala scéna, kdy přijde cizinec úplně k neznáme osobě a dá se s ní do řeči. Mě tohle pomyšlení přišlo kompletně postavené na hlavu. Přesto jsem doufal, že tohle dneska večer někdo udělá. Ne ale kvůli tomu abych s tím člověkem popovídal ale proto, abych se mu vysmál, že je tak naivní, když si myslí, že se s ním někdo bude v tuhle dobu chtít bavit a přitom ho prakticky nezná. Z tohohle předsevzetí bych však dokázal ustoupit v okamžik kdyby  to byla slečna neskrývaně toužící po sdílení lože namísto mých peněz.

Chvíli jsem přejížděl zrakem přes osazenstvo. U dveří pochopitelně nechyběl metr devadesát vysoký bezmozek naprogramovaný na dvě věty „lístek prosím“ a „dej si tu bundu do šatny“. Na ostatní činnosti potřeboval už jenom ty svaly.

V boxech s označením VIP pochopitelně sedělo několik „podnikatelů“ v kožených bundách a nejspíš bych se vsadil, že minimálně jeden z těchhle blbečku měl za pasem kvér. Což o to. Klidně i dva. Většinou se starali o sebe a málokdo střízlivý se odvážil je otravovat. No, a pokud někdo kdo měl už „nakoupeno“ se rozhodl je „potěšit“ svou návštěvou měl zpravidla tu čest se svalovou funkcí vyhazovačů.

U baru sedělo několik slečen těžko určitého věku po třicítce, čekající na toho chudáka co jim nakonec koupí drink a bude se modlit, že ho to nebude stát moc peněz dostat se jí do kalhotek.

Studenty a studentky jsem ani nepočítal ale těmhle se ani nedivím. I já jsem nevydržel do školy moc dlouho chodit, pokud jsem věděl, že se večer nejde kalit.

S tímhle cynismem (nebo neotřesitelnou vírou – záleželo na množství alkoholu) bych tam zůstal dost dlouho. Dal jsem si ještě jednu vodku. Lehce jsem usrkl a roztáhl rty do úsměvu. Tohle mě určitě jednou zabije.

Nejspíš bych takhle zabil celý večer. Ale od čeho by tu byl osud, aby vám kartami nezamíchal tak jak se mu to hodí.

Měl jsem v plánu si v duchu okomentovat tu bandu zombii na parketu, která se považovala za tanečníky. A pak ji uviděl.

Tančila tam s kamarádkami. Středně vysoká černovláska. Bezprostřední pohled a každý pohyb jen do rytmu taneční písničky nejspíš odněkud z Kolumbie. Byl jsem jako u vytržení.

Není těžké jakéhokoliv samce uhranout dobře vypasovaným výstřihem a několika dvojsmyslnými poznámkami ale tohle bylo něco jiného. Jednoduše jsem byl okouzlený. Nepřetržitě jsem ji sledoval snad minutu v kuse.  A pak v jeden okamžik.

Udělala lehký půl obrat. Otočila hlavou mimo své kamarádky. A podívala se přes celý parket přímo na mě.

Srdce mi poskočilo. Připadal jsem si jako nachytaný školák. Uhnul jsem pohledem a zavrtal ho do rozpouštějícího ledu ve skleničce. Což o to, led byl zajímavý asi jako Ordinace v růžové zahradě po šesté repríze ale horší bylo to, že jsem se fakt bál podívat zpět na ní.

Uplynulo deset dlouhých vteřin, kdy jsem si přemýšlel, jestli nejsem úplný debil  vyšilovat kvůli tomu, že se mým směrem podívala hezká křepelka. Nakonec jsem se osmělil a mrknul zpět na parket. Nebyla tam. Prudce jsem se otočil a zasondoval po parketu, kam asi šla. Nebyla nikde. Že by se mi to zdálo?

„Vodku bez ledu, prosím“ zaznělo mi za zády. První co mě napadlo, bylo něco ve smyslu, že další troska jako já si tu dneska potřebuje vypít palici. Otočil jsem se na vedlejší osobu a málem se polil vlastní vodkou.

 

Stála tam vedle mě a pobaveně se usmívala. Musel jsem vypadat jako extrémní debil protože se jí rty roztáhly ještě do širšího úsměvu. To co jsem uviděl, až nyní zblízka byla barva její kůže. Byla výrazně snědší. Ale ton jejího hlasu napovídal, že tahle slečna nevyrostla u nás. Osobně jsem tipoval Španělsko.

„Ty vodky dvě, mně s ledem prosím.“ Řekl jsem. Barman se zatvářil otráveně kvůli tomu, že musí znova k mrazáku.

„Ale já chtěla jenom jednu.“ Řekla s pohledem pevně upřeným do mých očí.

„Pardon, moje chyba. Tak to abych vás na ni aspoň pozval. Co říkáte?“

„Ale já s cizími lidmi nepiju.“

„No, tak to už zbývají jenom dvě možnosti. Buď se seznámíme anebo si vezmete svůj drink a už mě nejspíš v životě neuvidíte.“

 

Přeměřila si mě pohledem od hlavy k patě, jestli za to stojím. Ten pobavený úsměv vystřídala čirá zvědavost. Zvedl jsem ruce na důkaz, že se vzdávám. Usmála se.

„Jsem Ana“

„Dominik.“

„Ráda tě poznávám. Tančíš?“

„Jenom když není zbytí.“

„Tak dopij. Dj už se vrací. A já si tuhle hodinku chci užít.“ Řekla čímž, naznačila, že zbytí není.

 

Dj usedl za pult a pustil song. (http://youtu.be/DUT5rEU6pqM)

 

V hlavě mi vyskočil asi milion otázek. Proč já? Proč tančit? V tomhle ohledu jsem dejme tomu neobdařený. Jenže kdyby všechno na světě mělo dávat smysl, byla by to nuda.

Dopil jsem drink a vstal ze židličky. Chytla mě za ruku a vedla za sebou na parket.

Písnička spustila v plné síle. Netančila. Ona se přímo vznášela. Unešená na vlnách jednotlivých tonů. Byla jak víla.

Opakovat její pohyby by bylo rouhání proti té kráse.

„Chlapče můžu vidět tebe, jak se pohybuješ?“ zašeptala mi do ucha, když se kolem mě obtočila.

„Můžeš.“ Řekl jsem si pro sebe.

Uchopil jsem ji za ruku a přivinul k sobě. V zrychleném rytmu jsme tančili kroky, o kterých jsem ani netušil, že je znám. Najednou kolem nás nikdo nebyl. Jako bych na tom parketu byl jenom já a ona. Tělo na tělo jsem cítil každý její nádech. Cítil jsem její dětsky jemnou pokožku vzdychající při každém našem společném pohybu. Její ruka na mé šíji a hned zase udělala několik kroků zpět. Jako oheň, který vás láka abyste se spálil.

Když chtěla udělat těch pár kroků zpět ke mně předešel jsem ji. Ukročil jsem, dal ji dlaň na břicho a postavil se jí do zad. Neviděla teď na mě. Udělali jsme několik kreací, ale pořád jsem ji neumožnil, aby ke mně byla otečena čelem. Nejspíš bych tu hru protahoval ještě chvíli, kdyby se v jednu chvíli nevysmekla, a prudkou otočkou jsme se nevrátili do klasické pozice.

Usmíval jsem se na ní a ona na mě.

Chtěl jsem udělat něco, čím tomu dám tečku ale jako ve všem dnes večer i teď byla rychlejší.

Udělala jeden z těch pohybů na světě, který se málokdy dá vysvětlit špatně. Jedno z těch gest, které nelže.

Políbila mě na rty.

Dlouze a vášnivě.

Lidi kolem nás tleskali což jsem ale slyšel jenom z povzdálí. Písnička však zdaleka nekončila.

V piruetě jsem jí poslal před sebe. S ladností baletky se zastavila dál ode mě. Natáhla nohu za sebe a poklonila se.

Úklonu jsem opětoval. I na tu vzdálenost však byli vidět ohníčky, které ji hrají v očích.

Lehkými kroky jsme se k sobě blížili. Nikdy jsem u nikoho neviděl takovou lehkost pohybů, uvědomil jsem si asi po šesté za těch několik minut, co jsem ji znal. Snažil jsem se číst řeč jejího těla a přizpůsobit se jí. Neměl jsem šanci.

A pak se písnička začala chýlit ke konci.

Udělali jsme ještě několik kroků ve vzájemném objetí.

Poslední pohled od očí.

Polibek na rty.

Písnička skončila.

„Chlapče, pokud tančí takhle s každou tak bys měl vážně přehodnotit tu hlášku - jenom pokud není k zbytí.“

„Upřímně? Ani nevím, kde jsem se o to naučil. Asi jsi mě dobře vedla. Nabízí se otázka, jak to dnes večer skončí?“

„Víš to je jedna z těch otázek, z kterých se ženská může zbláznit.“

„Tak daleko to nezajde.“

„Ani kdybych se s tebou chtěla zbláznit.“

„Pak už bych si to rozmyslel.“

„Upřímně, vlastně nevím, co chci dělat.“

 

Usmál jsem se. Políbili jsme se, vzal jsem ji za ruku a řekl.

 

„Máme na to celou noc, proč to nezjistíme?“

 

A s těmi slovy jsme utekli do tmy.