Pohádka - 3.

Pohádka - 3.

Anotace: -

Zalapala po dechu.
„A to se vylučuje?“ zeptala se však pohotově, jakoby nic.
„Jistě že ano,“ přiznal a se zálibou sledoval její červená líčka. Zaujalo ho to, dnes se ženy už nečervenají. Ještě chvilku si s ní chtěl pohrát. „Ne, vážně, chtěl jsem vás poznat trochu blíž, a když jste přišla s tak dobrými výsledky, nemohl jsem jinak.“
„To je od vás milé, že se zajímáte o spolupracovníky a zaměstnance,“ spolkla slova, kterými chtěla reagovat.
„Ne o spolupracovníky a zaměstnance.“ Odmlčel se a napil se, aby prodloužil chvilku napětí. „O vás, Luiso,“ díval se jí do očí.
„O mě?“ hrála přesvědčivě překvapenou, i když dobře věděla, jak jejich setkání dopadne.
„A kdybyste o to nestála, určitě byste se mnou zrovna rozebírala hospodářský výsledek namísto příbuzenstva.“
„Máte pravdu,“ přiznala. Srdce se jí tetelilo. I když mezi nimi nic neproběhlo, cítila k němu náklonnost. Získal si ji nejen proto, že ho znala ze svých vizí. „Jste přímý, nehrajete žádné hry.“
„Je snad důvod k hrám?“ pokrčil čelo.
„Samozřejmě že ne, cením si toho,“ usmála se.
„Dezert?“ zeptal se, když odložila příbor.
„Nedám si, ale večeře byla úžasná, děkuji za pozvání.“ Jedinou sladkostí, kterou chtěla ochutnat, byla jeho ústa.
„Luiso?“
„Ano, Jiří?“ visela mu pohledem na rtech.
„Dáte si kávu?“ Nevěřil, že vyslovil takovou banalitu. To, co mezi nimi viselo, v něm cosi rozechvívalo. Cítil to už od doby, kdy k němu přišla do kanceláře. Nebylo to jenom jejím sladkým parfémem, který nasál, když se pohnul vzduch v místnosti díky vánku proudícím otevřeným oknem. Nerozuměl tomu, co v něm vzbudilo zvědavost, co ho k ní vábilo. Ano, byla moc hezká, ale to jsou i jiné ženy. Chovala se zdvořile, přesto četl v jejích očích tajemnou něhu, se kterou se na něj dívala ode dne, kdy se objevila v jeho firmě. Chtěl to tajemství poznat.
Překvapilo ji to, čekala jinou otázku. Třeba že se zvednou a odveze ji domů.
„Ráda, pokud si ji dáte také?“
Číšník odnesl prázdné talíře a poznamenal si objednávku.
Jiří nikam nespěchal. Chtěl si užít její společnosti, i kdyby mlčeli. Měl však chuť se jí přímo zeptat, co mu tají. Nebyl však správný okamžik, ještě ne.
„Máte ráda čokoládové pralinky?“
„Mám, moc, proč se ptáte?“
„Protože tady dostanete ty nejlepší, uvidíte.“
Skutečně, spolu s kávou přinášela obsluha malinký talířek se čtyřmi ručně vyráběnými pralinkami.
Když osaměli, zeptal se. „Smím?“ a jednu z nich jí nesl k ústům. „Otevřete pusu a kousněte si,“ nabízel jí lahůdku.
Pootevřela rty, a když kousla, čokoláda hlasitě křupla. Na jazyku ucítila temnou a hladkou hořkou čokoládu s čokoládovou náplní, ve které se rozehřívaly tóny žhavého chilli.
Sledoval, jak zavírá oči lemované vějířky dlouhých řas a jak tiše šeptá slastné hmm. Vychutnávala si luxus pralinky se zavřenýma očima, dokud se jí nerozpustila čokoláda na jazyku. Když je otevřela, překvapil ji jeho užaslý pohled.
„Bylo to neskutečně božské,“ olízla si rty špičkou jazyka, kontrolujíc, zda někde nezůstala kapička čokolády. „A teď vy,“ navrhla. „Kterou?“ ukázala na zbylé tři.
„Bílou s mátovou náplní,“ usmál se.
Napodobila jeho gesto a bonbón mu nesla až ke rtům.
Když ochutnal lahodnou bílou čokoládu s mátovou ganage, napadlo ho, že dnes přidali do pralinek nějaké drogy. Nespustil z ní zrak, jeho tvář se odrážela v jejích rozšířených zorničkách.
Měl chuť ji hladově líbat.
„Ještě?“
„Ano,“ zašeptala.
Vzal druhou tmavou chilli pralinku a znovu jí dal ochutnat slasti. Když se rty dotkla konečků jeho prstů, zase viděla záblesk. Jako by jí projel elektrický proud.
Oplatila mu gesto ještě jednou. Cítil se omámený, jako by místo máty v pralince vykouřil marihuanu.
„Jedla jste někdy lepší?“ vzpamatoval se.
„Ne, máte pravdu, neskutečná a jedinečná chuť. Chtěla bych znát tajemství mistra cukráře,“ usmála se.
„Bohužel, už jsem se snažil, ale prý je to tajná receptura, která se dědí z generace na generaci.“
„Nedivím se, také bych ji neprozradila.“
„Máte ráda tajemství, Luiso?“
„Jistě, hlavně ta, která mohu odhalit. A vy?“
„I já, hlavně tajemství krásných žen, s nimiž trávím příjemný večer,“ naznačil.
„Někdo snad před vámi něco tají, Jiří?“ zkusila odlehčený tón.
„Jsem si tím jist.“
„Jak je to možné?“ nechápala stále, že mluví o ní.
„Třeba vy, celou dobu mám pocit, že víte něco, co já nevím.“
„Ó, to ne, o firmě jsem vám řekla všechno!“ bránila se.
„Netýká se to firmy, v tom máte moji naprostou důvěru,“ popichoval ji dále.
„Tak čeho se to týká?“
„Nevíte?“
„Ne,“ hlesla. Ale její nachová barva ji znovu prozradila.
„Dobře, však vy mi to povíte, až budete chtít,“ ukončil výslech a potutelně se usmíval.
Luisa si oddychla. Copak může říct svému šéfovi, že se jí zjevil v představách či snech?
„Chodíte sem často, Jiří?“ změnila téma.
„Moc často ne, s obchodními partnery ze zahraničí, někdy s rodinou na rodinné oslavy. Líbí se vám tady?“
„Ano,“ rozhlédla se po restauraci. Bílé ubrusy na stolech, porcelánové nádobí, příjemná hudba, diskrétní obsluha, vynikající jídlo, měkké světlo lampičky na stole dotvářející intimní atmosféru večeře ve dvou. „Moc hezké a snad i romantické.“
„Zřejmě jste romantická duše. Ano, také to tady mám rád. Jen se moje vzpomínky pojí více s prací než s romantikou.“
„Moc pracujete, Jiří.“
Zase měla v očích ten výraz. Její pohled ho doslova hladil.
„Kdybych se o společnost nestaral, spousta lidí by přišla o práci. A jaký by to pak mělo smysl? A když nemám rodinu, je firma mým dítětem i milenkou.“
„Nemyslela jsem to zle, nezlobte se.“
„Já vím,“ vzdychl. „Vím, že trávím v práci celý svůj život.“
„Vždy se s tím dá něco dělat, nebo ne?“
„Určitě. A vy byste mi v tom mohla pomoct, co říkáte?“
„Já? Jak prosím vás?“
„Uvidíte,“ a očima naznačil vrchnímu, že zaplatí. „Půjdeme?“ rozhodl se najednou, když už měli dopito.
Luisa byla najednou nesvá, snad se neurazil.
„Luiso?“ řekl, když seděli v autě.
„Ano, Jiří?“
„Smím vás políbit?“
Autor Perla78, 05.01.2012
Přečteno 528x
Tipy 5
Poslední tipující: Darwin, katkas
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Paráda Už se nemůžu dočkat pokračování...To bude ohňostroj!

06.01.2012 01:47:44 |

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí