Open your eyes - nemohl/a jsem si pomoct

Anotace: Příběh bude na víc dílů. K tomuhle si můžete pustit: <a href="http://www.youtube.com/watch?v=2nckIo3Ikko">http://www.youtube.com/watch?v=2nckIo3Ikko</a> . Písnička posloužila jako inspirace.:)

To jako vážně? Ptám se v duchu sama sebe a znovu zkusím zacloumat s klikou u dveří. Oni mě tu zamkli!

„Halóóó! Je tady někdo?“ zkusím zavolat z okna, ale nic. Žádná odezva. Fajn. Mám dvě možnosti. Buď tu přespím, nebo vylezu oknem. Při pohledu dolů z okna zvolím raději první variantu. Otočím se a sednu si k topení. Miluju naší vysokou! Učitelé vás tu klidně zamknou na malé budově na konci města, kde vás nikdo nemůže slyšet křičet.

Vzápětí se ozvou housle a Cause it's a bitter sweet symphony this life... Trying to make ends meet, you're a slave to the money then… Chvíli mi trvá, než mezi vším tím nepořádkem najdu v tašce mobil. Číslo neznámé.

„Prosím?“ ohlásím se do telefonu.

„Ahoj Sofí, tady Bára. Dneska večer bychom tě tu potřebovali, můžeš?“

„Haha.“ zasměju se do telefonu. „Do půl hodiny jsem tam.“

„K čemu ten smích?“ vyzvídá.

„Zamkli mě ve škole. To je na dlouho, povím ti to v divadle. Zatím.“

„Půl hodiny.“ rozloučí se a zavěsí.

Hodím mobil zpátky do tašky, vstanu a podívám se znovu z okna. Pěkná výška a ke všemu už se začíná stmívat. Jaká bude nejlepší cesta? Zhodnotím situaci a rozhodnu se přelézt ke schodům. Nejdřív na schody hodím tašku, pak se pomalu vysoukám z okna sama. Stoupnu si na tenký parapet a modlím se, ať vydrží. Jednou rukou se držím okna a druhou se snažím dosáhnout na zábradlí. Naštěstí se mi to podaří a za chvíli už, i s taškou na rameni, běžím na tramvaj. Zrovna přijíždí 13. Nastoupím do ní a vysednu za devět zastávek u divadla. Jdu rovnou zadním chodem do „společenské“ místnosti.

Ihned se ke mně vrhne Bára s Katkou. Obě jsou amatérské herečky a Bára i moje spolužačka. „Dneska tě potřebujeme na jevišti. Nenadechuj se, nic neříkej. Já vím. Jsi teprve druhý den v práci, máš dělat pouze organizaci, ale tohle k tomu prostě patří. Jenom zaskočíš. Máš všeho všudy dvě věty, hned umřeš. Tak co?“ podá mi vyčerpávající vysvětlení Katka.

Stále jsem ještě v šoku. Co mám asi tak dělat?! Největší chuť mám otočit se, zmizet a už nikdy se sem nevrátit. „Mám na výběr?“ ušklíbnu se nakonec.

„Takže tady máš scénář. Hraješ Ninu. Teď běž do kostymérny a pak se vrať sem.“ vrazí mi Bára do ruky papíry a odběhne i s Katkou pryč. Rychle očima prolétnu scénář. Alexandr políbí Ninu.?! Jo, já si umím vybrat práci. Jemně zaklepu na kostymérnu a vezmu za kliku.

„Ty jsi Sofie, že?“ kostymérka je zhruba ve věku mé babičky, včera jsem jí pouze zahlédla.

Přikývnu. „A vy jste paní Lašová?“ ujišťuji se.

„Říkej mi Jiřina. Všichni mě tu tak oslovují.“ usměje se na mě, prohrábne se ve skříni a vyndá mi roztomilé letní broskvové šaty po kolena na ramínka. „Tyhle si obleč a uděláme ti culík.“

Za chvíli už vycházím z kostymérny a chystám se za ostatními. Kolena se mi klepou nervozitou. Určitě tam sebou seknu!

„Ty jsi ta nová Nina?“ ozve se zamnou na chodbě.

„Nejspíš jo.“ Otočím se na kluka zhruba o hlavu vyššího než já, se světlými krátkými vlasy a zelenýma očima. Mám dojem, že mi o něm Bára už vyprávěla.

„Paráda. Já hraju Alexandra a nevím, jestli už jsi četla scénář, ale máme se líbat. Tak co kdybychom si to vyzkoušeli nanečisto?“ mrkne na mě.

Nijak nadšená z toho nejsem. Přece jen, líbat kluka, kterého vidím poprvé v životě, není moje parketa. Pomalu přejde až ke mně, chytí mě kolem pasu a zašeptá: „Někdy sami, ale vždycky spolu.“ Hned potom mě políbí. Než se naděju, už mě zase pouští a co mě překvapí nejvíc, mrzí mě to!
„To nebylo špatný.“ řekne pouze, zatrčí mi neposlušný pramen zrzavých vlasů za ucho a zmizí v kostymérně. Prostě herci. Žádné cavyky. Pusa sem, pusa tam. Proto raději dělám v zákulisí.

„Sofí?“ mávne na mě Bára.

Přidám se k ostatním. „Nina?“ zeptá se mě zhruba stejně vysoký tmavooký tmavovlasý kluk. Nejspíš Aleš. Jména všech si zatím nepamatuji.

Pouze kývnu. Zbytek je otázkou vteřiny v jednu chvíli mě začne líbat a hned v tu druhou se chytá za tvář po mé facce.

„Ta má ránu.“ ozývá se okolo.

„Pěkně si to schytal.“ začne se smát Bára a spolu s ní zbytek osazenstva.

„To jsem nečekal.“ tváří se dotčeně ten, na něhož směřují poznámky.

„No já taky ne. Co to mělo být?“zatvářím se nasupeně.

„Hraju Alexandra. Máme se ve hře líbat.“ vysvětlí mi zdánlivě logicky.

„Ty? Ale…“ zaseknu se.

„Nesháněl mě tu někdo?“ objeví se ve dveřích se zářivým úsměvem ten kluk, co mě líbal první.

„Takže ty jsi Alexandr.“ ujišťuji se u Aleše. Ten jenom přikývne. „A ty ne?“ otočím se zpátky na toho z chodby.

„Ne tak úplně. Ale všichni mi říkají Alex. Za tu pusu promiň. Nemohl jsem si pomoct.“ Nakloní se ke mě a než se snaží nadát, moje pravička se zastaví až o jeho tvář.

„Promiň, nemohla jsem si pomoct.“ usměju se a pokrčím rameny.

„To se ti ještě nestalo, že Alexi?“ smějí se mu ostatní.

„Na to jakej si špunt máš docela sílu.“ tře si tvář Alex.

„Nejsem žádnej špunt! Měřím skoro 170 cenťáků.“ ohradím se.

„Kolik je skoro?“ ušklíbne se.

„167!“ vyslovím cifru vítězně.

„No to není moc. O víc jak 20 cenťáků míň jak já.“ pošklebuje se mi.

Nadechuju se, že mu něco řeknu pořádně od plic, frajírkovi, ale Bára mě zarazí.

„Nechte toho dohadování vy dva a trochu se představíme. Asi bys měla začít Sofí.“

Přestanu se zabývat tím rádoby hercem a obrátím se na ostatní. „Hm… co bych vám tak řekla. Jmenuju se Sofie, je mi 22, studuju uměnovědná studia a budu vám dělat rozpisy, domlouvat rozhovory, fotit a tak podobně.“ shrnu se do jedné věty.

„22? To kecáš! Maximálně 18. Takový kuře.“ uslyším za sebou.

„Za to tobě už určitě táhne na padesát.“ procedím mezi zuby směrem k Alexovi.

„Téměř, ale ještě si takových 24 let počkám. Mohlas říct rovnou, že chceš vědět kolik mi je.“

Obrátím oči v sloup. Frajer.

Pak se mi začnou jeden po druhém představovat.

„Ahoj, Aleš.“ podá mi ruku ten tmavovlasý a připojí pusu na tvář.

„Marcela.“

„Ondra.“

„Ahoj, Marek.“

„Naty.“

„Čau, Petr.“

„Matyáš.“

Se všemi si podám ruku, ale posledního, Alexe, záměrně ignoruju. Vlez mi na záda hochu.

Poslední jmenovaná se tváří dotčeně. „Ty se běžně líbáš s klukama aniž bys věděla jejich jméno?“

Nezájem.

„Takže nezajímá jak se jmenuju?“

Ticho

„Ani trošku?“

„Fajn, řekni mi svoje jméno ať mám klid.“ odbudu ho.

„Jakub Alexa. Pro tebe Alex.“ udělá na mě, podle něj, sexy kukuč a znovu se mě pokusí políbit.

Uhnu mu právě včas, takže málem upadne. „Promiň, nemohla jsem si pomoct.“