Unique Leader - II.

Anotace: Úspěšné dokončení zimního semestru a takhle to dopadá, když mám volno. Možná budu i pokračovat, dokud toho po nás nechtějí moc :D

Následující den jsem se probudila až v momentě, kdy ke mně do pokoje bez jakéhokoli zaklepání vtrhnul Paul.
„Nespi! Už jsou dvě odpoledne a naši ráno odjeli do Southamptonu navštívit tetu Tullu, takže máme barák pro sebe. Prý se vrátí až v neděli po obědě. A jelikož ty si tu chrápeš a určitě tě to vůbec nezajímá, dneska večer si barák zabírám já,“ roztáhnul žaluzie a mně tak přímo do obličeje zasvítily sluneční paprsky. Strčila jsem hlavu pod polštář a zahuhlala něco o tom, ať okamžitě vypadne ven.
„Slyšíš mě? Aby to nedopadlo jako minule, když jsem měl mít dům já a ty sis sem nakonec přivedla svojí skvadru!“
„Jo! A už vystřel!“ hodila jsem po něm polštář a čekala, až uslyším to slastné zabouchnutí dveří. Což se ale nestalo.
„Nebuď na mě hnusná, uvařil jsem ti oběd. Teda ohřál to, co máma uvařila, ale snaha se cení. To musíš uznat! Takže se zvedni a přijď dolů, nebo ti to vychladne,“ informoval mě a potom už doopravdy odešel. Zůstala jsem za ním zírat.
Nechce mě náhodou jenom dostat z postele?
Zvědavost mi ale nedala. Po patnácti minutách už jsem upravená, ale stále v tílku a kraťasech, scházela ze schodů směrem za vůní, která se linula celým domem.
„Tramtadadá!“ uviděla jsem Paula stát u jídelního stolu ihned, jakmile jsem dorazila do kuchyně. Pomalu jsem se posadila na odsunutou židli a bratr přede mě položil talíř s makaróny se sýrovou omáčkou.
„Ty něco chceš, že jo?“ nakrčila jsem čelo v očekávání. Prudce zavrtěl hlavou, což mě ale nezmátlo. Vždycky se tak choval, když něco chtěl nebo potřeboval.
„Co je to tentokrát?“ nedala jsem se.
„Ach jo, jak to, že mě vždycky prokoukneš?“
„Znám tě, Paule. Jako svoje boty,“ natočila jsem na vidličku pár kousků těstovin.
„Neříkej mi, že znáš všechny boty, který máš. Jsou jich snad milióny!“ založil si ruce na prsou.
„Jsem holka, Paule. Na to nezapomínej. Tak co potřebuješ? Ten dům si klidně dneska nech pro sebe. Já si zajdu do práce pro další materiály a pak budu celý večer u sebe v pokoji, musím to konečně dodělat,“ odpověděla jsem mu a strčila si vidličku do pusy.
„A to fakt nikam nepůjdeš?“ zeptal se opatrně.
„Chceš si sem dovést holku, že se mě tak mermomocí snažíš vystrnadit?“ Ne, že bych o nějaké věděla. A byla jsem si naprosto jistá, že TOHO bych si všimla. Zatím to byl prostě můj mladší bratříček, který věřil, že ve vztahu je zapotřebí opravdové, všemocné lásky…
„Ne, mě je to jedno, klidně si tu buď. Jen jsem myslel, že se budeš chtít vidět s Alyson. Nebo s tím debílkem,“ pokrčil rameny. Přestala jsem jíst.
„Už včera jsem tě prosila, ať mu přestaneš nadávat. Alespoň přede mnou, buď tak laskav!“ sebrala jsem talíř a odešla si pozdní oběd sníst k sobě do pokoje, odkud jsem nevylezla do té doby, než jsem si uklidila na stole ten bordel z předchozího dne, čímž jsem si udělala prostor na novou várku papírů. Převlékla jsem se do svých oblíbených bílých minišatů s dlouhým rukávem, přes ně přehodila delší černou vestu a vyrazila jsem na metro.
Z muzea jsem si odnášela plnou látkovou tašku katalogů a seznamů s historickými předměty, z nichž jsem vybírala ty, co by se nejvíc hodily k již dlouho připravované akci spojené s premiérou nové jedenáctidílné minisérie z dílny zvučných jmen Hanka Tomlingtona a Stefana Speirse. Přesný termín k dokončení jsem od svého nadřízeného nedostala, ale David mi na naší poslední schůzce naznačil, že by bylo dobré, abych měla vše hotové do pondělního odpoledne, kdy jsme měli naplánovanou schůzku další.
David byl šedovlasý šedesátník, který měl vystudovanou historii na Royal Holloway, univerzitě, kde jsem stejný obor posledním rokem studovala v kombinaci s mezinárodními vztahy i já. David mi v mnohém připomínal mého dědečka z matčiny strany, který již tou dobou nebyl mezi námi. Nepodobal se mu vzhledově, ale svým chováním. Snažil se mě naučit to, co jsem nevěděla a on byl přesvědčen, že by se mi jednou mohlo hodit. Miloval historii a to hlavně období druhé světové války stejně jako já a já mu byla moc vděčná za všechno, co mi za ty čtyři roky, co jsem pod ním pracovala, předal.
Před domem jsem cítila, jak mi v kabelce zavibroval telefon. Vyndala jsem ho spolu s klíči, kterými jsem si odemkla vchodové dveře a vešla dovnitř. Ve vstupní hale jsem se zastavila, abych si v klidu přečetla příchozí zprávu.
„Být tebou, zavolal bych řediteli muzea. Ten chlap, kterýmu jsme se včera nemohli dovolat, mi tvrdil, že odeslal všechno pohromadě, tudíž i tu scházející mapu. Don,“ přečetla jsem si a nemohla uvěřit vlastním očím.
Předchozí den jsme se pokoušeli na telefonu zastihnout člověka, který měl na starosti balíček, s nímž byly takové problémy a tak jsem zaúkolovala Dona, aby se mu pokusil zavolat následující den. Tentokrát se dovolal, ale mně se neulevilo. Vzhledem k tomu, co ten muž tvrdil, mě čekal přinejmenším jeden nepříjemný telefonát s Randolphem Whitem, ředitelem muzea v Marylandu, s nímž naše londýnské muzeum úzce spolupracovalo, obzvláště v posledních několika měsících.
„Sakra práce!“ sundala jsem si z nohou boty na podpatku a tašku s další várkou práce si odložila na jeden ze schodů.
Začala jsem do telefonu vyťukávat odpověď a vydala se do kuchyně, abych si dala vařit vodu. V obývacím pokoji bylo ale nezvykle živo. Zarazila jsem se ve futrech a vzhlédla.
Na sedačce a v křesle seděla celá bratrova skupina a právě o něčem zuřivě debatovali. První si mě všiml tmavovlasý James a zamával na mě. Jeho jsem znala z dřívějška. S bratrem chodili do té samé třídy, takže se u nás doma objevoval celkem pravidelně. Blonďatého Colina mi Paul představil až po jednom semifinálovém kole pěvecké televizní soutěže Stars, kam se jejich pětice přihlásila. Harryho a Lucase jsem poznala osobně, až když jsem je vyzvedávala kousek za Londýnem.
„Čau, nenechte se rušit, já hned zase mizím,“ řekla a dřív než stačili něco říct, vpadla jsem do kuchyně, kde jsem si udělala pořádně silnou kávu.
V pokoji jsem se převlékla do svých domácích černých tříčtvrtečních legín a šedého delšího tílka s názvy mnoha evropských měst. Na postel jsem hodila lepící papírky, kterými jsem si rozdělovala předměty do tří různých kategorií – ano, ještě jednou promyslet, konzultace s Davidem. Vytáhla jsem z tašky poslední štos katalogů. S hrnkem v ruce jsem si sedla a opřela se o pelest své postele.
Když jsem měla hotovo, bylo něco po osmé hodině. Vstala jsem a přešla k oknu. Zahleděla jsem se dolů po ulici vedoucí k nejbližší stanici metra, ale tak daleko jsem nedohlédla. Ze stolu jsem vzala pouzdro, vytáhla z něj brýle a nasadila si je. Ač jsem je nosila jen občas, musela jsem uznat, že s nimi se mi koukalo daleko lépe. A hlavně se díky nim smazal rozdíl jedné dioptrie mezi mým zdravým pravým okem a tím levým.
Pousmála jsem se, zatáhla žaluzie a vydala se s prázdným hrnkem do kuchyně, kde jsem ho vyměnila za sklenku červeného vína z tátovy sbírky. Miloval červené víno a já na tom profitovala, protože doma vždy nějaké bylo. Navíc, mamce ani Paulovi nechutnalo, takže zbylo víc na nás dva.
Už jsem si to mířila zpátky, když mě v obýváku zarazil můj mladší bratr.
„Riley, máme ještě někde ten starej Twister?“
„Mám ho v pokoji, proč?“ zarazila jsem se a sledovala, jak na mě všichni visí očima. Nebylo to nic příjemného.
„Kluci to nikdy nehráli,“ zakroutil hlavou Paul a já neslušně otevřela pusu do kořán.
„Cože? To je hra mého mládí! Hned pro to zajdu,“ položila jsem skleničku na konferenční stolek a odběhla do svého pokoje. Oni dole mezi tím odsunuli pohovku a křeslo na stranu, takže vznikl dostatek místa na to, abychom na podlaze rozprostřeli bílou plachtu s červenými, zelenými, modrými a žlutými kolečky.
„Pravidla znáš, tak já jdu nahoru,“ předala jsem druhou nezbytnou součást hry Paulovi a vzala si skleničku s vínem do ruky.
„Já si to nepamatuju,“ podával mi to zpátky. Vzdychla jsem, posadila se na gauč vedle Lucase a začala vysvětlovat. Nedořekla jsem ani polovinu z toho, co by měli vědět, když jsem pochopila, že takhle to nepůjde.
„Asi bude jednodušší, když si to zahrajete a já budu říkat, co máte dělat. Ale ještě před tím, vidím, jaký je bratr skvělý hostitel,“ zašklebila jsem se na Paula. „Dáte si někdo něco k pití? Víno, voda, asi máme i kolu…“
Když jsem donesla občerstvení, postavila jsem je na začátek a pohodlně se opřela o polštář, o němž jsem byla přesvědčená, že měl v sobě vylisovaný obrys mých zad. Nikdo jiný ho doma nepoužíval a já si ho oblíbila natolik, že když byla u nás nějaká početnější návštěva, sedávala jsem dobrovolně na zemi pouze na onom polštáři.
První hra byla trochu zmatená, ta druhá už probíhala v pohodě. A s více vypitými skleničkami vína jsme se všichni začínali skvěle bavit. Připadala jsem si uvolněně. Jako kdybych všechny problémy nechala ve svém pokoji…
Při jedné z dalších her už jsem zbyla jenom já a Lucas, který byl největší a nedělalo mu žádný problém natáhnout se klidně i přese mě, když někdo zazvonil. Paul se zvedl a odešel otevřít.
„Riley, levá ruka na modrou,“ určil další krok Colin. Rozhlédla jsem se po nejbližším modrém kolečku. Ostatní ho viděli přede mnou a začali pokřikovat, že to nemá smysl, že Lucas vyhrál. Což mě nakoplo a nehledě na to, do jaké téměř nepřijatelné pozice jsem se měla dostat, jsem vyndala levou ruku zpod Lucase a položila ji na příslušné kolečko tak, že jsem byla obličejem přímo nad ním. Chvíli jsem se držela, ale jakmile Colin Lucasovi určil další pohyb, nevydržela jsem to, spadla přímo na něj a začala se smát na celé kolo.
Smáli se všichni, ale v jeden moment jsem slyšela už jenom sebe. Svalila jsem se z chudáka Lucase na podlahu a podívala se, co se děje. U dveří do obývacího pokoje stál v saku, šedé mikině s kapucí a tmavých riflích Daniel. A tvářil se jako bůh pomsty. Očima přejížděl ze mě, přes láhve vína na stolku k Lucasovi. Pak se otočil na podpatku a odešel.
Okamžitě jsem se zvedla a jak jen nejrychleji mi to tělo ovlivněné několika skleničkami vína dovolilo, jsem se rozběhla za ním.
„Dane, počkej!“
„Co, Riley? Chceš mi to vysvětlit?“ vyjel na mě stoje v otevřených dveřích. Než jsem stačila něco říct, pokračoval.
„Já to ale slyšet nechci. Tohle byla poslední kapka. Chováš se jako dítě, pane bože! Je konec,“ dokončil svůj malý proslov a zmizel ve tmě.
Stála jsem tam a nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo.
„Riley, jsi v pohodě? Viděla jsem, co se tady stalo,“ objevila se na prahu Alyson. Stála tam s těmi svými plavými kudrnatými vlasy a dívala se na mě starostlivým pohledem. Vypadala jako anděl. Když jsem měla nějaké potíže, věděla jsem, že se na ní můžu obrátit a ona se ke mně neotočí zády. Poznaly jsme se, když nám bylo devatenáct a já do té doby nevěřila, že bych mohla najít někoho tak úžasného, jako byla právě ona.
„On řekl MNĚ, že se chovám jako dítě! Chápeš to? On, který neví, co od života chce, který žije od zkoušky ke zkoušce! Ježiši, to se nikdy nepozoroval, jak se chová?! A nedívej se na mě takhle,“ zakroutila jsem hlavou a pozvala jí dál.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se a já zakroutila hlavou.
„Ne. Jediné, co chci, je něco silnějšího než víno. Jdeš se mnou?“ Přikývla.
„Myslíš, že je dobrý to řešit alkoholem?“ promluvil Paul, který celou tu komedii pozoroval z obýváku.
„Nebudeš na mě dohlížet, že ne?! Ty jsi chtěl ze všech nejvíc, aby byl mezi mnou a Danielem konec. A teď mě omluv, jdu ven!“