Pohádka - 5.

Anotace: „Vezmeš si mě, Luiso?“ překvapil Jiří otázkou zasněnou ženu vedle sebe, když se po večeři v hotelové restauraci a procházce po Hyde Parku posadili na lavičku.

V jezírku zamávala labuť křídly, zakejhala a pak se připojila ke svým družkám. Na vodní hladině se odráželo slunce v červáncích pomalu klesající za obzor. Zamrkala, oči se jí i přesto zalily slzami. Pohlédla na muže vedle sebe se zatajeným dechem. Srdce jí bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Naprázdno polkla.
Sáhl do kapsy. Uchopil její rozechvělou dlaň a na prsteníček jí navlékl prsten ze žlutého zlata se smaragdem.
„Lásko, vezmeš si mě?“ zeptal se znovu trpělivě.
„Ano, vezmu si tě, Jiří,“ nadechla se. „Ano, ano, ano!“ Z očí jí vytryskly slzy.
„Neplač,“ vzal její obličej do dlaní a něžně stíral palci spontánní proud.
„Nepláču, to samo,“ usmála se.
Nelhala, její intuice se projevovala slzami v očích.
„Miluji tě!“ objala ho kolem krku a políbila.
„I já tě miluji. Vím, že jsi jediná.“
„I já to vím. Bože, ten prsten je nádherný!“ zašeptala. „Jak víš, že mám ráda smaragdy?“
„Nevím, prostě jsem si říkal, že ten prsten je pro tebe ten pravý.“
„Ty jsi to měl připravené, miláčku?“
„Ne, koupil jsem ho tady, něco mi říkalo, že je čas.“
„Kdy, vždyť jsme pořád spolu?“ otázala se a vybavovala si každou chvilku od příjezdu.
„Měla jsi hovor, vzpomínáš? Stála jsi bokem, nevnímala jsi okolí, tak jsem využil situace a odskočil si do klenotnictví.“
„Když mi volala mamka, než jsme odešli na večeři? To nebylo ani pět minut, abych prý neutrácela.“
„I pět minut stačí. Prostě mi padnul do oka a věděl jsem, že to musím udělat.“
„Víš, že jsi neuvěřitelný?“
Usmál se.
„Prvního prosince,“ vyhrkla najednou.
„Co?“
„Prvního prosince bude svatba.“
„Fajn, tak už máme i datum.“
„Prostě mě to teď napadlo. A víš, jak se to říká, první nápad, nejlepší nápad.“
„Ano, já se tím často sám řídím, i když zkusím jiné možnosti, obvykle se vrátím k tomu prvnímu.“
„Půjdeme?“ zeptala se. „Zítra bude náročný den, měl by ses na něj dobře vyspat, miláčku.“
„S tebou zvládnu všechno, lásko,“ vzal ji za ruku a vyrazili zpět k hotelu.


Luisa seděla a poslouchala jednání Jiřího s Angličany. Ženou a dvěma muži. Ačkoliv prostředí i jejich chování bylo přívětivé, přesto se necítila dobře, když si ji ta atraktivní zrzka prohlížela. Pleť měla ještě bělejší než Luisa, posetou však množstvím pih. Drobná postava oblečená do ultra krátkých šatiček, které lichotily jejím štíhlým nohám. Vypadala jako panenka, ale Luisa jí přesto nedůvěřovala. Cosi ji varovalo, aby si na tuto ženu dávala pozor. Intuice jí radila chránit se, ačkoliv netušila proč.
Jiří domlouval podmínky obchodu, Luisa tedy měla prostor k pozorování situace a vnímání detailů.
Ta cizí ženská stále vrhala po Jiřím pohledy. Myslela si, že je nenápadná. Luisa však věděla, že si na tuhle lišku, co ráda loví v cizím kurníku, musí dát pozor.
U oběda ji posadili mezi obchodní partnery, zrzka zaujala místo vedle Jiřího a Iana. Jako by byli domluvení. Ian s Robertem z Luisy nespouštěli oči, vyptávali se na Českou republiku, chtěli znát zajímavosti, místa k návštěvě, kam by mohli vzít manželky na dovolenou. Sarah, jak se liška podšitá jmenovala, mohla zaútočit na Jiřího. Sváděla ho obvyklými triky s vlasy, nastavováním šíje, hrou s náhrdelníkem, dokonce jí ruka zajela pod stůl a dotýkala se jeho stehna. Tvářil se, že se nic neděje, občas pohlédl Luise do očí, se Sarah zdvořile konverzoval, ale na její výzvy neodpovídal.
Luisa měla chuť vyskočit a vyškrábat potvoře oči.
Jiří, jako by cítil její obavy, oznámil ostatním, že ho Londýn inspiroval natolik, aby požádal Luisu o ruku.
Zrzka ztuhla, na okamžik dala znát své rozrušení, ale pak se přesladce usmála.
„Congratulations!“ probodla Luisu pohledem.
Vidím ti až do žaludku, mrcho! Nahlas však z jejích úst zaznělo:
„Thank you, Sarah. Please accept our invitation to the wedding.“
Doufala však, že anglická potvora pozvání na svatbu nakonec s politováním odmítne a nedorazí.

„Lásko?“ zašeptal Jiří ve výtahu, když osaměli. Sklonil se a políbil ji. „Nezlobíš se, že jsem pověděl, že se budeme brát?“
„Vůbec ne, viděla jsem tu bestii, jak se tě snažila svést.“
„Mě?“
„Jistě, nevšiml sis toho?“
„Ne, měl jsem oči jenom pro tebe. Chovala se vlezle, a to já u žen nesnáším. Někdy mám pocit, že to zkouší jenom kvůli penězům.“
„Zlatokopky?“
„Ano, copak se normální žena, která zná svou cenu, dokáže vecpat muži do postele?“
„Asi ne,“ zamyslela se. „Jsi stará škola, i když...“ odmlčela se. Copak se spolu nevyspali jen tak?
„Na co myslíš?“ polekal se.
„Nic, nic.“
„Něco tě trápí? Vidím to na tobě. Chtěla jsi říct, i když jsme se spolu včera pomilovali?“
„Ano.“
„Lu?“ pozvedl jí prstem bradu, aby ji přiměl podívat se do očí. „Je jednadvacáté století a jsme dospělí lidé. Nejsem tvůj první a ani ty moje. Ale miluji tě a totéž vnímám u tebe. Nesnažila ses mi nacpat do postele ten večer, když jsem tě vzal poprvé na večeři. Přiznám se, nejraději bych z tebe strhal šaty, když jsi slastně polykala pralinku a já cítil tvoje rty na prstech. Líbí se mi tvoje zdrženlivost, ačkoliv dokážeš být pěkně divoká.“
„Děkuji, to je od tebe milé, Jirko.“
„Pořád klopíš oči, jako by ses styděla, je v tobě nevinnost, ačkoliv umíš očima vykouzlit ten nejsvůdnější pohled, co jsem kdy viděl. Ale není v tobě vypočítavost mrchy.“
„Kdysi mi jeden kamarád řekl, že jsem jako perla, která je příliš cenná, a tak čeká v písku, až si jí všimne ten nejpozornější badatel.“
„Škoda, že to nenapadlo mě, naprosto se trefil,“ zasmál se. „Ty můj poklade!“
„Doufám, že máš ještě dost sil po dnešním vyčerpávajícím jednání, miláčku,“ změnila pohotově téma a šeptala slova Jiřímu do ucha.
Přitáhl si ji do náruče, ruku na jejím zadečku, sklonil se a políbil ji na krk, až jí projela silná vlna.
„O tom nepochybuj!“