Lidé se mění

Anotace: "Je nádherný!" pomyslela jsem si a nemohla uvěřit, že kluk stojící přede mnou, kterého jsem neviděla dobrého půl roku, je Tom!

konečně jsem dorazila domů. Úmorná 4hodinová cesta vlakem mě zmohla, musím se jít osvěžit sklenicí vody s citrónem. Mačkám citrón, napouštím vodu a hledím na stůl. Všechno dělám automaticky, když mi dojde, že na mě mamka mluví. Zaregistrovala jsem jen část z jejich otázek, a to, jak jsem se měla o víkendu u taťky v Jeseníkách.

Víkend jsem zhodnotila slovy fajn, dobré, pohoda. Tři slova, která stačí k odbytí mé zvědavé mamky.

Pro mě to byl víkend, na který jen tak nezapomenu.

(den před tím)"Crrrrr!" zvoní mobil a já se samým leknutím polila minerálkou. Hovor jsem přijala. "Halóó, Janíí, rychle se sbal, jedeme pařit do Krnova, máme tam domluvené spaní!"
"Do Krnova?!!" ptám se jako pako. "Jasně, Krnov!" křičí na mě radostně Šárka a já se letěla sbalit! Samozřejmě, že jedu! Vždyť tam bydlí ON! A já budu v Krnově celou noc. Celou noc, přemýšlím si v duchu a ihned vyťukávám SMS. "Dnes spím v Krnově Tome, uvidíme se?" Zprvu mi nevěřil, ale když jsem mu vysvětlila, že nejde o žádný hloupý vtip, velice radostně přikývl na můj plán sejít se v 9 u kašny.

S Tomem jsem se poznala před třemi lety v Maďarsku a když jedu na sever za taťkou, občas se navštívíme. Jsme dobrými přáteli.
Tak moc jsem se na něj těšila a byla zatraceně nervózní. Ani nevím proč. Celou cestu jsem byla z naší plánované procházky nevrlá. Když už nastal čas našeho setkání, posbírala jsem nejpotřebnější věci a utíkala na smluvené místo.

Když přišel, zůstala jsem celá zkoprnělá stát. "Tohle, že je Tom?" ptala jsem se sama sebe a prohlížela si krásného vymakaného kluka stojícího přede mnou. Usmíval se od ucha k uchu a já se konečně probrala z transu.

Nemohla jsem z něj spustit oči, paradoxem bylo, že jsem se na něj téměř nepodívala (ach ta moje stydlivost). On si ničeho nevšiml, díval se před sebe a vyčítal mi, že jsme si nedali sraz u Pizzerky na náměstí, měl by to prý blíž. (Ten lenoch!!) Povídali jsme si a mířili si to k naší (mé) oblíbené rozhledně. Když jsme byli v polovině toho „hrozného“ kopce, říkala jsem si: „Jano, Jano, cos to zas vybrala za cestu!“ V polovině jsme se usadili na schodech a povídali si. Konečně jsem se na něj mohla podívat, ten kluk mě fascinuje, pořád se ošíval a vískal ve vlasech. Došlo mi, že vlastně ani netuším, o čem vykládá, stále jsem myslela na to, jak bych si přála, aby mě objal. Z mého snění mě probudil svým smrkáním a mně došlo, že potřebuji smrkat taky. Podělili jsme se o jeho látkový kapesník a pokračovali dál. Zamířili jsme k rozhledně, kde nebyla žádná světla ani lampy. Hvězdy jsme odtud mohli vidět jasně. Pro romantika jako jsem já to byla pohádka. No, skoro. Zase jsem začala přemýšlet nad tím, proč mě třeba nechytl za ruku a začala o sobě pochybovat.

Rozhodli jsme se jít nazpátek a namířili si to do mé oblíbené hospůdky. (Svijany 13ky jsou druhým důvodem, proč tak ráda jezdím do Krnova). Sedli jsme si venku a popíjeli. Mluvil o vysoké, chtěl by studovat v Brně - to není tak daleko od Brodu, blesklo mi v hlavě. Napadalo mě tolik věcí, na které bych se ho chtěla zeptat. "Na co se chceš zeptat Jani?" Ptal se mě Tom, věděl, že v sobě dusím otázky, ale já ze sebe nedostala ani jednu z nich.

Bylo už na čase jít domů. Cestou k našemu paneláku jakoby ze mě opadla všechna nejistota, nervozita a strach. V hlavě prázdno, myšlenky se vytratily…prostě jsem to udělala. Chytla jsem ho za ruku a jemně políbila. První reakce mě udivily, odtáhl se ode mne a říkal strašně moc věcí typu, že bydlím moc daleko a že by to nešlo. Nechtěla jsem na nic myslet, jen jsem ho chtěla znovu políbit! Chytla jsem ho pevně za šňůrky mikiny a přitáhla si ho k sobě. Kolena se mi podlamovala, vzrušení sílilo...Ani Tom nezůstával pozadu a rukami mi vjel do vlasů a já měla pocit, že se rozkočím. "Ahh." Ujelo mi. Věděla jsem, že tohle je kluk mých snů.

Bylo moc pozdě, nechtěla jsem se loučit, ale jinak to nešlo, holky mě sháněly a chtěly jít spát. Naposledy jsme se objali a rozloučili. Druhý den jsem jela domů do Brodu. Domů, 200 kilometrů daleko od Krnova. Oči mi vlhly. Ale já věřím, že se zase brzy uvidíme.