Byla dokonalá…

Anotace: Romantická/ o Lásce/ a ze Života....Inspirací mi byl song od Linkin Park - Castle of Glass (viz. link uvnitř) Komentáře jsou vřelé vítany.

Byla dokonalá…

( http://youtu.be/Ol1_U_-UcnI )

Mladá slečna toužila po někom dospělém, někom zodpovědném, když se podívala do očí toho chlapce napadlo jí, jestli to má vůbec smysl? Má mi vůbec co nabídnout? Jak se můžeme doplňovat, když je o skoro sedm let mladší než já?

Veškeré otázky zmizely v ten okamžik, kdy se jejich ústa potkala v bláznivém tanci, zvaném polibek.

Zatvrzelý výraz v jeho obličeji povolil a on se poprvé za dlouhou dobu usmál. Cítil ten zvláštní pocit, kdy v břiše je najednou milion motýlů.

Nechápal, proč jeho původní pozvání na kávu tehdy přijala. On to prostě zkusil z toho malicherného důvodu, že mu přišla přitažlivá. A tak tehdy namísto u kávy skončili v baru. Několik skleniček vína a pár drinků uvolnilo atmosféru. Najednou zjistili, že mají spoustu názorů a postojů společných. Neobyčejné? Ani zdaleka ne. Mělo z toho být něco víc? Kdo ví?

Několik dalších týdnů proběhlo ve vzájemných objetích, polibcích a nesmělých dotecích, které zkoumali kam, až se dá zajít.

Při jednom z rozhovorů padla otázka, která ho zaskočila. Byla to otázka, díky které se začal ptát „A co ona ke mně vlastně cítí?“. Zeptala se ho: „A jak bys mě představil svým kamarádům? Jako kamarádku? Kolegyni? Pověz.“

Nezaváhal a pravil

„Jako svou přítelkyni. Partnerku.“

„Myslíš, že je to správné označení?“

„Proč by ne?“

„Jak to mezi námi chápeš?



A bylo ticho. Chvíli. Podíval se na ní pohledem plným zklamání. Byla to jen hra? Bylo to jen jako?

„Mám tě ráda, ale….,“ řekla, ale nedal jí prostor, aby dokončila.

Beze slova se zvedl a odešel.



Několik dní uplynulo ve vzájemném tichu. On nekontaktoval Ji a stejně tak naopak.

Co se honilo v hlavě Jí, byla směs pocitů od zvědavosti po předtuchu zklamání. Jakou to má mít budoucnost? Jaký bude ten konec? Najde si někoho mladšího? Nebo mě dovede k oltáři? Co když je prostě nevybouřený? Nebo se v něm pletu a dokáže mě překvapit?

Proč odešel?  Proč neřekl ani slovo? Proč? Proč? Proč? Vždyť já bych ho dokázala mít ráda.

.

Na sklonku sedmého dne kdy to vypadalo, že ani jeden zeď ticha neprolomí, se mělo něco změnit.

Ona se vydala na večerní procházku se svou psí slečnou. Sešla několik schodů před byt. Od úst šla pára a venku bylo sotva vidět na krok. Jediným zdrojem světla v ulici byla lampa veřejného osvětlení. Čekal tam na ni. Na sobě měl ten dlouhý kabát, ze kterého si vždycky utahovala, že v něm vypadá jako zabiják.

Přišla k němu blíž. V jeho očích se mísil strach s nejistotou. Sáhl do náprsní kapsy a něco z ní lovil. Zatajil se jí dech.

Vytáhl z kabátu kytici růží.

Překvapeně zamrkala očima. Přičichla k růžím. Přestože bylo venku jenom pár stupňů nad nulou, aroma těch rudých plátků jí vehnalo růž do obličeje.

Ten malý obličej se zvláštně modrýma očima se na něj smál tím nejvřelejším způsobem. On ji pohladil po tváři a věnoval lehký polibek na rty. Přitiskla ho k sobě a několik dlouhých minut zůstali v pevném objetí.

„Chyběl jsi mi,“ řekla.

„I ty mně.“

Ruku v ruce se chvíli procházeli ulicí. Smáli se drobnostem a užívali si přítomnosti toho druhého. Svět byl na chviličku o něco barevnější, laskavější.

Když obešli blok, a psí slečna usoudila, že je čas jít domů, dala to najevo táhlým vytím a pohledem plným utrpení. Usmála se a neustále Ho držíc za ruku, jej vedla do útrob panelového domu.

Vzala za kliku bytu a přiložila prst na rty. Kývl hlavou a potichu za sebou zavřel. Ukázala na dveře jednoho z pokojů. Vstoupil do něj a rozhlédl se. Relativně malý pokojíček s několika bílými skříňkami, jednou velkou šatní skříní, pracovním stolkem a dost velkou postelí v rohu byl ponořen do tmy.

Sundal si kabát a usedl na židli ke stolu. Seděl tam v úplné tmě a čekal, co bude dál. Jeho pozornost upoutala malá čajová svíčka na okně. Příhodně položené zápalky za okamžik zažehly knot, jehož plamen zahnal tmu do koutů pokoje. Chvíli se nic nedělo, vyjma několika zvuků z kuchyně a radostného štěkání malého psíka.

A pak přišla do pokoje. Zavřela za sebou dveře a zamknula je na klíč. Tázavě se na ni podíval. V odpověď si sundala tričko. Přistoupila k němu a sedla mu obkročmo na klín. Vášnivě se přisála k jeho rtům a rukou ho hladila po hrudi.

„Miluj se se mnou,“ zašeptala.

Vzal ji do náruče a přešel s ní těch několik kroků k posteli, na kterou ji položil. Stáhla ho k sobě a pevně objala nohama.



Stáhla z něj tričko, zatímco jí zlehka polibky sjížděl k drobným ňadrům. Podprsenka se zapínáním zepředu kladla odpor jen zlomek vteřiny. Uchopil ji do úst a pohybem hlavy ji z ní stáhl. Zakryla si prsa dlaněmi, jako by se styděla. Jeden za druhým odkláněl prsty až spočinul rty na naběhlé bradavce. Stiskl ji lehce mezi rty a ona ze sebe vydala krátký sten.

Když do ní vstoupil, zaťala mu nehty do zad. Několik dlouhých minut se pak vášeň nesla pokojem za jejich přerývaného dýchání a letmých výkřiků.

Dlouho pak leželi vedle sebe bez jediného slova. Ona si hrála s chloupky na jeho hrudi a usmívala se. On s pohledem upřeným do stropu se snažil najít vhodná slova, kterými by jí řekl, co k ní cítí.

Od fráze „miluji tě“ ho něco odrazovalo. Něco jako hlas rozumu. Něco co říkalo, ať těmi slovy neplýtvá.

„Bylo to hezké,“ zašeptal.

„Bylo,“ odpověděla.

Plamen svíčky na okně se zatřepotal a uhasl.

Několik dalších týdnů to pokračovalo. Několik dalších dní to bylo i nadále hezké. Ona byla pro něj dokonalá.

A právě proto nemohlo vyjít. To co mu na ní imponovalo, se ukázalo nakonec největší překážkou.

Začalo to drobnými rozdíly. Pozvolna jako nemoc. Ty miniaturní detaily. Jako prasklina ve hradu ze skla. Pozvolna se rozšiřovala a tvořila mezi nimi propast, kterou nemohly ty hezké chvíle vyplnit. Pak už stačilo jenom drobné pošťouchnutí a vše co budovali, se rozsypalo.

Stačila jedna věta v celkem banální hádce.

„Podívej se kolik ti je roků….“ zaznělo z jejích úst.

Svět se na malý okamžik zastavil. A už nic nebylo jako dřív. Dřívější pochyby se opět draly na světlo světa. Hrad ze skla se rozsypal.

Ten den kdy se viděli naposled, ji políbil na rty a zašeptal:

„Sbohem“

Otočil se a odešel.

Výraz v obličeji mu opět zkameněl.

Kdyby se však někdo podíval na Něj zblízka, všiml by si, že mu po líci stéká drobná, sotva patrná slza.