Útěk

„Ludvíku,“ řekla Clarence. Ludvík pohlédl své milované do očí.

 

„Již zítra,“ pravila. Ludvík se zachvěl. Věděl to, ale celé ty dlouhé dny na to nechtěl pomyslet. Ano, již zítra. Clarence, jeho drahá Clarence bude provdána za Arthura Gasborowgha, syna vévody Williama Gasborowgha z Cornwallu. Její otec tomu tak chtěl.

 

„Jak krutý rozmar osudu!“ vykřikl Ludvík tlumeně. Museli být obezřetní. Nikdo se nesměl dozvědět, že jsou spolu.

 

„Ach, máte pravdu, osud se nám bodavě posmívá,“ odvětila Clarence. Padal soumrak a oba milenci měli pocit, že spolu s denním světlem ubývá i jejich naděje. Ludvík objal Clarence. Přitiskla se k němu a on ucítil, že její tvář je plna slz.

 

„Než být někoho jiného,“ zašeptala, „raději požiji jedu.“ Ludvík se znovu zachvěl.

 

„Požijete-li vy, požiji i já,“ odpověděl šeptem, rty přitisknuté na její tváři. Poté se však napřímil. Dlouho skrývaný plán již nesnesl odkladu.

 

„Clarence, milujete mne?“ zeptal se s náhlou rozhodností. Clarence vzhlédla.

 

„Jak se můžete ptát, Ludvíku? Jak můžete pochybovat?“ odpověděla.

 

„Pak tedy spolu uprchneme,“ řekl Ludvík pevně. Clarence se k němu pevně přitiskla a oči jí zářily radostí a vzrušením. Poté se však v její krásné tváři objevila obava.

 

„Je to však nebezpečné, hrad je dobře střežen. Nemohu odjet.“

 

„Uprchneme spolu tajně. Dnes v noci. Vše jsem promyslel,“ řekl Ludvík rozechvěle.

 

„Ach, budu unesena! Jaké štěstí!“ vykřikla Clarence. Ludvík ji objal, poté se jal promluvit o svém záměru.

 

„Zde, tento provaz. Až odbije půlnoc, spustíte jej z okna své komnaty. Vyšplhám k vám a poté se spustíme do hradního příkopu. Poblíž bude připraven můj kůň. Vezmete si jen trochu nutných věcí a bižuterii. Za svítání již budeme daleko za hranicemi Lancashire. Uděláte to, Clarence?“

 

Dívka beze slova přikývla. Tváře jí hořely vzrušením. Celá se chvěla. Tak tedy je ještě naděje. Zvon odbil sedmou hodinu večerní. Setmělo se a ochladilo. Museli se rozloučit. Ludvík přitiskl dívku k sobě. Zahleděli se jeden druhému do očí a v jejich pohledech byla všechna něha zamilovaných spiklenců. Políbil ji.

 

„Pro naši lásku,“ zašeptal.

 

„Pro naši lásku,“ odpověděla.

 

---------------------------------------------------------------------------------------

 

Všude temnota a hluboké ticho, přerušované jen občas vzdáleným zaštěknutím psa. Hvězdy na nebi spoře poblikávaly, co chvíli ukryté za těžkými mraky. Vše spalo. Ludvík uvázal koně a přiblížil se k hradnímu příkopu. Zde, právě v místě, kde se tyčila věž, vybíhalo do příkopu skalisko. Příkop zde byl úzký, právě tak úzký, aby odvážný mladík mohl jedním skokem překonat hlubinu. Tam ve výšce, přímo ve věži, byla Clarence. Ludvík se postavil na sám okraj skalního výběžku. Olověné mraky se pohnuly a Měsíc na okamžik rozlil po hradbách bledé světlo. Ludvík přímo před sebou spatřil provaz, spuštěný z okna věže.

 

„Drahá Clarence, drahá, milovaná Clarence,“ zašeptal Ludvík s vděčností. Není strachu tam, kde srdce je plné lásky a odhodlání. Ludvík se pružně odrazil a jediným skokem se přehoupl přes hluboký příkop. Obratně se zachytil lana a vzápětí se i s ním zřítil do příkopu.

 

Clarence snila sen o tom, že bude patřit Ludvíkovi a že spolu budou šťastni. Avšak ani v tomto, ani v žádném jiném snu ji nenapadlo, že by měla svěřený provaz uvázat. Spustila jej z okna a snila o dobrodružství a lásce. Díky tomu teď Ludvík na dně příkopu rozmrzele počítal polámaná žebra a četné fraktury lebky a holení.

 

 Romantismus klade všechen důraz na krásu, jemnost a vyšší způsoby žen, ale bohužel se pramálo zabývá jejich inteligencí… a to je škoda.