"... Seděl jsem na patníku, díval jsem se kolem sebe, když najednou..."

Anotace: Když ani dvě šance nestačí...

Sedím v pokoji na koleji a přemýšlím. Venku je hrozná zima a to už je skoro duben. Mám radši léto, teplo a sluníčko. Vzpomněl jsem si, že v říjnu bylo mnohem tepleji než teď. Zvlášť jeden den si pamatuji, jako by to bylo včera.
Bylo opravdu pěkně, svítilo sluníčko… Byl to jeden z těch dní, kdy bych se nejraději sebral a jel někam k řece. Bohužel říjen právě začal a já nastoupil do druhého ročníku Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Znamenalo to pro mě mnohé, hlavně to, že přes týden jsem bydlel na koleji a domů jsem jezdil pouze na víkendy.
To je asi to hlavní, co mi vadí na životě ve městě. Bydlím v městečku blízko Pardubic a vyrůstal jsem obklopen přírodou. Řeka nám teče skoro za barákem a vůbec celé okolí je nádherné. Teď si mohu nechat jen zdát o tom, co pro mě bylo samozřejmostí až do té doby, než jsem se dostal na vysokou. Vždycky, když bylo takové počasí jako tenkrát, šel jsem s kamarády k řece a tam jsme se vydováděli. A bylo jedno, jestli nám bylo pět a nebo patnáct. Pokaždé to mělo své kouzlo. Ale jinak jsem se svým studentským životem ve městě celkem spokojený.
Ten den jsme měli hodinu a půl pauzu mezi přednáškami. Samozřejmě jsem využil krásného počasí a strávil ji venku. Protože jsem byl u školy docela brzy a ještě se mi nechtělo jít dovnitř, seděl jsem na patníku, díval jsem se kolem sebe a najednou jsem uviděl holku, kterou jsem poznal o prázdninách.
„Ahoj!“ pozdravila mě první.
„Ahoj, jak se máš?“ vstal jsem z patníku.
„Jo, jde to. A co ty?“
„Dobrý.“ po krátké pomlce jsem pokračoval, „Co tady děláš?“
„Jdu za mámou, pracuje tady v lékárně, v administrativě.“
„Hm. A co škola?“
„No, začíná to bejt náročný. Samý opakování k maturitě…“
„To já to mám ještě v pohodě, sotva jsme začali.“
Chvíli jsme na sebe jen tak koukali. Nevěděl jsem co říct a ona zřejmě taky ne. Rozhodl jsem se to déle neprodlužovat. „Tak se měj.“
„Jo, ty taky. Ahoj.“
„Ahoj.“
Šel jsem do školy a přemýšlel o ní. Seznámili jsme se na basketbalovém soustředění. Já hraji za Matfyz a její táta taky, i když už dávno nestuduje a vlastně ani Matfyz nikdy nestudoval. A ona tam jezdí s ním a s bráchou. Všiml jsem si jí hned první den. Nevím, čím mě zaujala. Není to ten typ holky, za kterou se každý otočí.
Zpočátku jsem vůbec nevěděl, jak se věci mají, byl jsem tam poprvé, ale po pár dnech jsem se zorientoval. Celou tu dobu jsme na sebe jen tak koukali. Asi jsem se jí taky líbil.
Jednou dopoledne po tréninku jsem ležel na louce a četl si. Ona šla okolo a já na sobě cítil její pohled. Zvedl jsem oči až když procházela kolem a pozdravil ji. Usmála se. Evidentně ji to potěšilo. Pak jsme spolu prohodili asi dvě věty a já měl zvláštní pocit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Líbila se mi, to jo, ale neměli jsme moc příležitostí lépe se poznat. Čtyři hodiny denně zabral trénink, dvě dopoledne a dvě odpoledne. A ona pak vždycky po tréninku měla nějaký program s tátou, jeho kamarády a jejich dětmi.
Ale jednou jsme spolu šli z hospody. Byla tam celá naše basketbalová partička a ona s bráchou. Bylo asi jedenáct a vypadalo to, že přijde pěkná bouřka. Nějak jsme se roztrhali a většina kluků zapadla po cestě do jiný hospody. Nakonec jsem s ní zůstal sám. Její táta a brácha šli kousek před námi. Nesl jsem jí baterku a svítil nám na cestu. Spustil se prudký liják. Do tábora to bylo ještě daleko. Byli jsme promočení až na kost, ale mělo to i své kouzlo. Při každém blesku světlo jako ve dne a kolem dokola les… Nemluvili jsme, slova by stejně zanikla v tom rachotu.
Došli jsme do tábora. Vrátil jsem jí baterku a popřál dobrou noc. Chtěl jsem ji políbit. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem něco vypil nebo kouzlem okamžiku, ale tak rychle, jak jsem se rozhodl, jsem si to zase rozmyslel. Asi si toho všimla. Bylo vidět, že je zmatená. Naštěstí pršelo, a tak na vysvětlování nebyl čas.
Pak už se nic nedělo. Odjížděl jsem o den dřív. Seděla tam u chatky a hrála si s mobilem. Asi chtěla vypadat nenápadně, ale myslím, že tam na mě čekala. Oba jsme si mysleli, že se vidíme naposled. Usmál jsem se na ni, ale ona byla vážná, řekl bych, že smutná. Podali jsme si ruku a byl konec. Odešel jsem a ona zůstala. Myslel jsem na ni celou cestu domů.
Uprostřed září mi od ní přišel e-mail. Našla moji adresu na stánkách školy. Je chytrá. Vyměnili jsme si pár e-mailů, ale nic jsem od toho nečekal. Abych řekl pravdu, skoro jsem na ni zapomněl. Jenže pak tam stála přede mnou. Skutečná a krásná. Zamotalo mi to hlavu.
Nebylo to ale všechno. O pár dní později jsme se potkali v metru. Nikdy jsem nevěřil na náhody, ale asi bych měl začít. Vypadala potěšeně, avšak já jsem byl překvapen a nedokázal jsem to skrýt. Jeli jsme spolu docela dlouho, většinou jsme se bavili o škole a když se to tak vezme, nic moc jsme si neřekli. Když jsem vystupoval, slíbil jsem, že se ozvu. Ve skutečnosti jsem to řekl jen tak, nebyl jsem si jist, zda to skutečně udělám. Vím, že jsem jí neměl dávat falešnou naději, nic jiného mě však v tu chvíli nenapadlo.
Pak jsme se potkali ještě jednou. Šel jsem do školy a ona od mámy. Říkala, že má sraz s kámoškama. A zase jsem to byl já, kdo se rozloučil jako první. Na jednu stranu mě přitahovala, ale na druhou stranu jsem z ní měl trochu strach.
Poslala mi ještě jeden e-mail, na který jsem neodpověděl. Nejdřív jsem čekal, nechtěl jsem vypadat nedočkavě, pak jsem neměl přístup na internet a když jsem si konečně vzpomněl, zdálo se mi už pozdě. Od té doby mi už žádný mail neposlala a já jí také ne. A s letním semestrem se mi změnil i rozvrh. Myslel jsem si, že ji už nepotkám, ale jak jsem se mýlil.
Začátkem března, jako každý rok, pořádala fakulta ples. Loni jsem tam nebyl, letos jsem se rozhodl, že půjdu. Chtěl jsem vidět Žofín. A jaké bylo moje překvapení, když jsem ji spatřil. Bylo to při předtančení. Stála na druhé straně sálu naproti mně. Byla oblečená do dlouhých bílých šatů a moc jí to slušelo. Usmívala se, sledovala předtančení a bavila se s klukem, který ji doprovázel. Zřejmě to byl její přítel.
Nemohl jsem z ní spustit oči. Takhle jsem ji neznal. Vždycky jsem ji viděl ve sportovním a tohle mě dostalo. Vypadala jako princezna a já si poprvé uvědomil, co k ní cítím. Bohužel svou šanci jsem promarnil. Stál jsem tam a díval se na ni. Bolelo to. Moc to bolelo.
I když od plesu už uplynuly skoro tři týdny, nemohu na ni zapomenout. Myslím, že na tom plese si mě nevšimla, a asi to tak bylo lepší, ale děsí mě pomyšlení, že už bych ji nemusel potkat.
Nevím, co mám dělat. Je mi jasné, že ona se už neozve. Ani se nedivím, nebylo to ode mě fér nenapsat jí, ale stalo se. Teď toho lituji. Bohužel čas se vrátit nedá. Asi je řada na mně, ale nemám odvahu se jí ozvat. Pak už mi nezbývá nic jiného, než doufat, že zase o prázdninách pojede s tátou.