Měsíce

Anotace: Křičíš, „Nech mě,“ ale on se jen otočí a roztříští tě znovu, znovu si tě přiváže, znovu ti zavírá víčka, znovu ležíš na pokrývkách, v loužích krve, a on se na tebe usmívá.

Křičíš, „Nech mě,“ ale on se jen otočí a roztříští tě znovu, znovu si tě přiváže, znovu ti zavírá víčka, znovu ležíš na pokrývkách, v loužích krve, a on se na tebe usmívá.

Miluje tě.
---
Sleduješ jeho tělo, v květnu, když se třpytí pod jabloní, směsice potu a slz.

Nedokážeš říct proč, ale pokaždé tě prudce obejme, rty ve vlasech, tichá slova v uších.

Mumlá, „že už se nikdy nevrátí“, září že bude jiné, září nebude upíří bál, září bude květopad.

Květopad je vždycky až v listopadu.
---
Snídáš a učíš se, protože zítra máš zkoušku a opravdu tu školu chceš dodělat.

Pomalu žvýkáš svůj toast, kafe těsně u pravé dlaně. Kdybys teď mohl udělat cokoliv, zastavil bys datum.

Aby pořád bylo 13. května, pořád ten smolný den, aspoň pro ně dva, aspoň pro Brendona.

Leží v posteli, přikrývky rozházené, zbytek vosku ze svíček rozpáraný po zemi.

Spí, a ty se jen usmíváš. Miluješ ho když spí.

Znovu se vrátíš ke svým stránkám nekončících informací, a cítíš jak ti tíží hlavu.

Nejraději by ses zvedl a šel za ním, přitulil se k jeho teplému tělu a nechal spánek odnést všechny starosti.

Ale víš, že to musíš dočíst, a že stejně nemá rád, když zanedbáváš školu.

Tak si jen tiše povzdechneš, na chvíli se zadíváš jeho směrem, kde se nonšalantně cuchají jeho hnědé kadeře, a pak se znovu ponoříš do eseje o romantismu.
---
Je 13. června, zkoušku máš za sebou s dalšími dvěmi a Brendon není doma.

Slíbil, že se vrátí do pěti minut, ale uběhlo už dobrých třicet.

Nechceš se znovu pozvracet strachem a starostí, jako tenkrát, když’s myslel že už se nikdy nevrátí(řekl pět minut a trvalo mu to skoro celý den) přičemž na všech kanálech běžel záběr o katastrofální nehodě s více jak dvaceti mrtvými těly. Zatím neidentifikovanými.

A bylo to kousek od tvého bytu.

Pět minut jsi jen tupě zíral do zrcadla, slzy mezi rty, protože bys přísahal, že jedna mrtvola vypadala jako Brendon.

Potom ses strnule ohnul k míse, na kolenou, hořkou příchuť na jazyku.

Další minuta strachu a zvracíš, obracíš své tělo naruby a nikdy ho nechceš zpět.

Když se vrátil, o tři hodiny později, našel tě ve stejné pozici, jen bledšího.

Vytřeštil jsi na něj oči, a pak tiše polkl, přičemž tě celým tělem uchvacovala vlna úlevy. Vrhl ses mu do náruče a nechtěl’s doopravdy vědět kde byl.

Stačilo ti, že je zpátky.

Jenže teď se nic něděje, žádná havárie, žádný únos, jen poklidný běh města, a ty si děláš starosti. Už to je hodina.
---
Vrátí se bez dechu, jen v mikině, bundu okolo loktů.

Zeptáš se, kde byl, ale jen pokrčí rameny.

Cítíš na něm zvláštní vůni, směsici borůvek a vodky.

Ptáš se, jestli byl někde v baru, ale jen s úsměvem zavrtí hlavou.

Potom tě popadne, přitáhne svoje tělo blíž, dlaněmi ti do boků tetuje ornamenty a polibky probodává kůži.

Spí s tebou, a ty’s zapomněl, že jsi mu v kapse našel cizí telefonní číslo.
---
Červenec a srpen se převinou jako ukolébavka, krásné doteky a zelené lístky.

Častokrát se v noci touláte ulicemi, a někdy ti koupí zmrzlinu, někdy ti řekne, že jsi krásnější než všechen hvězdný třpyt, a někdy tě jen jednoduše vezme za ruku a vlepí ti do úst mokrý polibek.

Jen málokdy na těchto procházkách mluvíte, spíše jen prohazujete slova, hrajete si s nimi a převracíte je do jiných tvarů.

„Věděl’s, že uši můžou být otevřené?“ zeptá se, a doopravdy nečeká až odpovíš. Nebo ano?

Po chvilce ticha jemně zatřepeš hlavou, a on se zasměje, dlaň ve tvých vlasech. Trochu tě pocuchá, a pokračuje.

„Někde jsem četl, že když spadne chmýří, narodí se víla.“

„Myslel jsem, že umře?“

„Nebylo by poetičtější, kdyby se narodila?“

„Poetické by bylo, kdyby to někomu zlomilo srdce.“

Krátký pohled. Nejisté obočí a tři vrásky ve tváři.

„Zlomilo ti to někdy srdce?“

Jestli jsi mi někdy zlomil srdce?

„Pokaždé.“
---
Přiznáš se mu ke všem svým slabostem, všem špatnostem, všem nepohodám.

Vrtíš se v křesle, a on tě sleduje, oči v důlcích těch tvých.

Nevíš proč, ale přijde ti, že si tě představuje zbitého, pohlceného modřinami a fialovými fleky jeho lásky.

Polkneš, jen minutu od zhroucení, a on se tě zeptá: „Chceš si mě vzít?“

---
Září a jeho sítě lží jsou zpět.
Cítíš jeho doteky, ale mrazí tě, mrazí tě jako pavučiny ve tváři.

Řekneš mu, ať se tě přestane dotýkat, ale on odmítne, řekne že jste zasnoubení, máte na sebe právo, a on tě chce a… chce tě. zašeptá a zakryje ti oči.

Nechce abys viděl tu krev na pokrývkách.
---
Krvavý bál a ty v něm víříš, jako světluška o půlnočních směnách, když lidé nejvíce mlčí nad její existencí.

Brendon se ti někam ztratil, ale opravdu nevíš kam. Je někde v dálce, tam za tou dívku, ne, tam, na záchodě, ne, sakra.

Třeseš se a další neslušný návrh ti zasviští v uších a mihne se před očima, jen aby znovu zmizel když zatřepotáš hlavou.

Na krku cítíš podivnou lehkost, polibky letního vánku, ale když se ho dotkneš ucítíš jen slzy.

A možná bys chtěl aby to byla krev, a kulka v tvojí hlavě.

Teď ti totiž řekli, že je nájemný vrah.

A když se vedle tebe objevil, ani to nezapřel.
---
Můžou ti to jen tak říct? Může jen tak mlčet?

Co se od tebe očekává, když ti řeknou, že tvůj přítel je nájemný vrah?

Když se na něj podíváš, vidíš tmu, výkřiky, vaši zkurvenou lásku.

Možná už konečně chápeš jeho sadistické objetí a podivnou chladnost, která z něj občas prýští jako bolest z tvých ran.

Chápeš ty cizí čísla, cizí odchody, cizí pohledy, cizí krev.

Zabíjí, zabíjí za tvými zády, možná tobě rovnou před nosem, když jsi ve škole, když se pro něj učíš.

Když mu slibuješ, že tento semestr zvládneš ještě líp, a on se jen hrdě usměje, říká že nemusíš, ale ty chceš, chceš.

A zaklapnou za tebou dveře, sejdeš schody, prodereš se ulicí nastoupíš do tramvaje- a on zavraždí. Ani nejsi ve škole. Ani v tý zatracený budově nejsi, a on už někomu láme vaz.

Ptal ses jak, a on řekl: „Rychle.“

Chce se ti zvracet, chceš se vyzvracet ze všech podob, které zná, chceš se vyzvracet ze vzpomínek, které se k němu vážou.

Chceš se vyzvracet z něj.
---
Kroutíš hlavou a říkáš ne, ne, musím na chvíli pryč, na chvíli od něj pryč, třeseš hlavou a utíkáš, nesnášíš ho, a utíkáš, miluješ ho, miluješ, ale nesneseš jeho přítomnost.

Jejich zakrvácený obličej, jejich zlomené kosti, jejich rozřezané tepny, jejich teplé koupele, horká, vřelá, rudá voda, bublá, bublá, objímá tvé tělo, probouzíš se-

Objímá tě ve spánku, čistá prostěradla, čistá zem, čisté dlaně- a ty ho miluješ.

Probudí se, krev se vrací, vrací se, ale ty ho stejně miluješ.

Nesejde na mrtvolách a jejích očích na tvých zádech.

On tě kryje, každý měsíc.