Ze sna - 1.část

Anotace: Je libo něco krátkého a romantického? Tak zde první část krátkého příběhu Ze sna, který se tak jmenuje, protože to můj sen opravdu byl. Hezké čtení :)

1.

          Všechno to začalo jednoho říjnového dne v jeslích.
Zdravotní sestra Libuše měla na starosti předškolkové děti. Všechny už byly pryč, doma se svými rodiči a jen malá holčička jménem Maruška v jeslích zůstávala. Byla uplakaná a také chtěla jít domů, k mamince.
Libuše už měla mít dávno po práci, ale s Maruškou tam dál zůstávala. Když už to trvalo skoro hodinu, tak mamince zavolala. Nic ale nezmohla.
   ,,Dobrý den,“ vběhl do herny pohledný a sympatický muž.
 ,,Děda!“ vyskočila Maruška a k muži běžela.
 ,,Jsem Miloslav Novotný, Maruščin děda. Volala mi dcera, mají v práci nějakou havárku či co a tak mi volala abych pro Maruška zašel.“
 ,,Sestra Malá, dobrý den. Paní Sadílkové jsem volala, ale nebrala mi to. Každopádně jsem ráda, že si pro Marušku někdo přišel,“ řekla a pomáhala mu vnučku obléci.
     ,,Teto Libuško, děda má velký bazén,“ říkala Maruška během převlékání.
 ,,Opravdu?“
 ,,A taky má slnku,“ povídala holčička dál.
 ,,Srnku? Doma?“ divila se Libuše.
 ,,Jo, někdo má doma psa, já mám srnu. Sestřičko, omlouvám se, že jste tu musela být kvůli nám déle. Těšilo mě a doufám, že se ještě určitě uvidíme,“ řekl pan Novotný, když se svou vnučkou odcházel z jeslí.
Libuši se dědeček její svěřenkyně docela líbil. Byl to středně vysoký pán, štíhlé postavy se světle hnědými vlasy protkané stříbrem.
Jak Miloslav Novotný řekl, tak se také stalo. Po třetím setkání v jeslích pozval Libuši na kávu, následovala večeře, kino, koncert, divadlo a poté se probudila ve dvoupatrové vile na okraji města, na jejíž zahradě pobíhala místo psa hnědá srna.

          ,,Ahoj Libuško,“ pozdravil a políbil ji na obě tváře její dobrý přítel Martin, když se spolu sešli na kávě v kavárně vyzdobené vánoční tématikou, jelikož do Štědrého dne zbývalo jen deset hodin.
 ,,Ahoj, jak se máš?“ zeptala se Libuška a zalovila ve své tašce pro dárek.
 ,,Já se mám dobře, vše je při starém. Také mám pro tebe dárek, ale musíš mi slíbit, že si ho otevřeš až zítra,“ řekl a dal jí malou zabalenou krabičku.
 ,,Pro tebe to platí také,“ řekla a obdarovala i ona jeho.
 ,,Hmm, jsem moc zvědavý,“ řekl Martin a pohrával si s mašličkou na balíčku. ,,Jo, Libuško, nebyla jsi tak dva týdny zpět v divadle?“
 ,,Jo, byla jsem na Jesusovi. Byls také?“
 ,,Ne, já tam odtud odjížděl a viděl jsem tě vcházet dovnitř.“
 ,,Aha. No, seznámila jsem se s jedním mužem,“ kápla Libuše božskou.
 ,,A on tě vzal do divadla?“ vykulil na ni Marián oči.
 ,,Zíráš, co?“
 ,,No, to jo. To se nedělalo ani za mých mladých let. Co je to za kluka?“
,,Nedá se říct kluk. To je pro něj velmi nevhodné pojmenování, je to děda jedné holčičky ode mě z práce.“
 ,,Děda?“ vyděsil se Martin.
 ,,Jo, ale nepředstavuj si ho v bačkorách, šedivého, s brýlemi a novinami v ruce.“
 ,,Pane bože, Libuše! Já celou dobu skrývám své touhy po tobě, snažím se hledat si někoho úměrně k mému věku, někoho staršího než jsi ty, protože si myslím, že jsem pro tebe už starý. Mám tě plnou hlavu, ale snažím se, no a ty si najdeš nějakého dědu. Sakra, kolik mu je?“
 ,,No, padesát dva.“
 ,,Padesát dva,“ zopakoval Martin. ,,Ježiši, padesát dva! Proč?“
 ,,Je ke mně hodný, milý, pozorný a je mi s ním prostě dobře.“
 ,,Já k tobě nejsem hodný?“ pal se Martin.
 ,,Samozřejmě, že jsi.“
 ,,Nejsem k tobě milý?“
 ,,Jsi ke mně moc milý.“
 ,,Nebo ti snad nevěnuji dostatek pozornosti?“
 ,,Martínku, věnuješ mi spoustu pozornosti. Jsi úžasný muž a jsem s tebou ráda. Jsi zábavný, samozřejmě i pozorný. Jsi pro mě nepostradatelný. Nemít tě, tak nevím co bych dělala. Jenže jsem do tebe nikdy necítila ani náznak toho, že bych se ti líbila. Že bych pro tebe byla víc, než jen pouhá kamarádka.“
 ,,Protože jsem se snažil! Zatraceně moc jsem se snažil vše skrývat, neboť jsem si myslel, že jsem pro tebe starý, ale asi to byla blbost. Teď už to ale všechno víš, tak to můžeme dát dohromady a vyzkoušet to spolu.“
 ,,Martínku, mám tě ráda, ale“
 ,,Ale já tě miluji,“ skočil jí Martin do řeči. Dle jeho výrazu ve tváři to myslel naprosto vážně.
Libuše jen zavrtěla hlavou, popadla kabelku a chtěla odejít. Martin jí však stihl chytit, když kolem něj procházela a přitáhl si ji k sobě, aby jí mohl políbit.
Jeden polibek vynahradil absolutně všechna slova, jelikož v něm bylo naprosto vše, co k ní cítil. Libuška upustila kabelku a polibek mu opětovala. Přesto však hned po té odešla.
          Druhý den, když si rozbalila na Štědrý večer od Martina dárek, ve kterém byl tenký řetízek s přívěskem anděla, si začala uvědomovat, že ani jí není Martin lhostejný a rozhodla se, že se mu bude vyhýbat. Ovšem bez jeho společnosti dlouho nevydržela a tak spolu na Silvestra uzavřeli příměří jen jako přátelé, tak jako dosud.