First love (2. část)

Anotace: První láska je jen jedna. Pak jsou někdy další - druhá, třetí... Ale ta první je neopakovatelná!

Současnost

Po maturitě jsem si dala rok pauzu a odjela jsem pracovat jako dobrovolník do Afriky. Potřebovala jsem odstup, strávit nějaký čas sama se sebou a poznat nové lidi. V Africe jsem si uvědomila, že život je příliš krátký na to, zabývat se minulostí a přemýšlet o tom, proč se stalo, co se stalo. A přesto, i když je to už pět let, co jsem poprvé zažila, jaké to je mít zlomené srdce, mám pocit, že jsem se z toho ještě pořád úplně nedostala.

V nemocnici v Malawi jsem poznala Chrise, sympatického Angličana, se kterým jsme si v podstatě hned padli do oka. Po hodinách strávených povídáním jsme zjistili, že toho máme hodně společného. Chris pochází z Londýna, a když jsme se po roce vraceli z Afriky, strávila jsem u něj pár týdnů. Chtěl, abych se k němu nastěhovala nastálo, jenže mě už přijali na Stanford, což byla moje vysněná škola, takže nepřipadalo v úvahu, že bych na ni nenastoupila. Nakonec jsme se dohodli, že poletíme do Kalifornie společně a až dostuduji, uvidíme co dál. Pronajali jsme si malý byt blízko kampusu, odkud bude Chris dojíždět do San Francisca, kde si našel práci v jedné advokátní kanceláři.

Po několika dnech strávených mezi krabicemi plných našich věcí jsem se rozhodla, že se porozhlédnu po kampusu, abych nemusela nikde bloudit, až začnou přednášky. Univerzita byla založena v roce 1876 a je to jedna z nejprestižnějších univerzit na světě. Už jako malá holka jsem snila o tom, že tady jednou budu studovat, ale kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se mi ten sen splní a jednoho dne se budu procházet po kampusu, asi bych se mu vysmála.

Jsou dvě hodiny odpoledne a já nutně potřebuji svoji denní dávku kofeinu, proto zamířím do jedné z univerzitních kaváren, abych dobila energii a mohla pokračovat v prohlídce. Když vejdu dovnitř, ovane mě příjemný chladný vzduch, objednám si ledové karamelové macchiato a posadím se k malému stolku v rohu, s dokonalým výhledem na kampus. Popíjím kávu, pozoruju skupinky studentů a přemýšlím, jestli si tady i já najdu ty pravé přátele. Na střední škole jsem jich moc neměla a slíbila jsem si, že to změním. Z mých úvah mě vytrhne pronikavý mužský smích. Mám pocit, jako bych ho už někdy slyšela. Vzhlédnu ke skupince kluků, která právě vešla dovnitř a jako první mě zaujme vysoký, opálený kluk s krátkými hnědými vlasy, které vypadají jako by právě vstal z postele. Na sobě má černé džíny a bílé tričko, které mu obepíná vypracovanou hruď. Zpod rukávu mu vykukuje složité tetování. Nakonec se zaměřím na jeho obličej, něčemu se směje a v pravé tváři má dolíček, jeho oči mají tu neskutečnou šedou barvu, kterou jsem viděla pouze u jednoho člověka…Travis. Dech se mi zadrhne, nemůžu se ani pohnout. Sedím tam a pozoruju ho, jak se baví s přáteli. Z transu mě vytrhne milý dívčí hlas. Drobná blondýnka se mě zeptá, jestli si může přisednout, slyším se zamumlat něco jako ‚klidně‘. Rychle se zvednu a běžím na toalety, chvíli tam stojím opřená o dveře a snažím se uklidnit. Když mám pocit, že mám dýchání zase pod kontrolou, vyjdu ven. V kabelce mi začne zvonit mobil, pokouším se ho najít, když v tom do někoho narazím. Na ramenou ucítím silné ruce, zvedám oči k dotyčnému a pravím ze sebe: „Moc se omlou-,“ zbytek omluvy mi zůstane viset na rtech, když se zahledím Travisovi do očí. Chvíli se na sebe jenom mlčky díváme, až nakonec skoro neslyšitelně zašeptá: „Emily?“ Nevím, jak se mi to povede, ale přiměju nohy k pohybu a rozběhnu se ke dveřím, vyběhnu z nich a běžím v podstatě skoro celou cestu domů, ani nevnímám slzy, které se mi kutálí po tvářích. Až když jsem v bezpečí domova, pořádně vydechnu a naplno se rozbrečím.

První měsíc ve škole utekl jako voda. Každý den jsem chodila na přednášky, po škole jsem se připravovala na další dny a sem tam jsme si Chrisem vyrazili do kina nebo na večeři. Dokonce už jsem si stihla najít i pár přátel a zatím jsem se úspěšně vyhýbala Travisovi. Párkrát jsem ho zahlédla v kampusu a pokaždé, když se ke mně pokusil přiblížit, odešla jsem jiným směrem. Nevím, co bych mu měla říct. Když bez vysvětlení odešel, zlomil mi srdce. Kdyby jen věděl, jak moc mi ublížil a kolik nocí jsem kvůli němu probrečela. S tím jsem, ale skončila, on si moje slzy nezaslouží.

Moje první pondělní hodina byla přednáška z dějin práva. Vešla jsem do třídy a v půli cesty ke svému obvyklému místu jsem se zarazila, když jsem spatřila, že ve třídě sedí Travis. Překvapilo mě to, protože jsem ho na této přednášce ještě neviděla. Vzhlédl ke mně a viditelně se celý napnul. Vydala jsem se najít si nové místo na sezení, co nejdál od něj. Usadila jsem se na místo v poslední řadě v rohu a vytahovala si učebnice z tašky, když jsem ucítila, jak se místo vedle mě zaplnilo. Otočila jsem se a ocitla se tváří v tvář Travisovi. Očima mi cestoval po tváři, jako by se snažil odhadnout, jak budu reagovat. Narovnala jsem se a nervózně těkala očima po třídě a hledala způsob, jak se dostat z jeho blízkosti. Nakonec jsem to vzdala, protože do třídy právě vešel profesor, tak jsem jenom rezignovaně vydechla a zabořila se hlouběji do židle. Zrak jsem upírala na našeho vyučujícího, jak se připravuje na hodinu, potom mě ale upoutal Travisův tichý hlas. „Vím, že nemám žádné právo to po tobě žádat a ty nemáš nejmenší důvod to pro mě dělat, ale prosím, Emily mohla bys mi dát šanci ti vysvětlit, co se tenkrát stalo.“

„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“ odpověděla jsem s pohledem upřeným na svoje ruce, nemohla jsem se na něj podívat, protože i pohled na něj mě neskutečně bolel.

„Prosím, jen mě vyslechni a slibuju, že jestli mě po tom už nebudeš chtít vidět, nechám tě na pokoji.“

Z jeho hlasu jsem slyšela zoufalství a smutek, takže jsem opravdu začala uvažovat o tom, že mu dám šanci to vysvětlit, i když si ji nezaslouží. Jenomže jsem prostě ženská a zvědavost zvítězila nad rozumem, tak jsem nakonec souhlasila. Domluvili jsme se kde a v kolik hodin se sejdeme, pak už se slova ujal profesor, my umlkli a do konce hodiny jsme nepromluvili ani slovo.

Když jsem ve čtyři hodiny odpoledne vešla do kavárny, Travis už na mě čekal. Došla jsem ke stolu a posadila se naproti němu, na stole na mě čekalo moje oblíbené karamelové macchiato. Užasle jsem se na Travise podívala a on se trochu pousmál. „Vždycky jsi ho měla nejradši.“

Poděkovala jsem mu a nemohla se ubránit úsměvu. Po chvíli jsem ho vybídla, aby začal mluvit. Zhluboka se nadechl a spustil. Pět let mi hlavou běhají nejrůznější důvody jeho náhlého odchodu, ale ani jeden se ani zdaleka neblížil skutečnosti. Dozvěděla jsem se, že pár týdnů před tím, než jsme se poznali, jeho mamince diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. V té době jí bylo něco málo před padesátkou, nikdo nevěděl, co to mohlo v tak brzkém věku způsobit. Nicméně, její stav se během těch pár měsíců začal zhoršovat a lékaři doporučili pobyt ve výzkumném, léčebném zařízení v Bostonu. Tam měli vývoj nemoci pozastavit nebo aspoň zpomalit, jenže to se nepodařilo a její stav se zhoršil natolik, že před rokem zemřela. Když jsem opět byla schopná slova, zeptala jsem se, proč mi to neřekl už tenkrát. Odpověděl mi, že se styděl a nevěděl, jak mi říct, že si jeho máma nepamatuje jméno vlastního syna.

Po jeho přiznání jsem hodně přemýšlela, co budu dělat dál. Nakonec jsem došla k závěru, že každý si zaslouží druhou šanci. Dohodli jsme se tedy, že budeme přátelé. Učili jsme se spolu, chodili jsme do kavárny, povídali jsme si a smáli se, jakoby uběhlých pět let vůbec nebylo. Cítila jsem, že se moje srdce zase zaceluje a čím bližší jsme si s Travisem byli, tím víc jsem se vzdalovala od Chrise. Oba jsme to moc dobře věděli, ale ani jeden z nás to neřekl nahlas, nejspíš proto, že jsme v sobě navzájem viděli jistotu a báli jsme se, že bychom ji ztratili.

Čas plynul a za dveřmi bylo zkouškové období. Od rána do večera jsem byla ponořená v knížkách a poznámkách. Byla jsem vynervovaná ze zkoušek a svoje nálady jsem si vybíjela na Chrisovi, čímž se jenom stupňovalo už tak, nesnesitelné napětí mezi námi. V jednom kuse jsme se Chrisem hádali. To nejhorší, ale přišlo před mojí poslední zkouškou, kdy jsme se pohádali tak moc, že jsem vyběhla z bytu, práskla za sebou dveřmi a odjela jsem pryč. Neplánovala jsem, kam pojedu a než jsem to stihla promyslet, byla jsem na cestě k Travisovu domu. Zastavila jsem na příjezdové cestě, vystoupila jsem z auta a vydala se ke dveřím, ty se otevřely, ještě než jsem stihla zazvonit a objevil se v nich Travis. Hned jsem se mu vrhla do náručí, popošel do domu a zavřel za námi dveře, potom mě odvedl do obývacího pokoje a já mu pověděla všechno o hádce s Chrisem. Přitáhl si mě k sobě a objímal mě tak, jako vždycky, když jsem byla smutná. Potom se odtáhl a zahleděl se mi do očí, odhrnul mi prameny vlasů, které mi spadly do tváře, pomalu se ke mně sklonil a jeho rty se setkaly s mými v tom nejněžnějším polibku. Potom si mě k sobě zase přitáhl a já se pomalu, ale jistě propadala do říše spánku. Ještě než jsem úplně usnula, slyšela jsem, jak Travis šeptá: „Miluju tě, Emily. Vždycky jsem tě miloval.“ Vím, že si myslel, že už spím, tak jsem ho přitom nechala a pak už jsem se plně poddala spánku.

(Při psaní poslední části příběhu Emily a Travise, jsem poslouchala písníčku Hold on, tak kdybyste chtěli tady je odkaz, kde ji najdete: https://www.youtube.com/watch?v=8ofCZObsnOo)

Když jsem se druhý den vrátila domů, Chris tam na mě čekal a stál si za tím, že si musíme promluvit. Věděla jsem přesně, jak tenhle rozhovor skončí. Děsilo mě to a uspokojovalo zároveň. Přála jsem si, aby byl Chris šťastný, zaslouží si to, taky jsem věděla, že to nebude se mnou, takže jsme se shodli na tom, že bude nejlepší, když se rozejdeme a každý půjdeme vlastní cestou. Chris dal v práci výpověď, sbalil si věci a asi o dva týdny později se vrátil zpátky do Londýna. Mrzelo mě to, protože jsem měla Chrise ráda, ale asi jsem ho nikdy opravdu nemilovala, ne tak, jako Travise a bylo by zbytečné si to namlouvat.

Když jsem si přiznala, co k Travisovi cítím, rozhodla jsem se, že je na čase přiznat to i jemu. Napsala jsem mu esemesku, že s ním potřebuju mluvit, když neodepsal, jela jsem k němu domů, ale jeho auto tam nestálo. Chtěla jsem mu znovu zavolat, když mi mobil v ruce zazvonil. Na displeji se objevilo jméno Travisova kamaráda Adama. Přijala jsem hovor, pozdravila ho a zeptala se, jestli náhodou neví, kde je Travis. Řekl mi, že ví, z jeho tónu mi přejel mráz po zádech a stáhnul se mi žaludek. Chvíli bylo ve sluchátku ticho, potom Adam pokračoval. Říkal, že mu to je líto a že neví, jak se to mohlo stát. O čem to mluví? Ptala jsem se sama sebe a potom i Adama. Řekl mi, že Travis měl autonehodu a že byl na místě mrtvý, prý mu na křižovatce nedal přednost nějaký kamion nebo co. Vůbec jsem nevnímala, co dalšího mi říká. Byla jsem v šoku, jako by se uvnitř mě něco zastavilo, protože v tu chvíli jsem necítila vůbec nic. Nemohla jsem brečet ani řvát a nadávat, jak je život nespravedlivý. Popravdě ani nevím, jak jsem se dostala domů, ale až tam mi to všechno začalo docházet. Seděla jsem na zemi, opřená o dveře a slzy mi v proudech stékaly po tvářích.  

 Čekala jsem příliš dlouho, až bylo nakonec pozdě. Nikdy jsem Travisovi do očí neřekla, jak moc ho miluju a už mu to ani nikdy neřeknu, protože tentokrát, jsem ho ztratila navždy. Jestli jsem si tehdy, když mi bylo patnáct, myslela, že mám zlomené srdce, šíleně jsem se spletla, protože právě teď jsem zlomená úplně celá. Jsem roztříštěná na miliony malých kousků. Nemám sílu ani brečet, jako bych všechny slzy už vyplakala a žádné mi nezbyly.

Na Stanfordu jsem dokončila první ročník a potom jsem se odstěhovala. Nemohla jsem tam zůstat, ta škola, město, dokonce i celý stát Kalifornie mi připomínali Travise a co všechno jsem ztratila. Přestoupila jsem na Briar a tam práva dokončila.

Láska je krásná, ale ve výsledku nás všechny stejně jednou zničí. Jeden moudrý člověk kdysi řekl: „První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatujeme jeho číslo." Měl pravdu, Travis Hamilton byl moje první pravá láska a nikdy na něj nezapomenu. Navždycky budu mít v paměti vyrytý obraz jeho neskutečně šedých očí, jak se upírají do těch mých.

Budu ho milovat až na věky věků.