První rytíř

Anotace: pohádka o lásce ztepilého rytíře k poněkud nepovedené slečně... protože když ji miluješ...

Dvojice dívek se procházela podloubím. Paprsky posledního slunce je nutily mhouřit oči pokaždé, když vyšly mezi pilíře.
První dívka si nakračovala zlehka a s úsměvem. Druhá se zdála zasmušilou.
„Snad ani spát nebudu. Tolik se těším. Je prý krásný. On byl vlastně vždy. Svatební noc v jeho náručí... Všechna děvčata mi závidí, že jsme zaslíbeni. Dokonce i ty se tak tváříš... Nebuď směšná!“
„Sama jsi směšná, Danie. Mě to nezajímá. Jsi únavná, jak o tom věčně vykládáš, proto se tvářím otráveně,“ odpověděla Naivel; vysoké děvče s plavými vlasy, překrytými plachetkou.
Danie se chichotala:
„Jen aby!“
Naviel neodpověděla. Nechala svou sestru jít vydlážděnou stezkou. Sama zanořila střevíce do trávy a mlčky se toulala zahradou. Myslela na Agnama. Jak ráda ho vídala. Na jiné se nikdy tak netěšila a kolik s ním zažila zábavy... Tehdy nic netušili o svatbách, válkách, zákonech a jiných záležitostech, co doprovází život dospělých. Zítra opět přijede, ale tentokrát se na něj netěší a to se tak dlouho neviděli. Už nebudou pod stolem odposlouchávat cizí rozhovory, ani při schovávané schválně zapomínat hledat Danii... Je to pryč... Zítra přijede, požádá sestru o ruku, odjedou z Luxonu a pak se spolu již neuvidí.

Když do zahrad padla tma, odebrala se i Naivel konečně do své komnaty. Obě dívky pak usínaly ztěžka. Spánek jim rušily kročeje služebnictva. Vše totiž muselo být nachystáno a nazdobeno fábory a čerstvými květinami. Na slavnost neměl dorazit jen rytíř Agnam, syn Vilona Chrabrého, jenž život jejich otce v boji nejednou zachránil, ale i nespočet jiných hostí.
Již od časných hodin se na nádvoří sjížděly kočáry. Ořové si vesele podupávali a ržáli. Děvečky se culily na lepé vozataje a snily o cestách do vzdálených končin. Bohaté dámy předstíraly spokojenost a pánové se již nemohli dočkat plného poháru. Sváteční nálada vyháněla stíny z koutů, jen duše Naivel se jimi hemžit nepřestala.
Sledovala Danii. To ona stála v středu dění a vítala se s každým hostem. Slušelo jí to. Byla překrásná. Naivel jí záviděla tu rozkošnou tvářičku, plný živůtek i drobné ručky.

Po obědě, ze kterého obě jen uzobly, znovu vyšly s otcem na nádvoří, jak jim kázala povinnost. Spíš než kočáry přijížděly teď skupinky jezdců. Staří mládenci, vdovci, nebo dosud svobodní mladíci fraucimoru nepotřebovali a v sedlech jim bylo lépe.
Většina z nich si měřila sestry pohledem a bylo znát, že jejich oči nachází větší zalíbení v Danii. Naivel věděla, že se sestře nemůže rovnat krásou. Jindy jí to nevadilo, dnes bolelo.

„To je on!“ hlesla Danie a přiměla Naivel zvednout zrak od země a podívat se k bráně.
Právě pod ní procválal vraník. Na něm seděl mládenec jako utkaný z dívčího snění.
Hned za branou seskočil a rychle srovnal tmavé kadeře i pomačkaný oděv. Když zanechal svého čtyřnohého druha služebnictvu, vydal se rovnou za hostitelem. V půlce cesty ho však zadržel strýc, aby mu potřásl rukou a pochválil meč. Naivel nevydržela, využila otcovy nepozornosti a utekla do paláce. Věděla, že dostane hubováno, ale nedalo se nic dělat, takhle tam před Agnamem postávat nemohla.
Vzpomínala na jejich poslední rozhovor. Tehdy jí řekl: “Tvá sestra je hlupačka. Nikdy si ji nevezmu. Požádám tvého otce, aby mi dal tebe.“
„Už to nikdy neříkej! Urážíš mou sestru," napomenula ho.
„Jsi krutá. Rád bych měl sen, když musím ke dvoru a možná se nevrátím. Vím, že dle věštby se mám stát prvním rytířem, ale příliš nevěřím. Znáš z mnoha vyprávění jaký je král a špatnou pověst mají i jeho synové. Bojím se, ač strach nemá patřit do srdcí rytířů.“
„Budu se za tebe modlit,“ odsekla a víc se nebavili.

Zatížena starými vzpomínkami došla do knihovny, jež se nacházela v nejzazším koutě paláce.
Těžké dubové dveře zajistila zevnitř a posadila se na stolec.
Pak Naivel přestala být Naivel.
„Šílenstvím to nazývám, však někdy bych rád byl tím, čím se lidem jenom zdám,“ promluvil místo ní ve verších Levian k moudrým svitkům rozloženým okolo něj a užíval si, jak zní jeho hlas. Dělával to tak často. Jinak musel mluvit šeptem a před cizími raději vůbec. Od cudné dívky se beztak neočekávalo, že by se s každým pouštěla do řečí a Naivel cudností přímo překypovala.

Její osud se zamotal mnoho zim před tím, než se Levian narodil. Tehdy muž jménem Balaz zatoužil po moci. Podlou lstí vyhrál válku se staletí vládnoucím rodem a stal se králem. Fergeři byli rozprášeni a mužská linie zcela zanikla. Jen několika ženám se podařilo z hlavního města v přestrojení uniknout a rozprchnout se do všech koutů země. Nový král, zvaný ďábel, měl z jejich synů strach. Poddaní až příliš rádi vzpomínali a pokud by někdo doložit pokrevní spřízněnost s Fergery, mohl by krále a jeho syny snadno ohrozit.

Levianova matka byla jednou z dívek, jež unikly osudu. Dohazovači Aborona sice přemlouvali, aby uzavřel rozumnější svazek, jenže pověstná krása Seriny z Fergeru už znamenala důvod, proč si nechat zalít uši voskem. Serina však nebyla jen krásná, ve své moudrosti dala sehnat porodní bábu bez jazyka. Ač potom brzy zemřela, Aboron se znovu neoženil, aby tajemství nebylo ohroženo. Deset let tak Levian vyrůstal jako děvče. Občas ho sice pojaly pochybnosti, jeho otázky však otec pokaždé rázně umlčel. Až jednou obě své dcery zavolal a objasnil jim, jak se věci mají. I přitom dával dobrý pozor, zda stěny nemají uši.
Plán se mu zdál snadným:
„Až Danie oslaví šestnáctiny a provdá se za Agnama, pak svého bratra v Calvii navštívím a do celé věci zasvětím. Na jeho dvoře, daleko za hranicí, zemře Naivel a Levian tam setrvá dokud návrat nebude bezpečný.“
Pro Leviana ale bylo vyrovnat se s tím vším poněkud obtížnější, než si byl Aboron schopen představit. Všichni se k němu chovali jako k dívce a on tak ze zvyku i přemýšlel. Zároveň se nemohl dočkat, až jednoho dne Naivel umře. Zrovna teď by si však přál, aby skutečně žila.

Ticho v knihovně, kde Leviana už pomalu přemáhala únava, přerušilo klepání. Byla to stará služebná.
„Slečno Naivel, jste tu? Je čas oblékat se na slavnost. Váš otec se hněvá. Všichni vás už hledají. Pokud tam jste, otevřete.“
Levian zmizel a znovu tu byla Naivel.
„Však jdu,“ ozval se z knihovny její přidušený hlásek. Ihned otevřela a pospíchala do své komnaty, kde si nechala upravit účes, nanesla růž a převlékla se do róby ušité jen pro tuhle příležitost z těch nejvzácnějších látek. Zrovna, když si polévala dekolt parfémem, někdo prudce zabušil na dveře.
„Tamto si spolu ještě vyřídíme. Teď ale není čas, hosté čekají. Koukej si pospíšit!“ zahřímal Aboron z Luxunu.
„Co mi zbývá, otče,“ odpověděla si pro sebe.
Cesta chodbou se jí zdála být pochodem k popravišti. Snad předstírat nevolnost... ne, ani to by otce neobměkčilo. Musí se snažit s Agnamem nepotkat. Pokud se spolu střetnou být k němu jako led. Vždy ho zůstane mít ráda jako přítele, jen choré sny jsou nemožné.

Vešla do sálu nazdobeného víc, než kdy pamatovala. Otec nechal vyrobit i nové lavice a osvětlení konzultoval s mistry z dálných krajin. Za hostinu vydal mnoho zlata a tabule se pod tíhou táců prohýbala, ač služebnictvo nebylo s donášením ještě u konce. Naivel se usadila na své místo vedle Danie. Cítila, že se Agnam divá směrem k nim. Zabodla oči do pečené kachny a rozvážně nabírala. Vůbec však neměla chuť k jídlu a každé sousto jí vázlo v hrdle. Vyčkávala, až se všichni rozpovídají a začne hudba. Až nastane ruch, v němž si otec nevšimne, že zase někam zmizela. Jen vrcholu večera se nevyhne, to by jí dal, kdyby nebyla přítomna sestřiným zásnubám.


V okamžiku, kdy otec přestal mít čas ji hlídat, se zvedla se od stolu a byla ta tam. S měsícem v zádech se pak procházela zahradami. Věděla, že dokud slyší píšťaly, nikdo se po ní shánět nebude. Snad jen On, jenže to by měl smůlu, říkala si a jako hořkosladká vůně nočních květů ji po celou dobu provázely myšlenky na Agnama. Pak hudba utichla, a Naivel spěchala zpátky k paláci. Vešla jedním z bočních vchodů a na dlažbě za sebou nechávala stopy hlíny. Šaty urousané, sotva popadala dech. Všimla si, že otec již stojí na stupínku ve středu sálu. Vedl zrovna jakési ovíněné řeči o všem a o ničem. Naivel si tedy stoupla za Danii a přikrčila se. Čekala, až divadlo skončí a ona se zamkne ve své komnatě, vleze v šatech do postele a poškrábe se na místech, o nichž hosté nemají tušení. Konečně se otcova řeč nachýlila k závěru:

„Da-li Bůh, zase se setkáme... Teď předám slovo Agnamovi. Ten hoch má na srdci něco, co stojí za vyslechnutí,“ pokynul z výšky směrem k mladému rytíři. Ten prošel sálem, shodil z ramen vyšívaný plášť a poklekl před hostitele.
„Drahý pane, chtěl bych požádat o ruku vaší dcery.... Vím, asi vás překvapím...“
„Chlapče zlatá, Danie, má krásná dcera, je tvá!“
„Právě to vás překvapí. Nechci vás urazit a Danie je zajisté nejkrásnější děvče široko daleko, jenže já chci Naivel.“
Hosté se začali rozhlížet a šuškat si. Kdosi se zasmál.
Aboron dal znamení ke klidu. Snažil se zachovat kamennou tvář, ač ho Agnam učinil zralým na to, aby vypil další soudek.
„Neprovdám mladší dceru dřív než starší. Stojíš-li o Naivel, rok počkej. Přijdeš-li za rok, dostaneš ji. To je mé slovo.“
„Tedy za rok, však dovolte mi si s ní dnes alespoň zatančit.“
Aboron svraštil čelo. Otočil zrak k sinavým dcerám. V obou by se krve nedořezal.
„Naivel si zatančí jistě ráda,“ odpověděl a kývnutím jí dal najevo nemožnost výběru.
„Hudba!“ zavelel a podoben oživlé mrtvole odklopýtal po bočních schůdcích ze stupínku.


Služebnictvo zhaslo nadbytečná světla a ozvaly se první tóny. Tanečníky začala unášet melodie. Jejich pohyb měl však daleko do ladnosti a spořádanosti prvních trojstupů.
Agnam došel pro Naivel. Kývl jí na pozdrav a odvedl ji až do samého nitra vířící společnosti.
„Hlupáku, odvolej! Odpros!“ vmetla mu do tváře. On ji provedl sálem a na konci promenády otočil takovou rychlostí, až se jí zamotala hlava.
„Proč?“ ptal se a zvolnil tempo.
„Ona je taková kráska a mně se i sluhové posmívají. Však jsem bezmála vyšší než ty.“
„Alespoň ti vidím do očí. Tedy viděl bych, kdybys přestala sledovat smetí na dlažbě.“
„Nemám vnady a můj obličej se s andělskou tváří Danie nemůže rovnat.“
„Já mám zas na levé noze srostlý malíček s prsteníčkem,“ poznamenal Agnam s hranou důležitostí a rozesmál se.
„Nechápeš to! Sestru jsi ranil a ze sebe děláš neuvěřitelného hlupáka.“
„Netuším, co nechápu. Vím, že tě mám rád. Jen pokud mě nenávidíš, nebo miluješ jiného, vezmu své slovo zpět a odjedu. Pověz tedy, nenávidíš mě? Či koho mám proklínat, žes v něm našla zalíbení?“
„Víš co, počkej na mě za svítání v rohu zahrady, kde se vždy dělalo hodně bláto. Povím ti, proč není možná,“ řekla Naivel a byla odhodlána vyjevit mu zítřejšího jitra naprosto vše.

Rytmus se změnil a ona hned využila signál ke střídání. Chopila se vedle stojícího hejtmana z Tenrefu, jenž sotva velel vlastním nohám. Naivel ho podpírala a přes jeho rameno se za Agnamem nenápadně ohlížela. Ten stál na místě tak dlouho, až pomyslela, že přimrzl. Následně odtál, jen aby dal hostiteli a dívce, kterou před celým dvorem znemožnil, dobrého večera a odebral se na lože. Naivel ho toužila napodobit. Otec ji ale popadl a odvedl stranou. Svůj skelný pohled zabořil do praskliny ve zdi vedle ní.

„Hlavně mu nic neříkej! Příští rok, už tu nebudeš. Ba rok… za měsíc se rozstonáš a dalšího úplňku nechám tvoje úmrtí vyhlásit. On se musí poohlédnou jinde. Danie si ho po tomhle výstupu vzít nemůže...“
Naivel otci kývla. Celou noc pak ani oka nezamhouřila. Přemýšlela. Před svítáním opatrně otevřela okno a slezla po stěně dolů do dvora.
V koutě zahrady, ze všech stran obklíčen buď zdí nebo keřem, čekal na ni Agnam. Ani on nespal a zahradami se toulal už dobře dvě hodiny. Naivel rozvážným krokem došla až k němu a popřála mu dobrého jitra.

„Tak mi prozraď, proč nechceš být mou?“ nedopřál jí čas k výdechu.
Sklonila hlavu, sepnula ruce a pravila:
„Jsem nemocná, dech můj se krátí, příliš dlouho živa nezůstanu. Nechci tvůj žal, vyhlédni si jinou nevěstu.“
„Zbytečné máš obavy. Kvůli tomu jsem tu čekal?“ rozesmál se a vzal ji za bradu. Když zvedla zrak, neváhal a políbil ji. Ona polibek opětovala. Věděla, že je první i poslední a vtiskla do něj všechnu svou lásku. Snad by se líbat ani nepřestali, jenže ucítila šimrání v podbřišku a dostala strach, aby její pocit nezačal být hmatatelným. Proto Agnama odstrčila.
„Musím jít. Mohli by mě hledat. Opatruj se!“
„Taktéž se opatruj, Naivel!“ odpověděl s úsměvem, který už nespatřila. Bála se otočit. Měla strach, že by se nemusela ovládnout a... a... nechtěla domýšlet.
„Nemocná? Vždyť mě odstrčila silou, které se nedostává ani kovářským tovaryšům,“ vyprávěl Agnam keři, jenž se mu náhle jevil moudřejší než jiné dřeviny.


Od té doby stačilo uplynout jen několik týdnů a Levian, nyní chráněnec Rona z Calvie, již ustřihl své dlouhé vlasy pod bradou a uvykal si na nepohodlnou část oděvu zvanou nohavice. Učil se, jak jezdit na koni, střílet a šermovat. Byl po celém těle samá modřina a jeden prst měl zlomený. Obtížnost toho všeho se mu i přesto zdála stále ještě snadnou, když srovnával s vyšíváním. Vybavilo se mu:

„Čím to, že Daniiny květy a ptáci jen září jasnými barvami a ty tvé jsou hnědé a mdlé. Proč nepoužiješ stejných nití jako ona?“ ptal se ho Aboron, když si prohlížel výšivky, co mu dcery předávaly.
„Jsou to stejné nitě, jen ty mé nasákly mnoho krve,“ odpověděla mu tehdy Naivel a nastavila své rozbodané prsty.

Umořen úlohami však Levian neměl moc času myslet na Agnama a možná raději ani vzpomínat nechtěl. Ten zatím v doprovodu Aboronova posla objížděl břehy Zeleného jezera na cestě k místům, kde měla jeho milovaná zemřít a být pohřbena. Posla se každý den ptal, zda pro ně skutečně vybral nejlepší trasu, jak neustále tvrdil. I přílišná péče o odpočinek koní mu připadala zvláštní. Proč by se ho ale Aboron snažil zdržet? Hloupost. Posel je prostě lenoch, vděčný za možnost vyhnou se dřině ve stájích!
Zato mladík jménem Fridon, Aboronův nejrychlejší posel, letěl údolím podél hor rychleji než šíp. Jeho kůň se kopyty země snad ani nedotýkal a on sám nejedl a nespal. Když šla Calvijská brána dolů, aby umožnila přejezd přes příkop, kůň pod jezdcem klesl spolu s ní. Padlého se ujali pacholci a z krásného zvířete brzy nezbylo nic než hlava a pár kostí.
Ron zatím přebral list, zlomil bratrovu pečeť a ani očím nechtěl uvěřit. Protřel si zrak a celé psaní si pročetl znovu. Když k tomu byl konečně hotov, spěchal do synovcova pokoje.

„Leviane, tvůj otec mi zaslal zprávu. Muž, zvaný Agnam, sem jede hledat hrob Naivel. Promiň, musím se smát.“
Strýc se rozchechtal a chechtal se a chechtal. Když se dochechtal, pohlédl na Leviana:
„Je to řádně v loji. Musíme rychle kameníka povolat. Ty najdi místo, kde tu holku pohřbíme. Pak aby ses ubytoval v hostinci. Snad se ten Agnam tady nehodlá dlouho zdržovat. To jste mi s otcem zatajili, že Naivel měla ctitelstvo. Abych tu ještě půl tuctu poutníků nehostil!“ rozesmál se Ron nanovo a listinu hned podpálil, aby se do nedostala do cizích rukou.

Levian tedy vybral nejlepší místo pro Naivelin náhrobek. Nešlo mu však o krásu okolí. Jeho volba měla jiný klíč. Chtěl totiž Agnama naposledy spatřit a sám se s ním v tichosti rozloučit.

Téhož dne si pronajal i pokoj v hostinci. V místní krčmě však nemeškal. Od rána do setmění seděl na kopci, aby měl přehled o jezdcích mířících k hradu. První den viděl přijíždět jen posla od východu a dva kupce. Až druhého dne zahlédl dvojici jedoucích od Luxonu. Zvedl tedy hlavu k obloze, aby zjistil kolik je hodin. Slunce zrovna stálo k polednímu. Počítal s tím, že Agnam nebude otálet a k jeho hrobu zamíří hned po obědě, proto vstal a pomalu došel k předem dobře zvolenému úkrytu. Schoval se do vykotlaného dubu a čekal.


Již ho začal přemáhat spánek, když uslyšel, jak se někdo blíží. Byl to Agnam s doprovodem, který se nedaleko zastavil a otočil. Agnam pokračoval sám. Na paloučku před náhrobkem sesedlal a nechal popásat svého vraníka. Došel k náhrobnímu kameni a padl před ním na kolena. Sklopil hlavu a nehýbal se. Levian pochopil, že pláče.
Nevydržel se na něj dívat. Odvrátil zrak, a když si potřetí utíral nos do rukávu, zařekl se, že to nemůže být naposled, co Agnama vidí. Ještě musí něco zařídit, nemůže ho nechat se kvůli němu tolik trápit.

Věděl, že ho pálí čas. Rozmýšlet se nemohl. Spěchal k hostinci a od hostinského za hříšný peníz odkoupil kus starého plátna.
„Nač toho plátna potřebuješ?“ vyzvídal hostinský.
„Na kouzla se smrtí.“
Hostinský znejistěl: „Nebudeš jich činit v mém stavení?“
„Ne.“
„Do... dobrá... pak si čaruj, čeho chceš!“ vykoktal a šel šidit ostatní hosty.

Když se s krajinou loučily sluneční paprsky, byl Levian jen kousek od strýcova hradu.
K jeho štěstí příkop v létě vysychal a na hradbách v dobách míru stráže hlídku nedržely. Nebýt toho, stal by se jeho podnik dost nebezpečným. Ani tak nebylo dvakrát příjemné se ve tmě tmoucí prodírat páchnoucí stokou plnou krys.
Na nádvoří se nezdržel a spěchal pod okna pokojů určených pro hosty. Škvíry v hrubém zdivu a množství břečťanu pro něj znamenaly lehký přístup k ložnicím. Pak v duchu zajásal, když si všiml pootevřeného okna.

Během několika málo chvil byl nahoře. Pokoj si nezmýlil a stanul u správného lože. Agnam měl ale lehký spánek. Zděšen páchnoucím zjevením okamžitě vyskočil z postele. Už chtěl tu potvoru uvítat svícnem, nebo nočníkem, když promluvila:
„Agname, netrap se pro mne. Najdi si hodné děvče. Na mě bez výčitek zapomeň...“
„Co je to za žerty?“ výhružně procedil mezi zuby a mířil k Levianovi.

„Nechoď blíž! Mohlo by se ti něco stát... oslepneš! Ano, oslepneš! Nepřibližuj se ke mně!“
Agnama však ta slova pranic neděsila. Smradlavé cosi zakryté plátnem nemohla být jeho Naivel. Bytost před ním couvala do rohu pokoje. Vrazila přitom do truhlice a zaúpěla. Agnam byl již u ní. Strhl na zem všivý kus hadru, odhodlán odvážlivce vytrestat příslušně k věku a pohlaví. Vtom se musel s pusou dokořán rychle posadit zpátky do postele. Ty vytřeštěné, k smrti vyděšené oči skutečně patřily Naivel... ale... ale...
„Co to má znamenat!“ vykřikl, a Levian si až nyní jasně uvědomil neskutečnou hloupost svého nápadu. Musel vyložit karty a doufat, že Agnam ani jednoho z nich nezabije.
„Jsem Levian z Luxonu, po matce z Fergeru. Možná poslední žijící muž krve starých králů. Proto jsem musel žít jako Naivel. Odpusť. Nechtěl jsem si z tebe dělat blázny.“
„A tohle bylo co?“
Agnam k němu přiskočil a srazil ho pěstí. Měl šílený vztek. Nakopl by ho a znovu praštil, ale ušmudlaná tvář, po níž kanuly krůpěje slz velikosti hrachu, mu to nedovolila. Nedokázal mu ublížit činem ani slovem, tak jen rychle pobral pár věcí a rozběhl se do stájí.
Štolba mu jízdu nocí rozmlouval marně. Agnam neváhal probudit půl hradu, aby mu nechali otevřít bránu, a Levian, který se mezitím po čtyřech doplazil k oknu, stačil zahlédnout již jen rozevlátý jezdecký plášť dávající Calvii své spěšné sbohem. Zůstal pak až do rána sedět v koutě a prosil Boha, aby Agnam nepřišel k velké úhoně na duchu.
Každý den se za něj modlil.

Agnam zatím ujížděl dál a dál, až se přidal k žoldákům mířícím do vzdálených krajů. Aby na svou potupu nemyslel, snažil se své vzpomínky na Naivel spláchnout vínem. Bez pocitu, že může ještě něco ztratit, se jako první vrhal do bitev. Míjely týdny a měsíce, zapomnění však nepřicházelo, bolest zůstávala a pocit prázdnoty uvnitř něj rostl jako dítě hříchu. Čim víc mužů zabil a všeho možného lidského utrpení viděl, tím naléhavěji zvažoval hodnotu svého života a všechny zákony světa. Zjistil však jen to, že mu nedávají nejmenší smysl.
Když jednoho dne dojel do míst, kde končily nákresy známých map, zborcen blátem a krví se zastavil nahoře na útesech a zahleděl se pod sebe do hlubin oceánu.
„Cos mi to učinil? Proč jsi mě tak oklamal? Vše bych ti odpustil, proč však ten polibek? Tehdy jsem skutečně uvěřil, že mě Naivel z hloubi duše miluje. Vzal si mi srdce a pošlapal a pošpinil mou hrdost a čest. Byl jsem ti pro smích, byl jsem pro smích všem a nyní jsem pro smích i sám sobě. Na to není lék. Nemůžu tak žít, nedokážu věřit ničemu," vydechl, zavřel oči a chystal se na skok do temnoty. Něco v něm se však odmítalo vzdát a zoufale hledalo poslední stébla naděje. Spolu s další vlnou, jež se rozbila o skaliska, zaplavila jeho rozum myšlenka, jež po celou dobu vyčkávala skryta.
„Třeba jsi mi ale nelhal, Leviane, a Naivel mě opravdu milovala,“ zašeptal do vichru. Chvíli o tom dumal, pak naskočil na koně, pobídl ho a uháněl zpátky za žoldnéři. Ještě téhož večera se od nich nechal vyplatit. Vzal si bez reptání, co dali, a vydal se na předlouhou cestu do Calvie.

Jak se blížil k rodné zemi, míjel neoraná pole plná bodláčí, vypálené vsi a šlechtická sídla, kde nezůstal ani kámen na kameni. Z cizí války se vracel, aby stejnou válku našel doma. Nechtěl meškat, ale kraj se hemžil hordami, co zlé časy loupením pro sebe v dobré obracely.
Cestám se proto raději vyhýbal. Přes den spal a putoval nocí. Přesto, že ho u pasu tížil váček krvavého zlata, měl potíže se nasytit. Když už na živáčka narazil, ten neměl a nevěděl obyčejně ničeho, dokud jedné noci nepotkal kupce.
„Dobrý muži, jedeš od hlavního města? Pověz, co nového je v Nitrami?“
Zavalitý mužík si jej nedůvěřivě prohlédl, načež usoudil, že být mu nebezpečným nejspíš nehodlá.
„Darter tam vládne, předminulý úplněk vyhnal Kara, ale říká se, že ten už armádu shromáždil a míří ze západu.“
„Zprávy z Calvie jste nezaslechl?“
„Calvie? Zbylo po ní jen spáleniště!“
Agnam mu poděkoval, rozloučil se a podivná závrať ho donutila seskočit ze sedla. Snad se ten muž pletl a jen si na název špatně rozvzpomněl. Však slovo Calvie zní jako... jako... Levian nemůže být mrtev!
Přemýšlel. Věděl, že od Calvie ho dělí ještě nejméně tři dny, za to od Nitrami jen jediný. Pokud Levian přežil, odvezli by ho určitě právě tam. Agnam proto stočil kroky svého vraníka podle té nejjasnější z hvězd a nechal se jí vést. Počítal s tím, že ho bezpečná cesta nečeká.
Kralevice, jenž královské město zrovna ovládal, totiž dobře znal. Darter nic z krásy své matky nepochytil. Zuby měl vyhnilé, pleť trudovitou a ramen se mu dostávalo jen na obrazech. Ze závisti Agnama už od první chvíle nenáviděl a pokud mu mohl uškodit, neváhal. Starý král naštěstí choval v oblibě spíš mladšího syna Kara. Ten byl prohnaný a proradný, ale Agnam mu nepřekážel. Teď ho však před Darterem nikdo chránit nebude.

Že je od Nitrami již nedaleko, poznal podle umrlců pršících na něj ze stromů. Brzy pak les zřídl a on před sebou zahlédl hradby tyčící se až k šedé obloze. Samotné město bylo uzavřeno ze všech stran. Když však u bran oprášil rytířské ostruhy, spravil stráž o starém přátelství s Darterem a jeho ošklivých zubů s nostalgií zavzpomínal, byl vpuštěn bez prodlev.
Nitrami dneška se mu zdálo ještě obludnější než Nitrami z jeho vzpomínek. Všudypřítomný nasládlý pach rozkladu mu až zvedal žaludek a to byl zvyklý na mnohé. Nezdržoval se a zamířil rovnou k hlavnímu žaláři, i když celé město připomínalo jedno obrovské vězení. Muži, střežící těžká vrata královské šatlavy, si ho hned všimli, asi že jediný neměl hlavu zaraženou hluboko mezi ramena. Agnam došel až k nim, naznačil, aby se podívali dolů k jeho pasu a zatřásl plným měšcem.
„Koho chceš a jak moc?“ zeptal se ten, co vypadal chytřejší.
„Mladíka jménem Levian.“
„Přijď večer, zjistím jestli tu je.“
„Zjisti mi to hned a dám tohle všechno.“
Oba muži vytřeštili zrak, protože tolik zlata, kolik jim ukázal, ještě nikdy pohromadě neviděli.
„Vydrž!“ vyštěkl ten, co vypadal chytrý poněkud méně, a loktem vrazil svého druha do žeber.
Agnam přikývl a pak z povzdálí pozoroval jejich činění. Viděl, jak se vrata vězení pootevřela a jeden z nich rychle zaběhl dovnitř. Druhý se rozhlížel, jako by zlato už měl u sebe a obával se zlodějů. Agnam nemusel dlouho čekat, a první z dvojice stál znovu na ulici.
„Nesu dobré zvěsti. Ten Levian tu byl. Kar ho chtěl dát popravit, tak jako všechnu šlechtu z končin kolem Zeleného jezera. Jenže jakmile se trůnu zmocnil Darter, všechny předchozí rozsudky zrušil a poslal tvého přítele pást vepře. Pokud ho nesežrala prasata, měl by být živý,“ zasmál se a natáhl ruku. Agnamovi nezbývalo, než dát zlato a věřit, že si jen sprostě nevymýšlel. Pak rychle naskočil do sedla a vydal se na pastviny za Levianem.

Okolí Nitrami znal také vcelku dobře. Louky, na než spěchal, obtékala ze tří stran řeka. Čtvrtou stranu měli na starost královi muži. Ti, na než dnes vyšla služba, posedávali u ohně a hráli v kostky. Agnam jim tvrdil, že má králův rozkaz obhlédnout chod hospodářství. Nevěřili mu, ale pouštět se do křížku se jim nechtělo. Ve třech měli sice přesilu, ale Agnam byl urostlý, měl dobrý meč a působil dojmem, že ho nenosí jen pro parádu.
„Třeba milostpán rád ovce,“ zažertoval jeden, když byl Agnam již z jejich doslechu.
„...a potrpí si na ty s rodokmenem,“ se smíchem doplnil druhý a následně vyprávěl příběhy o zvrhlících a podivínech.

Agnam dojel až k ohradám s vepři. Zastavil tam a rozhlédl se. Kolem se však kromě nepřeberného množství prasat pohyboval jenom stařec o holi. Podle tváře, na levé straně strnulé obrnou, v něm Agnam poznal rytíře, jehož jméno si žel nevybavil.
„Zdravím vás. Povězte, kde najdu Leviana?“
Stařec k němu zvedl oči.
„Agnam? Ženou ti měla být Danie, je to tak?“ Dočkal se otázek místo odpovědi.
„Ano. Jsem Agnam, syn Villona Chrabrého z Anssů. Hledám mládence jménem Levian.“
„Co vím, je tamhle za kopcem u ovcí. Asi tě bude zajímat osud Danie...“
Pravdou bylo, že jej příliš nezajímal, ale toho se mu starci svěřovat nechtělo.
„Jak se má?" 
„Vzala si mého vnuka, a podařilo se jim včas prchnout. Já hlupák jsem zůstal na svém panství a vidíš...“ stýskal si muž a rozhazoval vetchými pažemi.
Agnam mu dal rychlého díku a rozjel se přes kopec. Slyšel ještě, jak za ním rytíř volá:
„Jen si jeď, stejně neujedeš. I já ještě včera býval jako ty a každý znal mé jméno!"

Strážní ho mystifikovali, když slibovali vepříky. Místo nich uhlídal Leviana na zarostlé stráni uprostřed bečícího stáda. Ten dočista zcepeněl a jen zíral na přízrak, co se k němu právě blížil.
„ Jsi...? Co ...?“ zakoktal.
„Jsem to já. Přijel jsem, protože potřebuji jednu odpověď,“ promluvil vlídně, což ho uklidnilo.
„Odpovím ti na vše. Nikdy jsem ti nechtěl lhát.“
Agnam zatím seskočil na zem a zjistil, že Levian je již vysoký dočista jako on. Zadíval na jeho pobledlou tvář a konečně položil svou otázku:
„Řekni mi, milovala mě Naivel?“
Levian se usmál.
„Ona tě vždycky milovala. Věřil jsem tehdy, že spolu s její smrtí zemře i láska, ale mýlil jsem se.“
„Dobrá... Věřím ti. Nemáme teď čas. Od západu se blíží Kar, a já vím, kde vzal svou armádu. Jsou to žoldáci. Věř, že z Nitrami mnoho nezbude.“
Pak Agnam podřízl nejbližší ovci a hodil ji přes sedlo, aby nehladověli.
„Jeden kůň nás daleko nedoveze, ale před námi jsou hned tři. Připrav se," vtiskl Levianovi dýku a sám se jal jílce meče. Do historek stále ještě zabraní strážní si jich všimli až na poslední chvíli a než se stačili vzpamatovat a tasit zbraně, bylo po boji a jen tři bezduchá těla ležela za nimi v prachu.
 Nemuseli se spolu ani domlouvat, kam pojedou, a rovnou zamířili do bezpečí v neprostupných hvozdech na úpatí hor. Levian cestou vyprávěl, jak byl strýc zatažen do sporů o trůn. Popisoval své útrapy z vazby, i to jak se již pomalu smiřoval se smrtí.

Nato se i Agnam rozvyprávěl, až se dostal k okamžiku kdy stál na útesu a té jediné otázce, která ho ještě zajímala. Leviana to dojalo. Pevně ho objal a pak mlčeli. Oba věděli, že už nesmí osudu dovolit, aby je rozdělil. Agnam před Levianem poklekl a sevřel jeho dlaň.
„Tělo je odsouzeno k rozkladu. Kolem nás jen zmar a smrt. Však ty mi štěstí přinášíš a víc už nechci.“
„Co to znamená? Nerozumím nejspíš správně tvým slovům,“ ptal se Levian. Tolik si přál, aby ho směl znovu políbit, ale myslel, že to není možné.
Agnam se na něj usmál:
„Řekni, abych zůstal a dovol, abych byl manželem Naivel. Přijel jsem si pro ni, jak jsem slíbil. Pokud je tvá vůle podobná té mé, pak ti dám slovo, že tě nikdy nezradím.“

Levianovi se zatočila hlava. Ani ve snu nepočítal s tím, že by o něj Agnam mohl takhle stát, když není tak úplně po přeslici... Sám sebe měl za šíleného, ale On? Bylo tolik věcí, na které se ho chtěl zeptat. Třeba: Co budou vlastně dělat v manželském loži? Jak to zatají před lidmi? A hlavně, kde si syny vyčarují? Ošíval se mu kývnout. Chtěl všechno dobře zvážit a bod po bodu společně pečlivě probrat a raději i sepsat. Ostatně každý den se nevdává... Jenže když se zadíval do očí rytíře dychtícího po odpovědi, věděl, že na váhání není vhodný čas. Řekl tedy prostě jen to, co Agnam slyšet chtěl:
„Zůstaň při mně navěky a chotěm Naivel se staň.“
Sotva větu dokončil, vzal ho Agnam do náručí a políbil ho a pak znovu a znovu.

Ještě toho večera dorazili žoldnéři a stalo se to, co muselo. Celé město v noci vzplálo a ještě několik dní hořelo. Záře, jež z něj vycházela, vypadala z lesa překrásně a Agnam v jejím světle znovu a znovu miloval svou Naivel. Mohli takhle zůstat a žít napořád. Živili by se lovem a zle by se jim nevedlo. Nač však dlít uprostřed lesů, když vám v žilách koluje královská krev? Tak zauvažoval Agnam a svou myšlenku brzy svěřil i Levianovi. Tomu se jeho nápad nejprve příliš nezdál. Nevěřil, že by mohl být dobrým králem, i pokud by na trůn zázrakem dosáhl.
„Znám tě. Naše zem ani nemůže mít lepšího vládce," odvětil Agnam na jeho námitky. Přesvědčit ho však nebylo snadné.
„Není moudré riskovat hlavu kvůli koruně. Nechci umřít, když teprve teď jsem začal doopravdy žít.“
„Postarám se, aby tě přijali. Doba je víc než příznivá pro návrat Fergerů. Pro lid budeš příslib spásy. Obavy mít nemusíš, protože já useknu hlavu každé zmiji.“
„Co když tvá očekávání zklamu?"
„Nezklameš!"
Levian to znovu vážil. Nešlo tu jen o jejich malé životy, šlo o celou zemi. Možná, že bylo jeho povinností pokusit se stát dobrým králem, protože to dlužil svým předkům. Navíc měl Agnam pravdu, že pár trumfů v rukávu mají.

Když boje po třech dnech utichly, nasedli na koně a vydali se do trosek doutnajícího města. Na věži, jež jako jediná ještě vydržela pevně stát, houpalo se to, co zbylo z Dartera. Jeho bratr se svitou ještě stále objížděl spáleniště a drancoval. Agnam neváhal a využil známosti mezi žoldáky. Svolal je na náměstí plné trosek starého města, postavil před ně Leviana a promluvil k nim:
„Zde stojí syn Seriny z Fergeru. Pochází z rodu, co nám vládl stovky let moudře a spravedlivě. On je pravý dědic trůnu. Přísahejte mu věrnost a dostane se vám povýšení do stavu šlechtického, stejně jako půdy, jež nyní leží ladem.“
Dav souhlasně zašuměl. Někteří poznávali rysy Fergerů, jiní měli důvěru v Agnamovo slovo, protože nepoznali statečnějšího bojovníka a ostatní prostě věřili, neboť celý život hledali, v co by věřit mohli. Karovi zbyla pouhá hrstka mužů. Netrvalo dlouho a visel vedle bratra, kterého sám zavraždil.
Když pak Levian dostal korunu a usedl na improvizovaný trůn v rozbořeném paláci, Agnam před něj poklekl a řekl: “Doufám, že mě teď pasuješ na prvního rytíře, nebo tě večer zlechtám.“
¨

Nitrami pak vyrostlo znovu od základů. Obešlo se bez hradeb i stísněných ulic. Stalo se z něj nevídaně krásné město. Levian vládl téměř šedesát let a celá zem pod jeho rukou jen vzkvétala. A Agnam? Inu, také ještě dlouho žil.

KONEC