Chovanec z Little Garden

Anotace: Tenhle příběh mám v hlavě už dlouho a stejně tak dlouho nevím, jak ho napsat... takže první pokus... zas je to taková pohádka...

Filip seděl uprostřed stolu, který se táhl od jedné stěny až ke druhé. Vlastně to bylo asi šest různých stolů sražených dohromady. V jedné ruce držel pero a u druhé měl položený zvonek, jímž žádal o klid. Sám občas nechápal, proč musí být předseda zrovna on, když v podstatě o všem stejně rozhoduje Stefan.
"Tohle nemá úroveň, pánové," zamítl jim zrovna žádost o vylepení několika plakátů z biografu, stejně jako předtím návrhy na možnost karetních her o drobné.
"Hazard je hazard, ať jde o drobáky, nebo o tisíce. Tohle prostě nemá úroveň."
Svým oblíbeným slovním spojením pokaždé přivítal i ty, kteří si na poradu nevzali vhodnou kravatu. Ano, vlastně přesně kvůli tomu byl předsedou klubu on. Stefan sice o všem rozhodoval, ale také ho za to všichni poctivě nenáviděli. Jen Filip ne, protože věděl, že to vlastně myslí dobře a někdo tu za hlídacího psa platit musí, jinak by i jejich klub možná brzo zrušili, nebo nad ním zavedli dohled. Na mnoha jiných místech totiž zrovna probíhaly skandály ohledně podivných přijímacích rituálů, alkoholu a dalších nepříliš příjemných záležitostí. Něco takového u nich nehrozilo a Filip věděl, že největší zásluhu na řádu, jaký u nich panuje, nese právě Stefan.
Jen jediná věc mu na jeho spolubydlícím a vlastně i poměrně blízkém příteli vadila. Byla to jeho až nepříčetná averze vůči Derekovi. Byl pro něj ztělesněním špíny, hnusu a všeho negativního, co si jen dokázal představit. Filip se s ním o tom už dávno odmítal bavit. Stefan si však posluchače našel a schůze k tomu byly jak dělané.
Pokaždé, když probrali body na programu, vytáhl humorné historky o tom, co všechno místní chovanec, jak Derekovi přezdíval, provedl.
Filip chápal, proč ho Stefan nenávidí. Chápal i to, proč se ho straní ostatní kluci, ale přesto všechno trpěl jako zvíře pokaždé, když o tom Stefan začal.
Snad by byl i schopný skočit na stůl, strhnout si z krku tu pitomou kravatu a křičet, že Dereka miluje, ale k čemu by to bylo? S jeho sebezničujícím chováním by to totiž stejně ani nehlo a on by se z jednoho z nejváženějších studentu v Little Gardenu stal jen všemi vysmívanou figurkou.
„Takže jsme nejspíš dostatečně probrali všechny body, co tu mám uvedené. Pokud nikdo nic dalšího nemáte, končím schůzi. Musím se ještě učit,“ chtěl to dnes večer rychle zabalit a ušetřit si další vrásku na čele jinak poměrně příjemného a na vrásky až příliš mladého obličeje.
„Ještě ten nový a rozhodnout, kam ho ubytujeme,“ usadil ho Stefan zpátky do sesle a otočil se s dotazem na druhou stranu stolu: „Co u vás, Davide?“
„U nás určitě ne, my jsme plný,“ ozval se brýlatý chlapec zastrčený v koutě.
„A u vás, Paule?“ zeptal se hocha sedícího po pravici a významně na něj zvedl široké obočí.
„Když u nás by se slepej přerazil,“ odpověděl Paul.
„Nevidomý!“ opravil ho Stefan. „Jak myslíš přerazil?“
„Protože u nás jsou kluci hrozný prasata. Neustále všude něco válej.“
Při slově prasata se Stefan plácl dlaní do čela. Už chtěl říct své oblíbené sousloví, ale nestihl to.
„Ať se prostě domluví a vybere si sám, až přijede. Měl by to zvládnout, když i přes takové postižení jde sem. Nezapomeň, že jeho rodiče mají být vědci,“ skočil mu do toho Filip.
„Když si u nás vybere bydlet, tak si potom aspoň nemůže stěžovat, pokud se přerazí,“ usmál se Paul.
„Osobně si myslím, že nás bude zdržovat ve výuce a měl by dál chodit do specializovaného zařízení. Stačí, že tu máme jako kuriozitu našeho chovance,“ pronesl Stefan a zapřel se do sedačky. Všem bylo jasné, kam bude směřovat další diskuze.
Filip zazvonil, ukončil tím oficiální program, založil papíry do kartotéky a rychle odkráčel, aby to nemusel poslouchat. Zastavil se až u zamřížované kašny na dvoře. Vytáhl z kapsy minci, dýchl na ni, přeleštil ji o sako a pak sledoval, jak kruhy rozčeřila poklidnou hladinu plnou hvězd. Přál si, aby to mohl změnit. Kdyby tak věděl, jak má Derekovi pomoci. Dostat tak nápad, náhlé vnuknutí shůry...

Druhý den se odpoledne měli se Stefanem hlásit v ředitelně. Nový student právě dorazil a oni byli těmi vyvolenými, kteří měli obětovat volný čas na oltář alma mater a provést ho po budově, pozemcích a okolí. Nedělali to prvně, ale tentokrát byli na nováčka oba zvědaví.
„Jsem Calvin, ale říkají mi i Cal,“ usmál se na ně tak příjemně, až na chvíli dočista zapomněli, že nevidí. Filip se mimovolně usmál taky. Potom ho opatrně vzal za ruku a představil se. Ten chlapec mu přišel takový dívčí a působil natolik uklidňujícím a křehkým dojmem, že kdyby bylo u nich na pokoji místo, tak by mu ho okamžitě nabídl, aby ho někdo nepředběhl. I na Stefana musel zapůsobit, což bylo znát na jeho výkladu. Nebyl tak strojový jako jindy. Asi i na něj měla vliv zvláštní směs silného dojmutí a obdivu. Trvalo dobře dvě hodiny, než prošli školu a vrátili se zpět před ředitelnu, kde si Cal prve nechal kufry.
„Teď vlastně musíme vyřešit, kde budeš bydlet,“ zmínil se Stefan.
„Kdybych mohl vybírat, tak pokud možno co nejméně spolubydlících.“
Stefan se zamyslel: „V podkroví je volná postel na čtyřce, ale tam to nedoporučuji, protože je tam vlhko, plíseň, zatéká střechou. Být tam je za trest, proto mají místo. Pak jsou tu pětky, šestky...“
„Nebo může jít k Derekovi,“ napadlo Filipa.
Stefan zalapal po dechu: „Blázníš?“
To Calvina zaujalo, náhle ožil: „Můžu se zeptat, o co se jedná?“
„Ale jistě. Tady Filip si dělá legraci. Derek bydlí sám v zadním křídle a jsou k tomu určité důvody.“
„Mohu vědět jaké?“
„Ehm... Derek je velký excentrik a homosexuál. Je tu jen z toho důvodu, že bohatý strýček zaplatil škole, jinak by ho dávno vyhodili...“ rozvyprávěl se Stefan a nejspíš by ještě dlouho pokračoval, ale Cal mu skočil do řeči.
„Projevují se odchylky v chování i sklony k násilí, hlukem, nebo zápachem?“
Filipa to pobavilo: „Ne, to zas ne. Navíc tu často není. Toulá se.“
„Pak nevidím důvod, proč bych s ním nemohl bydlet, pojďme,“ řekl s nadšením objevitele, který se chystá na výpravu do neznáma.
„Ale...“ozval se Stefan, jenže ho nenapadlo, co by dodal.
„Můžeme to vzít přes halu ven a pak bočním vchodem,“ navrhl Filip a Cal si všiml radosti v hlase. Když pak zabušili na futra v jinak nevyužívaném zadním traktu internátu, seděl Derek v posteli a listoval si dobrodružným románem. Otráveně zvedl hlavu od rozečtené stránky. Pokud u něj někdo bouchal na dveře, znamenalo to nepříjemnosti.
„Už jdu,“ zavolal. Dočetl odstavec a pomalu se došoural ke dveřím.
„Nazdar. By jeden čekal, že když ti to tak dlouho trvá, tak se aspoň oblékneš. Nikdo na tvé prádlo není zvědavý,“ reagoval Stefan na spodky, ve kterých jim přišel otevřít a pokračoval: „Máš tady spolubydlícího, tak se k němu koukej chovat slušně!“
Filip se nezmohl ani na pozdrav, měřil si Dereka od hlavy k patě a přemýšlel, jestli by byl schopný otevřít i nahý. Cal, kterého po celou dobu držel za paži, zaznamenal pevnější sevření a slyšel, jak se mu zrychlil dech, až začal dýchat pusou.
„Ahoj, jsem Calvin,“ usmál se a nemohl se dočkat až pozná neznámého, který vyvolává u jeho doprovodu mohutné emoce.
„Hele, hoši, nechci vám do toho mluvit, ale víte vy vůbec, že dneska není Apríl?“ odpověděl jim Derek, protože mu tu něco nesedělo. Stefan byl ten stejný otrapa jako vždycky. Filip by mohl zavřít pusu a zírat na něj trochu míň nápadně. Třetího kluka neznal. Až pak mu podle bílé hole došlo, že ten roztomilej blonďáček mezi dvěma největšími šprty z ročníku, nevidí.
„Nebudem tu s tebou diskutovat, Dereku. A ty, Cale, kdybys měl problém, tak se na nás kdykoli obrať. Jdeme!“ Stefan poplácal Calvina po rameni, pak čapl Filipa za rukáv a byli ti tam.
„Ukážeš mi pokoj, prosím,“ ozval se na špatně osvětlené chodbě teď již osaměle stojící chlapec a napřáhl volnou paži.
„Co z toho budu mít?“ ušklíbl se Derek a pozorně studoval, jak jeho jemný ksichtík dostává krapet nakyslý výraz. Cal se s takhle otevřeným odmítnutím ještě nesetkal.
„Dobře, tak se provedu sám!“
„Nečil se hned. To byl jen takovej blbej žert. Dej sem ten kufr.“
Cal se během mžiku znovu rozzářil. Derek ho popadl a ukázal mu, kde má hledat šatní skříň, křeslo, svou postel, noční stolek, umyvadlo a další věci. Pak mu pomohl povléct a uvařil čaj.
„Co, že chodíš sem? Jsi v ústavu pro slepýše zlobil?“ ptal se, když se posadil zpátky do postele a sledoval, jak si nový spolubydlící ukládá věci do šatníku. Ten pohled se mu líbil. Všechno si z kufru přerovnával pomalu a pěkně opatrně, košili za košilí. Téměř to hypnotizovalo.
„To snad ani ne,“ zachechtal se. „ Táta sem před lety chodil a vždy nadšeně vyprávěl, tak jsem to chtěl zkusit.“
„Jen aby sis ty věci nevykládal zbytečně.... O mně ti ti dva chytráci, co tě sem dovedli, asi nic neřekli, že?“
„Myslím, že mi řekli všechno.“
Derek se zarazil: „Tobě to nevadí?“
„Když mě nebudeš rušit, tak je to tvá věc.“
„Chápeš, že si můžou klidně začít říkat, že spolu něco máme? Se mnou nechce bydlet nikdo.“
„Nestarám se, co si lidé za rohem říkají.“
„Máš pravdu v tom, že tobě to do očí vážně nikdo neřekne.“
Cal se tomu musel zasmát. Vlastně se mu tou svou surovou upřímností zamlouval, protože kudy chodil, tudy ho každý věčně litoval a zacházel s ním v rukavičkách. Tohle byla docela příjemná změna. Navíc se mu moc líbil i styl, kterým ho předtím provedl po místností. Všiml si, že dokázal velmi dobře odhadnout, co přesně potřebuje, aniž by ho obtěžoval přílišnou pomocí, jak se mu velmi často stávalo.

Hned další den se ho na Dereka začali vyptávat a nabízet mu volná místa jinde. Když jim pověděl, že se přestěhovat nechce a spolubydlící se mu zdá velmi milý, divili se a trousili různé poznámky. Cal na to nedbal. Neviděl důvod, proč by si na něj měl stěžovat.
Když se po obědě vrátil na pokoj, zjistil, že tam není a přitom se na jeho společnost vlastně už těšil. Až ráno, když vstával, zaslechl od vedlejší postele šramot a lehké chrápání. Došlo mu, že se musel vrátit v noci a přijít opravdu tiše. Udělalo mu radost, že na něj bere ohledy. Cal nyní věděl naprosto jistě, že lepší ubytování si ani nemohl představit. Začalo ho jen trochu mrzet, že takový zajímavý a zábavný kluk má tak ošklivou pověst, chodí za školu, pije a kdoví co ještě. Bylo pro něj těžké chlácholit se tím, že je to jeho věc.
Jednou po ránu měl pocit, že Derek už nespí, i když byl ticho.
„Vstáváš dnes do školy?“ zašeptal, aby ho náhodou nevzbudil.
„Ne. Jsem vzhůru a sleduju, jak se převlíkáš. Nevadí to?“ zeptal se tak drze, že to Cala jako obvykle pobavilo a rozesmálo.
„Stejně to děláš celou dobu, co tu jsem. Má mi to něčím vadit speciálně teď? Co si jít pro změnu prohlížet třeba lavici?“
„Ještě pamatuju, jak vypadá, a o nic nepřicházím,“odsekl a zavrtal se do peřiny. Díval se, jak se Cal před dokořán otevřenou skříní obléká do kalhot a představoval si, že ho drží kolem pasu a polibky mu sjíždí po páteři pěkně od krku až dolů. Říkal si, že kdyby ho do té skříně přivřel, možná by se mu povedlo i víc, ale pak už by se nikdy nemohl kochat tímhle pohledem. Navíc by zrovna jemu nedokázal zkřivit ani vlas. Občas se dokonce nachytal i při lítosti a obdivu. Snažil se ho ale brát úplně normálně, snad jen o hodně hezčího a daleko chytřejšího než průměr.
„Vlastně bych si tě taky mohl prohlédnout, jestli dovolíš,“ řekl mu Cal, když byl náležitě ustrojen.
„Jasně,“ Derek se napřímil v posteli a chytil ho za ruce tak prudce, až ho k sobě skoro povalil. Cal mu chvilku prsty přeměřoval obličej. Když mu zlehka přejel přes rty, cítil jak ho zamrazilo až v bederní páteři. Tohle by si nechal líbit klidně celý den.
„Budeš asi pohledný, že?“ zeptal se ho Cal nakonec, otočil se a zamířil k věšáku.
„Říkají to, ale mám údajně i moc drzej pohled. Prej takovej na facku.“
„Drzí na facku určitě,“ rozloučil se s ním a pospíchal na první hodinu.
Po vyučování ho Filip slavnostně přivítal v prestižním klubu nejlepších studentů. Na jeho přijetí se shodli jednohlasně, což se stávalo zřídka.
„Tak co, pořád máš Dereka za milého?“ zeptal se ho Stefan, jen co se stačil pohodlně usadit u stolu. Otázka mu zněla výčitkou.
„Ano, mám. Myslím, že si rozumíme.“
„Ještě mi řekni, že ho bereš za přítele, stejně jako nás!“
„Važ slova, Stefane,“ ozval se Filip, „třeba se polepší, když na něj Calvin bude mít vliv.“
Tahle věta ho nakopla. Došlo mu, že Filipovi od začátku o nic jiného nejde. Kdyby tak dokázal Dereka přesvědčit, aby si nekazil život.... ale jak? Byl pro něj víc než spolubydlící, skutečně ho začal považovat za přítele a věděl, že pokud někdo rychle nezasáhne, tak špatně dopadne.
Pokusil se proto Dereka přemluvit, aby občas vynechal ponocování a začal se věnovat učení.
Ten se mu tím zdál být poněkud otrávený.
„Si svatouškovstvím kompenzuješ slepotu? Zkoušej si to na někoho jinýho, jo!“
„Myslím, že jsem byl stejný svatoušek už předtím, než jsem spadl z koně a přišel o zrak.“
To Dereka zaujalo. Měl za to, že je slepý už od narození. Chvíli přemýšlel, že se ho zeptá na podrobnosti, pak si uvědomil, že by se mohl začít vyptávat i on a o to nestál.
Zabalil se do šály a než zabouchl, ještě jednou si svého slušňáckého spolubydlu přeměřil pohledem. Zdál se mu jakýsi skleslý... ale slušelo mu to.

Když to Calovi nevyšlo na přímo, zkusil to z druhé strany. Zašel do kabinetu za panem Lorencem, který platil za oblíbeného pedagoga a nemálo studentů dokázal přimět k rozumu. Doufal, že by na jeho žádost mohl přijít k nim a s Derekem si promluvit.
„Jsem za vámi kvůli spolubydlícímu...“ ani nedomluvil a dostal ledovou sprchu.
„Derek? To je zvláštní případ, chlapče. Jestli tě obtěžuje, dám tě hned přestěhovat,“ řekl Lorenc chladně a oznámil, že má dnes ještě mnoho práce s opravami.
Copak mu vážně není pomoci? Ptal se sám sebe, když šel přes dvůr. Venku ten večer pořádně foukalo. Mlha a drobný déšť, v noci mělo začít mrznout, prostě slota, že by psa nevyhnal. Cal byl rád, že je zpátky v teple a nikam už nemusí. Derek se přesto chystal do města a Calovi se na tom nezdálo nejen počasí, ale ani jeho pokašlávání a zastřený hlas. Napadlo ho, přijít k němu a položit mu ruku na čelo.
„Vždyť ty hoříš. Nikam nechoď. Zalez do postele a já dojdu pro prášky.“
„Na to kašli, pár skleniček je taky lék.“
„Zapomeň na to!“zastoupil mu cestu.
„Si ze mě děláš srandu. Jakým právem mi tu budeš něco rozkazovat?“ rozčílil se.
Cal se nadechl: „Právem přítele, který má o tebe obrovský strach!“
To Dereka dostalo. Opravdu ho nenapadlo, že by ho šprtík a svatoušek, jako byl Cal, mohl vnímat jinak než jako podivínskou existenci, se kterou náhodou sdílí jeden pokoj. Už dlouho mu nikdo nenaznačil, že by s ním chtěl mít společného víc než pár nezávazných chvilek, natož někdo takový. Všechna zlost byla ta tam.
„Dobře, zůstanu, aby ses sám nebál.“
Svlékl se a poslušně zalezl do postele, ve které pak zůstal ještě další tři dny. Nechal se ošetřovat a během pospávání ho napadlo, jestli by se k němu Cal hlásil i venku. Však není nic snazšího, než si ho vyzkoušet, řekl si. Pokud se k němu před Stefanem zachová jako k prašivému, tak může vyprávět pohádky o kamarádech...
Čtvrtého dne brzy vstal a přichystal si věci do aktovky.
„Co blázníš?“ divil se Cal, který ho jít do školy ještě neviděl.
„Když jsem teď ti velcí přátelé, tak půjdu s tebou. Co ty na to?“
„Budu rád, ale nezapomeň, že potřebuji pomáhat, tak se budeš muset snažit, pokud se mnou chceš sedět v jedné lavici.“
Derek by ani nedokázal popsat zmatek, který se mu během mžiku odehrál v hlavě. Pěkně jsi mě do toho obul, to se ti musí nechal, bavil se tím v duchu.
Když dorazili do třídy, dívali se na ně, jako kdyby viděli přízrak. Derek se od začátku roku objevil jen třikrát a to jen na pár hodin. Teď tam proseděl celé vyučování a k tomu vykazoval aktivitu. Psal si poznámky a hlásil se s rozumně znějícími dotazy. Všichni si šuškali, že je to sázka, o to víc se divili, když druhý den přišel znovu a další den také a pak další a další. Jeho známky se zlepšily z čistých nedostatečných na horší dostatečné a měly vzestupnou tendenci.
Díky školnímu nasazení omezil i noční toulky a Cal měl z toho upřímnou radost. Doufal, že to vydrží až do skonání světa a povzbuzoval Dereka k větším a větším výkonům.
Když se psali pololetní práce učil se s ním na doraz a výsledek na sebe nenechal čekat. Z biologie dostali oba za jedna mínus.
„Vidíš, kdybys chtěl, mohl bys mít klidně i samé jedničky,“ chválil ho Cal cestou od nástěnky s výsledky.
„A co z toho?“
„Víš, jak by koukali, kdybys to dokázal?“
„Jo, možná by mě vzali do klubu,“zavtipkoval.
„To není marný nápad. Příští týden můžeme přivést hosta. Vezmu tě tam.“
„Neblázni. Hned by mě vyrazili.“
„Proč? Vždyť chodíš do školy a nic špatného jim neprovádíš.“
„Prostě je to hloupý plán, oni nejsou jako ty,“ zamračil se Derek. Jenže Cal trval na svém a přesvědčoval ho tak dlouho, až mu ustoupil. Navíc začal tajně doufat, že ho kluci časem přijmou. Samozřejmě nepočítal, že mu v klubu padnou do náruče, ale Calova nezdolná víra ho učila poměrně optimistickým.
Vzorně se upravil, naleštil si boty, aby Calovi nedělal ostudu a doufal, že dostane šanci. Bohužel se tak nestalo, už když vešli do salonku, většina hochů vstala ze židlí a začala hlasitě protestovat.
Derek znejistěl.
„Klid,“ řekl Cal a pevně mu tiskl zápěstí. Vtom se ozval Stefan: „Derek je persona non grata!“
„Je to můj host. Navíc se v poslední době snaží, zaslouží si...“
„Tohle nemá úroveň,“ zvedl na něj Stefan varovně ukazováček, jelikož si neuvědomil, že to nemůže vidět.
„Ať rozhodne předseda,“ žádal Cal a věřil, že se Filip Dereka zastane. Jenže narazil.
„Nezlob se, Cale, většina členů je proti tomu, aby tady byl. Takže jestli můžu poprosit, Dereku...“ rozhodl Filip, který celou situaci zdánlivě nevzrušeně sledoval od okna. Cal to považoval za křivdu a chtěl odejít spolu s Derekem, ten ho ale vzdorovitě odstrčil.
„Tak jsi jim ukázal, jaká jsem poslušná opička. Já ti říkal, že mě sem nikdy nevezmou. A o tobě taky pochybuju, protože kdyby ti na mně záleželo, nesnažil by ses ze mě za každou cenu dělat něco, co nejsem.“
Cal se začal cítit provinile. Posadil se do kouta a modlil se, aby Derek neztratil motivaci a vše se nevrátilo do starých kolejí. Byl ze sebe zklamaný. Ještě víc ho zklamal Filip. Vždyť byl do Dereka nejspíš zamilovaný a přitom mu klidně nechal takhle ublížit. Nechápal ho. Filip za ním najednou přišel, jako kdyby to tušil. Nejspíš ho tížilo svědomí, protože vzal Cala kolem ramen a zeptal se: „Nedáš si se mnou horkou čokoládu? Nemám dnes na tohle náladu a na mém pokoji teď nejspíš nikdo nebude.“
„Rád,“ odpověděl sklesle. Oblékli se do kabátů a vydali se přes školní pozemky a zavátý dvůr úzkými uličkami vyšlapanými ve sněhu.
„Víš, Filipe, mám takový pocit, že ty Dereka dobře znáš. On o sobě nikdy nemluví. Řekni mi, co o něm víš. Proč je takový?“
Filip se zastavil. Těžce oddychoval. Bylo znát, že i povídat si o něm, je pro něj složité. Chvilku přemýšlel a začal vyprávět:
„Jsme oba z jedné vesnice. Jako děti jsme spolu kamarádili. On býval veselé, bezproblémové dítě, dokud byla jeho babička ještě v pořádku.... Víš, on pochází ze šlechtického rodu. Za něco z toho možná můžou i sňatky mezi příbuznými... Jeho máma byla nadaná operní pěvkyně, ale předávkovala se opiáty. Otec, snad prý armádní důstojník, o něj nikdy nejevil ani nejmenší zájem a on jako malý zůstal u babičky. Hodně mu na ní záleželo, jenže ona se na stará kolena pomátla. Nepoznávala lidi, měla halucinace, a než ji odvezli do ústavu, kde nakonec zemřela, stačila Dereka vážně pobodat nůžkami. Pak si ho přehazovali příbuzní, ale o něj jim nešlo. Bylo to kvůli penězům. Soud o svěřenectví nakonec vyhrál jeho strýc. Zaplatil zdejší škole, aby ho tu nechali. Tak se zbavil odpovědnosti a peníze mu zůstaly. Je jisté, že z dědictví nakonec Derek nic mít nebude... a tady zas všichni už od začátku čekají, až něco vyvede, aby ho mohli přemístit jinam a měli od něj klid. Prostě si myslím, že je takový, protože ho všichni zklamali... to je všechno, co vím.“
Cal mu chtěl nejdřív vyhubovat, za to, co mu před chvílí sám udělal, ale pochopil, že si to Filip uvědomuje až moc dobře. V klidu s ním vypil šálek horké čokolády, probral něco z literatury a zas šel. Přesně jak očekával, našel pokoj prázdný. Mrzelo ho to. Převlékl se do noční košile, usadil se do křesla a četl si.
Derek se vrátil až po půlnoci. Bylo na něm znát, že dost pil.
„Proč nespíš?“ zeptal se, když zmerčil Cala, jak pomalu přejíždí prsty po papíře.
„Čekal jsem na tebe. Děláš mi starosti.“
„Proč? To už se nemůžu jít bavit. Alkohol jsem omezil, tak mi dej pokoj!“
„Neměl by ses toulat po nocích a spát s cizími muži. Můžou být nebezpeční.“
Derek se zasmál. Došel až k němu, sedl si na zem a měl potřebu objasnit, co si o jeho starostech myslí.
„Za to vzrušení to stojí. Ty vůbec netušíš, jaký to je s někým spát... nikdy o tom nic vědět ani nebudeš, protože jsi morálkou posedlej kripl.“
„Myslíš, že se do mě nemůže žádné děvče zamilovat?“
„Může. Zamiluje se jich moře, jsi moc hezkej, chytrej... ale žádná si s tebou nic nezačne, protože by se za tebe styděla.“
Ta slova Cala zabolela, ale věděl, že má pravdu.
„Jako Filip?“ vypadlo z něj.
„Ty o tom víš? Jo, jsi prostě chytrej,“ usmál se Derek a natáhl se, aby ho pohladil po předloktí. Zdál se mu zdrcený. Tak moc krutý k němu být zase nechtěl. Nejraději by ho vzal do náručí a pošeptal mu, že trochu přeháněl. Jeho nenadálý dotek navrátil Cala od chmurných vyhlídek zpět do reality.
„Přestaň s hloupostmi. Všechno jde ještě spravit, ale brzy by mohlo být pozdě. Zničíš se! Já tě mám opravdu rád, i když tomu nevěříš. Udělal bych všechno, abych ti pomohl.“
„Všechno?“ zasmál se Derek. „Nevěřím. Nic špatného bys kvůli mně neudělal. Nikdy by ses neušpinil.“
„Jaký důkaz po mně chceš?“ vykřikl opravdu nezvykle rozrušeným tónem. „Mám snad jít a někoho zabít?“
Derekovi se zajiskřilo v očích: „Budu ode dneška nejvzornější student, přestanu pít a budu se chovat, jak se sluší a patří. Budu tak svatej, že i Stefan proti mně bude úplně malinkej Stefánek... když se se mnou vyspíš!“
Calvin s povzdechem svěsil hlavu a odložil papíry na noční stolek.
„Udělám to, ale nejdřív chci výsledky. Pokud vydržíš aspoň do prázdnin, tak si se mnou můžeš jednu noc dělat, co chceš. Souhlasíš?“
„Platí! Podej mi na to ruku.“
Cal poslech a napřáhl pravačku do prostoru před sebe. Derek mu s ní ale nepotřásl, jak čekal. Místo toho vzal jeho ukazováček a prostředníček do úst, přejel přes ně jazykem a lehounce kousl.
„Co vyvádíš? Jsi snad pes?“ ucukl, otřel si dlaň do košile a raději zalezl do kanafasu.
Ráno ho vzbudil zvláštní šramot. Došlo mu, že je to Derek, který sedí vedle jeho postele.
„Už jsi vzhůru? Fakt mě mrzí včerejšek. Chlast je prevít. Já po tobě nic takového nechci. Nikdy bych tě k ničemu nenutil.“
Cal se rozzářil úsměvem od ucha k uchu.
„Věděl jsem to! Taky musím za včerejšek odprosit. Moc mě mrzí ten klub. Měl jsi pravdu, jsou to hlupáci. Tolik mě rozzlobili, že mezi ně budu chodit jen ze společenské nutnosti. Jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Pamatuj si to!'“
Derek si to pamatoval a od té chvíle byl jako vyměněný. Nikde se netoulal a vedl životosprávu, za kterou by se nestyděli ani atleti. Jeho známky začaly postupně atakovat špičky stupnice. S Calem spolu trávili téměř veškerý volný čas. O jejich vztahu kolovaly různé pověsti, ale ty je ani nezajímaly, natož aby je trápily.
Až jednou téměř před koncem školního roku měl mít Derek na odpoledne něco domluveného a Cal si vzpomněl, že se zrovna pořádá poslední letošní schůze. Napadlo ho, na ni zajít, protože už ani nepamatoval, kdy do klubu zavítal naposled. Všichni se k němu chovali uctivě, přesto měl pocit, že není vítán. Když už přemýšlel, že raději odejde a něco si přečte, zastavil ho Stefan: „Co že jsi dorazil?“
„Derek má schůzku s panem Damanem. Tak jsem měl volné odpoledne.“
„Nepochybně schůzku má, ale pochybuji, že v otázkách matematiky. Viděl jsem ho jet do města,“ zazubil se.
„Je to možné, třeba potřeboval něco zařídit,“ odbyl ho Cal a šel se projít do parku, aby se uklidnil. Měl pocit, že nemůže dýchat. Nechápal, proč mu Derek lhal, ani kde mohl najít čas, aby se s někým domluvil. Slíbil přece, že náhodné známosti po barech už vyhledávat nebude. Nebo že by jeho pudy byly silnější než vůle a sám s tím i přes upřímnou snahu nemohl nic udělat? Měl vůbec právo zlobit se i za něco jiného než za to, že si před Stefanem připadal jako hlupák. Dumal o tom, snažil se být racionální, ale cítil se zrazený. Bloumal parkem dobře dvě hodiny, než se vrátil na pokoj a sesunul se do křesla doufaje, že se to třeba vysvětlí.
Když Derek konečně přišel a pozdravil ho s neskrývaným nadšením v hlase, zabolelo ho to ještě víc. Nevěděl, jestli má křičet, nebo předstírat, že se nic nestalo. Mlčel.
„Co je s tebou, že tu tak sedíš. Není ti něco?“ začal se Derek vyptávat, protože se mu jeho zaražený a ustaraný výraz vůbec nelíbil. Přitom něco odložil na noční stolek. To něco příjemně zavonělo.
„Donesl jsem třešně. Víš, jak sis vzpomněl, že by sis je dal? Promiň, že jsem zamlčel, kam jdu, ale chtěl jsem tě překvapit.“
Cal měl najednou pocit, jako by z něj spadl obrovský balvan. Podobnou bolest už nechtěl nikdy zažit. Nabral si hrst třešní a začal je do sebe bezmyšlenkovitě ládovat. Pak ho napadlo, že je jedna věc, po které touží víc než po třešních. Derek se mu zatím ohlásil z druhé strany pokoje.
„Budu dělat čaj, dáš si?“
„Později, ale víš, už si nepamatuji, jak vypadáš. Mohl bys ke mně?“
„Jasně,“ vrátil hrnky do poličky. Přišel k němu, klekl si a položil si jeho dlaně na obličej. Cítil, jak důsledně studuje každý jeho rys. Tak důkladně to poprvé neudělal.
„Tak co, pořád myslíš, že jsem hezkej?“
„Spíš mi teď někoho hodně připomínáš?“
„Koho?“ zasmál se a čekal nějakou kulišárnu.
„Připomínáš mi člověka, kterého neuvěřitelně miluji,“ pronesl a Derek si pomyslel, že omdlí. Cal se mu sice zdál dnes nějaký přešlý, jenže tohle nečekal stejně jako neumělý, ale o to vášnivější polibek. Nechtěl ho ale k ničemu tlačit, aby věděl, že to tak opravdu chce. Pro jistotu zůstal pasivní a nechal ho, aby byl první, kdo začne tomu druhému rozepínat knoflíky, přezku, nebo mu sáhne do kalhot. Trvalo opravdu dlouho, než mohl konečně jít uvařit čaj. Pak se vrátil do Calovi postele a když se posilnil zbytkem třešní, konečně mu předvedl, co všechno umí, takže usnuli až únavou. Do školy pak sice zaspali, ale ani to je netrápilo.