Karneval

Anotace: ...

Měla jsem na sobě černé šaty, ty, co jsem si ušila. Vršek šatů vypadal jako top Sandy z Pomády - ten, co měla na pouti, sukně měla tvar do “A”. Končila něco málo pod koleny, takže byly vidět černé silonky s černými puntíky. K tomu na rukou černé rukavičky sahající až k loktům a na nohou lodičky s otevřenou špičkou - zase černé. Vzhledem k charakteru akce mi ale chyběl ještě jeden doplněk - maska.

Letmým pohledem jsem zavadila o hodiny a v duchu jsem si zanadávala. Bylo už tři čtvrtě na sedm a karneval začínal přesně za čtvrt hodiny. No nic, vždyť se nic nestane když přijdu později. Během 5 minut jsem se nalíčila. Po nandání masky jsem už pochopitelně byla připravená, ale já se rozhodla, že celou svoji image ještě trochu vylepším. Vlastně to nebyl ani můj nápad. Přišla na to Bára, když jsme si ukazovaly kostýmy. Bára totiž chodí na dramatický kroužek do místního divadélka, a tak mi zde vypůjčila paruku. A nebyla by to Bára, kdyby mi nedonesla něco speciálního. Prý aby to nebyla jen tak nějaká obyčejná paruka, přinesla mi rovnou paruku na Zlatovlásku! Chvíli jsem zápasila s jedním pramenem vlasů, který mi stále vyklouzával z pod paruky, ale když hodinová ručička skočila na dvanáctku, byla jsem připravena vyrazit.

Vzhledem k tomu, že rodiče nikdy v úterý nebyli doma před sedmou, byla jsem jednou vděčná za starší sestru s řidičákem. Ale ve chvíli, kdy jsem dosedla na přední sedadlo, jsem měla ten nepříjemný pocit v žaludku a knedlík v krku. Dana to poznala. Věděla jsem, že to nechápe. Ona byla vždycky ta společenská, veselá a kamarádská. Vlastně mě velmi překvapilo, že si místo karnevalu vybrala učení se na zítřejší zkoušku. “Je vůbec dnes karneval?” začala jsem panikařit. “A co když jsou dnes jen klasický taneční, a já budu za exota s maskou a parukou?!” “Klid. Proč se ještě víc znervózňuješ? Bude to dobrý, uvidíš… Nikdo tě nepozná, jsi tam inkognito, tak se jednou odvaž! Až masku sundáš zmizí i to, co se tenhle večer stane.” Kdyby tak věděla, jak se mýlí! To už jsme ale byly u kulturáku. Ještě než jsem zabouchla dveře, řekla mi: “Moc ti to sluší, tak se dnes večer bav a užij si to.” Zabouchla jsem dveře auta a nejistým krokem vyrazila ke vchodu.

Dole v šatně na mě už čekala Bára s Petrem. “No, podívejme se, kdo se nám to sem konečně uráčil přijít,” místo pozdravu spustila Bára a objala mě. “Ahoj, moc se vám omlouvám, jako vždy jsem nestíhala…” “Hlavně, že nám konečně naše Popelka dorazila,” zavtipkoval Petr, “tedy promiň, Zlatovláska,” dodal s pohledem na paruku. Dala jsem si kabát do šatny, zaplatili jsme si lístky a pomalu stoupali nahoru po schodech vedoucím k sálu. Bára byla za pirátku a Petr za vojáka.

První hodina tanečních se už chýlila ke konci, ale i přesto se Petr Báry zeptal: “Smím mít to potěšení a zatančit si s vámi?” uklonil se Báře. To je celý Petr, nemůže jednoduše říct: "Nezatančila by sis se mnou." Bára se jen usmála a kývla. Zavěsila se do Petra a oba se přesunuli beze slov na parket, který byl už značně přeplněn. Však zbývají ještě 3 hodiny, ale to se mezitím parket vyprázdní, vždyť polovina lidí si sem jde jen zachlastat. Jak jsem tam stála pod balkónem lemujícím sál a očima hledala Báru a Petra, uvědomila jsem si, že Bára šla tančit bez vykrucování se a bez jediné poznámky. “Ty jo, že by ti dva spolu něco měli?” Tuto otázku si kladu už od primy, kde jsme se poprvé setkali. No, a teď jsme v septimě, tak uvidíme, jak tohle dopadne.

S úsměvem jsem se rozhlédla znovu po parketu a už už jsem se chtěla otočit, že si půjdu koupit na bar něco k pití, když jsem koutkem oka zahlédla nějakého kluka, který se blížil ke mně. Měl světle hnědé vlasy a na sobě oblek. Nedíval se však mým směrem, ale zřejmě sledoval někoho na parketu, i přes to se stále přibližoval. “To není možné,” pomyslela jsem si, “ on snad do mě…” A už jsem seděla na zemi. “Jé, promiň, to jsem nechtěl, nevšiml jsem si tě.” A už mi podával ruku, abych se zvedla. “To je dobrý,” odpověděla jsem a podívala jsem se nahoru. Kdyby to byla scéna z nějakého romantického filmu, tak bude vše zpomalené, on mi s ohromeným výrazem podá ruku, a vyzve mě k tanci a já štěstím bez sebe odejdu na parket zavěšená do svého prince, který se do mě - tajemné dívky - při tanci zamiluje.  Ne, tak takhle to vážně nebylo. Pomohl mi zvednout se a odešel.

První hodina skončila a začala přestávka. Já si mezitím stihla koupit Ginger Ale, ještě než u baru vznikla nekonečná fronta. Sedla jsem si do křesílek k jednomu stolečku a čekala na ty dva. “Neuvěříte, co se mi stalo!” začala jsem, jen co dosedli. “Stojím si tak v sálu, sleduju tanečníky a najednou do mě vrazí nějaký kluk. Z toho kluka se nakonec vyklubal Tomáš od nás ze třídy, a víte, co mi řek’? Jé, promiň, já si tě nevšim’.” “A…?” nechápe Bára. “No to, že do mě vrazil, protože si mě nevšiml, opomenu, ale nejlepší je, že mě vůbec nepoznal!” Byla jsem z toho opravdu nadšená. “No já bych tě teda taky nepoznal,” směje se Petr. “Já mám prostě jen strašnou radost, že jsem tady úplně inkognito!” “Nějak mi z toho tance vyprahlo, chceš taky něco k pití, Báro?” “To je dobrý, půjdu s tebou a podívám se, co tam mají,” usměje se na Petra. “Za minutku jsme zpátky, jo?” otáčí se na mě. “Jasně,” mrknu na ni.

Sedím a přemýšlím. Tomáš se mi líbí, to je pravda, ale už do něj nejsem tak bláznivě zabouchnutá jako v tercii. To byl děs, dost jsem se tím užírala. V kvartě jsem ale začala chodit s Jirkou a už to bylo v pohodě. Po roce jsme se ale rozešli. Jinak Tomáš je fajn spolužák, je moc hodný, každému vždy rád pomůže, asi proto je mi tak sympatický. Nebudu si to nalhávat, má taky super postavu, hraje totiž basket. Sportuje, je chytrej a ještě hraje na piáno. No není dokonalej? Ne, už si zakazuju takovýhle myšlenky! Je to prostě jen kamarád, ne sice takový, jako Petr, ale sem tam, po tom, co řešíme věci do školy, si napíšeme i jen tak. Samozřejmě neví, že se mi líbí, ale přes to jsem se už přenesla. Užívám si na střední s kamarády (samozřejmě v mezích introverta), kteří jsou pro mě důležitější než stresování se z toho, že zrovna teď s nikým nechodím. Nechávám to volně plynout.

“Je tu volno?” ptá se někdo. Ještě kdesi v myšlenkách odpovídám “Jasně je, klidně si sedni.” “Chtěl jsem se tě zeptat…” Podívám se před sebe a spatřím Tomáše. Nikdo jiný u stolku nesedí, takže musí mluvit na mě. “...jestli by sis nechtěla po přestávce zatancovat. Můžeš to brát jako omluvu za to, že jsem do tebe vrazil.” Nervózně se usměje. “Samozřejmě pokud tu s nikým nejsi nebo nejsi už na tuhle hodinu zadaná,” rychle dodává, “mně totiž nedorazila taneční partnerka, takže nemám s kým bych si zatancoval.” “Také nemám tanečního partnera, vlastně do tanečních ani letos nechodím. Tancovala jsem vlastně naposledy před dvěma lety, tak doufám, že jsem nic nezapomněla. Jinak si s tebou ráda zatančím, tancovat mě baví.” Další nervózní úsměv, tentokrát z mé strany. “Skvělé! Hele, přestávka právě končí, můžeme tedy jít?” “Jasně, pojďme.” Vstanu. “Takhle by se to vlastně mistrovi nelíbilo,” zaráží se. “Smím prosit?” Lehce se ukloní. Při vzpomínce na první lekci tanečních, kdy jsme si tohle všichni nacvičovali se musím zasmát. “Ano,” odpovídám. S úsměvem oba odcházíme do sálu.

Upřímně tajně jsem doufala, že budou tuto hodinu převažovat tance klasické. Naštěstí mé prosby byly vyslyšeny a první písní byl valčík. Párkrát jsem sice spletla kroky, ale naštěstí díky tomu, že hraju už nějakej ten pátek na housle, jsme jinak ladně proplouvali sálem. Tomáš skvěle vedl, takže jsme se úspěšně vyhýbali ostatním tanečníkům. Moc se mi líbilo jeho pevné držení. V jeho náruči jsem se cítila bezpečně. Do tanečních jsem totiž před dvěma roky chodila se svým tehdejším klukem, Jirkou. Ten byl samej vtípek, jen moc neudržel rytmus, vést vůbec neuměl a držení měl jak leklá ryba. Tomáš byl tedy oproti němu úplně dokonalý tanečník. Tanec skončil a tanečníci ve dvojicích korzovali sálem. “Znám tě?” obrátil se ke mně. “Možná,” odpověděla jsem se šibalským úsměvem. “Á, tak slečna tajemná, budiž,” zasmál se. “Kam chodíš na školu?” vyptával se dál. “Na stejnou jako ty.” “A do jaké třídy?” “Příští rok maturuju.” Tahle konverzace mě začínala bavit. “Tak to jsme stejně staří…” Zamyslel se. “Ne,” zarazila jsem ho, “nehádej.” “Máš pravdu, na odhalení identity tajemné tanečnice mám času dost,” mrkl na mě. Bavili jsme se o všem možném o škole až po naše záliby. Večer utíkal rychle a konverzace se nesly ve veselém, bezstarostném duchu. Ač mám raději klasické tance, po valčíku a waltzu přišla i cha-cha, jive a další latinskoamerické tance. Uběhla druhá hodina a přišla přestávka. Poděkoval za tanec a odešel.

Snažila jsem se v davu lidí najít Báru a Petra, ale nikde jsem je neviděla. Ani na parketu jsem je nezahlédla. Přestávku jsem strávila jejich hledáním, avšak hledala jsem marně. “Možná, že šli ven na vzduch,” přemítala jsem zrovna ve chvíli, když jsem do někoho vrazila. Co si budeme povídat na cestu jsem se moc nedívala. Zavrávorala jsem, ale něčí ruka mě pevně chytla. Když jsem se podívala, do koho jsem vrazila, musela jsem se začít smát. Tomáš už se taky smál. “Nepila jsi něco?” smál se. “Na to samý bych se mohla zeptat předtím já tebe.” “I tak, nechceš jít na chvíli na vzduch?” “Klidně,” odpověděla jsem a už jsme se tlačili davem lidí ke schodům. Galantně mi cestou dolů nabídl rámě.

Venku bylo příjemné ticho a chládek. Co chládek, byly 2°C pod nulou! Ale nám to nevadilo. Oproti vydýchanému, horkem sálajícímu sálu tu bylo opravdu příjemně. Ani kabát jsme si nevzali. Byl první prosincový týden, už mrzlo, ale stále ještě nesněžilo. Procházeli jsme se parčíkem před kulturákem. “A proč vůbec nemáš masku?” napadlo mě najednou. “Ty jsi to nepoznala?” zeptal se rádoby dotčeně. “Jmenuji se Bond, James Bond.” “Och, samozřejmě, jak to, že mě to hned nenapadlo. Tak to je pro mě velká čest tančit právě s vámi, agente 007.” Dali jsme se do smíchu. Bavili jsme se dál, najednou však nastalo ticho. Taková ta trapná chvilka ticha, kdy člověk neví, co říct. “Přemýšlel jsem o tom, kdo jsi…”  začal vážnějším tónem. Do té doby jsme se jen smáli a na žádná vážná témata nepřišla řeč. Vzala jsem si totiž k srdci Daninu větu, abych se bavila. “Mám pocit, že tě znám.” “No, ve škole jsme se určitě už někdy museli potkat,” s úsměvem jsem odvětila a snažila se tím trochu odlehčit vážnost jeho tónu. “Ty víš, jak jsem to myslel. Prosím, sundej si masku.” Za chůze jsem se k němu otočila. Pak se všechno seběhlo hrozně moc rychle. Když jsem se k Tomášovi otočila, natáhl ruku, aby mi sundal masku. V tu chvíli, protože jsem se nedívala před sebe, ale s údivem sledovala Tomáše, jsem šlápla na zamrzlou kaluž na cestičce. Noha mi podjela a už jsem čekala, kdy dopadnu na zem. Mezitím mě Tomáš, rukou, kterou mi chtěl sundat masku, chytil. A jak tam nade mnou, lehce zakloněnou dozadu, stál a držel na bedrech, spojila jsem mu ruce za krkem. Naše pohledy se setkaly. “Tyhle oči si budu pamatovat,” řekl s pohledem do mých zelených očí. Tedy do jednoho zeleného a druhého zpola hnědého. Přivinul mě blíž k sobě, lehce se naklonil a políbil mě.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale po té krásné chvilce, kdy jsem si připadala jak v sedmém nebi, jsme se na sebe, oba bez dechu, znovu podívali. Začervenala jsem se. Ještě jednou mě políbil. “Asi se už vrátíme dovnitř, co?” navrhl. Nezmohla jsem se na slovo, tak jsem jen přikývla. “Budeš si chtít ještě zatancovat?” Znovu jsem jen přikývla. “Počkej,” zastavil se ještě, “máš husí kůži. Na…” a podával mi svoje sako. Přehodila jsem si ho přes ramena. Pak mi ještě dal něžně do vlasů růži, kterou měl celou tu dobu v klopě saka, a ruku v ruce jsme se vraceli nazpátek.

Přišli jsme právě, když se tančila rumba. Podle hodin už bylo už čtvrtá hodina. Ruku v ruce jsme došli na parket a začali tancovat. Nedokázala jsem se pořádně soustředit. Stále jsem musela myslet na to, co se stalo. Vír mých myšlenek až přerušil pohled do protějšího rohu parketu. Tam spolu tančili pirátka a voják. To by ještě nebylo nic zvláštního. Oni se líbali. “No konečně…!” Usmála jsem se. Byla jsem za ty dva ráda. Pak už bylo jen vášnivé tango a nakonec můj oblíbený romantický waltz. Když dozněl poslední tón, znovu jsem se mu podívala do očí. Bylo v nich něco jako touha, ale i nejistota. Věděla jsem, že pro mě jede táta, který nerad čeká, takže když jsem řekla v jedenáct, musela jsem před kulturákem v jedenáct být. “Byl to moc krásný večer, opravdu jsem si ho užila, díky,” usmála jsem se, “a dobrou noc.” Rychle jsem ho políbila a spěchala davem lidí k šatně. Stihla jsem to jen tak tak, táta naštěstí naštvaný nebyl. Byl rád, že jsem si to užila. Když jsem vystupovala z auta, zarazila jsem se. Z pod paruky se mi uvolnil pramínek kaštanových vlasů…

Druhý den jsem měla ráno zubaře, takže jsem do školy dorazila o dvě hodiny později. “Kam si prosimtě včera zmizela?! Naposledy jsme tě s Petrem viděli při první přestávce!” spustila hned Bára. “Nemluv tak nahlas,” poprosila jsem ji. “A neboj se,” pokračovala jsem, “už se nemůžu dočkat, až ti všechno povím. Tady ale radši ne. Co takhle jít pokecat po škole do kavárny?” “Souhlas! Už se nemůžu dočkat, co mi budeš vyprávět.” Ač jsem řekla, že jí o tom budu vyprávět až po škole, celý zbytek vyučování mě bombardovala stovkami otázek a jejích teorií, co se to včera večer stalo. Prostě Bára. “Stalo se něco zajímavýho za ty dvě, co jsem tu nebyla?” zeptala jsem se. “Jo, stalo. Ale to ti řeknu až potom, co ty mně povyprávíš, co bylo včera večer,” ušklíbla se Bára. Zbytek vyučování jsme obě protrpěly, nemohly jsme se dočkat, až odpoledne pokecáme v kavárně.

“Tak už povídej,” žadonila Bára, když jsme konečně v kavárně ulovily dvě volná místa. Všechno jsem jí pověděla. Čekala jsem, jak bude překvapená, ale to jsem se mýlila. Šibalsky se na mě podívala a spustila: “Vlastně to, co jsem ti chtěla říct, se nestalo za ty dvě hodiny, co jsi nebyla ve škole, souvisí to ještě se včerejškem. To jsem ti trošku kecala…” “No tak už povídej!” Hořela jsem zvědavostí. “Tak první věc, kterou bych ti chtěla říct… No…” Začervenala se. “Neboj, o tomhle vím, viděla jsem vás s Petrem.” “Super, tak první a těžší věc mám za sebou,” zasmála se. “Zkrátka, řekli jsme si, že to spolu zkusíme,” uzavřela Bára. “Tak a ta další věc… Po poslední hodině jsme se včera náhodou potkali s Tomášem. A světe div se, hledal nějakou holku s maskou a zlatou parukou.” “Doufám, že jste s Petrem neudělali to, co si myslím, že jste udělali…” začala jsem. “Pojď, zaplatíme ty naše horké čokolády, pokračování až před kavárnou,” rozhodla Bára. To je celá ona. Vždycky všechno oddaluje a zakecává. Zachumlaly jsme se do kabátů a šál a vyrazily jsme.

“Kam jdeme? A dopovíš mi to už?” “Půjdeme směrem ke kulturáku, jo?” “Fajn… Tak už povídej,” žadonila jsem. “Abych odpověděla na tvou otázku v kavárně… Ano, udělali jsme s Petrem to, co si myslíš, že jsme udělali. A navíc jsme ještě něco dohodli dneska ráno ve škole,” zazubila se. “Moc dobře vím, že ty bys čekala, dokud by si princ svou Popelku nenašel sám, ale to bys mohla čekat dost dlouho, kdybychom ti nepomohli, Zlatovlásko.” To už jsme šli podél budovy kulturáku. Zrovna, když Bára říkala to “Zlatovlásko”, tak zpoza rohu vyšli Petr s Tomášem. Jako vždy jsem se v těchto pro mě překvapujících situacích nezmohla ani na slovo. “Tak se mějte,” rozloučila se Bára a ruku v ruce s Petrem odešli. “Ahoj,” pozdravil Tomáš a podal mi krásně rudou růži, úplně stejnou, jakou mi dal včera do vlasů. Nervózně jsem se usmála. “Vím, že jsi to včera byla ty… Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla…” Ani nedokončil větu. Nenechala jsem mu prostor ji dokončit. Už jsem to nevydržela, musela jsem ho políbit. “Budu to brát jako ‘ano’ na moji nevyřčenou otázku.” Usmál se a vzal mě za ruku. “Tak kam vyrazíme, Zlatovlásko?”