Šedivý den

Anotace: peripetie života

Šedivý den, stejně šedivého, propršeného a studeného léta na Moravě. Autobusové nádraží se tváří nevlídně a kiosky opuštěně zívají do plížící se tmy. Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer. Šedá přechází v černou a černá se uhnízdila v mé prázdné duši, jako kukaččí mládě v cizím hnízdě. Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu bezstarostného mládí, zelenou barvu naděje a modrou barvu nesplněných tužeb a očekávání. Černá je noc a černá je myšlenka, černou má zoufání, beznaděj i doufání.

Popíjím vlažný slabý grog, s odpornou chutí vymáchaných prázdných sáčků čaje a vztekle kopu do zmačkaných cárů novin na zemi. Nic se nedaří už od rána, kolo štěstí se zadrhlo a Země se točí opačným směrem. Nekonečné pleskání kapek deště mě dohání k ještě většímu vzteku. Zapaluju si cigaretu a zuřivě potahuju, známá příjemná chuť a vůně kouře mě pomalu sází do pohody. Znechuceně hledím do špíny kaluží, ve kterých se zrcadlí celý můj dnešní zbytečný den.

Setkání v novém zaměstnání dopadlo špatně. Víc slíbili, než chtěli splnit. Setkání s holkou, která se mnou sdílela můj byt, auto, moje tělo i sny a plány po celý rok, dopadlo špatně. Nechtěla se mnou sdílet už nic. Víc slíbila, než mohla splnit. Aspoň, že setkání s kamarádem nedopadlo špatně. Nekonalo se totiž vůbec. Slíbil víc, než chtěl i mohl splnit. Neměl čas. Vyrůstali jsme spolu, rozbili spolu okno v kostele, tahali holky za copy, spali pod širákem, klepali se trémou v tanečních, spolu jsme maturovali a na vysoké podpírali jeden druhého po prohýřené noci cestou na koleje.... Měli jsme čas. Pro život i pro sebe. Típnu cigaretu a sleduju oharek, jak si zvolna a bezstarostně plave v kaluži. Házím batoh na záda, vykročím do deště a málem zakopnu o drobounkou postavičku.

Zvedá hlavu a obrovská černá kukadla se mi zapichují až do srdce. Sjedou mě zkoumavým dlouhým pohledem od kapuce mikiny až po promočené boty a vážný hlásek mi rozhodně sdělí – Nemáš gumáky! – Postavička si sundá kapuci pláštěnky a já udiveně zjišťuju, že je to děvčátko, s tou nejkrásnější tvářičkou, jakou jsem snad u dítěte kdy viděl. Kombinace rozverného čertíka s nevinným andílkem. K tomu zplihlé černé kudrlinky a kapka vody u nosíku. – Čekáš dlouho? A zlobíš se? Maminka říkala, že asi budeš! – Brebentí a bere mě za ruku. - Tak pojď už - Táhne mě za sebou. Dříve, než se zmůžu na to, přerušit ten příval roztomilého odhodlání, utne ho rázně mladá žena, blížící se k nám.

Co to děláte s mou dcerou?! – Její oči metají nepřátelské blesky. – A kam ji vedete?! - V úžasu zapomínám zavřít ústa a nevyvalovat oči. Asi v té chvíli moc inteligentně nevypadám, protože do mě prudce strčí a vytrhne drobnou ručku z mé tlapy. – Tupče! – Sykne po mě na rozloučenou a vleče dítko sebou. Zírám. Stojím a v hlavě mám kolotoč. Na jeden den by to snad stačilo. Netuším, že den má pokračování ještě mnohem podivnější. Večer přinese mnohá překvapení a noc se rozsvítí tisíci jiskřičkami ohňostroje, aby ráno smetlo všechno na jednu hromádku zklamání a utopilo v kaluži těžké kocoviny.

Sled událostí nabývá na intenzitě. Nevím, co bude následovat, ani to nechci vědět ale nějak začínám tušit, že já budu hlavním hrdinou v dramatu, které právě začíná. Capartík má svá práva a umí se za ně prát. Příšerný jekot doprovází čvachtání v kalužích, následný pád a v křiku rozeznávám jednotlivá slova – Je to můj nový táta a je, mě se líbí, chci, aby šel s námi! Čekal tady přece! - Není! Je to omyl, ten pán nepřijel. - Křičí rozzlobená matka a zvedá neposlušné dítko z kaluže. Holčička ji celou smáčí špinavou vodou, vysmekne se a utíká ke mě. Zablácená, uplakaná a šťastná svým malým vítězstvím, objímá vděčně moje kolena a odmítá se pustit. Rázně ji plesknu po zadečku a zvedám si ji do náruče. Tiskne se ke mně zoufale tou svou špinavou a mokrou pláštěnkou, usoplený nosík otírá o mou neholenou tvář. – Škrábe to – Vzlykne a usmívá se. Bezradná matka si kouše ret a já se začínám taky usmívat. Už to nevydržím. Řehtám se na celé kolo, jako blázen a točím se s děvčátkem v dešti. Jsem blázen. Kdybych nebyl, postavil bych děcko na zem a šel pryč. Jako každý normální chlap. Jsi blázen, říká rozum v mé hlavě a směje se. A směje se děvčátko v mé náruči, směje se její máma a točíme se v dešti, jako ti, kteří se dlouho neviděli, čekali na sebe a konečně se dočkali.

Dívenka už dávno spinká, vykoupaná, jako voňavý andílek, obdarovaná smyšlenou pohádkou ode mě a spoustou pusinek od maminky. Šťastná ve svém dětském světě spravedlnosti, lásky a dobrých konců pohádek.

Sedíme proti sobě, popíjíme Cabernet po dobré večeři a já si užívám útulné teplo domova s vůní té nádherné mladé ženy. Poslouchám její pohnutý a neradostný příběh života svobodné matky, se všemi peripetiemi prožitého zklamání, bolesti, opuštěnosti i nové naděje. Finančního zajištění, opory. Má před svatbou se starším mužem, nemiluje ho a on sám hledá spíše hospodyni do svého opuštěného domova, s dětmi moc nepočítal. Dívám se na ni a vnímám její křehkou krásu zraněného motýla. Jaký je to rozdíl mezi ní a mou bývalou. Cítím k ní náhlý příval něhy a touhy. Tuším, že ji zraním ještě mnohem víc a bráním se silou své vůle, pokud ještě nějakou mám. Máme mnoho společného, rozumíme si a její dcerka si mě sama vybrala..... naznačuje. Popíjíme a kolotoč v mé hlavě se točí čím dál rychleji. Večer už dávno překročil práh noci a my sedíme blíž a blíž. Cítím její drobná pevná ňadra na své hrudi a její vlhké rty na svých hladových ústech. Náhle mě zprudka odstrčí, rychle vstane a odchází do koupelny. Hlasitý přerývavý pláč maskuje proudem tekoucí vody. Vstávám, hledám svoje věci a držím kliku, když tu tichý roztřesený hlas říká – Zůstaň - Bojím se otočit. – Zůstaň, aspoň do rána – Zaprosí opět tichým hlasem. – Zůstanu, jedině, když se zamkneš! - Otáčím se a sám se divím tomu nesmyslu, co říkám. Jediný pohled a těch pár metrů jsem překonal snad rychlostí světla. Kolotoč vášně a touhy zastavilo svítání. Nedokázal jsem to říct, ani nemusel. Věděla to moc dobře. Pochopila to z mého vyprávění. Loučili jsme se dlouho a mlčky. Zavolám ti – Milosrdná lež. Zbytečná. – Neznáš číslo – Zasměje se a mě po zádech přejíždí motorová pila. Doprovází mě před dům. Naposledy se dívám do té milé tváře, kterou nesmáčí jenom déšť.

....... Hovoří k vám kapitán letadla, posádka se s vámi loučí a přeje pěkný den. Pod vámi čeká letiště Houston. Poslouchám angličtinu, jinou, než znám ze školy a kámen, kolem žaludku tlačí.

Mám všechno, o čem jsem snil, co jsem si přál. Kariéru, peníze, velký dům, jenom ne ženu, děti, jenom ne lásku. Navštívil jsem místa, po kterých jsem toužil a koupil si všechno, co jsem chtěl mít. Mládí už dávno spláchly deště a já stále nejraději chodím v šedém obleku a mou oblíbenou je černá košile.

Dívám se do kaluže, ve které se zrcadlí jasné modré nebe Texasu a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly. Z malého děvčátka vyrostla žena a já se nikdy nedovím, jak se jí daří a jaký život vede. Neznám ani její jméno. Ten osudový večer jsem jí říkal „Beruško“, stejně, jako její máma. Ta nádherná, citlivá a vnímavá žena. Nikdy se nedozvím, jak se tenkrát, v tu osudovou noc rozhodla, když znaveně a trhaně usínala v mé náruči.

Prší. Procházím se ulicemi města a pozoruju lidi. Milenci, líbající se v dešti. Už je to bezmála 30 let a mě, při tom pohledu, jímá podivný tklivý pocit a opět cítím ten kámen, tam někde hluboko v sobě.