Nevražděte babičky !

Nevražděte babičky !

Anotace: Zabít je tak snadné! Tím spíše, když nevím o koho jde...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak to je dnes už po třetí! To je zajímavé. To už jsem nemohl přehlédnout.

Přiletí si, sedne poblíž mně a civí svýma velkýma očima. Je pěkná. To jo! Pruhovaná, se žlutými a černými šrafy po svém šestinohém tělíčku.

Pohnu se – ona nic. Natáhnu k ní paži – zase nic. Až když se k ní prstem přiblížím téměř na distanc, vystartuje a zmizí. Trošku vypadá jak malá vosa, ale není to vosa! Je to krasavice. Pestřenka pruhovaná.

Následně se už neukázala a já na ni polehoučku přestal myslet. Ale nastala další noc a mně se o ní zdálo.

 

Ležím si na zádech a ve světle lampičky jsem začtený do knihy spisovatele Hnilomila Kauflanda „Milujeme Česko!“ A … bzzzukot!

Přiletěla Pestřenka a usadila se na horní hraně knihy. Byla tak blízko, že jsem mohl pozorovat její velké složené oči. Bylo to zábavné. Bál jsem se pohnout, abych jí nevyplašil. Zavrtěla se a zatočila několikrát kolem své osy. Světlo bliklo a na pelesti u mne seděla moje babička Ella. O její identitě jsem neměl ani vteřinu pochybnosti. Na hlavě její nezaměnitelný režný snop zlatožlutých vlasů a oděná byla v oblíbených černých šatech, kterým říkávala chambré noire. Tyto dvě barvy snad milovala i proto, že byly součástí vlajky jejího národa. Na tváři měla vlídný úsměv a výrazné velké oči, jak dvě modré tůně. Vůbec jsem se mému dědovi nedivil, že do nich žbluňkl. Seděla mlčky a vískala mě ve vlasech. Nechala je propadat mezi revmatickými prsty s výraznými klouby.

„Jak je tebe, Khárličku?“ řekla vlídně a tak, jak jsem ji měl v paměti, nežli ji k smrti zadusilo astma.

„Ale v pohodě, babičko! Euforicky oženěn a dramaticky rozveden. Dcera na gymplu jen průměrná, ale výborná ve sportu. Za Chemičku hraje dobře vodní pólo a je juniorskou vicemistryní ČR v lukostřelbě.“ drmolil jsem ve zkratkách.

„To je tobže. Já tet užitečna tvor Pestrenka, jakh vidiš. Jsem tobě po blisko a sletuji ti!“

Zavedli jsme spolu řeč o opylování. O jejích srdnatých a věčně hladových larvách lovících invazní mšice. Já na oplátku o bratrech Kamilovi i Jiřímu. Neopomněli jsme nostalgicky zavzpomínat na dávné rodinné příběhy.

„Nemaš chlad, Kharličku? Uvaržim ti.“ zeptala se svojí šprechtčeštinou.

„Taš si knédlik, zelik, vepšik. Nepo seketinsky kulaš?“ nečekala ani na odpověď a kvapem zmizela ve dveřích vedoucích do kuchyně. Za několik vteřin se ozvalo štrachání nádobí. Ani jsem nedočetl v knize další z kapitol „S naší kvalitou statečně až do hrobu“ a linula se pokojem vůně guláše. A potom? A potom se – bohužel, probudil! Hladový a na guláš marně natěšený do pošmourného rána s okolní nevýživnou vůní aviváže ložního prádla.

 

Odpoledne ke mně dorazila Klára. V práci dělala kvartální uzávěrku a měla zpoždění. Bylo úterý, den kdy ke mně pravidelně docházela. Omlouvala se již v předsíni. Byla miláček!

Přišla k pracovnímu stolu, kde jsem listoval v Přírodovědecké encyklopedii a vyhledával čeleď blanokřídlých. Postavila se za opěradlo židle a zapřela si bradu o temeno mé hlavy.

„Co tu robkáš?“ zaševelila a dívala se ze své krásné štíhlé výše do nalistované knižní ilustrace.

„Pestřenka pruhovaná. Episyrphus balteátus.“ řekl jsem potichu… a dál už hlasitěji.

„Hm. Dívám se, prosím tebe, na babičku. To je neuvěřitelné!“

„Díváš se na vosu, zlatíčko!“ houkla zklamaně.

„To nejsou vosy, Klárinko! To jsou Pestřenky, víš? A vypadají všechny jako moje babička Ella – moje užitečná babička. Neuvěřitelná!“

„Neuvěřitelná to je, hmyzáku! Ta hromada nádobí ve dřezu – zejména. To jako čekáš, až ti ho přijdu umýt, nebo co, jako?“ utrhla se a s úšklebkem odešla do kuchyňky.

„Smrdí to tady vším možným. Hnijí ti na stolku slupky od banánů a cibule. A co ty ubrousky, mezi zapatlanými talíři od segedínu? Ty umíš vařit segoš? Dělám ti služku, která se někdy nestačí divit!“ rýpla si do mé výsady staromládeneckého singlu.

„Cože? Segoš!“ vykřikl jsem překvapeně a hnal se do kuchyně. Zíral jsem na talíře, které se opravdu zapatlaně jevily barvou oblíbeného guláše. Přejel jsem prstem po oschlém povrchu a olízl jej.

„Fuj, dobytku!“ zakřenila se a plácla po rameni.

„To není možný!“

„Co zase není možný, Kájo? Seš nějakej divnej. Že si tady měl nějakou babici-kuchařku-milenku-vrbici-muchlici?“ nasupeně na mně vychrlila a já věděl, že jde do tuhého! Musel jsem celou tu podivnost vysvětlit. Neuvěřila, ale alespoň chtěla!

„ Nedals mi ještě libku, Kájí! Meleš tady bajky o babičce, hmyzcích, segoši a já jsem ti vosk?“

Objal jsem jí. I když se vzpouzela, olízl jsem jí špičkou jazyka boltec ucha. Půst, nech měěě!“ ječela. Hodil jsem to do remízy.

„Ty jsi taky můj hmyz, Klárko“

„Cože jsem?“

„No přece beruška! To je hezký a sladký brouček přece?“ zamyslela se!

„Ukaž! Spočítám ti puntíky, jestli ti nějaký nechybí!“ kývla a svolila. Svlékl jsem ji a počítal. Bylo jich pět a dva poslední startovací, našel na ňadrech. Sečteno. Měla to spočítané. Vzdychla „Kájí, stáhni roletu!“

 

Následný den po bezesné noci se babička s pochopitelných důvodů neobjevila.

Nastal první srpen. Zdivočelé slunce dělalo ohnivé kotouly a panoval neskonalý hic! Spolu s Klárou jsme se vydali k jezeru. Na „Nuda pláž.“

Mnoho místa zde nebylo, ale našli jsme si místečko dole, blízko břehu. Horní část okupovali šmíráci, kteří pravověrným „členům“ nedělají zrovna dobré jméno. Aby každý viděl (a oni viděli také) postávali tam jako namachrovaní „chobotnatci!“ Jsem vychovaný a po pravdě i v anatomických mírách sebekritický. Ležel jsem na břiše.

To Klára se nahá nežinýrovala a postávala jim na odiv. Čumilové z hůry k ní vysílali neurčité pohledy a já si tady dole u břehu připadal, jak na divadelním pódiu ve vedlejší roli! Byla sebevědomá a pásla se na jejich omezenosti. Vlastně mi to dělalo dobře, že mám takovou pohlednou milenku. Byla fakticky svůdná! Půvabně měla po sobě do souměrnosti rozprostřené každé deko. Boky jako malebné zákruty v krajinkách O. Navrátila. A ty pevné prsy voňavých bochníků masa…

„Díváš se a hodnotíš?“ mile se zazubila Klára, když zachytila můj lačný pohled.

„Dobrý, má kráso vytesaná!“ vzdychl jsem.

Ví to o sobě! A ví to o mně! Chytili jsme se za ruce a utíkali spolu do vody.

 

Čas udělal hop. Leželi jsme oschlí na dece. Já si hověl na boku a díval se na její nos.  Na samém vrcholu se třpytila krůpěj potu. Má zavřené oči a mě napadají sekvence fantasmagorií. Jestli se reinkarnované Pestřenky taky potí? Smrdí jim zpocené nohy?

Klárka má zavřené oči stále! Už mi to začíná vadit, protože se jí nemohu dívat skrze oči až do srdce.  Má je průzračné a k srdci bych jistě dohlédl. Říká přece, že má v sobě jasno!

Pousmál jsem se tomu nápadu. Někdy jsem fakt magor! Zavřel jsem oči také. Ruměně slunce prosvítalo skrze oční víčka i líně plovoucími pavučinkami, do kterých jsem chytal výhradně milé pohledy. Hlavou se mi honily vzpomínky! Když jsme zde s Klárkou byli poprvé, říkal jsem ji.

„Nuda pláž je nejreálnějším zrcadlem. Zde je žena zbavená všech kouzel kamufláží a retuše. V přírodním světle a zcela v „nahé pravdě“ na pospas realitě!“

Když jsem ji to po cestě k jezeru pověděl, pokrčila rameny a řekla. „Uvidíš, Adame.“

Adam Kája tedy opravdu poprvé UVIDĚL!

 

„Sakra!“ vyjekla a její hlas mně pojednou rozmázl myšlenky.

„Pořád tady otravuje nějaká vlezlá moucha.“

„Tak ji nech! Zase odletí.“ odsekl jsem nevrle.

Nahmatala vedle sebe odložený časák. Prudce se posadila a plácla jím o stehno.

„Táák, bestie! A mám tě, voso! Ani si mě nestačila bodnout. Chvíli si ji prohlížela a opatrně uchopila dvěma konečky prstů.

„Hele, podívej! Mám jí potvoru!“

Otevřel jsem oči a nejraději bych neviděl. Mezi prsty měla rozpláclou Pestřenku. Jistě babičku Ellu, jež  nám byla na blízku! Polilo mně horko. Hlavou prolétla panika. Zrak vlhnul, dech se mi krátil!

„No vosa! A co, jako?“ znejistěla nad mým výrazem tváře a „babičku“ kamsi hodila do trávy.

Šly na mne mdloby! I přírodní entomo – božstvo, to vidí a je nevrlé!  Zahřmělo a z dáli se hnala černá nestvůra mraku.

Všichni naháči chvatně balili věci. Klára se přidala k evakuaci. Asi tomu bylo dobře. Už žádné otázky! Stejně bych ji to nevysvětlil.     

          

             

Autor šerý, 27.12.2018
Přečteno 401x
Tipy 14 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Vivien, jenommarie, Dreamy, Frr, danaska, Kubíno, enigman, , Amonasr
ikonka Komentáře (15)
ikonka Komentujících (8)

Komentáře

A to dobrá inspirace! Návod, jak po dortíku grátis zůstat Pestřenkou, samozřejmě z dílny autora šerý, to je zde vynikající volba, to by byl trhák pro ženy. Jen si dovolím svého malého trochu do lesa, v anotaci upozornit, že to bude čtení nadlouho, do noci, ale kdo se té "diety" nelekne, výsledky se dostaví. Usmívám se tu, děkuju za vtipnou reakci na koment, a parádní den.

26.05.2020 11:35:06 | Vivien

Tak jen doufám, že se mi nebude zdát o hmyzu, jsem si nepřipravene přečetla před spanim. Obzvlášť vydařená mi přišla pasáž popisu kuchyně singulára, tu jsem viděla v jasných barvách, ba i odér segedaku se mi tu mihnul. Ovšem anotace velí a já už tedy netipnu ani komára a raději se nechám sežrat. Šerý diky, samozřejmě poselstvi anotace jsem odlehčila...

25.05.2020 22:49:11 | Vivien

Žádný takový, Vivien. Když to bude komár, moucha nebo ovád "tak zavři voči mrcho" a plác ho! Ale Pestřenky, jsou fešný a hodně úžo.
A s tím nádobím je to jen účelová vsuvka. Náhodou mám byt průběžně vypulírovanej. Ale jinááč… i když, už hodně dávné vzpomínky
Fajn příchod. Asi bys už zasloužila ke kávičce grátis dortík. Díky,

25.05.2020 23:46:59 | šerý

Vplula jsem si do tvých vod a dobře jsem udělala. :-D. Celé, moc hezky čtivé, až mě to vtáhlo do děje. I jsem se zasmála a zavzpomínala na mojí tetu, která měla také přízvuk, přesto, že tu žila víc jak půl života. Její: " Maruško, byl jsi tam?" slyším dodnes, byla starostlivá a bylo to milé. ;-)* mooc pěkná povídka

09.01.2020 14:00:06 | jenommarie

Děkuji Tulačko, za přízeň! Copak naše babičky to byla laskavost sama. Moc na ně rád vzpomínám, tak jsem alespoň tu německou vepsal jsem do povídky. Ona byla dosti s přírodou spjatá a měla o fauně a floře obšírné znalosti - mnohé mi o nich naučila. Jsem rád, že Tě povídka pobavila.

09.01.2020 15:27:34 | šerý

Pobavila a babičku závidím, já měla hodně tet a mám. Také samé zajímavé dámy. :-) ;-) děkuji TI

09.01.2020 15:32:28 | jenommarie

Myslíš, jako zasnila u hmyzáků? Ale to je chvályhodné! Člověk opravdu někdy neví. Tuhle jsem viděl celého zmrzlého sledě a už se mi v noci zdálo o bývalém otcově kamarádovi Fischmanovi. A teď si ho dej na talíř...!
Děkuji a jen sni, má milá Dreamy.

29.04.2019 17:00:47 | šerý

U některých jsem se moc hezky zasnila a zavzpomínala...:)

29.04.2019 16:26:25 | Dreamy

pěkné-personifikace hmyzečku mi připomíná povídky E. T. Hofmanna..ST* :-)*

18.02.2019 19:59:47 | Frr

Děkuji Ti, Liter.cz tuláku. Jsem rád za návštěvu!

18.02.2019 20:58:01 | šerý

Jejda, nedávno jsem zašlápla pavouka, doufám, že to nebyl můj dědeček. Ale tvou povídkou jsem se pobavila. Je bezvadná - přímo si říká o ST.

18.02.2019 18:18:16 | danaska

Moc prima, Danasko, že se líbilo. Potěšilas.

18.02.2019 21:01:04 | šerý

proto moc lidí nechodí na nuda pláže...

04.01.2019 18:07:03 | enigman

Ale docela chodí dost. Ale těch "pravověrných" kteří mají požitek "jen" z naturistické, svobodné nahoty, notně ubylo! Zato přibylo úchylů a zejména čumilů, kteří s původním významem nemají nic společného.
Jsem moc rád, za Tvoji návštěvu. Snad pobavilo. Díky!

04.01.2019 20:07:54 | šerý

Dobrá kafkárna. Bez tipu na Babičky, každopádně zhltla jsem to jako dnešní šnečí polévku, smrdí to, kdybych nevěděla, co to je a řekli mi,že je to kaldoun, dám i mřenku plus:)

27.12.2018 17:30:31 | clafoutis

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter